Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jedno extra divné setkání, které si prostě musím napsat…

Stojím takhle na nádraží, čekám na vlak, v hlavě přehrávám celý den, co bylo a ještě bude. Měla jsem toho už za dopoledne plné brejle, ale do Brna se musí, protože kurzy němčiny něco stojí a to prostě nejde říct že se mi nechce. Jedu a fasta fidli, alespoň provětrám hlavu.

A tu si všimnu, že u obecní hospůdky stojí banda takových starších chlápků… Byli hodně hluční, smáli se jeden přes druhého a vypadali trochu ožralí. V duchu jsem se modlila, ať jedou jiným vlakem než já.

Vlak přijel… Vybrala jsem si krásné čisté modře čalouněné kupé a těšila se, že v něm snad i výjimečně pojedu sama.

Tu se dovalila ta banda čtyř chlapů ,,Hej kluci dem sem.“ Tak mi s tím rozhodili sandál, že si teď nemůžu pořádně vzpomenout, jestli se mě vůbec zeptali, jestli je v kupé volno, což se dodržuje a dodržuju to i já… Za každou cenu.

No nestihla jsem říct ani ,,bů“ a už jsem seděla namáčknutá v jednom kupé se čtyřmi napivenými chlapy, všichni tak 50+ a huby vysmáté od ucha k uchu.

,,No to mě po…“ říkám si, ale ani jsem si nestihla zanadávat a tu se ten přede mnou nakloní: ,,Slečno vy tady studujete?“

,,Ne já pracuju.“ odsekla jsem, aby viděl že se s cizíma nebudu bavit a přitáhla si nervozně kabelku blíž k sobě. U toho uvažuju, kde by v tomto zapadákově vůbec mohla být vysoká škola…

,,Hej podivej jaká krásná slečna, se jí ptám jestli studuje a ona že pracuje.. no řekl bys to…“ ,,Jo ahá?“ (měří si mě pohledem) ,,Ále to je ještě mladá slečinka, no to prd…“

Pomalu už jsem se chystala vstát, že si půjdu sednout jinam. – No komu by se chtělo, poslouchat celou půlhodinu takové kecy?

A tu přišla paní průvodčí. ,,Lístky prosím.“

Vytáhla jsem svůj jako první, zatímco zbytek ansáblu se pomalu hrabal v kapsách a jeden si začala dělat šoufky, že nemá… Průvodčí se ke mně ani nedostala přes ty chlapy, tak jsem si to nechala cvaknout vestoje, zatímco se průvodčí ptá, co chlapi slavili (že by je znala?“ ) ,,Ále škopek, tento, otevírali jsme studánky… hehe…he.“

Paní průvodčí si mě změřila zkoumavým pohledem. ,,No já jenom že si sednete k takové slečně…“ – Ozval se huronský smích a to už jsem nevydržela a začala jsem se řehtat taky, ale potichu. Připadala jsem si jako v nějaké komedii, nebo že na mě za chvilku vytáhnou skrytou kameru a řeknou mi, ať se usměju…

Najednou jsem z toho začala mít dobrý pocit že se nic nestane a že tam mám klidně zůstat.

Tak jsem ho poslechla. Uklidnila jsem se a řekla si že to možná nějaký smysl má, tak zůstanu a dám té pochybné situaci nějakou šanci.

Jim to samozřejmě neuteklo a tak nějak povolily ledy a chlapi se začali předvádět a solit ze sebe různé hlášky.

Byli na mě strašně zvědaví… Přitahuju pozornost, i když se nesnažím, vím to. Lidi něco láká, ale sami nevědí co, protože energie nevidí, jenom podvědomě cítí. Tak se mi stává, že se mi začnou najednou rýpat v soukromí úplně cizí lidé a strašně moc se mě ptají na podrobnosti a pokaždé chtějí za každou cenu vědět kdo jsem a co dělám… Zatím jsem si na to nezvykla, ale snažím se to nedávat najevo a nějak zůstat v klidu. Vždyť vlastně o nic nejde. Ale dávám si pozor na pusu a pak ze mě nic nevypáčí a pak je ta zvědavost ještě horší.

,,Vy jste taková komická parta, že kdybych tušila že si za mnou dneska přisednete, tak vezmu kameru a natočím si vás, protože toto mi nikdo věřit nebude.“

Chlapi se rozzářili. Vztahovační nebyli (možná až na jednoho).

Ani nevím jak se to stalo, ale začali jsme si povídat a za tu půlhodinu jsme se nejenom dost nasmáli, ale probrali v rychlosti tolik témat – i zajímavých – že se mi tomu zpětně ani věřit nechce.

Najednou se začali ptát, kdy jsem se narodila, na rodiče, kdy mě povili a dělali si ze všeho srandu. Tak jsem hodila do placu ten příběh, co je popsaný i v knize Svět za oponou, ale ne úplně celý a ještě jsem ho zjednodušila, aby ho měli šanci pochopit… A to jim ztuhly úsměvy.

Chlapi čučeli a kulili očima, že si je mohli vykulit, ale nevysmáli se tomu, normálně se jim zježily chlupy na rukách, když nad tím začali hloubat.

A to ještě víc probudilo jejich zvědavost, ale přetočila jsem radši jejich otázky o mé rodině a mámě na něco jiného, protože otázce ,,A co maminka jak se jí daří“ jsme se bohužel nevyhli (tušila jsem že padne), ale mně to náladu nepokazilo, je to holt realita, stalo se, musím s tím umět žít a že se někdo zeptá aniž by věděl, to není jeho chyba.

Tak jsme navázali na něco jiného. Jsem ráda, že už to umím pravdivě nahlas a stručně říct, aniž by se mi lámal hlas, nebo dělal knedlík v krku. To vypadá jako vyřešená zkouška.

Najednou povídáme o komunismu, totalismu, o tom jak bylo tehdy těžké sehnat džíny… Kdo byl tehdy ještě malej, kdo už chodil na diskotéku, kdo tahal kačera po dvorku a kdo byl ještě na švestkách… Celkem zajímavé, to si vždy ráda poslechnu.

Po cestě jsem se dozvěděla, že byli někde na dva dny pařit a vypili celý soudek. – No, takovou víkendovou partičku jsem jim upřímně záviděla. Ne tedy ten chlast, ale že se čtyři sejdou a dva dny někde v přírodě na chatě vypnou, zasmějou se, zablbnou a dobijí baterky.

,,Oni to mají a já ne…“ na malou chvilku jsem jim skoro záviděla jejich víkend.

Dostali jsme se k řečem o tom jak funguje člověk a mozek. Jeden z nich pořád vyžadoval moji pozornost a ,,podívejte se na mě, podívejte se na mě…“ Tak jsem na něho zašilhala.

,,Já umím taky šilhat,“ řekl on a zkoušel to po mě… Ale kecal. Neuměl.

Pak jsem je očividně naučila nový trik, zavřít oči, natáhnout ruku a přiložit si koneček prstu na špičku nosu. – Což má správně zvládnout každý zdravý (střízlivý) člověk.

Ale chlapi jak byli napivení, tak se trefovali všude, a na nos jenom občas. Ten jeden, když mu konečně se zpožděním došlo že to není zázrak ale normální funkce mozku, tak dost čučel, protože jinak na nás strašně machroval, že se skoro trefil.

A to byl ten co mě nejvíc balil, ale těžce. Vyslechla jsem si ódy na to jak mám nádherné oči – ostatní přibrukovali – a pak ódy o mých rtech. (Ty byly náhodou docela originální, to se musí uznat.) Pak otázku, jestli nechci v Praze hrát Kněžnu Libuši, když mám takové hrdé držení těla. – Koukám na něho a normálně se bavím, ten člověk by mohl být můj tata, možná i děda. Připadá mi to takové divné, protože ještě před pár lety byl každý starší chlap, kterému jsem se líbila ,,pedofil“ a teď jenom o pár let později už je to najednou OK????? – Divné, jak to jde v tomto věku strašně rychle.

Pak se mě zeptal, jestli jsem věřící.

,,Podle toho, na co.“ Mlžila jsem, přednášku o Konstruktivní síle Vesmíru se kterou si po večerech povídám by určitě nerozchodil. To by možná oni čtyři z toho kupé utekli ode mě… Strachem. Na co kazit zábavu?

Taková odpověď mu samozřejmě nestačila.

,,Tak když vám bylo zle, ke komu jste se modlila, koho jste prosila?“ … Nějak té pozornosti na mě bylo hodně, všichni čtyři nalepení bulvama na mě. Tak ještě se nějak projevovat s tou svojí tématikou jsem nechtěla, nemám takové věci ani v běžném kontaktu zapotřebí. Naopak mi vyhovovalo, že mě neznají.

Po krátké hromadné debatě (například o rozdílu mezi normálním nedělním křesťanem a drbnutým křesťanem co chodí do kostela 3x denně a v mezičasech chlastá, hulí a mluví sprostě – osobně znám) tu otázku položil znova, ,,ke komu se modlím, když něco potřebuju.“

Ani nevím jak to ze mě vypadlo: ,,Já když něco potřebuju, tak si to zařídím.“

Týpek čučel, tak jsem to rozvedla: ,,Věřit je důležité, modlit se je moc krásné, ale to hlavní je nesedět jenom na zadku a nespínat ruce, hlavní je něco skutečně dělat.“

A tu do mě žďuchl druhý a povídá: ,,Jen mu dejte! Zničte ho! Ode mě to nevezme, já mu to říkám už tolik let a on je zabejčenej, jen mu dejte co proto. On to potřebuje, aby ho konečně někdo pořádně zničil svýma argumentama, já už všechno vystřílel. Pořádně mu naložte, jen co proto…“

Byla jsem ticho, protože ,,někoho zničit“ nebyl můj záměr a těžko říct, o co tady vlastně šlo.

