V. / Anděl vypráví dál… Člověk v ráji – Drama člověka po pádu

3.3.2007 v Nezařazené 0

ČLOVĚK V RÁJI
Lidské duše se zpočátku od světla neodvracely. Stejně jeko většina andělů zůstávaly věrné a přikloněné k Bohu. Když byla část tvorů stržena do tmy, tento příklon ke světlu působil jako bezpečný přístav. Lidské duše zůstávaly v ráji.
Bible líčí prvotní hřích člověka jako událost, která se odehrála později, v době, kdy už dávno existovaly temné bytosti. Je to patrné z toho, že už také existoval lstivý tvor, něšeptávač, jehož svodům Eva podlehla. Ale souvislost s prapůvodem hříchu – nudou, v tomto příběhu nacházíme také. Kdyby se Eva měly čím zabývat, byla by svodům našeptávače odolala. Tím, že se nechala svést, se člověk ocitl v napětí protichůdných sil, mezi světlem a tmou. Tato událost ale nebyla totožná s pádem andělů. Lidské duše se neodvrátily od Boha samy od sebe, bez zásahu temných bytostí.
Lidé upadli do hříchu až poté, co došlo k velkému třesku. Ale ne všichni – podobně jako se ze všech andělů nestali padlí andělé, nestali se ani ze všech lidí zpočátku hříšníci. Mohli se rozhodnout, zda budou nadále ctít Stvořitele, nebe se začnou povyšovat. Někteří přestali Boha uctívat a strhli s sebou celé lidstvo. Odehrálo se to ale jinak než u andělů. Člověku bylo určeno, aby se ,,ztělesnil”, byl takříkajíc vyhnán z ráje. To ale nebyl trest, nýbrž následek pádu, ovšem obdařený smyslem. Posláním člověka se stal návrat k Bohu.
Občas máte jistě pocit, že i lidské duše jsou padlé a nepadlé, čisté a nečisté, že lidé jsou zkrátka dobří nebo špatní. Tak tomu ovšem není. V nebi neexistuje žádná třídní společnost. Všichni lidé jsou ve své nejniternější podstatě dobří. Každá lidská duše je svým vnitřním ustrojením čistá. Temné vlivy, jimž jste v myšlenkách a pocitech vystaveni, přicházejí zvenku, bezprostředně od padlého anděla, který každého dospělého člověka doprovází, takzvaného ,,dvojníka”. Jeho prostřednictvím na nás působí temné síly. Čověk se tak neustále ocitá v napětí mezi světlem a temnotou, světlem uvnitř a temnotou přicházející zvenku. Poměr sil se může sice hodně zhoupnout ve prospěch temna, ale světýlko v duši člověka – jeho božský základ, jeho důstojnost – zůstává i pro temné síly nedotknutelné.
Připusťme, že i lidské duše byly stvořeny dříve, než vznikla hmota a začal se rozpínat materiální svět. Již tehdy jste měli svá jména, ovšem jiná, než nynější pozemská. Teprve poté, co se Země vyvinula natolik, že lisdké duše mohly vstoupit do pozemského těla, začal proces, který se nazývá dějinami lidstva. Každý z vás čekal na svoji pozemskou inkarnaci, ale tato doba vám nepřipadala dlouhá, neboť jste nejdříve dleli v rajském bezčasí nebes, kde vnímání času v pozemském smyslu neexistuje. Když jste potom jako děti přišli na tento svět, zapomněli jste na svůj původ, neboť jste se dokonale spojili se svým tělem a vedli veskrze pozemský život, ovšem se zbytky touhy a stesku po domově, které jsou připomínkou ztraceného ráje.
Tento zbytek vzpomínek je podkladem pro božský příklon k nebesům, který může člověka přivést k poznání, že se ocitl na velkolepé cestě vedoucí ,,vpřed do minulosti”, a tudíž mu umožnit konečný návrat ke Stvořiteli. Pokud se člověk tomuto poznání neuzavře, pak je otázka hledání smyslu živoa namístě, neboť je na ni také možné najít odpověď.

DRAMA ČLOVĚKA PO PÁDU
Nyní tedy do nebeského ráje vstoupil prostor, čas a hmota. Do nerušené blaženosti začaly zasahovat temné síly, místo původní existence ve formě pravzorů se objevila konkrétní tělesnost, místo blaženého bezčasí vývoj kamsi do neznáma, místo radostné oslavy mohutné ohromující drama s prvky tragična, se strachem, náhlými zvraty, s fantazií, s hrdiny a padouchy, s vítězstvími a porážkami, nadějemi a zoufalstvím, s debakly a novými začátky. Pro zůčastněné i diváky nepřehledná hra s nejasným koncem. Skončí vše happyendem nebo drama vyůstí v komedii? Či snad znovu nastane idylická nehybnost?
V každém případě zmizely nuda, veškěré dění ja nanejvýš zajímavé. Padlí andělé doposud dosáhli všeho, co měli v úmyslu. Ani Otec nemůže nové situaci, kterou si nepřál ani ji nepovolil, upřít fascinující, dráždivou krásu. Neboť tak jako Synovi přísluší – řečeno jazykem lidí – role lékaře, protože uzdravuje a přináší spásu, Otec je celou svou bytostí umělcem. Stvoření je velkým uměleckým dílem. Před pádem andělů idylická podívaná, nyní fascinující drama, v němž hlavní role patří člověku.
Co znamená vývoj pro člověka? Člověk se ocitá v polaritě světla s tmy. Dlí ve své tělesnosti. Vydává sena dlouhou cestu návratu k Otci, do jeho věčného světla. Ve své podstatě je člověk dobrý, ale doprovází ho temný ,,dvojník”, jehož prostřednictvím na něj působí zlo. Svůj vliv mají ale i blahodárné síly, světlo v člověku a kolem něj. Především pak díky Synovi se člověku dostává spásy a uzdravení.
Žádné stvoření v tomto dramatu nemá tolik svobody jako člověk. Ačkoliv má každý lidský život daný určitý základní rámec, v němž se odvíjí – od narození přes dětství, dospívání, zralost, stáří a umírání – zůstává ještě široký prostor pro vliv na to, kam se bude ubírat: v sebevzdělávání, vůběru partnera a přátel, v povolání, rodině, politice a v ostatních oblastech. Jestliže se člověk z vlastní svobodné vůle rozhodne k nějakému činu, může nechat působit dobro i zlo, které v sobě nese.
Andělé sice mají svobodu odvrátit se od světla, ale také se mohou znovu ke světlu přiklonit. Když se některý z nich vrátí k Otci, je ihned přijat zpět. Andělé, kteří se jednou rozhodli pro světlo, už nemusí být neustále volit mezi světlem a tmou, jako je tomu u člověka. Mohou si vybrat z rozličných blahodárných úloh, ale navždy už zůstávají ve světle. Jejich možnosti působení jsou ovšem omezené, protože musí neustále respektovat svobodu člověka. Mohou ho chránit, vést a všelijak na něj působit, ale nesmějí ho k ničemu nutit. Zůstávají odkázáni na to, že je vnitřně přijme a svobodně s nimi bude spolupracovat.
Pro člověka znamená život ve svobodě neustálou změnu. Je to pohyb, směřování, proces rozvoje mysli i ducha. Vývoj směřuje – sice ne v jednotlivostech, ale ve svém celku ano – k rozvoji, k pokroku, vpřed. Ačkoliv svoboda se na nác někdy valí jako mohutný proud, který vás zastavuje a strhává zpět, z dlouhodobého hlediska se dobro vždycky ukáže být silnější než zlo. Světlo má moc rozsvítit tmu. Temné síly se sice mohou stavět světlu do cesty, ale nakonec stejně budou přemoženy. Mohou rušit, překážet a zdržovat, mást, svádět a pokoušet, nebo dokonce vyvolávat i takové katastrofy, jaké zažilo 20.století. Ale definitivně nedokážou světlo zničit, nemohou překazit cestu k cíli.
Cílem je dobrovolný návrat veškerého tvorstva k Otci, a to z lásky, která je opětováním lásky jeho. Návrativší se duše budou bohatší o zkušenosti, nabyté v tomto procesu uvědomování si sebe sama i nebes, a budou prožívat věčnouradost nekonečné lásky. Otec své dílo vytvořil s láskou. Poté, co část jeho díla postihl pád, stanovil cíl, saby se tito ztracenci v uvědomělé lásce k němu vrátili zpět. Svět se tím ale změní, už nikdy nebude takový, jako na počátku.

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek