,,A slečno, rozpustíte si kvůli nám vlasy?”

25.5.2015 v Poselství 26

Jedno extra divné setkání, které si prostě musím napsat…

Stojím takhle na nádraží, čekám na vlak, v hlavě přehrávám celý den, co bylo a ještě bude. Měla jsem toho už za dopoledne plné brejle, ale do Brna se musí, protože kurzy němčiny něco stojí a to prostě nejde říct že se mi nechce. Jedu a fasta fidli, alespoň provětrám hlavu.

A tu si všimnu, že u obecní hospůdky stojí banda takových starších chlápků… Byli hodně hluční, smáli se jeden přes druhého a vypadali trochu ožralí. V duchu jsem se modlila, ať jedou jiným vlakem než já.

Vlak přijel… Vybrala jsem si krásné čisté modře čalouněné kupé a těšila se, že v něm snad i výjimečně pojedu sama.

Tu se dovalila ta banda čtyř chlapů ,,Hej kluci dem sem.” Tak mi s tím rozhodili sandál, že si teď nemůžu pořádně vzpomenout, jestli se mě vůbec zeptali, jestli je v kupé volno, což se dodržuje a dodržuju to i já… Za každou cenu.

No nestihla jsem říct ani ,,bů” a už jsem seděla namáčknutá v jednom kupé se čtyřmi napivenými chlapy, všichni tak 50+ a huby vysmáté od ucha k uchu.

,,No to mě po…” říkám si, ale ani jsem si nestihla zanadávat a tu se ten přede mnou nakloní: ,,Slečno vy tady studujete?”

,,Ne já pracuju.” odsekla jsem, aby viděl že se s cizíma nebudu bavit a přitáhla si nervozně kabelku blíž k sobě. U toho uvažuju, kde by v tomto zapadákově vůbec mohla být vysoká škola…

,,Hej podivej jaká krásná slečna, se jí ptám jestli studuje a ona že pracuje.. no řekl bys to…” ,,Jo ahá?” (měří si mě pohledem) ,,Ále to je ještě mladá slečinka, no to prd…”


Pomalu už jsem se chystala vstát, že si půjdu sednout jinam. – No komu by se chtělo, poslouchat celou půlhodinu takové kecy?

A tu přišla paní průvodčí. ,,Lístky prosím.”

Vytáhla jsem svůj jako první, zatímco zbytek ansáblu se pomalu hrabal v kapsách a jeden si začala dělat šoufky, že nemá… Průvodčí se ke mně ani nedostala přes ty chlapy, tak jsem si to nechala cvaknout vestoje, zatímco se průvodčí ptá, co chlapi slavili (že by je znala?” ) ,,Ále škopek, tento, otevírali jsme studánky… hehe…he.”

Paní průvodčí si mě změřila zkoumavým pohledem. ,,No já jenom že si sednete k takové slečně…” – Ozval se huronský smích a to už jsem nevydržela a začala jsem se řehtat taky, ale potichu. Připadala jsem si jako v nějaké komedii, nebo že na mě za chvilku vytáhnou skrytou kameru a řeknou mi, ať se usměju…

Najednou jsem z toho začala mít dobrý pocit že se nic nestane a že tam mám klidně zůstat.

Tak jsem ho poslechla. Uklidnila jsem se a řekla si že to možná nějaký smysl má, tak zůstanu a dám té pochybné situaci nějakou šanci.

Jim to samozřejmě neuteklo a tak nějak povolily ledy a chlapi se začali předvádět a solit ze sebe různé hlášky.

Byli na mě strašně zvědaví… Přitahuju pozornost, i když se nesnažím, vím to. Lidi něco láká, ale sami nevědí co, protože energie nevidí, jenom podvědomě cítí. Tak se mi stává, že se mi začnou najednou rýpat v soukromí úplně cizí lidé a strašně moc se mě ptají na podrobnosti a pokaždé chtějí za každou cenu vědět kdo jsem a co dělám… Zatím jsem si na to nezvykla, ale snažím se to nedávat najevo a nějak zůstat v klidu. Vždyť vlastně o nic nejde. Ale dávám si pozor na pusu a pak ze mě nic nevypáčí a pak je ta zvědavost ještě horší.

,,Vy jste taková komická parta, že kdybych tušila že si za mnou dneska přisednete, tak vezmu kameru a natočím si vás, protože toto mi nikdo věřit nebude.”

Chlapi se rozzářili. Vztahovační nebyli (možná až na jednoho).

Ani nevím jak se to stalo, ale začali jsme si povídat a za tu půlhodinu jsme se nejenom dost nasmáli, ale probrali v rychlosti tolik témat – i zajímavých – že se mi tomu zpětně ani věřit nechce.

Najednou se začali ptát, kdy jsem se narodila, na rodiče, kdy mě povili a dělali si ze všeho srandu. Tak jsem hodila do placu ten příběh, co je popsaný i v knize Svět za oponou, ale ne úplně celý a ještě jsem ho zjednodušila, aby ho měli šanci pochopit… A to jim ztuhly úsměvy.

Chlapi čučeli a kulili očima, že si je mohli vykulit, ale nevysmáli se tomu, normálně se jim zježily chlupy na rukách, když nad tím začali hloubat.

A to ještě víc probudilo jejich zvědavost, ale přetočila jsem radši jejich otázky o mé rodině a mámě na něco jiného, protože otázce ,,A co maminka jak se jí daří” jsme se bohužel nevyhli (tušila jsem že padne), ale mně to náladu nepokazilo, je to holt realita, stalo se, musím s tím umět žít a že se někdo zeptá aniž by věděl, to není jeho chyba.

Tak jsme navázali na něco jiného. Jsem ráda, že už to umím pravdivě nahlas a stručně říct, aniž by se mi lámal hlas, nebo dělal knedlík v krku. To vypadá jako vyřešená zkouška.

Najednou povídáme o komunismu, totalismu, o tom jak bylo tehdy těžké sehnat džíny… Kdo byl tehdy ještě malej, kdo už chodil na diskotéku, kdo tahal kačera po dvorku a kdo byl ještě na švestkách… Celkem zajímavé, to si vždy ráda poslechnu.

Po cestě jsem se dozvěděla, že byli někde na dva dny pařit a vypili celý soudek. – No, takovou víkendovou partičku jsem jim upřímně záviděla. Ne tedy ten chlast, ale že se čtyři sejdou a dva dny někde v přírodě na chatě vypnou, zasmějou se, zablbnou a dobijí baterky.

,,Oni to mají a já ne…” na malou chvilku jsem jim skoro záviděla jejich víkend.

Dostali jsme se k řečem o tom jak funguje člověk a mozek. Jeden z nich pořád vyžadoval moji pozornost a ,,podívejte se na mě, podívejte se na mě…” Tak jsem na něho zašilhala.

,,Já umím taky šilhat,” řekl on a zkoušel to po mě… Ale kecal. Neuměl.

Pak jsem je očividně naučila nový trik, zavřít oči, natáhnout ruku a přiložit si koneček prstu na špičku nosu. – Což má správně zvládnout každý zdravý (střízlivý) člověk.

Ale chlapi jak byli napivení, tak se trefovali všude, a na nos jenom občas. Ten jeden, když mu konečně se zpožděním došlo že to není zázrak ale normální funkce mozku, tak dost čučel, protože jinak na nás strašně machroval, že se skoro trefil.

A to byl ten co mě nejvíc balil, ale těžce. Vyslechla jsem si ódy na to jak mám nádherné oči – ostatní přibrukovali – a pak ódy o mých rtech. (Ty byly náhodou docela originální, to se musí uznat.) Pak otázku, jestli nechci v Praze hrát Kněžnu Libuši, když mám takové hrdé držení těla. – Koukám na něho a normálně se bavím, ten člověk by mohl být můj tata, možná i děda. Připadá mi to takové divné, protože ještě před pár lety byl každý starší chlap, kterému jsem se líbila ,,pedofil” a teď jenom o pár let později už je to najednou OK????? – Divné, jak to jde v tomto věku strašně rychle.

Pak se mě zeptal, jestli jsem věřící.

,,Podle toho, na co.” Mlžila jsem, přednášku o Konstruktivní síle Vesmíru se kterou si po večerech povídám by určitě nerozchodil. To by možná oni čtyři z toho kupé utekli ode mě… Strachem. Na co kazit zábavu?

Taková odpověď mu samozřejmě nestačila.

,,Tak když vám bylo zle, ke komu jste se modlila, koho jste prosila?” … Nějak té pozornosti na mě bylo hodně, všichni čtyři nalepení bulvama na mě. Tak ještě se nějak projevovat s tou svojí tématikou jsem nechtěla, nemám takové věci ani v běžném kontaktu zapotřebí. Naopak mi vyhovovalo, že mě neznají.

Po krátké hromadné debatě (například o rozdílu mezi normálním nedělním křesťanem a drbnutým křesťanem co chodí do kostela 3x denně a v mezičasech chlastá, hulí a mluví sprostě – osobně znám) tu otázku položil znova, ,,ke komu se modlím, když něco potřebuju.”

Ani nevím jak to ze mě vypadlo: ,,Já když něco potřebuju, tak si to zařídím.”

Týpek čučel, tak jsem to rozvedla: ,,Věřit je důležité, modlit se je moc krásné, ale to hlavní je nesedět jenom na zadku a nespínat ruce, hlavní je něco skutečně dělat.”

A tu do mě žďuchl druhý a povídá: ,,Jen mu dejte! Zničte ho! Ode mě to nevezme, já mu to říkám už tolik let a on je zabejčenej, jen mu dejte co proto. On to potřebuje, aby ho konečně někdo pořádně zničil svýma argumentama, já už všechno vystřílel. Pořádně mu naložte, jen co proto…”

Byla jsem ticho, protože ,,někoho zničit” nebyl můj záměr a těžko říct, o co tady vlastně šlo.

Z druhého rohu se ozvalo ,,No vy máte ale dobrý názory, to se mi líbí.”

Trochu mě potěšilo, že od starších neslyším že ti mladší nemají úctu a ,,mluví se starším jak na pívu v hospodě, nebo jak kdyby spolu husy pásli”, ale naopak že je moje ráznost oceněna. Co je dnes na mě krásné, za to mě předtím tolik let kritizovali a není to ani tak moc dlouho… Taky pro mě celkem zajímavá změna. A dobrá zpráva pro ostatní mladé lidi. – Jestli vám doma pořád dávají za uši že jste drzí, nebojte, počkejte si, až vám bude tolik co mně, někdo to občas na vás naopak ocení.

A tu mi tak trochu docvaklo, proč mělo smysl tam ten den zůstat. Myslím, že si obě strany potřebovaly něco vyslechnout a zamyslet se nad sebou. Já i oni.

,,A co vy tak jako děláte? Že pracujete?”

Byl zvědavej jak Stará Blažková. Pravdu se mi tak úplně otevřeně říkat nechtělo, tak povídám něco v tom stylu, že ,,prostě podnikám a mám se dobře”.

Ten nejzvědavější přimhouřil oči. ,,Vy jste psycholožka?” (Sranda 😀 Jak na to došel? :D).

,,No..” přemýšlím, protože psychologa sice lidem dělám, ale ne úplně normálního. ,,No vlastně ani ne…”

,,A dáte mi vizitku?”,,Já bych vám ji raději nedávala, to byste se asi hodně divil, co by na ní bylo napsané.”

,,Joo? A tak mi ji dejte.” ,,Teď u sebe myslím ani nemám….” – Vykroutila jsem se a zůstala úspěšně anonymní.

Jenomže záhadnost lidi přitahuje: ,,A kde vás můžu potkat?”

,,Noo, v hospodě určitě ne..” ,,Tak kde?” ,,Třeba občas náhodou ve vlaku.”

,,Jezdíte tadyma pravidelně?” (na to jsem ani nestihla vymyslet výmluvu, protože už solil další otázku. Nějak se prostě zapomněl kde a s kým vlastně je a už se nedal zastavit.)

,,A slečno, rozpustila byste si kvůli nám vlasy? Já si tipnu, že je máte až sem” a ukazoval rukama. Kupodivu se na délku trefil.

,,Nerozpustím, mě čeká ještě dneska dlouhý den a s čím pak budu na hlavě chodit?” Říkám a u toho myslím, že by asi byl trochu zklamaný, protože i když už přes rok odrůstám peroxid, bůhvíjaká sláva to fakt není, to chce ještě pár let čas. Podle mě zatím není moc s čím okouzlovat a hlavně PROČ bych ho měla chtít okouzlovat?

,,Však zase zamotáte a jdete.”

,,Nemám hřeben.. víte kolik zabere času a práce umotat tohle, aby to navíc i vypadalo hezky?”

,,No to přece nemůže být těžké!” Povídá chlápek, pohladil si plešku a pokračuje ,,motáte si to tak, nebo tak…?” a mával si rukama kolem hlavy. Bylo to zábavné, ale neobměkčil mě.