Z druhého rohu se ozvalo ,,No vy máte ale dobrý názory, to se mi líbí.“

Trochu mě potěšilo, že od starších neslyším že ti mladší nemají úctu a ,,mluví se starším jak na pívu v hospodě, nebo jak kdyby spolu husy pásli“, ale naopak že je moje ráznost oceněna. Co je dnes na mě krásné, za to mě předtím tolik let kritizovali a není to ani tak moc dlouho… Taky pro mě celkem zajímavá změna. A dobrá zpráva pro ostatní mladé lidi. – Jestli vám doma pořád dávají za uši že jste drzí, nebojte, počkejte si, až vám bude tolik co mně, někdo to občas na vás naopak ocení.

A tu mi tak trochu docvaklo, proč mělo smysl tam ten den zůstat. Myslím, že si obě strany potřebovaly něco vyslechnout a zamyslet se nad sebou. Já i oni.

,,A co vy tak jako děláte? Že pracujete?“

Byl zvědavej jak Stará Blažková. Pravdu se mi tak úplně otevřeně říkat nechtělo, tak povídám něco v tom stylu, že ,,prostě podnikám a mám se dobře“.

Ten nejzvědavější přimhouřil oči. ,,Vy jste psycholožka?“ (Sranda 😀 Jak na to došel? :D).

,,No..“ přemýšlím, protože psychologa sice lidem dělám, ale ne úplně normálního. ,,No vlastně ani ne…“

,,A dáte mi vizitku?“ – ,,Já bych vám ji raději nedávala, to byste se asi hodně divil, co by na ní bylo napsané.“

,,Joo? A tak mi ji dejte.“ ,,Teď u sebe myslím ani nemám….“ – Vykroutila jsem se a zůstala úspěšně anonymní.

Jenomže záhadnost lidi přitahuje: ,,A kde vás můžu potkat?“

,,Noo, v hospodě určitě ne..“ ,,Tak kde?“ ,,Třeba občas náhodou ve vlaku.“

,,Jezdíte tadyma pravidelně?“ (na to jsem ani nestihla vymyslet výmluvu, protože už solil další otázku. Nějak se prostě zapomněl kde a s kým vlastně je a už se nedal zastavit.)

,,A slečno, rozpustila byste si kvůli nám vlasy? Já si tipnu, že je máte až sem“ a ukazoval rukama. Kupodivu se na délku trefil.

,,Nerozpustím, mě čeká ještě dneska dlouhý den a s čím pak budu na hlavě chodit?“ Říkám a u toho myslím, že by asi byl trochu zklamaný, protože i když už přes rok odrůstám peroxid, bůhvíjaká sláva to fakt není, to chce ještě pár let čas. Podle mě zatím není moc s čím okouzlovat a hlavně PROČ bych ho měla chtít okouzlovat?

,,Však zase zamotáte a jdete.“

,,Nemám hřeben.. víte kolik zabere času a práce umotat tohle, aby to navíc i vypadalo hezky?“

,,No to přece nemůže být těžké!“ Povídá chlápek, pohladil si plešku a pokračuje ,,motáte si to tak, nebo tak…?“ a mával si rukama kolem hlavy. Bylo to zábavné, ale neobměkčil mě.

,,Takže fakt ne?“

,,Ne.“

,,Fakt to kvůli nám neuděláte?“

,,Ne.“

– ,,Dobře děláte, on se pak zamiluje a už s ním nebude k vydržení,“ vmísil se do toho druhý.

Začali jsme se blížit k Brnu.

,,Slečno, tak než tam dojedeme, já vám přeju všechno nejlepší k… „ zarazil se ,,no k novému roku ne.“

Celé kupé propuklo v huronský smích, tak už to ani nedořekl.

,,A nezajdem ještě někde na pokec?“

,,Nemůžu já mám až do večera naplánovaný přesně program.“ To byla pravda… ale do podniku bych s nimi nešla, ani kdybych ten čas měla. Já zase tolik pozornosti, tolik testosteronu a to všechno kolem toho nevydržím/nechci/nehledám/neriskuji. Půlhodinka srandiček byla tak akorát pro moji křehkou duši. Naopak se zpětně divím, že jsem na začátku fakt neutekla, logicky by se to udělat mělo.

,,A nepotřebujete pánskou ochranu?“

Začala jsem řehtat, že ,,určitě nepotřebuji, ať ji nabídne někomu jinému“. Zbytku to došlo opožděně a zase jsme se začali řehtat.

,,Už jsme tady děcka, vystupujem.“

Vylezli jsme z vlaku, řekli si nashledanou a každý šel svým směrem… A já měla ještě dlouho nad čím přemýšlet.

Vůbec jsem po setkání s nimi nebyla unavená, ani skleslá, ani otrávená, ani uražená… Naopak jsem vylezla z vlaku sebevědomě, rozesmátá, nakopnutá a překvapená. … Ani bych to do sebe neřekla.

Kam dál:

– Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

– Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue