Aluška.org: Věděním ke svobodě

Benjamin Fulford sice není jméno, které by většina lidí znala z běžných médií, ale v prostředí konspiračních teorií je velmi známou postavou. Jeho texty se po internetu šíří už řadu let a v českém prostředí se jeho pravidelné zprávy objevují v přebíraných překladech na serverech zaměřených na konspirační obsah.

Benjamin Fulford však není typický anonymní internetový konspirátor, schovaný za pseudonym s nedohledatelnou identitou. Právě naopak, v minulosti pracoval jako novinář a působil jako vedoucí tokijské kanceláře Forbesu. Forbes ho ve svém archivu v roce 2000 označuje jako svého „Tokyo bureau chief“ a další zdroje z roku 2002 ho uvádí jako novináře Forbesu působícícho v Asii.

Právě tady začíná být jeho příběh zajímavý. Protože člověk, který skutečně pracoval jako novinář, postupně přešel k tvrzením o tajných světových organizacích, které údajně řídí světové dění v zákulisí. Začal psát o údajné „tajné válce mezi různými mocenskými skupinami“, o White Dragon Society (Společenství Bílého draha), takzvaných White Hats (Bílé klobouky), o „Khazarian Mafia“ (o Chazarské Mafii), o tajných finančních systémech, připravovaných globálních revolucích a masových zatýkáních světových elit.

A tyto předpovědi nepronesl jednou, opakují se u něj celé roky. Protože překlady článků Benjamina Fulforda ovlivňují konspirátorské prostředí v České republice dlouhodobě, jistě stojí za to věnovat se tomuto autorovi podrobně.

Problém není v tom, že Benjamin Fulford vyslovuje neobvyklé názory. Problém je v tom, že své „mimořádné informace“ opakovaně prezentuje jako „informace od údajných vysoce postavených zdrojů“ a zároveň po letech můžeme porovnat jeho předpovědi s tím, co se ve skutečnosti stalo. A právě takové porovnání bude velmi poučné. Držte si klobouky, tento rozbor je fakt něco.

Kdo je Benjamin Fulford

Benjamin Fulford se narodil v Kanadě a od 80. let žije a pracuje převážně v Japonsku. Podle svého vlastního životopisu působil mimo jiné jako korespondent Nikkei Weekly, pracoval pro další finanční média a v letech 1998–2005 byl Asia-Pacific Bureau Chief časopisu Forbes. Jeho novinářská minulost tedy není smyšlená. Existují archivované články Forbesu, pod nimiž je jeho jméno, a Forbes ho skutečně uváděl jako člena svého asijského novinářského týmu.

Jenže jeho kariéra se postupně změnila. Po odchodu z klasické novinařiny začal publikovat vlastní geopolitické zprávy. Dnes jeho web sám sebe popisuje jako „zdroj týdenních geopolitických zpráv založených mimo jiné na informacích od údajných kontaktů z prostředí CIA, MI6, Mossadu, KGB, japonských vojenských zpravodajských služeb, mafie, svobodných zednářů nebo čínské vlády“.

A tím se dostáváme k zásadnímu rozdílu. Profesionální novinářský článek má být ověřitelný. Fulfordovy pozdější zprávy však fungují na principu „tajný zdroj mi řekl blabla…“
Čtenář se tak dostává do situace, kdy má uvěřit tvrzení o obrovské světové události, ale zároveň nemá možnost ověřit, kdo je údajný zdroj, jak informaci získal a zda ji někdo nezávisle potvrdil. To je přesný opak toho, co dělá kvalitní investigativní žurnalistika.

Benjamin Fulford v roce 2016:

Všimněte si prostředí, ze kterého tento údajný insider vysílá. Na člověka, který tvrdí, že disponuje informacemi z nejvyšších pater světových zpravodajských služeb, nepůsobí jeho „top secret“ zázemí zrovna impozantně.

White Dragon Society: tajná organizace, nebo příběh, který stojí pouze na Fulfordovi?

Jedním z nejdůležitějších prvků Fulfordova světonázoru je takzvaná White Dragon Society, neboli Společnost bílého draka. Podle Fulforda jde o rozsáhlou síť lidí a organizací, která má sdružovat různé tajné společnosti, zpravodajské pracovníky, vojenské představitele, finančníky a další mocné osoby. Její údajnou rolí je boj proti skupinám, které podle něj tajně ovládají svět.

Fulford například sám popisoval White Dragon Society jako neformální síť, do které měli patřit lidé napojení na různé tajné společnosti, japonské podsvětí, britské zpravodajské služby a další mocenská centra. V jednom ze svých rozhovorů dokonce vysvětloval, proč o této obrovské tajné organizaci mluví právě on: údajně byl jejím veřejným mluvčím, protože její členové chtěli zůstat v utajení.

To vytváří velmi elegantní argumentační kruh: Když o organizaci nikdo jiný neví, je to právě proto, že je tajná. A když neexistují veřejné důkazy o jejích činech, je to opět proto, že je tajná!
Jenže takovým způsobem nelze ověřit prakticky žádné tvrzení. Zvlášť zajímavé je, že samotný Fulfordův web dnes varuje čtenáře před jinými stránkami, údajně spojenými s White Dragon Society a tvrdí, že „jakýkoli web White Dragon Society“ je past. To samo o sobě ukazuje, jak obtížné je určit, co má být skutečnou organizací, kdo její členové jsou a které informace jí lze připsat.

Především však neexistuje veřejně ověřitelný důkaz, který by potvrzoval Fulfordovu představu o White Dragon Society jako celosvětové mocenské síti schopné provádět operace, které jí připisuje. To neznamená, že nikde na světě neexistují žádné tajné spolky, zpravodajské kontakty nebo zákulisní politická jednání. Samozřejmě, že existují. Znamená to ale, že mezi tvrzením „tajné mocenské skupiny existují“ a tvrzením „existuje konkrétní globální aliance White Dragon Society, která tajně řídí události na planetě“ je obrovský rozdíl.

Kdo jsou „White Hats“

Dalším důležitým pojmem ve Fulfordově světě jsou takzvané White Hats, neboli bílé klobouky. Jde údajně o hodné představitele armád, zpravodajských služeb a dalších mocenských institucí, kteří bojují proti temným elitám. Podle konkrétního období se jejich údajné složení mění. Někdy mají být spojeni s Pentagonem, jindy se CIA, jindy s ruskými nebo asijskými strukturami.
Jejich hlavním úkolem má být svržení takzvané „cabal“ (kabaly). Tajné mocenské skupiny, kterou Fulford v různých obdobích označuje například jako „Khazarian Mafia“ (Chazarská mafie).

A právě tady se z původně politického komentáře stává uzavřený příběhový systém. Pokud se něco nepodaří, může to znamenat, že zmíněná operace byla před veřejností utajena. Pokud se nic nestane, může být vysvětlením, že se operace prostě odložila. Pokud se objeví nějaká běžná politická událost, může být označena za důsledek tajné války. A pokud se objeví opačná událost, může být vysvětlena jako „další krok nepřítele“. Takový systém je téměř nemožné vyvrátit, protože neumožňuje předem určit, co by vlastně jeho tvrzení vyvrátilo.

Fulford a „Chazarská mafie“

Jedním z nejvýraznějších prvků jeho pozdější tvorby je také pojem „Khazarian Mafia“ (Chazarská mafie). Fulford tím označuje údajnou nadnárodní mocenskou skupinu, které připisuje kontrolu nad finančním systémem, politikou, válkami, médii a dalšími oblastmi. Tento narativ se u něj objevuje dlouhodobě. (Termín „Khazarian Mafia“ není historický termín označující nějakou doloženou organizaci, ale Fulfordův konspirační konstrukt.)

Například v roce 2017 psal o „Khazarian mafia clan“ ve spojení s rodinami Bushových a Clintonových a americkým Federálním rezervním systémem.
V roce 2017 také tvrdil, že „americká armáda pod vedením Donalda Trumpa brzy vyhlásí stanné právo a že budou vytvořeny tábory FEMA pro hromadné zatýkání“. Dodneška si pamatuju, jak tento výmysl panicky děsil jeho čtenáře, jak pořád hledali důkazy o tom že se ty kempy fakt staví i v ČR a jak to po dlouhém čekání vyšumělo do ztracena. Tolik paniky pro nic…

Tady je dobré zastavit se u jedné důležité věci: Tvrzení o mocných lidech, kteří tajně řídí svět, nejsou důkazem existence takové skupiny.
Politici se skutečně stýkají s miliardáři. Velké firmy skutečně lobbují. Zpravodajské služby skutečně provádějí tajné operace. Banky a finanční instituce mají skutečný politický vliv. To všechno je možné doložit běžnými dokumenty, soudními řízeními, investigativní žurnalistikou a historickými záznamy. Ale z těchto skutečných jevů nelze automaticky odvodit existenci jedné tajné nadnárodní organizace, která řídí celý svět. A právě tento skok je pro konspirační myšlení typický.

Fulfordovy předpovědi, které se nikdy nestaly

Nejlepší způsob, jak posoudit důvěryhodnost člověka, který tvrdí, že má přístup k tajným informacím, není hádat se s ním o jeho světový názor. Stačí si porovnat jeho předpovědi. A u Benjamina Fulforda je ten archiv velmi zajímavý.

Rok 2011: nový finanční systém a masová zatýkání

V říjnu 2011 Fulford napsal, že tajné „obchodní platformy ovládané světovými elitami byly uzavřeny v přípravě na nový globální finanční systém„. Podle jeho údajných zdrojů nový systém podporovalo více než 100 zemí a masová zatýkání lidí spojených se starým systémem měla začít do 15. listopadu 2011.

Taková událost by samozřejmě byla zásadní. Jenže žádný nový globální finanční systém tehdy nepřišel a žádná odpovídající vlna globálních zatýkání světových elit nenásledovala. A přesto se tento motiv v jeho tvorbě neztratil. Objevoval se znovu a znovu.

Z vlastní zkušenosti z prostředí, ve kterém jsem se tehdy pohybovala, si pamatuji, jak toto tvrzení mezi některými jeho čtenáři vyvolávalo úplnou paniku. Lidé skutečně hledali důkazy, zda se podobné tábory staví i v České republice. Nebyla to malá věc. Čekali armádu v ulicích, zhroucení systému, přestávali platit daně a nakupovali zásoby jídla, protože nevěděli co bude. Nic se ale samozřejmě nestalo, protože je to celé Fulfordův výmysl, za který nikdy nebyl hnán k odpovědnosti.

Když jsem se tehdy některých lidí ptala, kde jsou slibovaná zatýkání, dostávala jsem například odpověď, že „všichni už byli ve skutečnosti zatčeni a lidé, které vidíme v médiích, jsou jejich klony nebo placení herci v maskách“.
Tahle zkušenost pro mě byla důležitá, protože ukazuje, jak konspirační systém dokáže reagovat na vlastní selhání: místo „předpověď se nesplnila“ vznikne nové vysvětlení, proč jsme její nesplnění pouze nedokázali rozpoznat.

Rok 2014: rok světové revoluce

V prosinci 2013 Fulford publikoval text s titulkem: „Multiple sources confirm 2014 will be the year of revolution in the West.“ Podle jeho zdrojů měl rok 2014 znamenat začátek zásadní změny způsobu, jakým je celá planeta spravována. Zároveň znovu informoval o údajně „probíhajících zatýkáních představitelů kabaly“.

Rok 2014 uplynul bez události odpovídající Fulfordově předpovědi o zásadní změně způsobu, jakým je planeta spravována. Západní civilizace skutečně nebyla svržena tajnou aliancí White Hats. Globální finanční systém nebyl nahrazen novým systémem White Dragon Society. A žádná světová revoluce v podobě, kterou Fulford předpovídal, nenastala.

Rok 2018: zatýkání v srpnu, odhalení 9/11 v září, nový finanční systém v říjnu

V červenci 2018 Fulford zveřejnil další pozoruhodnou předpověď.

Podle jeho zdrojů měla přijít:

• nová vlna masových zatýkání v srpnu,
• oficiální vládní odhalení „pravdy o 11. září“ v průběhu měsíce září,
• zásadní ekonomické oznámení v říjnu,
• a příprava nového finančního systému.

Stačí se podívat na kalendář. Srpen přišel, i září, i říjen… a svět se ani tentokrát nezměnil způsobem, který Fulford předpověděl.

Rok 2020: 158.000 zatčení a odstranění světových elit

A potom přišla pandemie. Pro konspirační svět se stala ideálním prostředím pro další vrstvu Fulfordova příběhu. 16.března v roce 2020 se na jeho webu objevila tvrzení, podle nichž měla být pandemie ve skutečnosti součástí obrovské operace amerických zpravodajských služeb. Podle jeho textu, zveřejněného v březnu 2020, mělo být zatčeno přibližně 158.000 lidí, mezi nimi politici, celebrity, bankéři a další světové elity. Fulford zároveň předpovídal odstranění papeže, zatčení bývalých amerických prezidentů a další rozsáhlé změny.

V dubnu téhož roku pak napsal, že probíhá „globální kolaps systému“ a že masová zatýkání elit pokračují. Jako údajný důkaz uváděl například skutečnost, že Angela Merkelová a Boris Johnson byli kvůli infekci koronavirem v izolaci či nemocnici.

To je velmi názorný příklad problému konspiračního a paranoidního uvažování. Boris Johnson byl skutečně nemocný a Angela Merkelová skutečně byla v izolaci. Ale z těchto skutečných událostí neplyne, že byli tajně zatčeni v rámci operace White Hats. Je to pouze dodatečné přidružení normální události do předem vytvořeného konspiračního příběhu.

Legendy jedou dodnes

Člověk by mohl očekávat, že po tolika nesplněných předpovědích podobný narativ zanikne. Někteří čtenáři skutečně od těchto teorií časem odešli. Jiní však pokračovali v jejich přijímání a další předpovědi nahradily ty předchozí.

V září 2025 Fulford znovu oznámil, že „mass arrests have definitely begun“, tedy že masová zatýkání definitivně začala. Tentokrát měl být podle jeho textu proti Clintonovým, Obamovi a dalším představitelům „deep state“ veden nový útok „white hats“.

Fulford má prostě tento systém, který mu kupodivu dlouhodobě funguje: Předpověď se neposuzuje podle toho, jestli se skutečně splnila, ale celý příběh se jednoduše posune do dalšího kola. Trochu se předělá, trochu se časově posune a jedeme dál. To je jeden z nejdůležitějších znaků, kterého bychom si u konspiračních autorů měli všímat.

Proč lživé předpovědi fungují

Fungují u lidí, kteří jim z různých osobních důvodů „potřebují věřit“. A tohle není něco, co jsem si vyčetla z nějaké studie. Přes patnáct let jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří těmto teoriím věřili, a měla jsem možnost sledovat zblízka, co s nimi takový svět dokáže udělat.

Znovu a znovu jsem se setkávala s lidmi zadluženými, zoufalými nebo existenčně zničenými, kteří doufali, že přijde nějaký velký „reset“, pád systému nebo zásah shora, který jejich problémy vyřeší za ně. Pro člověka, který neví, jak dál, může být představa, že už brzy přijde globální událost, která všechno převrátí, neuvěřitelně lákavá. Nemusí nic vyřešit. Stačí počkat.

Viděla jsem také lidi hluboce vykořeněné, osamělé, psychicky rozložené nebo dlouhodobě nespokojené se svým životem. Lidi, kteří měli obrovský problém přijmout svět takový, jaký je, a kterým konspirační příběh nabídl nádherně jednoduché vysvětlení: problém není ve mně ani v mém životě. Problém je v systému. A už brzy ho někdo tajně opraví.

A právě to je na těchto příbězích tak nebezpečné. Člověku, který potřebuje řešit dluhy, rozpadající se vztahy, samotu, psychické problémy nebo existenční krizi, nenabízejí skutečné řešení. Nabízejí mu odklad řešení. Počkej ještě měsíc. Počkej na zatýkání. Počkej na finanční reset. Počkej na odhalení. Počkej, až White Hats porazí kabalu… A tak čeká. A mezitím mu může reálný život protéct mezi prsty, mezitím se jeho problémy násobí.

Tohle nepíšu jako pokus o urážku lidí, kteří těmto teoriím podlehli. Píšu to jako člověk, který to prostředí patnáct let sledoval zevnitř. Někteří lidé, které jsem tam potkala, nebyli jen „trochu moc alternativní“. Byli skutečně v zoufalém psychickém stavu a jejich kontakt s konspiračním obsahem jejich problémy neřešil. Naopak je dokázal dál prohlubovat.

Je to podle mě jedna z nejméně diskutovaných částí celého problému. Když člověk uvěří, že svět ovládá tajná skupina a že každou chvíli přijde velké odhalení, může začít přizpůsobovat svůj život tomu příběhu. Může přestat věřit rodině, lékařům, institucím, kolegům nebo vlastním blízkým. Může dělat finanční rozhodnutí podle předpovědí, které se nikdy nesplní. Může propadnout strachu z událostí, které se nikdy nestanou. A právě tady už nejde jen o nějaké „internetové názory“. Jsou to skuteční lidé a skutečné životy.

Neříkám tím, že každý člověk, který věří konspirační teorii, je vždycky traumatizovaný nebo zadlužený. Tak jednoduché to není. Říkám, že jsem opakovaně viděla, jak atraktivní může být příběh, který slibuje, že současný svět brzy skončí a všechny problémy vyřeší někdo jiný. Tyto konspirace pohlcují hlavně lidi, kteří potřebují odbornou a právní pomoc. Místo toho se chytají do pastí bludných teorií, které jejich situaci ještě více zhoršují. Prohlubují jejich dluhy a z jejich existenčních nebo duševních problémů vyrábějí nové problémy.

Otázka je, jaký je Fulfordův skutečný motiv. Jestli svým tvrzením fakt věří, jestli je považuje za pravdivá, nebo zda je jeho motivací publikum, peníze, přesvědčení, či kombinace více věcí. A pro tento rozbor to vlastně ani není podstatné. Podstatné je, co publikuje a zda se jeho tvrzení shodují s realitou.

Představte si, že vám někdo každý týden řekne: „Už brzy přijde zásadní změna!“
A vy ji fakt potřebujete. Je tak snadné nechat se strhnout vlnou adrenalinu, pocitem příchodu zachránců a dojmem exkluzivna. Je jednodušší věřit, že svět je špatně a brzy se zhroutí, než aktivně řešit vlastní problémy, které vyžadují dlouhodobou práci.

Je to neověřitelné. „Brzy“ může znamenat zítra, za měsíc, nebo taky za několik let. Když ale člověk začne uvádět konkrétní měsíce, data a události, můžeme jeho tvrzení konečně otestovat. A právě tady se ukazuje jasně viditelný problém. Fulfordovy texty jsou plné formulací jako:

• masová zatýkání začnou!
• nový finanční systém je připraven!
• vlády budou svrženy!
• tajná válka se blíží ke konci!
• elity budou postaveny před soud!
• dojde k revoluci!
• systém se zhroutí!
• White Hats už zvítězili…

Když se ale nic nestane, předpověď není prohlášena za chybnou. Místo toho se objeví nová předpověď a stará se postupně zapomene.

Největší problém jsou „zdroje“

Fulford často vysvětluje, že informace pocházejí od lidí uvnitř CIA, Pentagonu, MI6, japonských zpravodajských služeb, ruských struktur, asijských tajných společností nebo dalších mocenských skupin. Jeho vlastní web tento způsob práce popisuje přímo. Jenže anonymní zdroj není automaticky důvěryhodný zdroj.

V novinařině může být anonymní zdroj legitimní. Redaktor ale obvykle ví, kdo zdroj je, proč mu lze věřit, jak blízko má k informaci a zda lze tvrzení potvrdit dalšími zdroji. Čtenář to u Fulfordových textů neví. Neznáme jméno, ani dokument, neznáme přesný původ informace, nemáme nezávislé potvrzení. Často ani nevíme, zda údajný zdroj skutečně existuje. Čtenář má pouze Fulfordovo tvrzení, že mu někdo něco řekl. A to je zásadní rozdíl mezi „mám tajnou informaci“ a „mohu doložit, že tato informace je pravdivá“.

Je možné, že Fulford některé věci ví?

Samozřejmě. A právě tady je potřeba být férový. To, že se řada jeho tvrzení ukázala jako nepodložená nebo se jeho předpovědi nenaplnily, neznamená, že každý jednotlivý detail, který kdy napsal, musí být automaticky nepravdivý.

Člověk může mít skutečné kontakty, může znát lidi z politiky, byznysu nebo podsvětí. Může mít zajímavé informace o Japonsku, může správně odhadnout některé geopolitické trendy. Může občas něco trefit. To ale není důkazem pravdivosti jeho celého systému.

Pokud například někdo správně předpoví, že nějaká vláda bude mít politický problém, nedává mu to automaticky schopnost vědět, že existuje tajná globální organizace, která řídí armády několika států. Stejně tak skutečnost, že Fulford pracoval pro Forbes, nedokazuje pravdivost jeho pozdějších tvrzení. Dokazuje pouze to, že kdysi byl skutečným novinářem. Dnes už jím není.

Ani samotní šiřitelé Fulforda nejsou osobně přesvědčeni o pravdivosti jeho příběhu

Je příznačné, že dokonce i weby, které Fulfordovy zprávy pravidelně publikují, upozorňují čtenáře, aby je „brali s rezervou“. To je pozoruhodné. Pokud člověk, který Fulfordovy texty dlouhodobě zveřejňuje, musí současně čtenáře upozorňovat, aby jim nepřikládali moc velkou váhu, je na místě zpozornět.

Web Stillness in the Storm Fulforda dlouhodobě přebírá, ale zároveň má pod jeho články už roky vlastní upozornění. Fulfordovy zprávy je podle nich třeba číst „with a large grain of salt“, tedy s velkou rezervou. Jeho informace bývají na povrchu rozporné a některá jeho tvrzení jsou „kompletně nnepodložená“. Doporučují čtenářům dělat si vlastní ověřování faktů.

A mají tam dokonce ještě silnější přiznání z roku 2025. Editor Justin Deschamps vysvětluje, proč Fulforda pořád zveřejňuje, přestože sám říká, že kvalita jeho zpráv podle něj klesla a že jeho práce už nepomáhá lidem být kritičtějšími. A výslovně píše, že skutečnost, že něco na webu zveřejní, neznamená, že tomu věří nebo že to považuje za pravdivé. Dokonce píše, že některé zdroje vědomě zveřejňoval, i když věděl, že jsou zkreslené, protože podle něj je „dezinformace také sama o sobě určitým způsobem informace“.

Určitou sebereflexí prošel dokonce i sám Fulford. V jednom článku se čtenář ptal na Fulfordovo tvrzení, že „saúdský korunní princ Mohammed bin Salman byl údajně zastřelen“. Fulford tam sám říká: „I know the CIA sends disinformation“ (Vím, že CIA posílá dezinformace) a následně dodává, že „informace od zdroje z CIA je třeba brát s rezervou“.

Takže máme hned několik vrstev:

Fulford říká: „Moje zdroje jsou CIA, Pentagon, japonské zpravodajské služby, White Dragon Society…“
Stillness in the Storm: „Pozor, čtěte to s velkou rezervou, některé věci jsou úplně nepodložené a navzájem si odporují.“
Fulford: „CIA posílá dezinformace, takže informace z CIA berte s rezervou.“

A přesto se tyto zprávy dál překládají, šíří a citují jako údajné informace ze zákulisí světové politiky.

Jak ověřovat věci z internetu

Když někdo kritizuje média, automaticky to neznamená, že on sám říká/píše pravdu. Když někdo tvrdí, že má informace z tajných kruhů, automaticky se z něj nestává důvěryhodný zdroj. Ve skutečnosti bychom měli být vůči takovým tvrzením ještě opatrnější.
Je úplně legitimní ptát se: Kde je důkaz, kdo tuto informaci potvrdil, existuje dokument, existuje nezávislý zdroj, co přesně bylo předpovězeno, kdy se to mělo stát, stalo se to?
A pokud ne, přiznal autor omyl? (Pokud vůbec autora známe… Typicky žádný skutečný autor pod konspiračním článkem uvedený není, nebo se odkazuje na neexistující fiktivní organizaci nebo vymyšlenou osobu.) Nebo autor pouze vytvořil novou verzi příběhu?

U Benjamina Fulforda jsou odpovědi na tyto otázky jasné. Jeho skutečná novinářská minulost je doložitelná. Jeho pozdější tvrzení o tajné globální válce, White Dragon Society, White Hats, masových zatýkáních a novém světovém finančním systému však stojí především na jeho vlastních tvrzeních a údajných anonymních zdrojích. A když začneme jeho předpovědi zapisovat a následně porovnávat s realitou, obraz se poskládá.

Najednou před sebou nemáme člověka, který „už patnáct let ví, co se tajně děje“. Máme člověka, který už patnáct let publikuje mimořádná tvrzení, z nichž mnohá měla mít konkrétní a zásadní následky a tyto následky opakovaně nenastaly. To už je podstatně méně mystické.

Nemusíte znát geopolitiku ani být odborníkem na zpravodajské služby. Stačí si vždycky položit několik jednoduchých otázek:

1. Je tvrzení ověřitelné? Pokud autor říká „můj zdroj z Pentagonu mi sdělil“, nemáte důkaz. Máte jenom jeho tvrzení.

2. Je možné předpověď zpětně vyhodnotit? „Brzy přijde změna“ se nedá pořádně testovat. „V srpnu začnou masová zatýkání“ testovat lze.

3. Co se stalo s předchozími předpověďmi? Pokud autor stále přichází s novými proroctvími, ale nikdy nehodnotí ta stará, je to varovný signál.

4. Existuje jednodušší vysvětlení? Nemocný prezident může být prostě nemocný. Politická změna může být výsledkem voleb. Ekonomická krize může mít normální ekonomické příčiny. Není nutné k nim přidávat tajnou světovou válku.

5. Co by autora přesvědčilo, že se mýlil? Pokud odpověď zní „nic, protože všechno je součástí tajného plánu“, nejde už o hypotézu, kterou lze testovat, ale o uzavřený systém víry.

Benjamin Fulford je dobrý příklad toho, jak konspirace pracuje s pravdou a jak ji následně překrucuje. Konspirační teorie nemusí začínat úplnou lží. Někdy začnou skutečným faktem. Skutečný novinář, skutečné mocenské struktury, skutečné tajné služby, skutečné korupční kauzy, skutečné politické konflikty, skutečné utajované operace… A potom se mezi tyto skutečné skutečnosti začnou vkládat tvrzení, pro která už důkazy nemáme.

Právě tím se příběh stává více přesvědčivým. Protože něco v něm skutečně pravda je. A člověk pak snadno přehlédne okamžik, kdy se z doložitelného faktu stal příběh o tajné válce, jejíž existenci máme přijmout pouze proto, že nám ji vypráví člověk, který tvrdí, že o ní ví. Benjamin Fulford je proto mnohem zajímavější případ, než obyčejný anonymní šiřitel internetových nesmyslů. Je příklad toho, jak může skutečná novinářská minulost dodat důvěryhodnost tvrzením, která už s klasickou novinařinou nemají mnoho společného.

Fulfordova proroctví vs. realita

Jedna špatná předpověď samozřejmě z nikoho nedělá podvodníka ani šarlatána. Geopolitika je složitá a i seriózní analytici se mohou zmýlit. U Fulforda ale můžeme sledovat jiný vzorec. Jeho texty opakovaně obsahují velmi konkrétní předpovědi: masová zatýkání, vyhlášení stanného práva, nový globální finanční systém, revoluce na Západě, oficiální odhalení o 11. září, nebo odstranění světových představitelů. Některé mají dokonce konkrétní měsíc, nebo datum. Když se předpovězená událost nestane, nepřichází přiznání zásadního omylu. Místo toho se objeví další zpráva, další údajný zdroj a další termín. To je podstatný rozdíl mezi předpovědí a tvrzením, které lze skutečně ověřovat.

Pokud někdo dvacetkrát řekne, že „příští měsíc dojde k zásadní události“, a dvacetkrát se nic nestane, není příliš přesvědčivé vysvětlení, že jsme stále ještě v tajné fázi. V takovém případě je rozumnější položit si mnohem jednodušší otázku: Kolikrát se ještě musí předpověď nesplnit, než připustíme, že zdroj jednoduše není spolehlivý?

Když konspirační příběh přestane být jen příběhem

Na první pohled může Fulfordovo psaní působit jako bizarní směs geopolitiky, tajných společností a fantastických předpovědí. Člověk si může říct: „Vždyť je to jen internetový článek. Co na tom může být nebezpečného?“ Jenže některé Fulfordovy texty nejsou pouze popisem údajného tajného dění. Obsahují také představy o masovém zatýkání, mimosoudních zabíjeních, násilném odstranění politických představitelů a dokonce o možnosti krvavého společenského konfliktu.
A právě tady je na místě přestat se ptát pouze na to, jestli jsou jeho tvrzení pravdivá. Je potřeba se ptát také: Co může s člověkem a jeho okolím udělat dlouhodobé vystavení takovému obrazu světa?

Fulford skutečně píše o násilí

Nejde o interpretace jeho kritiků. Stačí otevřít jeho vlastní texty. V říjnu 2016 publikoval zprávu s titulkem „Mass arrests and extrajudicial killings going on as part of cabal takedown“, tedy že v rámci odstraňování údajné „kabaly“ probíhají masová zatýkání a mimosoudní zabíjení. Text hovořil o údajné koordinované akci 43 národních armád proti „Khazarian mafia“.

Nejde přitom jen o starý text. V červenci 2025 Fulford zveřejnil článek nazvaný „White hats must start arrests to avoid French Revolution style bloodbath in West“. V něm tvrdí, že pokud vojenská policie nezačne zatýkat lidi, kteří podle něj ovládli civilní vlády, Západ může čelit „bloody anarchy“ v překladu krvavé anarchii. Zároveň tvrdí, že „veřejný hněv vůči vládám dosahuje bodu varu“.

Fulford neříká: „Myslím si, že vlády dělají chyby.“ Vytváří příběh, podle kterého existují skrytí zločinci, proti nimž mají zasáhnout vojenské a jiné mocenské struktury, a pokud k tomu nedojde, hrozí „krvavý společenský konflikt“. Takový obraz světa má potenciál být psychologicky velmi silný.

Svět, ve kterém jsou všichni kolem vás součástí tajného spiknutí

Fulfordovy texty mají ještě jeden výrazný prvek: Opakovaně rozdělují svět na dvě skupiny. Na jedné straně stojí údajní White Hats, lidé kteří mají tajně „bojovat za dobro“. Na druhé straně jsou údajní „cabal, Khazarian Mafia, deep state“ a další skupiny, kterým Fulford připisuje rozsáhlou kontrolu nad politikou, financemi, médii nebo armádou.

V takovém modelu není mnoho prostoru pro obyčejné vysvětlení. Politik, který udělá špatné rozhodnutí, nemusí být jednoduše neschopný politik. Může být součástí tajné sítě.
Novinář, který píše jinak, nemusí být pouze špatný novinář. Může být součástí propagandy.
Člověk, který nesouhlasí s teorií, nemusí mít jen jiný názor. Může být zmanipulovaný!
A událost, která odporuje předpovědi, nemusí znamenat, že předpověď byla chybná. Může znamenat, že tajná operace pokračuje.

Právě takový způsob uvažování je nebezpečný především tím, že se může stát uzavřeným systémem, který sám sebe nekoriguje, ale eskaluje.

Může to poškodit rodinné vztahy

Existují svědectví, že konspirační obsah spojený přímo s Fulfordem může být součástí takového problému. Například na fóru QAnonCasualties zveřejnil jeden člověk v roce 2023 příspěvek o své matce, která poslouchala Benjamina Fulforda. Autor popsal, že se jejich vztah v důsledku změn v jejím uvažování stal natolik obtížným, že začal jejich rozhovory tajně nahrávat. Sám svůj vztah s matkou popsal jako „bolestivě změněný“.

Tohle samozřejmě není vědecká studie. Je to jedno zapsané osobní svědectví. Nemůžeme z něj automaticky udělat tvrzení, že „Fulford ničí rodiny“. Můžeme ale říct něco skromnějšího: Existují lidé, kteří popisují vážné zhoršení rodinných vztahů v souvislosti s tím, že jejich blízký začal přijímat Fulfordovy a další konspirační narativy. A není těžké pochopit proč.

Pokud jeden člen rodiny začne věřit, že světové vlády jsou tajně ovládány zločineckou sítí, že běží utajovaná válka a že se blíží masová zatýkání a popravy, zatímco ostatní členové rodiny takový obraz světa nesdílejí, každodenní komunikace se může stát velmi obtížnou. Ne proto, že by samotný nesouhlas byl problém. Ale proto, že se postupně může začít rozpadat společný základ toho, na čem se rodina dokáže shodnout jako na skutečnosti.

Konspirační přesvědčení totiž nezůstávají vždycky jen názorem, který si člověk nechá pro sebe. Když se stanou součástí každodenní komunikace, mohou začít měnit i vztahy mezi lidmi.

Stejné potíže bych mohla dosvědčit z vlastních zkušeností. Pamatuju si například pár let zpátky, jak jsem měla v nárazech zaspamovaný mail konspiračními nesmysly, mezi nimi nálož nadepsaná i jako QAnon a Fulford. Nic z toho nedávalo smysl, všude samý capslock, smajlíky, *BOOM BOOM*, autor nebo zdroj nikde… Takže jsem to jenom prolítla a pozavírala, aby mi to nepřekáželo při práci.

Následně jsem byla dotazována, jestli jsem si zaslané materiály načetla. Když jsem popravdě řekla, že ne, protože nic z toho nedává smysl a ať už mi to neposílá protože mě to zdržuje, dočkala jsem se cholerického řevu a hysterických výlevů. Dotyčný prostě psychicky neunesl fakt, že jeho konspirační svět někoho jiného nezajímá.

Ale nenechala jsem se vydrtit. Místo toho jsem položila nepříjemné otázky: „Tak mi to vysvětlit. Vysvětli mi kdo je tenhle, jakou má souvislost s tímhle, proč se to v roce 2018 nestalo, proč je tady napsaný rok 2016 a ty mi to posíláš jako novou věc. Kdo to psal, kde máš autora? Proč tvrdíš že to psaly noviny ale já tady klikám do zdroje a vidím anonymní blogísek psaný anglicky? To má být to tvoje „důvěryhodné oficiální médium“, děláš si srandu?“
… Dočkala jsem se výmluvného mlčení.
„Aha? ok, nevíš… tak máš normálně říct že to nevíš.“
*nasraný pohled*
A od té doby byl pokoj.

V tomhle konkrétním případě konflikt neskončil proto, že bych druhého člověka přesvědčila o opaku. To nejde.
Skončil ve chvíli, kdy jsem začala vyžadovat něco mnohem jednoduššího: aby dokázal rozlišit mezi tím, co ví, a tím, co pouze někde četl. Neuměl to… Nikdo z konspirátorů to neumí.

Konspirační přesvědčení a psychické zdraví

Není pravda, že každý člověk, který věří konspirační teorii, má automaticky duševní poruchu. A není ani oprávněné tvrdit, že snad Fulford způsobuje psychické nemoci. Takový závěr z dostupných důkazů udělat nemůžeme a bylo by to hodně zjednodušující, protože vznik duševní nemoci je složitější mechanismus, na který má vliv genetika, rodinná anamnéza, úrazy, traumata, životní krize, osobní historie a zkušenost jedince.

Výzkum ale ukazuje, že konspirační přesvědčení souvisí s některými psychologickými charakteristikami, mimo jiné s podezíravostí, paranoiou, neobvyklými přesvědčeními a některými dalšími ukazateli psychopatologie. Velká meta-analýza publikovaná v časopise Psychological Bulletin například nalezla výrazné souvislosti mezi konspiračním uvažováním a rysy spojenými s paranoiou, schizotypií a dalšími psychologickými charakteristikami. Autoři však zároveň zdůrazňují, že jde o vztahy mezi proměnnými, nikoli o jednoduchý důkaz, že konspirační teorie tyto potíže způsobují. To je podstatné.

Člověk, který už předtím pociťuje nedůvěru, nejistotu nebo ohrožení, může být náchylnější ke konspiračnímu vysvětlení. Zároveň dlouhodobé přijímání konspiračního světonázoru může posilovat podezíravost vůči institucím, odborníkům a lidem mimo vlastní skupinu. Konspirační přesvědčení mohou být spojena s psychologickými mechanismy, které mají potenciál zvyšovat pocit ohrožení, podezíravost a společenskou izolaci. A právě proto je důležité, jaké příběhy lidé pravidelně konzumují.

Největší problém není jedna předpověď. Je to permanentní pocit stavu ohrožení. Představte si, že každý týden čtete, že:

• svět ovládá tajná zločinecká organizace,
• vlády jsou infiltrované nepřítelem,
• média lžou,
• armády připravují tajné operace,
• probíhají nebo se chystají masová zatýkání,
• světové elity budou odstraněny,
• starý finanční systém se brzy zhroutí,
• White Hats vedou tajnou válku,
• a pokud se věci nezmění, hrozí krvavá anarchie.

A potom si představte, že se to opakuje měsíce a roky. Nemusíte ani věřit každému jednotlivému tvrzení. Stačí, když si postupně osvojíte základní předpoklad: „Svět je mnohem nebezpečnější, než si většina lidí uvědomuje, a téměř všechno důležité se odehrává tajně.“

To je velmi náročný způsob, jak dlouhodobě vnímat realitu. Člověk může začít být podezíravější. Může přestat důvěřovat lidem, kterým dříve důvěřoval. Může se odříznout od médií, odborníků nebo rodiny, protože má pocit, že ostatní „nevidí pravdu“. A pokud se jeho blízcí snaží některá tvrzení zpochybňovat, může jejich nesouhlas vnímat nikoli jako obyčejný rozdíl názoru, ale jako důkaz, že jsou zmanipulovaní nebo že sami patří k problému. Právě zde může vzniknout začarovaný kruh.

Fulfordovy texty opakovaně vytvářejí narativ, ve kterém je politický konflikt prezentován jako „boj proti údajné zločinecké síti“ a ve kterém se jako legitimní nebo očekávané řešení objevují zatýkání, vojenské zásahy a dokonce mimosoudní zabíjení. Takový jazyk není neutrální.

Když někoho přesvědčíte, že určitá skupina lidí není pouze politickým protivníkem, ale tajnou zločineckou organizací, která ohrožuje celý svět, mění se způsob, jakým člověk může na své protivníky nahlížet. A když k tomu přidáte přesvědčení, že běžné instituce nejsou schopné nebo ochotné problém vyřešit, může se začít jevit jako oprávněný i zásah mimo běžná pravidla. To je důvod, proč jsou podobné narativy společensky problematické. Ne proto, že by každý jejich čtenář automaticky sáhl k násilí, ale proto, že normalizují představu, že mimořádné a násilné prostředky mohou být nutné k odstranění údajného skrytého nepřítele. A to je skutečné nebezpečí, které bychom si měli uvědomovat.

Je čtení Fulforda „nebezpečné“?

Nemáme dostatek důkazů na tvrzení, že Fulford konkrétně způsobil nějaký určitý násilný čin, nebo že jeho texty přímo vyvolaly konkrétní psychickou poruchu. Máme ale něco jiného. Máme jeho vlastní texty, ví­me že opakovaně publikuje tvrzení o tajných válkách, masových zatýkáních, mimosoudních zabíjeních a hrozbě krvavého společenského konfliktu. Máme jednotlivá svědectví lidí, kteří popisují, že Fulfordův obsah byl součástí velmi vážného narušení jejich rodinných vztahů. A máme odborný výzkum, který ukazuje, že konspirační uvažování není psychologicky neutrální fenomén, ale souvisí s celou řadou charakteristik spojených s podezíravostí, paranoiou a dalšími psychickými problémy.

To už je dostatečný důvod brát takový obsah vážně. Neznamená to, že každý čtenář Fulforda bude poškozen, nebo že každý jeho text automaticky vyvolává nebezpečné chování. Ale když někdo dlouhodobě prezentuje neověřené informace jako tajné poznání, vytváří obraz světa plného skrytých nepřátel, předpovídá násilné zásahy a opakovaně varuje před blížící se katastrofou, není rozumné jeho obsah označovat za neškodnou zábavu.