,,Takže fakt ne?”

,,Ne.”

,,Fakt to kvůli nám neuděláte?”

,,Ne.”

– ,,Dobře děláte, on se pak zamiluje a už s ním nebude k vydržení,” vmísil se do toho druhý.

Začali jsme se blížit k Brnu.

,,Slečno, tak než tam dojedeme, já vám přeju všechno nejlepší k… “ zarazil se ,,no k novému roku ne.”

Celé kupé propuklo v huronský smích, tak už to ani nedořekl.

,,A nezajdem ještě někde na pokec?”

,,Nemůžu já mám až do večera naplánovaný přesně program.” To byla pravda… ale do podniku bych s nimi nešla, ani kdybych ten čas měla. Já zase tolik pozornosti, tolik testosteronu a to všechno kolem toho nevydržím/nechci/nehledám/neriskuji. Půlhodinka srandiček byla tak akorát pro moji křehkou duši. Naopak se zpětně divím, že jsem na začátku fakt neutekla, logicky by se to udělat mělo.

,,A nepotřebujete pánskou ochranu?”

Začala jsem řehtat, že ,,určitě nepotřebuji, ať ji nabídne někomu jinému”. Zbytku to došlo opožděně a zase jsme se začali řehtat.

,,Už jsme tady děcka, vystupujem.”

Vylezli jsme z vlaku, řekli si nashledanou a každý šel svým směrem… A já měla ještě dlouho nad čím přemýšlet.

Vůbec jsem po setkání s nimi nebyla unavená, ani skleslá, ani otrávená, ani uražená… Naopak jsem vylezla z vlaku sebevědomě, rozesmátá, nakopnutá a překvapená. … Ani bych to do sebe neřekla.

Kam dál:

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

– Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí” níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue

Komentáře

Ikona diskutujiciho Fellien 2015-05-25 07:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajímavý zážitek, taky mám spoustu takových, jenomže já se nerada bavím s lidmi, které vůbec neznám právě proto, že začnou vytahovat nějaké hodně osobní dotazy a mě nebaví je pořád odbývat, protože většina to zkrátka nepochopí… Proto nemám ráda, když si ke mně ve vlaku sedá někdo cizí, protože pak se se mnou většinou začne bavit. A proto mám na to už teď takový fígl – když vidím, že se vlak zaplňuje, otevřu si na klín učebnici patologie na straně, kde jsou velmi výživné fotky (třeba useknutá ruka, otevřené části lidského těla s nádory apod a věřím, že je to pro "normální" lidi pěkně odporné) a sedím tam, s tou otevřenou učebnicí a dělám, že si se zájmem prohlížím ty obrázky. A to pak když někdo přijde a začne: "Dobrý den, máte tady…" většinou se dotyčný zarazí, nedokončí ani větu a když uvidí na co se to dívám, s vyděšeným výrazem se otočí a odejde :D.

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-25 10:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[1]: Se mnou se nikdo ve vlaku za normálních okolností nebaví… leda že se zeptá kam to jede. – To jsi nějaký oslovovací typ či co? Možná se  ti to děje právě proto, že ti to vadí 🙂

Ikona diskutujiciho mary 2015-05-25 10:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajimavy je ze zrovna dneska se mi zdal sen o tom ze jsi byla nekde s nejakou partou chlapku a pili jste :D

Ikona diskutujiciho BE 2015-05-25 11:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ouvej, ja som sa navlakovala.

Ikona diskutujiciho Amálka 2015-05-25 11:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[1]: To je dobrý fígl, ale mám jednu kamarádku, která by se s Tebou nastopro dala do řeči právě kvůli té knížce. Když se jí rodiče cca ve 12 zeptali, co by chtěla dělat, řekla prý "chtěla bych pitvat mrtvoly a zjišťovat, jak umřely" a zůstalo jí to dodnes :-)

