Aluška.org: Věděním ke svobodě

Na přání Alušky jsem se rozhodl, podělit se s vámi o osobní zkušenosti s něčím, co holky nazvaly „ozdravným pobytem v lese“. Vzhledem k tomu, že to není zas tak jednoduché téma jak se zdá, rozdělím celé vyprávění na 3 části. Nejdříve bych napsal něco úvodem, další část bych věnoval těm prospěšným věcem, které člověku může pobyt v lese přinést, no a tu poslední část bych věnoval technické stránce celé věci. Technické proto, že tak nějak cítím, že čtenáři budou hlavně ženy, proto vše napsané zohledním hlavně pro ně. Budu se snažit napsat vše co nejvíce srozumitelně, pravdivě a dostatečně podrobně tak, aby to všem čtenářkám a čtenářům bylo co nejvíce srozumitelné a přineslo to pokud možno co největší prospěch.

Začneme tedy nějakým menším úvodem. S pobyty v lese jsem začal před několika lety, což ovšem neznamená, že bych tam pobýval nějak pravidelně a hlavně v době, kdy bych chtěl, protože mi to pracovní a jiné povinnosti moc nedovolují. Do lesů jsem chodil rád od malička, vyrůstal jsem ve vesnici mezi lesy, takže k tomuto prostředí mám od malička celkem kladný vztah. Když jsem s tím před mnoha lety poprvé začínal, předcházela tomu menší teoretická a materiální příprava, což znamená, že jsem si zkusil představit, co bych tam mohl potřebovat, jak a co budu dělat. Ty přípravy se točily kolem spaní, jídla, vody, oblečení, bot, ochrany, hygieny a orientace v terénu. Od začátku bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Nakonec to bylo všechno jinak. Mě ovšem moc nezajímal skauting nebo treking, ale spíš jakési volné chození v přírodě, mimo vyznačené turistické trasy, chození všude, kam by člověka srdce táhlo, prostě jakýsi život tam. Nešlo o vychutnávání krás přírody a podobně, aby nevznikl mylný dojem. Počítal jsem i s tím, že se takto občas ztratím. A taky že jo.

Proč jsem to chtěl udělat?
Vedla k tomu spousta událostí, které začaly tím, že jsem se přestěhoval ve třetí třídě základní školy do města. Tím jsem přišel o kontakt s tímto prostředím. Jak to asi znáte, když uběhne škola a člověk mazlivě povyroste, začnou se automaticky hromadit problémy a povinnosti. Já nepatřím zrovna k té skupině lidí, kteří by prožívali v životě nějaké zvlášť velké radosti, spíš to bylo takové běžné, proložené občas nějakým větším nebo menším průšvihem, prostě stejné, jaké to má spousta lidí. Ty větší průšvihy nebyly bohužel bez následků, hlavně zdravotních. Zkrátka na růžích ustláno rozhodně nebylo a umetači cestiček byli zrovna někde jinde. Z toho časem vznikla tak nějak chuť jít se trošku „proběhnout“ a vypadnout od lidí.

Mezi tím prvním výletem, který jsem absolvoval spolu s bratrem a dalšími pobyty v přírodě, z nichž jsem mnohé absolvoval sám, uplynulo hodně času a člověk nasbíral spoustu zkušeností. To mi časem pomohlo pochopit mnohé věci nejen o lidech, ale také o sobě. Některé věci jsem zprvu nechápal a jevily se mi jako jakési osobní „zdání“, mnohé jsem pochopil až za mnoho let. No a hlavně toho ještě na chápání dost zbylo. Je tady ovšem potřeba hned říct, že i dobrá věc, kterou člověk pozná, může mít i svoji stinnou stránku, například v podobě poznání hloubky lidského úpadku, vlastního nevyjímaje. A pak ten náš úpadek mít jako bonus denně před očima. O tom ale později.

Zkuste si představit, že žijete třeba 5 nebo více dní sám v lese. Pro muže asi více přijatelné, ale pro ženu? Člověka tato představa většinou děsí, případně se mu zdá minimálně nebezpečná. A hlavně asi nemožná, protože tam přece „nic“ není a je to tam nebezpečné. Co když se mi něco stane? Prostě první věc, na kterou člověk narazí, je strach. Strach z toho, že se mi tam něco stane, že je tam nějaké zvíře, že tam budu v noci ležet sám a kdo ví, co v té tmě kolem běhá. Třeba bubák. Prostě už jenom ta představa je pro mnoho lidí strašidelná. Člověk toto prostředí bere jako cizí, jako potenciálně nepřátelské prostředí plné nebezpečí. No a co tam budu dělat, to se tam budu jako 10 dní nudit?

Jak to tam tedy chodí doopravdy?
Popíšu to stručně a zkráceně. Od zvířat nějaké zvláštní nebezpečí nehrozí. Zvířata nemají moc zájem se s lidmi setkávat, protože mnohá lidi považují spíš za verbež, takže instinktivně zdrhají, aby nebyla zastřelená. Zvířata nejsou přirozeně agresivní a nemají zájem vám cokoliv udělat. To platí i pro divočáky, na které stejně asi nenarazíte. Ani divoká prasata o vás nemají zájem. Kdyby něco, volil bych taktiku nehybnosti, kterou jsem stejně nikdy nepotřeboval. Navíc jsem četl od jiných kluků, jak běhali s divokými prasaty v lese, navíc mezi mladými prasátky. I myslivci mně potvrdili, že prase se člověku z drtivé většiny případů vyhne. Zvířat v lese už moc není, jakoby žádná, protože člověk většinu zvířat v přírodě už vyvraždil. Co nezastřelí myslivci, to pozabíjí zemědělci postřiky a stroji při polních pracích. Nejvíc nebezpečný tvor v lese je podle mého myslivec. Někde hlouběji v lese nepotkáte žádné lidi, nebo jen velmi málo. Lesem nemyslím turistické trasy vedoucí přes les. Ti, co tam chodí, chodí jen po cestičkách, protože se také něčeho bojí. Hlavně toho, že se ztratí. Další lidé jsou spíš dobrého ladění, tzv. „kotlíkáři“. Agresivního houbaře si dovedu představit jen stěží.

V noci v lese skoro nic nechodí, protože to většinou chrápe. V noci se přeskupují třeba stáda srnečků, co chodí po svých pěšinkách na jiný palouček. Pokud tam jde něco jiného, jde si to za svým cílem a na vás to kašle. Zvěř je navíc velice vnímavá, takže vás slyší a cítí na velkou vzdálenost, takže se vám prostě vyhne. Ovšem i zvěř má svoje limity, a pokud se chováte absolutně tiše a jdete ze správného směru, můžete se navzájem překvapit. Proto se tam zas tak moc tiše nechovejte. Je dobře, když o vás zvěř ví. Nepřejede vás tam auto, nepřepadne feťák, není tam hluk z aut, smrad, smog, vydýchaný vzduch, silné elektromagnetické záření, není tam televize, nikdo tam blbě nekecá, vyruší vás maximálně dřevorubci, ale i ti jsou zvyklí pracovat dost omezenou dobu. Prostě to tam má spoustu výhod. Když budete sedět na nějakém vhodném místě v lese třeba měsíc, je skoro jisté, že vás člověk „netrefí“, dokonce ani žádné zvíře, protože to se vám prostě vyhne. I zvířata mají často svoje cestičky a trasy. Celkově se dá říct, že je tam větší bezpečí, než kdekoliv jinde. Je potřeba si také uvědomit, že veškerá dravá zvěř byla dávno člověkem vymlácena. Krom myslivců, které stejně nepotkáte, se může stát, že les navštíví nějaký idiot z města, který tam vypustí na volno psa. Takové volně pobíhající pejsky myslivci většinou zastřelí. To se může stát spíš poblíž různých vesnic a podobně. Ovšem jen velmi zřídka. Domácí psi nejsou většinou na člověka agresivní, byť je to v lese. A o tom to právě je. Člověk si většinou představuje, co všechno se mu může v lese stát. Ovšem pravděpodobnost, že se něco špatného stane, je mnohem menší, než mezi lidmi. Prostě realita je přesně opačná a kupodivu někdy mnohem úžasnější.

Kdyby si člověk představoval, co všechno se mu může stát ve městě, chodil by kanály. Ale asi ani těmi ne, protože je tam tma. Pokud se člověk rozhodne pobývat v lese na nějakém místě jen pár hodin, spolehlivě z toho místa zdrhne všechno, co má nohy, nebo leze. Tolik asi ke strachu z lesa. Navíc si myslím, to podle zkušeností, že zvířata jsou zvědavá. Když si vás přijdou omrknout, prostě je nechte. Hlavně pro ženy platí, že jim nemají projevovat náklonnost a snažit se jich dotknout. Ani se s nimi nesnažte skamarádit, nestojí o to. Dotek může být vnímán jako agrese. Zvířata různých druhů se navzájem nedotýkají. Myslím, že zvířata vnímají ženy pozitivněji než muže, takže ženám navíc hrozí mnohem menší nebezpečí.

Děsivá úvaha číslo dva. Dříve jsem to nevěděl, ale časem jsem to zjistil. Mnozí lidé, není jich málo, mají panický strach být sami.
Už jen ta představa, že jsou někde sami, je spolehlivě odradí od takové aktivity, jako je pobyt v lese. Není to žádná sranda. Ty lidi samota opravdu děsí. A může to být kdokoliv, i relativně „normální“ a inteligentní jedinec. Kdysi jsem slyšel jeden zajímavý výrok na toto téma. Řekl to prý dědeček jednomu mému známému, když byl ještě malý a svěřil se mu, že ho samota straší. Dědeček mu na to řekl: „Člověk je takový, jak se cítí, když je úplně sám.“ V podstatě se dá říct, že strach ze samoty, je určitá psychická vada. Já mám tu výhodu, že u mě to funguje přesně obráceně. Nevím proč. Popíšu to víc v druhé části.

Pokud bych chtěl uzavřít tuto úvodní část nějakou myšlenkou, musím napsat následující. Ať se to lidem líbí nebo ne, tak příroda, tedy i les, je pro člověka ve skutečnosti přirozené prostředí, naprosto nesrovnatelné s městem, nebo dokonce i vesnicí. Pokud si tam člověk zvykne, cítí se tam mnohem lépe. Změny, které to na člověka může mít, mohou být velmi výrazné a hlavně rychlé. Poznat to může nejlépe člověk, který žil dlouho ve městě, protože člověk z lesů to nevnímá a bere to jako normální. Prostě mu chybí ten kontrast. Dnešní člověk z města se naprosto vychýlil od normálu.

Pod pojmem „normál“ nemám vůbec na mysli, že se vychýlil od přírody nebo od kontaktu s přírodou. Člověk se vychýlil přesně řečeno od své vlastní lidskosti, dávno a hodně. Vychýlil se právě proto, že není v kontaktu s přírodou, ale pouze s tím, co přetvořil. Vidět to nemůže, protože to vychýlení je dlouhodobé, pomalé, velké a člověk nemá s čím srovnávat. Z těchto důvodů člověk nechápe, o čem je řeč, je to mimo jeho vzorce poznání a představivosti. Myslí si třeba o sobě, že je normální, ale není. Kdyby v kontaktu s přírodou člověk byl, miloval by například zvířata a rostliny tak, že by jen s odporem dokázal cokoliv bezdůvodně zabít. Nemůžu o sobě třeba tvrdit, že jsem vegetarián, protože v práci sním často jídlo s masem, ale maso si doma nikdy nekupuji a nedělá mi ani potěšení ho jíst v práci. Když vidím, jak lidé s potěšením zabíjí doma třeba prase, je mi doslova špatně z toho aktu samotného i z těch lidí. Nemůžu za to, prostě to tak je. Dvakrát jsem dokonce odmítl se toho zúčastnit, no vypadal jsem pak pro lidi trochu blbě a dívali se na mě divně. Sám vím, že člověk může žít bez problémů bez masa, že by to bylo pro lidi zdravější, bez ohledu na to, co se říká. Aby nevznikl omyl, tak lidi, kteří jedí maso, nijak neodsuzuji. O výživě ale psát nebudeme.

Dál si popovídáme o tom, jak takový ozdravný pobyt vypadá. Nejdeme tam totiž za krásami přírody, ani na čundr, ale z jiného důvodu. Snad se mi to podaří dobře vysvětlit v druhé části.

napsal čtenář Tomáš

Pokračování příště