Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jsou černooké děti pouhá legenda? Ve světě se objevila svědectví, která poukazují na to, že na příbězích o těchto bytostech bude něco pravdy. Černooké děti jsou známé jako bytosti, které vypadají jako normální děti a chodí ve dvojicích. Podle svědectví k vám přijdou a zeptají se, jestli je pustíte dovnitř… a to nikdy nesmíte udělat.

Poznáte je tak, že mají černé oči, včetně bělma. Jejich zrádnost tkví právě v jejich nevinném vzhledu. Kdo by očekával něco špatného od dvou malých dětí a proč by je nemohl pustit do domu, nebo do auta, že?

Tyto ,,děti“ mají bledou tvář, černé oči a mohou přijít a zaklepat vám na okno u domu, nebo na okno auta. Mohou říct, že se ztratily, neznají cestu domů a potřebují vaši pomoc. Doporučený postup, pokud by se vám to stalo, je neotevírat jim a nezvat je dovnitř. Říct jim, že zde nejsou vítány. Pokud je to mezi dveřma, zavřít co nejdřív dveře, nezvat je dovnitř a říct jim, aby hned odešly.
Když černé děti úspěšně odmítnete, mohou se naštvat a dramaticky změnit své vzezření.

Nikdo neví, odkud se přesně vzaly příběhy o černookých dětem, ale zprávy o nich se začaly objevovat okolo roku 1990, kdy se ozvali svědkové, kteří se s nimi údajně setkali osobně.

Obvykle chodí v době, kdy už je pozdě večer, nebo noc a okolo nejsou svědci. Ani lidé, kteří říkají, že je potkali, netuší co to je za bytosti.

Černooké děti k vám nemůžou, pokud je nepustíte dovnitř. Žádají a prosí o povolení do vašeho prostoru vejít, což je zajímavé, protože podobná věc je známá i o upírech a je znázorněna i v populárních filmech a seriálech. I démoni potřebují povolení, aby na vás mohli… Jsou tedy černooké děti nějaký druh démona?

Svědectví
Toto je zkušenost ženy, která tvrdí, že se s nimi skutečně setkala:

Byl rok 2015, spala v ložnici vedle svého manžela a najednou uslyšela hlasité klepání na vstupní dveře. Byly asi dvě hodiny ráno. Tu noc byla silná sněhová vánice, proto se žena domnívala, že jde o někoho, kdo uvíznul a potřebuje pomoc.
Podívala se z okna a videla otisky nohou ve sněhu, bylo aktivované světlo na pohybové čidlo, ale nikde žádné auto. Probudila manžela a šli se spolu podívat ke vchodu.
Když otevřeli dveře, uviděli dvě děti v odhadovaném věku 9 let. Chlapec a dívka stáli ve sněhu, neměli oblečení vhodné do zimy, měli staromódní účesy a oba se upřeně dívali do země.

Zvláštní je, že manželský pár v tu chvíli jímala nepopsatelná hrůza. Bylo to zvláštní, proč by se báli dvou malých dětí? S obtížemi se jich zeptali, kde mají rodiče.
Děti odpověděly: ,,Brzy tu budou.“
Manželský pár se domníval, že se děti nějak ztratily v blízkém lese a přestože z nich cítili zlo a měli tušení, že to nemají dělat, pozvali obě děti dovnitř, protože venku byla obrovská zima a děti byly oděny dost nalehko.
Nabídli jim jídlo a pití  a zeptali se jich, co se jim stalo, odkud jsou. Ale každá odpověď na všechny otázky byla: ,,Naši rodiče tu brzy budou.“
Manželé si všimli, že mají děti až podezřele klidný tón hlasu, který vůbec neodpovídá situaci, kdy se malé dítě ztratí venku a jsou u cizích lidí. To ještě více zesilovalo jejich hrůzu z těchto dětí.
Dokonce i jejich kočka, která byla jinak velmi přátelská a přítulná, se začala chovat divně. Schovávala se a když si ji žena chtěla pohladit, začala na ni syčet.

Žena dále pokračuje ve výpovědi následovně: ,,Vrátila jsem se do obyváku. Děti seděly na gauči a byly neuvěřitelně klidné a tiché. Můj muž tam seděl s obličejem v dlaních.
Zeptala jsem se ho, co se děje. Řekl mi, že náhle pocítil závrať a slabost.
Pak jsem se otočila na ty dvě děti a to, co jsem uviděla, mě tak vyděsilo, že jsem měla co dělat, abych v hrůze neutekla z domu. Jejich oči byly kompletně celé černé. Neměly žádné bělmo.

Když viděly, že mě vyděsily, vstaly a zeptaly se, jestli mohou použít koupelnu. Snažila jsem se být co nejvíc v klidu a ukázala jsem jim, kde to je. Do koupelny vešly obě společně.
Pak jsem spěchala zpátky za manželem a zeptala jsem se ho, jestli viděl ty jejich černé oči. Viděl je taky a přirovnal je k očím, které měl kdysi jeho bratr po autonehodě, když je měl úplně zalité krví.
Pak jsme diskutovali o tom, čím děti to jsou a náhle můj manžel začal krvácet z nosu. Nikdy neměl tyhle problémy a já jsem prostě věděla, že je to kvůli těm dětem. Začala jsem brečet a spěchala jsem pro papírové kapesníčky pro manžela.“

Žena pak vypověděla, že v tu chvíli vypadl proud a celý dům se ponořil do tmy. Uslyšela manžela v obyváku, jak zakřičel leknutím. Spěchala zpět do obyváku a potkala děti, jak nehnutě stojí v hlavní hale. Nastalo ticho.
Poté jedno z dětí řeklo: ,,Naši rodiče jsou tady.“
Poté se obě děti vydaly k hlavním dveřím, otevřely si a vyšly ven do zimy, aniž by za sebou zavřely.

Žena se podívala ven za nimi a v tu chvíli viděla, že je na silnici před domem zaparkované černé auto, u kterého stojí dva vysocí muži oblečení celí v černém a zírali na ně. Pak všichni sedli do auta a odjeli.

Po tomto hrozném zážitku se manželskému páru dařilo velmi špatně. V průběhu příštích několika měsíců se jim beze stopy ztratily tři kočky. Čtvrtou kočku našli mrtvou v louži krve uprostřed obyváku. Její zranění vypadala, jakoby ji napadlo nějaké obrovské zvíře.
Manžel neustále krvácel z nosu, navíc byl diagnostikován se vzácnou a agresivní rakovinou kůže.
Z nosu často nevysvětlitelně krvácela i manželka, rovněž trpěla na častou slabost a závratě. Od setkání s dětmi se jí prudce zhoršilo zdraví.

Svoji zkušenost uzavírá takto: ,,Vím, že se to všechno stalo, protože jsem ty černooké děti vpustila do domu. Všem lidem jsme řekli o těchto divných dětech, ale nikdo jiný je nepotkal a někdo se nám dokonce i vysmál, že jsme se báli malých dětí. Ale my víme, co jsme viděli. Přála bych si, aby manžel nikdy nevzal za kliku a ty dveře nikdy neotevřel.
Chci ostatní lidi varovat. Moje rada je, pokud by se vám to stalo, mít zamčené dveře, zavolat policii a počkat do rána. Neudělejte stejnou chybu, jako my.“

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021