Ikona diskutujiciho Milan 2015-05-25 12:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nevím proč, ale nějak mám na dobré lidi kliku, zkrátka většinou se mi naskytne někdo, s kým se zrovna dobře povídá, ikdyž hromadnou dopravou moc často necestuji. Třeba jsem jel lokálkou a málem to nestihnul, takže jsem měl takový ten poloběh přes nádraží k pokladně a pak těsně před odjezdem také do vlaku, se svolením jsem si udýchán přisedl ke staršímu pánovi, pak si jen pamatuji, jak povídá, kdybych neběžel, nestihnul bych, já na to, tak bych musel na kole, no a pak jsme si už jen povídali o okolí, kde jsme až na kole byli, kudyma se to dá projet, kde je hezký výhled, až bych řekl, že i ostatní cestující tento rozhovor rádi poslouchali… nebo jsem musel před léty několikrát absolvovat dlouhou cestu do Ostravy, občas se naskytli lidé a hezky si povídali ale na jednu paní nezapomenu, pocházela z hor a dozvěděl jsem se opravdové pravdy třeba o bylinkách či pro mne více o medu či propolisu, hezky se s ní povídalo, na konci cesty jsme si to i potvrdili, jak nám cesta příjemně uběhla, popřáli hezký den a rozloučili se, nebo si pamatuji, jak jsme přistoupil k pánovi, co jel za rodinou na slovensko no a protože tam mám také část rodiny, už se bavili… samosebou se naskytou zvláštní individu a ale tak nějak se mi naštěstí vyhýbají, spíše bych řekl, jestli jedinec vyzařuje pozitivní či evidentně vtahuje negativní myšlenky, ono je to částečně nevědomky patrné při takovém tom prvním pohledu a kontaktu očima, funguje to většinou přesně ale je to opět na typu člověka s jakou intenzitou kladných-záporných energií kolem své bytosti vládne… Jsem ještě velmi rád, že mi češi jsme takoví lidští a naše etika s morálkou ještě úplně nezahynula, co jsem slyšel od známého, který občas jezdí služebně po světě, tak třeba jsou země, kde jsou lidé až neuvěřitelně ochotní, upovídaní a chovají se, jako by byli jedna veliká rodina bezrozdílů, jinde je prý neslušné sotva pozdravit někoho na ulici či jen ve vlaku hlasivě telefonovat…

Ikona diskutujiciho Fellien 2015-05-25 13:31:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Já si myslím, že se mi to děje právě proto, že mi to vadí. V mém případě totiž nepomáhá ani mít ty sluchátka v uších :(. Třeba malé děti taky nemám moc ráda, a všechny děti mě vždycky obtěžují, třeba že v autobuse na mě začne cizí dítě šahat, nebo na mě mluvit, nebo mi nosí ukazovat hračky. Ale říkám si, že je to malé dítě, že se na ty caparty zlobit nemůžu, ale ti dospělí mě štvou. Já jim kolikrát i na rovinu řeknu: "Prosím vás, proč na mě mluvíte? Já na vás taky nemluvím." A ani tehdy jim to nedojde a dělají, jako bych nic neřekla…

Ikona diskutujiciho iriska 2015-05-25 13:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Takové zážitky jsou nejlepší! Člověk je kolikrát překvapený že měl zbytečné předsudky a že neznámí lidi kolem můžou být fajn. Taky v nouzi na cestách hodně lidí rádo pomůže, to je příjemné zjištění. Zážitek je cestování v jižním Španělsku, tam když jedete v buse a řidič naráz zabrzdí, lidi na něho křičí, héj, co to děláš ty…!!! :-) A taky se tam s váma lidi úplně normálně baví, kdekoli, v obchodě, na ulici. U nás jsme víc uzavření – myslím, že je to podnebím.

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-25 18:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[5]: Klasa ty brďo, z takové dcery měli asi radost :D :D :D

Ikona diskutujiciho Amálka 2015-05-25 18:42:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: To tedy ano! Prý to byla pro celou rodinu velká sranda do té doby, než si kamarádka podala přihlášku na medicínu a pak následně na univerzitu. Když jsem ji viděla naposled, tak říkala, že ještě rok a bude mít svou vysněnou práci na patologii pro kriminálku – vraždy! To už ale fakt odbočuju od tématu :-)

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-25 18:47:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[10]: A je i nějak jinak zvláštní, nebo by to člověk do ní ani neřekl? Já si myslím že na tohle člověk musí být dost otrlý, musí na to mít žaludek a musí být tak trochu bláznivý řezník, aby to mohl dělat.

Ikona diskutujiciho Amálka 2015-05-25 19:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: Byla to moje spolubydlící i v Irsku (Irka) a nikdy bych to do ní neřekla! Zdála se mi naprosto normální. Na školu si přivydělávala na diskotéce jako barmanka, takže jsem ji viděla často i v práci a můžu říct, že je to velmi spontánní, veselá a hodně výrazná osobnost. Taková přímá a rázná, má všeobecný přehled o dění a ve všem jasno. O tom, co vlastně studuje, mi řekla až po půl roce a zatímco jsem poslouchala její story, hleděla jsem na ni s naprosto mrtvolným výrazem :-) Když jsem se ptala na důvody, proč se pro tuto profesi rozhodla, řekla mi zhruba toto:

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-25 20:25:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[12]: Wow, škoda že není češka, s tou by byl masakrozní rozhovor o smrti 🙂

Ikona diskutujiciho Colliode 2015-05-25 21:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To tak vypadá, že to průvodčí ošéfovala 🙂

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-25 22:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[14]: Jak? :D

Ikona diskutujiciho Bogy 2015-05-26 09:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mozna by bylo dobry sehnat si takovy to naslouchatko pro seniory a kdyz vas nekdo oslovi, tak ho sundat, zacit do nej cvrnkat a hrozne nahlas se ptat, jestli nema nekdo baterky..

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-26 10:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[16]: :D Když jsme u toho stáří, já do toho článku zapomněla připsat ještě jednu část dialogu co proběhla:

Ikona diskutujiciho Hmm 2015-05-26 16:48:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Ach tie dnešné vzťahy, ľudia sa už častokrát nevedia ani porozprávať a druhí ľudia im "vadia", keby tam najlepšie úplne niekde zmizli… Nechápem, jasné, že sa človeku nechce vždy rozprávať a samozrejme nie úplne s každým, ale zase s milým človek by si prečo nepokecal.

Ikona diskutujiciho Fellien 2015-05-26 18:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[12]: Já mám ke smrti stejný postoj, ale mrtvá zvířata mi vadí, je mi jich líto, nemůžu se na to dívat. Ale mrtví lidi? Cajk :D. To mi nevadí, naopak mi připadá strašně zajímavé když někdo někoho zabije a člověk se po tom pídí. Já chci zase dělat laborantku buď na soudním lékařství, nebo forenzní (obojí přispívá k vyšetřování vražd a hledání pachatelů) a za dva týdny buud mít praxi na soudním lékařství právě, tak už se těším :). Pravdou je, že doktoři kolem toho udělají velké kulové, většinu práce odvedou laboranti – my si musíme tkáň naložit, my si ji musíme nařezat, my ji musíme zafixovat, my ji musíme zanalyzovat, my musíme napsat do karty patologické nálezy a doktor to pak jen zkontroluje, ověří a poskytne policii. Nechci říkat že všichni doktoři jsou stejní, ale většina ano. Oni by si bez nás ani neuprdli. Ve škole jsme krájeli mozek, srdce, ledviny co nám poskytl právě ústav soudního lékařství… Nic z toho mi nevadilo, už to beru jako součást té práce a nesmírně mě to baví, spíš mi připadá vtipné, že se ty tkáňové řezy krájí na mikrotomech a některé ty mikrotomy vypadají a i se s nima hýbe stejně jak s takovými těmi kráječi na salámy v masně :DD A my si ty naše zhotovené a obarvené řezy zdiagnostikované nesmíme nechávat ve škole, ale nosíme si to domů a můj přítel byl zezačátku dost nesvůj z toho, že se mi na stole válí něčí rozkrájený mozek a srdce :D.

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-26 19:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[19]: Mno, já bych z tvého domácího úkolu na stolu určitě vrhla… A nerozumím jaký je rozdíl mezi zabitým zvířetem a člověkem… Že je člověk krutý? Proto ti ho není líto? I když je to vlastní druh? A co příbuzný? Toho bys pitvala?

Ikona diskutujiciho Fellien 2015-05-26 20:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[20]: Ale nevrhla, to není tak strašné jak to zní, ty řezy jsou tlusté jen několik mikrometrů a jsou obarvené a zamontované na sklíčku, kdyby jsi nevěděla předem co to je, ani by jsi to nepoznala :). No a na tvé otázky ráda odpovím, já mám se zvířaty hodně zkušeností od mala a vím, že žádné zvíře neublíží nikomu umýslně. Za to lidé jsou jiní, ale v tom není ta hlavní podstata. Spíš že vidět mrtvého člověka jsem si už zvykla, ale mrtvé zvířata tak často nevídám. Třeba mrtvých šneků je mi taky líto, ale ne zdaleka tak, jako třeba mrtvého koně nebo psa nebo kočky. Není to o tom, že bych dělala rozdíly, spíš o tom zvyku. Mrtvé rozšlapané šneky vidím na chodnících často, ale mrtvého psa nebo kočku jsem viděla snad jen jednou někde na fotce. Ten první střet s takovou realitou je vždycky hodně těžký a člověk si na to musí zvykat postupně. I mrtví lidé mi ze začátku dost vadili, když jsem byla malá, ale za svůj život jsem viděla už hodně mrtvých lidí, měla jsem vždycky nějaké zvláštní "štěstí" být na místě kde se někomu něco stalo. A rozebírat lidi mi nevadí, protože vím, že na tom soudním se to dělá proto, aby byl dopadený pachatel. Je to zajímavé, člověk z toho může zjistit tak neuvěřitelné množtví stop! A to mě nějak vnitřně naplňuje, že moje práce by pomohla pochytat ty darebáky. Každý den co jsem v laborce pracuju tak, jakoby orgány z těch mrtvých patřily mým příbuzným. To mě i motivuje víc se do té práce "zažrat", i když by člověk neměl mít k pacientovi žádný vztah. Dívat se na oběti vražd a znásilnění jen jako na kus bezcenného masa nepovažuju za správné. A kdyby to byl příbuzný a já měla pitvat (jakože pitvu dělá lékař ale i kdyby), chtěla bych to udělat já, i kdyby to bylo těžké. Chtěla bych mít jistotu, že všechno probíhá správně a chtěla bych vědět, že se veškeré ty orgány vrátily zpět na místo do té osoby. Já nevím jestli to víš, ale automaticky když člověk zemře, orgány se mu okamžitě odeberou na dárcovství, ať už lékař souhlas má nebo ne. A pak se člověk zašije tak, aby nebylo v rakvi nic poznat. Připadá mi to jako vykrádaní hrobů a jelikož já ani otec darovat orgány nechceme, zavázala jsem se mu že se postarám o to, aby mu nic nevzali. A proto bych chtěla mít věci pod kontrolou. Nicméně stejně by mě k jeho pitvě ani k anaýze tkání nepustili, u příbuzných se to myslím ani nesmí… No a kdyby existoval nějaký Ústav soudního lékařství zvířat, chtěla bych tu práci dělat stejně, jako v případě lidí, ačkoliv by pro mě bylo těžké si zvyknout. Uf, vyčerpávající odpovědi :).

Ikona diskutujiciho Alue 2015-05-26 22:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[21]: Díky za odpovědi. To mám zase téma na zamyšlení.

Ikona diskutujiciho kalamity jane 2015-05-27 10:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já už takovýhle chlapíky nijak neberu vážně, prostě se jim nějaká baba líbí nebo ne :D. To se zase mně jednou stalo, když jsem jela tramvají. Jeden starší pán nastoupil asi byl taky napitej a sedl si k jedné starší paní a povídá: vy máte tak krááásné oči :D… tak tam seděli a povídali si a když jsem vystupovala a byla k němu otočená zády tak povídal:  tak na tohle se dá dívat i zezadu :D… No moje vlasy nejsou tak úchvatné,ale moje nohy už jsou jiné kafe :D. A neber to, že se vychvaluju jenom jsem chtěla přispět k tématu jen pro pobavení 🙂

Ikona diskutujiciho Amálka 2015-05-27 11:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[13]: Ano to je, ale už je to bohužel 7 let zpět a ztratily jsme kontakt. Nicméně jsem ráda, že to podnítilo diskusi, rozhovor s Fellien by byl určitě taky moc zajímavý. Toto je velmi specifické téma, o kterém se zrovna moc nepíše.

Ikona diskutujiciho Pavel Pohodička Němec - Medy 2015-05-27 18:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pěkný článek, on je každý člověk nějak zajímavý. Aluško, měj se moc pěkně.

Ikona diskutujiciho Jiraiya 2015-05-27 20:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pro mě za mě, nevadí mi případné dárcovství orgánů po smrti. Stejně se tělo jako každá hmota v prach obrátí. Jakmile umřu, pouta s mým tělem se přetrhnou, jelikož nejsem Bódhisattva, aby mé ostatky byly léčivé jako např. u Sv. Agabita Pečerského. A myšlenka, že by nějaký můj orgán ještě mohl někomu zachránit život, mi nepřijde vůbec špatná 🙂

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek