Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.
Modré plamínky jsou jedním z motivů, který by snad mohl mít určitou spojitost s keltským světem. Téměř vždy je spojen s výskytem zlatého pokladu, který se nalézá přímo pod plamínkem. V případě barvy plamene lze tento motiv chápat v jistém ohledu jako keltský prvek, u nichž dosáhla modrá barva vysoké obliby. Nicméně, ani s pokladem nemusí nijak zvlášť silně souviset.

Celá řada zpráv z antiky a především G.I.Caesar, dokládají oblibu modré barvy především u britských Keltů. Tato záliba se však neomezovala pouze na Brity, ale byla pravděpodobně rozšířena po celém keltském světě. S modrými plamínky souvisí jiný zajímavý detail. Jde o jev, nazývaný -očišťování zlata-, nebo -peněz-. Těžko rozhodnout jak jej zařadit. Bude pravděpodobně nějak souviset s kultovními praktikami, které jsou v přímé vazbě na metalurgii drahých kovů. Z germánské kulturní oblasti se ví o jakémsi technologickém postupu jménem kapelování. O co přesně jde, není do detailu známo, nicméně z kusých zpráv vyplývá, že opakované žíhání rudné směsi s blíže neznámými přísadami, vedlo k získání vysoce ryzího zlata.

Nelze ovšem přehlédnout velmi významné spojení s celokeltskými svátky Beltain a Samhain, kdy byly rozdělávány posvátné ohně, při nichž si každý hospodář zažehl svůj vlastní oheň. Tato symbolika vycházela z keltské představy, že každý člověk nežli zemře, začne vyzařovat vlastní světlo – oheň. Tím byla vlastně dána jasná informace o tom, že jeho duše se již částečně odpoutala od těla, aby ohlásila jeho smrt. Tato duševní světla, lépe řečeno světla „duší“, krouží kolem domu a stává se někdy, že se mohou objevovat i světla již dávno zemřelých příslušníků rodu.

A nyní to nejzajímavější, „duševní“ světla byla často pozorována v Cornwallu a Walesu jako modravě světélkující hmota, která se otáčí a tančí. Zde není možné nevzpomenout na četné české pověsti s tímto motivem (modré plamínky) v souvislosti s našimi bludičkami. Je pozoruhodné, že se tato modrá světélka dostala do obecně vžité představy s přímou vazbou na močálech a bažinách. Snad půjde o dávné reminiscence na předjarní oběti utopením v močálech, což dánské bažiny potvrzují jednoznačně a to v podobě nalézaných obětí.

Odtud je již přímá cesta k české verzi modrých plamínků jako bludiček, které lákají noční chodce do svých pastí, aby je tancem usmrtily. Nicméně je pozoruhodné, že se verze o modrých plamíncích udržela pouze v oblastech kdysi keltských. Například německé pověsti tento fenomén neznají, třebaže se jinak ohnivými prvky přímo hemží. Dá se proto předpokládat, že se jedná o velmi výrazný keltský prvek, který se udržel až do současné doby.

V Čechách lze celoplošný výskyt tohoto motivu (BF) rozdělit do přibližně dvou oblastí:
– Je částečně situován do severnějších pohraničních oblastí. Objevuje se sporadicky v okresech Tachov, Písek, ale hlavní váha výskytu je orientována do východních Čech.
– Z východočeské oblasti je zřetelný směr na Moravu a to přes okresy H.Králové, Pardubice, Ústí n. Orlicí, Šumperk, Olomouc a Přerov. Ojediněle se objevuje v okrese Břeclav.

Je pravděpodobné, že takto zachovaný výskyt typu BF odráží dobovou realitu kontaktů mezi Germány a Kelty na našem území. S modrou barvou bude souviset jeden zajímavý detail. Z germánské oblasti pochází výmysl o modré krvi, který je velmi rozšířený po celé Evropě. Aby se šlechta odlišila od svých vrstevníků, velmi ráda přijala myšlenku o tak vznešeném původu svých předků, že je její krev jiná (myšleno obrazně). A aby byl tento rozdíl zvláště intenzívně dokreslen, byl tento rozdíl detailizován modrou barvou.

BLUDIČKY – SVĚTÉLKA
Další z vodních bytostí, které se mohou dostat do souvislostí mezi slovanským a keltským světem jsou bludičky. Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány. Podle dřívějších názorů se jedná o duše nepokřtěných dětí, případně o duše čarodějnic, které se po smrti proměnily v malá světélka. Bývají často spatřována v bažinatém prostředí a na hřbitovech, jako modré nebo zelenobílé plaménky. Ačkoliv se to bude zdát neuvěřitelné, do současné doby nebyl jejich vznik uspokojivě vysvětlen. Obecně převládá názor, že jde buď o projev atmosférické elektřiny, nebo o úniky bahenního plynu, případně o světélkující organické předměty.

Již Shakespeare použil termín puki ve významu nočních bludiček, ale musel vycházet z kořenů mnohem hlubších, neboť stavěl na staroanglickém termínu „pu-ca“ případně na norském „puki“ či nakonec na irském „puca“. Všechny tyto slovní doklady je možné vztáhnout na anglický výklad „bogle“, „boggard“, „bogy“ „bogey“, „bogeyman“, které se ve středověké angličtině proměňují do podoby „bugge“ s obecně uznávaným významem skřet, záření.

Fenomén bludiček nebude tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo 
V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o „bludičkách – světýlkách“ mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné.

Na ŽELEZNOBRODSKU se nazývají cvendy, na ČESKOTŘEBOVSKU rychmandle. Na Moravě jsou nekřtěné děti s průhlednými těly jmenovány zahubenčata, zabobončata..

Bludičky jsou známy po celém slovanském světě. Název je odvozen od jejich jakoby bloudivého pohybu při zemi a v blízkosti vodního zdroje. Například v Lužických Srbů se bludičky objevují v podobě drobného plamínku a zavádí lidi, kteří v noci zabloudili, do bažin a močálů. Ovšem někdy také bludičky lidem pomáhají, když jim v noci ukazují na cestu. Odměnou bývá protislužba, avšak při jejím nesplnění se pak lidé obávají msty. Prý zvláště ráda pálí opilce, kteří v noci usnou na nohách. Pozoruhodná je ovšem i protiobrana – člověk musí jít jednou nohou ve vyjeté koleji.

Na ŠUMAVĚ se světlíci, jak se jim zde říkalo, nemuseli nutně objevovat přímo v bažinaté oblasti. Jejich výskyt se koncentruje do obcí BOHUMILICE, PÍSEK (u mostu), SUDSLAVICE, MALENICE, ZÁLEZLY, MICHALOV, SV. MÁŘÍ, ŘETICE, OHRAZENICE, VÍCEMILICE a na vrch ČEŘENEC u Sv. Máří.
Světélka zde bývají považována za ubohé duše, která měla svůj očistec v některém stromě. Byla v něm zakleta a protože byl strom poražen, stěhovala se duše do jiného stromu, neboť jí ještě nevypršel trest. Světélka bývají také často spojována s černým mužem (Bohumilice). Někdy se prý řadí za sebou v počtu 9 (Malenice), ale obvykle ráda pomáhají nočním zbloudilcům a mají prý radost, když se jim poděkuje. To prý se roztančí a svítí o poznání jasněji (Zálezly, Malenice). Většinou panuje přesvědčení, že jde o duše nepokřtěných dětí a místy se věří, že se jedná o malé chlapce.

Ze Sušicka je doložena pověst, jejíž obsah je téměř zcela realistický
Na louce ve ZLÍBKU u NOVÉHO DVORA uviděl jednou pasák oheň. Protože mu byla zima, šel k němu, že se ohřeje. Poznal však, že plameny jsou zcela studené. Chtěl si vzít několik uhlíků, že by si s nimi zapálil doma oheň. Jakmile šáhl do kapsy, vypadl mu z ní do ohně chleba. Zář pak v mžiku zmizela. Místo ní stála před užaslým pasákem bedna plná zlata, na které seděl pes. Za chvíli zmizela i ona a poklad pak již nikdo neviděl.
Ačkoliv v tomto případě nejde o typické bludičky-světélka, jsou všechny doprovodné atributy pro uvedený fenomén typické. Nevýznamná není rovněž i ta okolnost, že v blízkosti uvedené lokality se objevuje významné keltské hradiště Sedlo u Sušice. V blízkosti Sedla ještě zůstaneme.

Ze vsi OPELICE (dnes OPOLENEC) u Sušice pochází informace o tom, že světélka byla vůči lidem navenek velmi přátelská, ale ve skutečnosti neuvěřitelně krutá
Chudá vdova se vracela v noci okolo Panského rybníka. V rákosí pod cestou skákala světélka a bývalo jich tam prý tolik, že si jich lidé téměř ani nevšímali. Byli na ně zvyklí a světélka jim nijak neubližovala. Ke kráčející ženě se však jedno ze světélek přiblížilo a tiše jí zašeptalo do ucha, aby šla s ním blíže k rybníku, že se bude mít tak dobře, jako se nikdy neměla. Žena odmítala a poukazovala, že má doma pět dětí, a že by o ně neměl kdo pečovat. Světélek kolem ženy přibývalo a všechna ji lákala, aby s nimi šla, že se o její děti postarají. Na poslední chvíli, když světélkům již téměř přikývla, se žena vzepřela a co nejrychleji běžela domů. Všechny děti však ležely mrtvé na svých postelích.

STARÁ HUŤ u Železné Rudy má rovněž svoje světélka. Vypráví se o nich v pověsti „Hladová světýlka“
Jednou v lese zabloudily dvě děti a ocitly se mezi bažinami a slatinami. Uviděly ve tmě namodralá světélka a bály se jich, ale po nějaké chvíli stály před chaloupkou, kde bydlel poustevník. Ten je nasytil, napojil a děti přestaly vnímat nebezpečí. Dívaly se z okénka na světélka a začaly se jim smát. Světélkům se to nelíbilo a najednou se změnila z malých a příjemných namodralých do hrozivých červených plamenů a bouchala do oken a dveří. Děti odvahu zase ztratily a ukryly se pod dlouhý poustevníkův vous a do záhybů jeho kutny. Světélka byla nakonec usmířena napadanými drobty chleba, které děti nasypaly na práh. Pak se uklidnila a brzy i zmizela.
Motiv úkrytu ve vousech poustevníka je skutečně pozoruhodný, neboť se nikde jinde neobjevuje. Rovněž i to, že hlavními protagonisty příběhu jsou malé děti, ukazuje na jakousi společnou předlohu dětí v lese, které v noci najdou pomoc v podobě náhle se objevivšího přístřeší. Jedná se pravděpodobně o motiv „perníkové chaloupky“, čemuž by nasvědčoval výskyt posvátného pečiva (chleba, perníku) v podobě votivního předmětu.

S proměnou barev světélek souvisí i pověst z BOUBÍNA
Vypravuje se, že o Velkém Pátku, když čte kněz v chrámu pašije, bývají na vrcholcích BOUBÍNA a BOBÍKU vidět bledězelené plamínky, které jakoby poskakují po temenech hor a mizí v jejich nitrech. Někdy se ovšem nad Boubínem objevují tmavorudé plameny a to potom bývá slyšet úpěnlivý lidský pláč a kvílení, drásající srdce. Jsou to prý oběti lidí, kteří zde zahynuli při hledání pokladů.
Jakási lidská oběť je připomínána ve vyprávění o zasypané dceři boubínského černokněžníka, kterou zde umístil rozezlený otec, když se zamilovala do chudého dřevorubce. Vypravuje se, že kdysi se v okolí Boubína objevil pastevec, který hledal poklady. Uslyšel pod sebou sténání a vzdychání, vycházející ze země. Prokopal se až do sklepení, kde nalezl krásnou dívku, dceru boubínského čaroděje. Pověst říká, že kdo by chtěl dívku vysvobodit, musí zemřít. To se stalo i pastevci, neboť druhého dne bylo nalezeno jeho tělo roztrhané, jakoby od divoké zvěře a po sklepení ani památky.

SEDLČANSKO patří také k oblastem, kde je zachycen větší výskyt bludiček 
Objevují se zde na podmáčených lukách nebo v blízkosti bažin a obecně se věří, že jde o dušičky nekřtěňátek. Místní pověsti zdůrazňují, že s nimi nejsou žádné žerty. Někdy světélka člověka dovedou ztlouci a jindy jej dokáží zavést až do bažiny. Objevují se v okolí vsí LÍCHOV, MRÁKOTICE, VYSOKÝ CHLUMEC, DUBLINY, DOUBRAVICE, OBDĚNICE, VRATKOV, ŘADOV, DRAŽKOV, LAVIČKY, DUTÍ, HATĚ, VÍTĚŽE, HRADIŠŤKO, PROSENICKÁ LHOTA. Jak již bylo upozorněno, u Dražkova se světélka objevovala na vrchu Racochy, kde ovšem žádné močály nejsou, nicméně na úpatí vrchu menší zbytky močálů jsou. U Hrachova se spolu s nimi zjevovala rovněž i Černá postava. Uvedené produkci předcházel výskyt světélek u hřbitova, která se posléze přesunula ke křížku a vydávala při tom velmi jasné světlo.

Někdy se stalo, že byl člověk světélky napaden (Lavičky, Dutí) a způsobily mu totální zničení celého oděvu. V jiném případě se musel napadený člověk schovat po necky. Když nebezpečí pominulo, bylo dno celé rozštípané (Obděnice).

Rovněž i PODBRDSKO má svoje bludičky.
Dvořák zaznamenává jejich výskyt u obcí BOREK s rybníkem jménem ČERTOVÁK, LÁŽOVIC, NEUMĚTEL, SKŘIPELE, RADOUŠE, BEZDĚDIC. Jako všude, kde byl výskyt světélek zachycen, i zde se objevují v blízkosti močálů nebo vodních ploch. Pověst neměla valnou, neboť se věřilo, že zavádějí lidi do močálů. Místy jsou vyprávění vcelku hodnověrná, jestliže je líčena situace, kdy noční chodec zmatený světélkem usnul a ráno se probudil na okraji bažiny (Lážovice, Neumětely).
Někdy jsou však situace, že se světélka objevují v jinak suché oblasti, ale v blízkosti pravěkého objektu (Skřipel). Například právě u Skřipele bylo světlo mimořádně jasné, takže to vypadalo, jakoby kráčel někdo s lucernou v ruce. Dvořák uvádí, že v blízkosti světélek se prý lidé cítili podivně omámeni bez možnosti logického uvažování. Rozporuplnost charakteru světélek se nejlépe projevilo u Bezdědic a Radouše, kde prý lidem pomáhalo a bylo prý velice jasné.

Světélka se objevovala i POD JAROVEM u Berouna u Tetína a vrchu Damil. V tomto případě je ovšem nutné upozornit na to, že v blízkosti posledních dvou jmenovaných lokalit se žádný větší vodní zdroj neobjevuje. Nicméně určení směru výskytu bludiček naznačuje, že mohlo jít o výskyt na březích Litavky.

Ve východních Čechách na CHLUMECKU jsou světélka v mnoha případech spojena s paralelní existencí černého nebo ohnivého muže. Pochopitelně, že v nížinatém a vodnatém kraji se světélka objevovala v blízkosti vod a vodních toků. Zajímavé ovšem je, že výskyt světélek byl v této oblasti zachycen relativně nedávno a to ještě v roce 1870 (Chomutice). Další výskyt ve východních Čechách je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova.

Místa, kde se světélka objevovala, jsou ohraničena vesnicemi CHOMUTICE, ŽLUNICE, CHOMUTIČKY, ZDECHOVICE, KOBYLICE, RASOCHA, LOVČICE. Světélka se objevovala v blízkosti ohnivého muže ve Žlunicích. Vypráví se, že kolem něho tancovala. Tento muž prý nosil na krku těžký kámen a byl prý celý černý – spálený. Pro úplnost je však nutné upozornit, že se v blízkosti Žlunic vyskytovala blata. Spálený muž se objevoval spolu se světélky rovněž i u Kobylic.

Velmi podivná pověst je spojena s výskytem světélek u Chomutiček, kde se mělo objevovat velmi pohyblivé světélko. Mělo se objevit až poté, když bylo vystřeleno šípem na slunce. Tuto pověst potvrzuje i Horyna, jestliže uvádí, že šíp na slunce vystřelil ohnivý muž, který byl pro tento čin proklet. Prokletí jej zbaví teprve 100 za sebou jdoucích lidí, kteří by jej pozdravili.

U Zdechovic v místě zvaném „u Osičí“ prý často lidé pozorovali světlo, které však stálo na jednom místě. V okolí močálů u Lovčic se prý také často objevovala světélka, která byla někdy doprovázena bezhlavým koněm. Jejich výskyt je doložen ještě později. Někdy kolem roku 1920 bylo uváděno, že podobná světélka, která se pohybovala zcela samovolně a nebyla závislá na žádném hoření, se objevovala ve větším množství v okolí Nového Bydžova. Povaha tohoto mýtického fenoménu je rozporuplná a dvojaká. Kdo na ně zapíská, toho potrestají tím, že jej zavedou do močálu, ale někdy pomáhají nalézt správnou cestu z močálu ven. Jsou vždy v lichém počtu.

Výskyt světélek byl zaznamenán rovněž i v POJIZEŘÍ. Je lokalizován do okolí vsí ČISTÁ, BUKOVNO, BEZDĚZ. Například v Bezvelském dole se světélka objevovala spolu s ohnivým psem. V tomto případě jde o zajímavé zjištění, neboť výskyt světélek nebyl limitován vodním prostředím, ale mimo něj. Zde byla zaznamenána pouze na vlhčích místech, ale rovněž v hlubokých údolích a v lesích. Bývala osamělá, ale často se namodralé plaménky vyskytovaly pohromadě, někdy tvořily celé roje. Zhasínala a zase se rozsvěcovala, poskakovala nad mokřinou nebo v lesích. Seskupovala se a zase se rozbíhala, ale pohled na ně nebyl hrozivý, spíše udivený.

V městě Bezděz byl zachycen výskyt namodralého světélka v parném létě a to v místnosti. Vypráví se, že toto světélko, objevující se ve staré hospodě s kamennými základy na náměstí, skočilo na ponocného a dost mu ublížilo. O této hospodě panuje více zkazek, neboť patří mezi nejstarší objekty města. Ta nejzajímavější mluví o výskytu „ohnivého sudu“.

V západních Čechách jsou bludičky známy z okolí MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ a to především ze vsi VALY, původně ŠANCE. Poblíž vesnice se nalézají v lese místo v původním názvosloví „Wolfgruben“ dnes překládané jako „Vlčí jámy“. Vypráví se, že se zde často v blízkosti pravěkých valů objevují „medvědí“, případně „čertovy bludičky“.
Prý zde kdysi bydlil osamoceně jakýsi muž, kterého zde vyhledal samotný ďábel, aby si jej vyzvedl podle smlouvy s ním uzavřené. Muž mu chtěl utéci, ale jeho snaha byla marná. Dostihl jej poblíž pravěkých valů a od té doby se zde objevovala světélka.

Západní Čechy ještě neopustíme, neboť modravé plamínky, mající označovat ukryté poklady se prý objevovaly i na posvátné hoře západních Čech a celého CHEBSKA – na Dyleni. V pověsti „Tucet odvážných“ se uvádí, že v blízkosti „Granátové studánky“ se objevily modravé plamínky, ukazující na ukrytý poklad. Pojmenování studánky bude souviset s výskytem západočeských granátů v této lokalitě, takže vazba na jakési bohatství zde nepochybně existuje. Celá pověst však končí veskrze prozaicky, neboť tajemný cizinec, který upozornil na modravé plamínky, nebyl přizván do společnosti, která se vydala poklad hledat. Když byli již v těsné blízkosti studánky, zvedla se náhle divoká bouře, doprovázená děsivou kulisou, takže všech dvanáct statečných zbaběle uteklo, aniž by se poklad jakkoliv pokusili získat. V tomto případě jsou optické efekty spojeny s vodním prostředím skutečně mimořádně a to studánkou. Vodní zdroj tohoto typu je u Keltů symbolem posvátné úcty. Je velmi pravděpodobné, že i modravé plamínky z Dyleně jsou odleskem keltských náboženských představ a rituálů.

Rovněž i na MORAVĚ jsou bludičky/světélka obecně známým fenoménem
Je ovšem zajímavé, že se v mnoha případech váže jejich výskyt ke starým hradům moravským. V tomto ohledu je významné HUKVALDSKO. Světélka se objevovala v okolí lokality MNIŠÍ (dnes součást Kopřivnice), a nočním poutníkům měla ukazovat cestu. Bažiny se vůbec nepřipomínají, avšak vrchy se světelným efekty se jmenují BRDY. Ohnivé motivy jsou obsaženy v pověsti u vsi SKLENOV. Na druhou stranu jsou bažinná světélka přítomna v okolí vsi TICHÁ, kde se objevovala velice často.

Zajímavá pověst je z HANÉ ze vsi DRAHANOVICE (leží u Náměště na Hané a v blízkosti keltského oppida Velkého Kosíře). Stalo se to na podzim, když se vracel jeden sedlák domů, Mezi vsí Lhotou a Drahanovicemi se mu objevila světélka a on prý na ně zavolal a vysmál se jim. Světélka se na něj sesypala a létala kolem něj jako zdivočelá. Dostal strach a začal utíkat domů, Světélka jej však tloukla a neustále bila. Teprve když byl u chalupy, tak zmizela, ale záda a krk měl samou modřinu.

ZÁVĚR
Jaký je možný závěr? Je nesporné, že převažujícím prostředím výskytu jsou mokrá bažinatá místa. Tento fakt vedl nakonec badatele k názoru, že úniky bahenního plynu (nejspíše metanu – CH4) jsou primární příčinou vzniku pověsti o bludičkách. Nicméně nikde se nemluví o tom, že by bylo pozorováno jejich zapálení, vždy je uváděno, že světélka se objevují naráz. Někdy jsou jednotlivá, ale v mnoha případech je jich větší množství. Fenomén bludiček však nebude až tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. V drtivé většině případů, kdy byl podobný úkaz zaznamenán, nebyl pozorován žádný ohnivý výron, který by vedl k domněnce o přítomnosti bahenních plynů. Na druhou stranu je nutné uvést, že svědectví, která o „bludičkách – světýlkách“ mluví, je situují vždy do těsné blízkosti vody nebo močálu. V tomto případě je ztotožnění s výronem bahenního plynu velmi logické a dokonce pravděpodobné. Nelze ovšem pominout, že hodnověrná svědectví, která v 19. stol. sebrali němečtí badatelé, hovoří o tom, že uvedená světélka mají svůj vlastní pohyb a nevydávají žádné teplo. Něm. prof. Looff uvádí (v Annal. Poggendorffii – 1859) svědectví 19-letého gymnazisty, který zkoumal zelenobílé plamínky o velikosti slepičího vejce a relativně vysoké jasnosti. Světélka se pohybovala v trávě a při doteku necítil vůbec nic.
To již samo o sobě zpochybňuje předpoklad o organickém původu světélek. Ostatně objem metanu v těchto koulích by byl tak nízký, že doba jeho hoření by se musela pohybovat řádově ve vteřinách. I když byly konány laboratorní pokusy, nikomu se nepodařilo dostat volný plyn do kulovitého prostoru a tam jej zapálit.
Rovněž i druhá námitka proti vysvětlení, že se jedná o zážehy unikajícího plynu má svoji váhu. Prakticky v každém zaznamenaném případě je popsán pohyb světélek a to jak nad vodou, tak i v trávě nebo nad lesní půdou. Tento pohyb mohl být do jisté míry ovlivněn větrem, avšak značné množství zpráv mluví o vlastním pohybu a to směrem k osobě, která na sebe nějakým způsobem upozornila. Potom se do té doby chaotický pohyb mění v organizovaný a světélka se skládají do řad.
Jejich výskyt nebyl striktně limitován vodou nebo bažinou. Objevovala se i mimo tento živel, například na dně roklí nebo v lese v trávě, případně i na vrcholcích kopců (Boubín). Nelze rovněž opominout další z možností, která bude vycházet z místních tradic, totiž že spolu se světélky se objevují i démonické bytosti v podobě „černého“ nebo „ohnivého“ muže, případně „ohnivého“ psa. To je již motiv, sahající do dob velmi dávných.
Na určité hladině pravděpodobnosti se dá předpokládat, že jde o silně deformovanou informaci o lidských obětech. Tomuto pohledu by odpovídala celá řada náznaků, že ne vždy byly bludičky přátelské. Četná svědectví dokládají agresivitu bludiček a v mnoha případech i pokusy o usmrcení. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že značné množství podobných informací je ve stylu „jedna paní povídala“, kdy je podobná informace přenášena ústně. Tím chci dokumentovat, že je latentně zdůrazňován negativní vliv podobného jevu. Nicméně plošný výskyt bludiček je tak rozšířeným jevem, že ho není možné přehlédnout.

Přírodní fenomén však musíme brát v úvahu. Některá líčení setkání s bludičkami – světélky upozorňují na to, že osoba, která se dostala do přímého kontaktu s tímto jevem, utrpěla značné škody, především na oděvu (Haná, Sedlčansko) a v některých případech i zničením ochranného předmětu (dřevo) a dokonce i popáleniny (Lužice, Šumava). V tomto případě je možné uvažovat o efektu kulového blesku, který vykazuje velmi podobné účinky. Nelze ovšem generalizovat, takže kulové blesky nebudou mít pravděpodobně na svědomí všechna vyprávění o bludičkách. Existují totiž případy (a těch je většina), kdy jakékoliv přírodní vysvětlení chybí.

Dostáváme se tím ovšem do oblasti, stojící zcela mimo naše chápání a v níž je v podstatě dovoleno všechno. Zajímavé na tom však je, že již nejstarší vysvětlení tohoto úkazu na tuto skutečnost ukazují. Jestliže se mluví v případě bludiček – světélek o duších nepokřtěných dětí, jde samozřejmě o vliv křesťanské ideologie. Nicméně značná starobylost tohoto fenoménu dovoluje soudit na možnosti jakéhosi „spiritu loci“, který upozorňuje na význam lokality. Nadšenci pro mimosmyslové jevy ví dobře, o čem mluvím. Ostatně velmi citliví lidé dokáží velmi dobře rozpoznat místo, které je tím či oním způsobem spjato s tragickou událostí, případně s výskytem neobvyklého přírodního fenoménu. Přestože nelze tento jev dobře popsat, nelze jej apriorně ani vyloučit. Potom však musíme připustit, že na spojení bludiček se světem duchů asi něco bude.

Při revizi rukopisu jsem byl upozorněn přítelem dr. Filipem (GÚ AV) na článek, upozorňující na geologický fenomén, pojmenovaný lineární zóny. Jde o geologické struktury, objevující se na našem území v rovných liniích (odtud lineární) směřující od severu k jihu v pásech zabírající šířku kolem 30´, tedy něco kolem 50 km. První linie začíná přibližně na 13◦ VD, v pruhu táhnoucím se od severu přes Karlovy Vary rovným jižním směrem. Na území Čech a Moravy jich autoři napočítali celkem 5. Tyto zóny se vyznačují především zajímavou geologickou skladbou, ale rovněž i únikem plynů, mimo jiné radonem, kysličníkem uhličitým, ale i metanem, výskytem termálních pramenů, neovulkanitů, rovněž i primárními vodními prameny s minerální studenou vodou, ale dokonce i přítomností nafty a s ní spojených plynných ložisek.

Při projekci bludiček-světélek do této geologické mapy se ukázalo, že všechny lokalizované výskyty světelného fenoménu, se ani v jediném případě nevyskytují nikde jinde, nežli právě v těchto zónách. I když lze namítnout, že soubor lokalit s uvedeným výskytem, je z hlediska statistické průkaznosti zatím malý (a tím pádem i málo reprezentativní), není možné tuto vazbu přehlédnout. Vyšší pravděpodobnost vztahu na uvedené zóny, naznačuje výskyt bludičkového fenoménu i v tak odlehlém moravském regionu, jakým je Hukvaldsko. Na jakékoliv definitivní závěry je zatím dost času, nicméně není možné přejít tuto indicii bez povšimnutí. Ona totiž každá podobná anomálie je vždy spojená i s poruchou magnetického pole místa výskytu podobných fenoménů. Chování magnetického pole země, zvláště v podobných geologických strukturách, je ovšem záležitostí dlouhodobého výzkumu. V každém případě jde nejen o poruchu geologickou, ale i geomagnetickou. Naznačenou dedukcí bychom se tak mohli dostat i k vysvětlení samostatného pohybu světélek, ale jsme zatím na počátku.

Z pohledu folklórního může mít toto zjištění mimořádný dopad. Ukáže-li se, že celá řada lokálních obyčejů (rituálů), může mít přímou souvislost s geologickým podložím, potom je nutné přehodnotit kompletně celou českou historii. Existuje totiž možnost, že na formování povahy národa, má jistý podíl i geologické podloží místa, kde etnikum vznikalo. Stručně řečeno, čím je geologický profil sledovaného území složitější, tím složitější je i povaha národa, žijícího nad tímto podložím.

převzato ze zdroje: https://www.moskyt.net/bludicky-modre-plaminky