Aluška.org: Věděním ke svobodě

Breathariánství, někdy označované také jako pránická výživa nebo výživa světlem, je směr, který vychází z myšlenky, že člověk může existovat bez fyzického jídla, případně i bez vody, a být vyživován jen energií, neboli pránou (životní silou nebo kosmickou energií).

Ačkoliv se to může zdát jako moderní výstřelek, jeho kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti. V různých duchovních tradicích, například v indické józe nebo křesťanské mystice, se objevují příběhy asketů a světců, kteří údajně dlouhodobě nejedli. Tyto příběhy byly často vnímány jako důkaz hlubokého duchovního napojení nebo výjimečného stavu vědomí.

Moderní podoba breathariánství se začala formovat ve 20. století

Zejména v prostředí novodobých duchovních směrů. Jednou z prvních výrazných postav byl Wiley Brooks, který v 70. a 80. letech založil Breatharian Institute of America a otevřeně hlásal, že lidské tělo nepotřebuje jídlo, protože může čerpat energii přímo ze svého okolí.

Jeho učení si získalo určitou pozornost, ale zároveň narazilo na zásadní problém: Brooks byl opakovaně přistižen při konzumaci běžného jídla. Tato skutečnost výrazně oslabila důvěryhodnost jeho hnutí a ukázala první trhliny v celé ideologii.

Jasmuheen: Guru z pekla

Skutečný rozmach však breathariánství zažilo až v 90. letech, kdy se na scéně objevila australská autorka a lektorka Jasmuheen

Ta se stala nejznámější tváří tohoto směru a oslovila tisíce lidí po celém světě. Ve svých knihách a na seminářích představovala takzvaný „21 denní proces“, který měl člověka postupně převést z běžného stravování na život bez jídla, údajně napojený na univerzální energii.
Její poselství bylo pro mnohé velmi přitažlivé. Nabízelo nejen duchovní růst, ale i představu svobody od fyzických potřeb, lehkosti bytí a řešení globálních problémů, jako je hlad nebo závislost na materiálním světě.

Zlomovým momentem se stal rok 1999, kdy Jasmuheen souhlasila s účastí v televizním pořadu 60 Minutes. V rámci experimentu měla několik dní žít bez jídla a vody pod dohledem lékařů. Už po několika dnech se však její zdravotní stav výrazně zhoršil. Objevily se známky silné dehydratace a hrozilo vážné poškození organismu. Experiment byl proto předčasně ukončen.
Jasmuheen následně vysvětlovala neúspěch tím, že prostředí, ve kterém se nacházela, nebylo dostatečně čisté, aby mohla přijímat energii z okolí. Pro mnoho lidí to však byl moment, kdy začali o celém učení vážně pochybovat.

Archivní videa z rozhovorů s Jasmuheen jsou velmi znepokojivá. Jde na nich vidět, že Jasmuheen evidentně není psychicky v pořádku a nad mrtvými, které zabil její program přechodu na breathariánství, klidně mávne rukou a odmítá přijmout odpovědnost.

Jednou z klíčových otázek je, jak celý příběh Jasmuheen vlastně skončil. Jasmuheen (vlastním jménem Ellen Greve) nebyla nikdy trestně stíhána v souvislosti s úmrtími svých následovníků, a to především proto, že mezi jejím učením a konkrétními úmrtími nebyla právně prokázána přímá odpovědnost. Přesto její jméno zůstalo s těmito tragédiemi dlouhodobě spojováno.

Ani po kontroverzích a neúspěšném experimentu svou nauku neopustila. Naopak v ní pokračuje dodnes. Vydává knihy, pořádá semináře a vystupuje jako duchovní učitelka, i když její vliv je dnes výrazně menší než v 90. letech. V průběhu let navíc své původní tvrzení částečně zmírnila a dnes často hovoří spíše o „lehkém stravování“ nebo kombinaci pránické energie a malého množství fyzické potravy.

Henri Monfort na své breathariánství prodával semináře

Vedle Jasmuheen se objevovali i další lidé, kteří myšlenku „života bez jídla“ aktivně šířili. Jedním z nich byl Henri Monfort, francouzský přednášející a spisovatel, který tvrdil, že několik let nepřijímá žádnou pevnou stravu a živí se výhradně pránou. V roce 2011 a 2012 vystupoval i v České republice, kde na pozvání Jaroslav Dušek vyprodával přednáškové sály.

Monfort popisoval detailní „návod“, jak na pránickou výživu přejít, včetně přípravných půstů a již nechvalně známého 21denního procesu. Zároveň však odmítal podstoupit jakékoli lékařské testy, které by jeho tvrzení ověřily. Jeho výroky o tom, že člověk může přežít bez jídla a v některých případech i bez vody, jsou v přímém rozporu s poznatky moderní medicíny.

Přestože neexistují důkazy, že by byl za své aktivity právně stíhán, jeho vystupování nese znaky typické pro kontroverzní duchovní směry: silná osobní zkušenost, odmítání ověřování a prezentace jednoduchého řešení komplexních problémů. I v jeho případě tak zůstává zásadní otázka, nakolik mohou podobná tvrzení ovlivnit lidi, kteří hledají cestu ke zdraví nebo duchovní změně.

Breathariánství skutečně zabíjelo

Kromě mediálních kontroverzí sehrály významnou roli i tragické případy lidí, kteří se pokusili o přechod na breathariánství a zaplatili za to vlastním zdravím, nebo dokonce životem. Byly zaznamenány případy úmrtí v různých částech světa, často v souvislosti s pokusy o dodržení zmíněného 21denního procesu. Tyto události postupně vedly k tomu, že veřejnost začala vnímat breathariánství nejen jako duchovní směr, ale také jako potenciálně nebezpečnou praxi.

Mezi nejznámější tragické případy patří úmrtí Verity Linn z Anglie, která zemřela v roce 1999 ve věku 49 let. Byla nalezena ve svém domě ve velmi vyhublém stavu a podle vyšetřování držela dlouhodobý půst inspirovaný učením Jasmuheen. V jejím bytě byly nalezeny její knihy, což případ výrazně medializovalo.

Dalším často zmiňovaným případem je Lani Morris z Austrálie, která zemřela v roce 1998. Její rodina uvedla, že se snažila řídit principy breathariánství a postupně omezovala příjem potravy i tekutin. Její smrt byla jedním z prvních varování před tímto směrem.

Média informovala také o případu Christoffera Olsena z Norska, který zemřel po dlouhodobém hladovění. I v tomto případě byla nalezena souvislost s vírou, že člověk může přežít bez fyzického jídla.

Tyto příběhy mají společné jedno. Vůbec nešlo o lidi, kteří by si chtěli ublížit. Naopak šlo často o jedince hledající duchovní růst, čistotu nebo hlubší smysl života. Právě tato upřímná snaha je činila o to zranitelnějšími vůči myšlenkám, které slibují „překonání“ základních biologických potřeb.

Proč bylo Breathariánství lákavé?

Přesto je důležité pochopit, že pro mnoho lidí nepředstavovalo breathariánství pouhou snahu „nejíst“, ale spíše hlubokou touhu po transformaci. Myšlenka, že člověk může překročit své biologické potřeby a žít v harmonii s jemnějšími energiemi, v sobě nese silný idealismus. Nabízí představu světa, kde není hlad, utrpení ani závislost na hmotě. Právě tato vize oslovila tolik lidí, kteří hledali smysl, lehkost a duchovní růst.

Postupem času však zájem o breathariánství výrazně opadl. Kombinace mediálních odhalení, fyziologických limitů lidského těla a tragických následků některých pokusů vedla k tomu, že se tento směr stáhl z hlavního proudu. Dnes stále existují jednotlivci a menší komunity, které se k těmto myšlenkám hlásí, ale už nejde o masový fenomén, jakým byl na přelomu tisíciletí. Spíše přežívá na okraji, často v různých podobách a interpretacích.

Příběh breathariánství tak může sloužit jako zajímavé připomenutí toho, kam až může vést lidská touha po transcendenci. Touha žít ze světla, být lehčí, svobodnější a méně závislý na hmotném světě je v mnoha ohledech velmi lidská. Zároveň ale ukazuje, že naše tělo má své přirozené zákony, které nelze dlouhodobě obejít. Možná právě v hledání rovnováhy mezi duchovním růstem a respektem k fyzické realitě se skrývá cesta, která je udržitelnější a bezpečnější.

Moje zkušenost

Dovolím si přidat i svoji zkušenost, která je založená na vyprávění lidí z mého tehdejšího okolí. V době, kdy breathariánství vrcholilo v České republice, jsem byla ještě náctiletá a příliš mě to nezajímalo. Ale potkala jsem lidi, kteří se o něj aktivně zajímali.

Jeden z nich byl člověk, který vydržel být breathariánem podle svého tvrzení od jara až do podzimu a na zimu toho musel nechat, protože nevydržel nejíst během české zimy. Byl to docela extremista a chodil bosky i v mrazech. Tento člověk tvrdil, že breathariánem v českých podmínkách je možné být maximálně půl roku, po dobu, kdy je teplo. A že měl velké problémy udržet režim, protože ho nejezení sociálně vyloučilo.
Pochvaloval si ale, že ušetřil peníze a nemusel se přes den obtěžovat s vařením a mytím nádobí. Jeho motivem, proč do toho vlastně šel, nebylo duchovno, ale spíš snaha odříznout se od systému tím, že když nebude konzumovat, nepotřebuje peníze a tím se částečně vymaní z koloběhu práce. To se mu však nepovedlo.
Hodně se odkazoval na nějakého slováka, který údajně v té době byl Breathariánem už dva roky, ale když jsem si ho našla na youtube, viděla jsem, jak během rozhovoru pije kafe a kouří. Když se ho na to přísedící ptali, tvrdil, že to je v pořádku, že když má větší výdej, tělo může načerpat energii i jinak. To na mě vůbec neudělalo dobrý dojem.

Druhé setkání s breathariánstvím bylo opět zpropstředkované. Bylo mi asi 20 a cca půl roku jsem neviděla svou kamarádku, tehdy padesátiletou matku dvou synů s velkým zájmem o duchovní rozvoj.
Velmi mě překvapilo, jak zhubla. Slušelo jí to. Ne, že by předtím neměla pěknou postavu…
Nadšeně mi líčila, že drží půsty a že v létě pojede na seminář Henri Monforta, kde se naučí breathariánství a myslela si, jak jde skokově duchovně dopředu. Se zájmem jsem si to vyslechla.
Jak to dopadlo? Její – v té době už bývalý – manžel mi přetlumočil, jak manželka před rozvodem začala strašně tlačit duchovno. Když se ji snažil mírnit, vztekala se a dávala mu najevo, jak je přízemní a jak ji nechápe.
Odjela do Francie na zmíněný seminář. Po pár dnech mu volala, aby ji vyzvednul. Seminář se totiž nepodařil. Účastníci se během prvních pár dnů dohádali jako dobytci, Henri neustál tlak a ze semináře utekl. Prostě zmizel… Takže se neměla jak dostat domů.
Tím skončil její pokus s pránickou stravou. Jestli jí vrátili peníze, netuším.

Proč lidské tělo bez jídla a vody nevydrží

Ať už se to obaluje do jakékoli duchovní terminologie, lidské tělo má velmi konkrétní fyziologické limity. Potřebuje energii, kterou získává z potravy. Ne proto, že by bylo „neduchovní“, ale protože tak je prostě postavené. Každá buňka v těle potřebuje glukózu, minerály a vodu, aby mohla fungovat. Bez nich se začne rozpadat svalová hmota, oslabuje se srdce, zpomaluje se metabolismus a tělo přechází do nouzového režimu. Voda je ještě zásadnější. Bez ní se krev zhustí, ledviny přestanou pracovat a během několika dnů může dojít k selhání životně důležitých orgánů. Nejde o žádný „nedostatek víry“, ale o biologii, kterou nelze obejít ani silnou vůlí.
Rozhodně to nezkoušejte.