Aluška.org: Věděním ke svobodě

Děkuji

V těch třech odstavcích je tolik pravdy, že asi nemá smysl cokoliv dodávat. Přesto dodám, na co se občas zapomíná a sice, že odpuštění a následná činnost se nevylučují. Lze odpustit a zároveň konat, co je potřeba, co člověk ve svém srdci cítí, že je z jeho pohledu v danou chvílí nejen správné, ale i nutné.

„Odpuštěním neomlouváte zlé činy někoho jiného, ale pečujete o sebe, o své vlastní zdraví a ulevíte sami sobě.“

Můžete druhému jeho skutek odpustit, ale to neznamená, že se vzdáváte práva jednat s ohledem na danou situaci. Zvlášť. když máte pocit, že vám někdo ubližuje.
Četl jsem jednou o jednom staříkovi, velice vitálním staříkovi, kterého v noci přepadli tři mladíci s nožem. Jako někdejší mistr bojových umění je spráskal na hromadu, ale činil tak s lítostí, nikoliv se zlobou. Měl slzy v očích, když se na ně díval, jak s boulemi chrupkají. Měl slzy v očích, protože i když chápal, že ti tři jednají v rámci svých omezených myšlenkových schémat a jsou tedy v podstatě obětmi výchovy atd., nemohl jinak, než vyvinout určitý stupeň násilí, aby nebylo ublíženo jemu. Takže jim odpustil. A pak je seřezal. Žil v míru se sebou i s druhými – vždy do určitého bodu.

Pokud už jste v situaci, kdy řekněme „duchovnější“ přístup přes veškeré vaše snahy selhal a/nebo je potřeba se se situací vypořádat pro váš vlastní klid či bezpečí jinak, jednejte s čistým svědomím – A PAK SAMI SOBĚ ODPUSŤTE!

A jen k tomuto: „Pamatujte, že to, že o vás někdo něco řekl, automaticky neznamená, že je to pravda.“
Jak řekl jeden chlápek: „Vaše pověst je to, co o vás druzí říkají, váš charakter je to, jací ve skutečnosti jste.“