Aluška.org: Věděním ke svobodě

Podle mého ani nic jako "dospělost" neexistuje. Je to takovej moc abstraktní pojem.

Pro mě je dospělý člověk, co se umí postarat sám o sebe, vykazuje alespoň nepatrnou známku inteligence, má ujasněné životní hodnoty, priority a cíle, umí respektovat názory ostatních a diskutovat i bez ječení a pištění, zato ale s pádnými argumenty. Což někteří (včetně jistých pro jistotu nejmenovaných členů mé rodiny) neumí ani v těch šedesáti, sedmdesáti letech.

Ja neberiem "si ako decko" za urážku. Ja chcem byť dieťa. Chcem prestať starnúť a zaseknúť sa aspoň v 15-tke (menej už mať nikdy nebudem), kedy sa ešte nemusím o seba starať úplne, nemusím chodiť do práce a zarábať peniaze. Občas by som sa vrátila do obdobia škôlky, kedy bolo to najpodstatnejšie s akou hračkou sa chcem baviť.

Moc hezký článek dle mého názoru. V dnešní době, jak říkáš, hodně lidí říká, jak jsou dospělí v osmnáctém věku, avšak to je pouze hranice vymezená zákony, která o ničem nesvědčí, což by si měl asi každý uvědomit. Jinak souhlasím, že dospělý je člověk tehdy, až se dokáže zcela osamostatnit, či se stará o chod domácnosti nebo podobných věcí. Nadruhou stranu si také myslím, že to tak zcela nesouvisí s umem starat se o tyto věci, ale je to také o duševním pokroku, když to tak řeknu nastávajícím individuálně u každého jedince. No, možná některým se nedostává. hehe 🙂

"…. a pokud je to můj partner, umí být romantik, protože občas pochopí co žena chce, když už mu to dvacetkrát vysvětlím."

Podle mě je dospělost nepříjemný stav, který si raději nechám ujít. Protože když tak sleduju, co že to vlastně dospělost je, nechce se mi do toho. Táta mě neustále opravuje a snaží se mě vést správně, ale jak? Podle mého pozorování jeho chování jsem dospěla ve svých 24 letech, že dospělost znamená: nemít skoro žádný volný čas a upřednostňovat pouze práci, koníčky  a zájmy musí jít stranou povinnostem, pokud jste dospělí, často musíte dělat co nechcete a nesnášíte, jen proto, že si myslíte že musíte. Musíte se umět přetvařovat a tvářit se vesele, i když jste smutní a pracovat dokud nepadnete. Musíte se chovat tak, jak po vás chce společnost, i když je to třeba praktický nesmysl, ale musíte se chovat dospěle, ne? Takže musíte dělat zbytečné věci, které dělat nechcete.. A takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Takže díky, ale nechci být dospělá…

Podle mě se stáváme dospělými, když nás přestane bavit odsuzovat a porovnávat, kdo je víc dospělý a hlavně přijímáme naprostou odpovědnost za náš život. A to poznáme sami. Mluvíme o tom, jakko by být dítě bylo něco méně, ale děti jsou úžasné. Dospělost je zkrátka úhel pohledu, stejně jako dualita, za což mne autorka blogu jistě zkritizuje, když napsala článek typu kdo nevěří v dualitu, jen si hraje na chytrolína. Ale já si za tím stojím. Promiň Alue, ale tak na mě skutečně působil a věřím, že jsi to jen napsala jinak, než jak jsi to myslela.

Pro mě osobně je dospělý ten člověk, který vědomě převzal odpovědnost za všechno, co dělá, neschovává se za jiné, za systém nebo já nevím za co, ale ví – ano JÁ jsem to zpackal, musím to napravit. JÁ jsem přišel pozdě, musím se omluvit a příště si dát bacha. Je to moje sarost, JÁ to musím udělat do tohohle termínu, nikdo jiný to za mě neudělá. JÁ se choval jako sebestředný pitomec, měl bych se omluvit a už to nedělat….

[11]: Lenko, docela bych si dovolila nesouhlasit s tvou definicí dospělosti. Měla jsem období, kdy jsem to vnímala podobně. Být dospělá = být zodpovědná = pracovat až do úmoru, pečlivě skrývat své emoce a chyby a tvářit se, že je všechno v pořádku. Dostala jsem za vyučenou od svého těla i duše. Práce do úmoru mi přinesla zdravotní problémy a psychické vyhoření. Uvědomila jsem si, že tělo i duše potřebují vedle práce také odpočinek, bez kterého prostě nebudou fungovat. Uvědomila jsem si, že slaboch skrývá své chyby a pocity, ale skutečná síla spočívá ve schopnosti je otevřeně přiznat sobě i druhým. Každé skrývání s sebou nese strach z odhalení a každý strach nás zbytečně oslabuje. A pokud ukážeme smutek nebo slabost, někdo nás může podpořit, potěšit, a nemusíme na to být zbytečně sami. Souhlasím s tím, že dospělost s sebou nese určité činnosti, které jsou nutné k životu, ačkoliv na první pohled nejsou zrovna zábavné. Ale i ty je možné dělat s láskou a radostí. Bezvýhradné podřizování očekáváním společnosti a dělání toho, co "musím", pro mě zase není známkou dospělosti, ale spíš nedostatku důvěry ve vlastní úsudek a schopnosti zařídit si svůj život tak, jak je dobré pro mě, rozlišit, co je opravdu nutné a bez čeho se klidně obejdu. Najít rovnováhu mezi tím, co je únosné pro společnost, a tím, co je únosné pro mě. A nakonec, kdo tvrdí, že dospělý člověk nemůže být vůbec v ničem dítětem? Bylo by škoda připravit se o schopnost hrát si, vnímat krásu a radovat se z maličkostí. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, člověk, který tohle neumí, je pro mě vnitřně mrtvý.

Máš zase pravdu Alue 🙂 Já jsem třeba přerostlej praštěnej puberťák, ale občas ta dospělost jak jí popisuješ Ty, taky vystrčí růžky.