Co se stane poté, co zemřeme: Svědek popisuje svůj zážitek z klinické smrti

16.10.2020 v Paranormální jevy 15

Muž, který prožil klinickou smrt, říká, že cítil hněv a bolest, než byl v posmrtném životě přijat bytostí tvořenou z čisté lásky.
Mnoho lidí tvrdí, že zažili klinickou smrt, ale jen málo z nich si ji pamatují tak jasně, jako muž jménem William.



Williamovo srdce přestalo bít po těžkém infarktu. I když ho nakonec  záchranáři přivedli zpátky, William dočasně nakouzl na „druhou stranu“, a pamatuje si proces svého umírání.

William říká, že prošel řadou emocí a dokonce měl čas myslet na Elvise, když umíral. Na konci svého surrealistického zážitku William přijal smrt, a když tak učinil, byl přijat „bytostí čisté lásky“.

Řekl: „Cítil jsem, jak mi srdce bije pořád pomaleji a pomaleji. Během toho jsem slyšel, jak na mě mé děti volají. Pak nastala tma.“

„Cítil jsem, jak se moje bytost nebo spíše mé vědomí, dostává do temné nicoty. Moje první myšlenka a pocit, byla zvědavost.“

„Přemýšlel jsem, jestli tohle cítil taky Elvis, když umíral. Potom jsem se naštval a myslel jsem na to, že je Smrt ubohá, protože se mi nepřišla ukázat tváří v tvář. Musela se asi připlížit zezadu, aby mě dostala. Pak jsem si uvědomil, že umírám.“

„Když jsem to vnitřně přijal, ucítil jsem přítomnost bytosti, která mi řekla, že sice umírám, ale že budu v pořádku.“

„V této prázdnotě jsem necítil žádnou bolest. Měl jsem uvolňující pocit, který byl zvláštním způsobem příjemný. Stále jsem dokázal myslet a byl jsem si vědom toho, že jsem na nějakém místě a že tam nejsem sám.“

„Cítil jsem přítomnost Bytosti čisté lásky a přijetí. Tento pocit bezpodmínečné LÁSKY je ohromující.

„Tato přítomnost mi připadala povědomá, jako bych tuto Bytost odjakživa znal. Vyslal jsem k té Bytosti myšlenku: „Nechci zemřít před svými dětmi. To jim nemohu udělat.“

Vědec Christof Koch, prezident a hlavní vědecký pracovník Allenova Institutu pro Neurovědu, se domnívá, že vize, jako jsou ty Williamovy, jsou relativně normální a jsou obvykle známkami toho, že mozku dochází kyslík, nebo že hledá techniku jak přežít.

Dr. Koch ve svém článku pro Scientific American napsal:
„Přijímám, že se tyto intenzivně pociťované zážitky skutečně lidem dějí. Jsou stejně autentické, jako jakýkoli jiný subjektivní pocit nebo vnímání.
Jako vědec však pracuji s hypotézou, že všechny naše myšlenky, vzpomínky, pocity a zkušenosti, jsou spíše nevyhnutelným důsledkem přirozených kauzálních sil v našem mozku, než nadpřirozeného světa.“

„Tato premisa sloužila vědě a technologii v posledních několika stoletích mimořádně dobře. Pokud neexistují žádné mimořádně přesvědčivé a objektivní důkazy o opaku, nevidím důvod se tohoto předpokladu vzdávat.“

„Smrt vyžaduje nevratnou ztrátu mozkové funkce. Když mozek trpí nedostatkem průtoku krve (ischemie) a kyslíku (anoxie), pacient krátce na to omdlí a jeho elektroencefalogram nebo EEG se stane izoelektrickým, jinými slovy, rovným.
To znamená, že zkolabovala elektrická aktivita v mozkové kůře.“


překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020 / podle Zdroje

 

Komentáře

Ikona diskutujiciho Katja Bari 2020-10-16 01:43:12 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Z určitého dôvodu v hlbokom nešťastí som si siahla na život. No v okamžiku po zjedení pirúl som si uvedomila – veď ja nesmiem zomrieť, veď tu mám dieťa – práve som priniesla dcérku z pôrodnice. A zavolala som sanitku. Mala som dojem, ako by sanitka čakala pred dverami, okamžite bol lekár pri mne. Vzali ma do nemocnice, nejaká lekárka dlho bojovala o môj život. Ale ja som aj tak odišla. Pamätám si, že som ležala na zemi, keď som umierala. Necítila som nič keď som umrela, keď som sa z tmy dostala do tunela, na konci ktorého bolo svetlo, tento okamžik, kedy som mala vystreté ruky v tuneli – nehýbala som nimi, len som ich mala vystreté a nohy spolu – to si pamätám. Bola som v nejakej tme a keď som uvidela svetlo, zrejme vtedy som vystrela ruky aj nohy, aby som akoby preplula tunelom do svetla. Prišla som na nejakú krásnu lúku, pozerala som sa ako keď človek prichádza do neznáma, dlho som si tú krásu obzerala, pamätám si zelenú lúku a veľký strom – ale zrazu som znovu ležala na zemi a v dverách som videla nejakú tmavú postavu – len stála a dívala sa na mňa. Neviem kto to bol. Či ma priniesol, neviem, len ten jeho obraz v tmavých dverách si pamätám ako dnes. A tiež si pamätám, ako mi lekárka povedala – vy ste sa nám vrátili z veľmi veľkej diaľky. Zvláštne – viac si nič nepamätám. Netuším či ma zodvihli, či mi pomáhali aby som sa postavila, netuším ako som sa ocitla v nemocničnej posteli – na to si vôbec nepamätám. Totálny výmaz. S ohľadom na ďalšie dary ktoré mi boli dané medzi nebom a zemou, vzdelaní jedinci mi hovorievali – ty si si asi tú schopnosť odtiaľ priniesla – mysleli nebesia. A odvtedy skutočne sa mi začali „veci diať“.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-10-16 09:38:42
Ikona diskutujiciho
sipka

Ta tmavá postava mohl být anděl smrti. Vzpomněla jsem si na tento klip, kde také vystupuje. Přináší a odnáší duše z a do matrixu:
https://aluska.org/nightwish-vydali-album-human-ii-nature-skladba-noise-nese-desive-poselstvi-o-modernim-matrixu-desifrovani-pisne-noise/
Měla jsi veliké štěstí, že tě zachránili, protože bys pravděpodobně odešla do jiné dimenze, než kde byla ta pekná louka. Jsem ráda že to dobře dopadlo 🙂

Ikona diskutujiciho Kiko 2020-10-16 13:04:23 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tohle mi připomnělo příběh, který mi vyprávěla známá. Jako malá na chvíli umřela a viděla Ježíše, který jí pomáhal. Taky říkala, že větší lásku nikdy necítila. Přitom jako malá vůbec netušila, kdo je Ježíš, nikdy ho neviděla. Až v dospělosti zjistila, že to je on. A to není ani nikdy nebyla věřící. To mi přišlo zajímavé, protože je kolem Ježíše spousta záhad a názorů a stejně ho viděla a cítila z něj obrovskou lásku, i když nevěděla kdo to je.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2020-10-16 13:46:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Na tadesco.org vyšiel pred časom Dopis od čtenářky dva diely a tam čtenářka písala že ten Ježiš čo prichádza po smrti je pasca, aby nám ukradli dušu a že ho máme odmietnuť, neísť za ním… Už si nepamätám presne. Tak neviem čo by som robil, kebyže ho po smrti stretnem. Ak je to naozaj pasca potom je geniálna, lebo i neveriaci keď ho uvidia tak uveria, kto si dovolí poslať Ježiša do ….

Ikona diskutujiciho Katja Bari 2020-10-17 02:43:04 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dr. Koch ve svém článku pro Scientific American napsal:
„Přijímám, že se tyto intenzivně pociťované zážitky skutečně lidem dějí. Jsou stejně autentické, jako jakýkoli jiný subjektivní pocit nebo vnímání.
Jako vědec však pracuji s hypotézou, že všechny naše myšlenky, vzpomínky, pocity a zkušenosti, jsou spíše nevyhnutelným důsledkem přirozených kauzálních sil v našem mozku, než nadpřirozeného světa.”

Nestotožňujem sa s názorom dr. Kocha. Vysvetlím.
Bola som študentka gymnázia, chodievali sme na brigády a cvičila som závodne športovú gymnastiku. Boli sme na škole veľmi dobrý tím. Bol medzi gymnastami aj Jozef, najkrajší chlapec na škole – tak sa o ňom hovorilo. A veľmi ma vraj ľúbil. Ale ja som mala iného chlapca. A Jožkovi som neverila, že ma skutočne ľúbi a tak som ho nechcela. Zmaturovali sme, každý sme išli svojim životom. Ja do Čiech a on zostal na Slovensku. Postavila som dom, porodila tri deti. Na dvore nového domu som si osadila lavičku, na ktorej som veľmi rada sedávala, keďže to bol vstup do mojej bohatej záhrady. Asi po 30 rokoch sa mi prisnil sen. Živý sen – sedela som na tej lavičke, keď prišiel za mnou kamarát Jozef. Stál vedľa mňa po mojej pravej strane, hladil ma po vlasoch a spytoval sa ma, či som šťastná. A ja som mu rozprávala o dome, o deťoch a o tom, že som sa druhý raz vydala. Rozprávali sme sa veľmi dlho – hlavne ja som rozprávala, lebo chcel o mne čo najviac vedieť. A potom ako som mu všetko rozpovedala, stále ma počas rozhovoru hladil po vlasoch a hovorí mi: to som rád, to som rád, to je dobre, to je dobre. A odišiel na večnosť. Keď som ráno vstala, zavolala som ihneď kamarátke a rozpovedala som jej zvláštny živý sen. A ona mi hovorí – Káťa, a či si ty nepočula, že včera sa Jožko v Moskve zabil??? Nevedela som to a až ráno som pochopila, že som sa rozprávala s duchom. Ale pritom som ho videla – videla som však jeho podobu z mladosti. Lebo však ubeho cca 30 rokov ako sme zmaturovali. Nedá mi pridať ďalší príbeh. Žila som v Bratislave a pripravovali sme sa s mužom za jeho otcom do nemocnice, aby sme sa spoznali, keďže okolnosti boli také, že ja som pracovala v zahraničí, preto som svokra nikdy živého nevidela. Už sme mali za ním odísť, keď prišiel telefonát, že zomrel. A že aby sme prišli len na pohreb, lebo zostáva v nemocnici v chladničke. A v noci mi starý pán prišiel do živého sna. Videla som ho a povedal mi, že prišiel za mnou preto, lebo by ma rád spoznal, kto som, čo som zač, či môže spokojne zomrieť vo vedomí, že jeho syn má poriadnu ženu. A tak sme sa dali do dlhého rozhovoru a ja som mu rozprávala o sebe – v sne človek hovorí absolútnu pravdu, neklame. Nakoniec mi starý pán povedal, že vidí že som poriadna žena a ešte dodal: to som rád, to som rád, to je dobre, to je dobre. A odišiel na večnosť. Až po rokoch som si zrazu uvedomila – bože môj, ako sme sa to rozprávali? maďarsky? slovensky? ja maďarsky neviem rozprávať a on nevie slovensky. Lenže v spánku sme si všetko rozumeli. No tento svokor sa stal aktérom ďalšieho sna – prorockého sna. Všetko, čo mi bolo dané počas spánku v sne, sa o deň absolutne všetko splnilo. A tento prorocký sen mal aj ďalšie pokračovanie – v lietadle. Prešlo pár rokov. Medzitým mi bolo povedané proroctvo týchto dní – týchto ťažkých dní tromi anjelmi. V tej dobe som sa priatelila s pánom biskupom Mikom, biskupom reformovanej cirkvi. Veľmi veľa ma o Bohu naučil, chodieval k nám aj s jeho pani manželkou, ona sa hrala s mojimi vnukmi (bola pediatrička) a my dvaja s pánom biskupom sme sa hodiny, dlhé hodiny spolu rozprávali o Bohu a veciach medzi nebom a zemou. Rodina akceptovala tieto naše dlhé rozhovory. Po rokoch sa pán biskup s manželkou odsťahovali do Komárna, lebo tam pôsobil na teolog. fakulte a tak si tam kúpili byt, pretože aj ich dcérka tam bola vydatá. Po niekoľkých mesiacoch som akosi cítila potrebu zavolať pána biskupa, dlho sme spolu nehovorili a chýbalo mi to. Skutočne mi veľmi veľa o Bohu dal. No na moje prekvapenie pani biskupová mi povedala, že manžel už týždeň nerozpráva, má rakovinu a umiera. Veľmi ma to zabolelo. A keď som ju poprosila aby som sa s ním ešte mohla porozprávať povedala, že to nejde, lebo už skutočne nerozpráva, ale podala mu telefon, aby som mu mohla povedať aspoň zbohom – no na moje i manželkino prekvapenie som sa s ním ešte hodinu ja rozprávala. Ráno mi volali, že zomrel. Prišli sme o dva dni na pohreb jeho bývalí kresťania. Rozlúčka bola v aule vysokej školy. Pochopitelne som cítila nesmiernu bolesť a začala som sa s jeho dušou rozprávať – pán biskup, ja cítim, že ešte ste neodišiel, že vaša duša je ešte tu medzi nami v aule. Keby ste mi tak mohli potvrdiť, že sa nemýlim – a očami som prechádzala aulou hľadajúc, ako by mi mohol potvrdiť moju domnienku, keď mi padli oči na veliký luster, ktorý mal hádam aj 20 žiaroviek. V tom jedna žiarovka sa pomaly začala rozsvecovať a mala taký silný jas, že som sa pozrela hore a v duchu si vravím – bože, ak sa to roztreskne ľuďom po hlave drobné sklíčko – no to bude robota. Ale nie, žiarovka takpomaly ako pridávala svetlo, tak ho pomaly uberala, ale nezhasla a toto sa opakovalo niekoľko minút. Slzy sa mi roztiekli po tvári a hovorím – ďakujem pán biskup, ešte aj teraz ma učíte. Ano, cítim vašu dušu že je tu ešte s nami. Pýtam sa manžela – videl si tú žiarovku? Ano, videl – to sa pán biskup s nami lúčil. A keď sa otvorili dvere – ako vietor keby vzal dušu pána biskupa – tak som to cítila. V noci po pohrebe mi prišiel pán biskup do živého sna. Stál vedľa mojej postele – keďže chodil k nám poznal to a vedel že vedľa mojej postele mám naozaj veľmi malý priestor a hovorím mu – pán biskup, dávajte pozor aby ste nespadli, viete aký malý priestor tu mám pri posteli. A vtedy som sa pozrela na jeho topánky – boli lesklé ako by ich mal obuté prvý raz a videla som jeho vrúbkovaný biskupský talár – ležiac, dívala som sa do jeho tváre a on mi hovorí – prišiel som vás pani Katarína poprosiť, či by ste nešli povedať mojej rodine do Komárna – viete že ja som veľa prekladal biblické texty a tak mám v mnohých krabiciach rozpracované tézy. Ide o veľmi veľa krabíc – menších i väčších, v ktorých sú rozpracované myšlienky alebo preklady. Bol by som rád, keby tieto krabide moja rodina odovzdala na teolog. fakultu, aby mladí kňazi mohli v mojej náročnej práci pokračovať. Niekoľkokrát mi to spomenul, že ide skutočne o veľmi veľa krabíc. Prešiel asi polrok, keď som išla osobne do Komárna za jeho zaťom – kardiológom. Keď som už odchádzala od neho, spomenula som si na posledné želanie pána biskupa vyslovené po jeho smrti – po pohrebe. Pán doktor sa na mňa díval ako keby som spadla z višne. Dlho bol ticho, nemohol to hneď stráviť čo som mu povedala. Zrazu sa otočil na mňa a skríkol – čo ste to povedali? Veľa krabíc? Bože môj, skutočne, aj sme na to zabudli – ako sa presťahovali z Bratislavy, naozaj mal v garáži namiesto auta plnú garáž krabíc. Sľúbil mi, že sa postará o to, aby posledné želanie vyslovené po smrti bolo splnené. Prešli roky – bála som sa aj zavolať doktora, nakoniec po 10 rokoch som nabrala odvahy, povedala som mu moje meno a spýtala som sa, či si na mňa ešte pamätá. Pamätám pani Katarína, dobre si na vás pamätám. A tak som sa spýtala, či všetko bola pravda o čo prosil pán biskup, hoci to povedal mne po jeho pohrebe – všetko bolo tak, ako ste povedali. Všetko. Čo mám na to povedať. Skutočne všetky práce pána biskupa odovzdali teológom, tak som bola spokojná, že som vyplnila posledné želanie môjho veľkého priateľa a učiteľa. Sami vidíte, že dr. Koch nemá pravdu, keď píše: „Jako vědec však pracuji s hypotézou, že všechny naše myšlenky, vzpomínky, pocity a zkušenosti, jsou spíše nevyhnutelným důsledkem přirozených kauzálních sil v našem mozku, než nadpřirozeného světa.”

Ikona diskutujiciho Tonda 2020-10-29 14:18:59
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji.

Ikona diskutujiciho Anna 2020-10-19 12:32:14 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ano, mám ty samé zážitky během života. Byla jsem také „nahoře“, „viděla“ jsem nádherné svítící město, ocitla jsem se tam rovnou, bez tunelu. Čekala jsem na břehu, přede mnou byla voda – řeka. Nad ní se lehounce vznášel nádherná bytost. Podávala mi dítě, které jsem pochovala, ale musela ho vrátit zpět. Domlouvaly jsme se telepaticky. Slyšela jsem, že se musím vrátit „dolů“. Nechtěla jsem, ale poslechla jsem. Bylo to v období, kdy jsem zůstala velmi mladá sama se dvěmi dětmi a neměla už sílu jít dál.
Pak se mi úplně změnil život, jak osobní, tak pracovní. “ Doprovázela “ jsem „tam“ blízké lidi. A ti nejbližší mi chodili ve snu říkat, jak se mají. Bylo a je toho víc. Takže ano, jiná dimenze existuje, včetně upozornění a varování před situacemi, které tady v reaitě prožíváme. Tak to bylo i koronou.

Ikona diskutujiciho Dav 2020-10-23 13:52:21 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Koho téma zkušenosti blízké smrti zajímá, tak doporučuji knihu od Anita Moorjani: Musela jsem zemřít. No a co se děje s duší po smrti o tom velice podrobně vypráví léčitel Petr Davídek. Např. na webu Cesty k sobě je několik jeho zajímavých rozhovorů a mj. i předpovídá příchod Zlatého věku na rok 2022.

Ikona diskutujiciho Mirek 2020-10-28 23:18:56 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kdo čte Bibli, ví, že tato svatá kniha inspirovaná Bohem učí, že duše je smrtelná, a že po smrti není práce, ani vymýšlení, a památka člověka je
( časem) zapomenuta. Viz Kazatel. Dále učí, že po smrti odchází duch zpátky k Bohu, který jej dal, ne duše. Řecké slovo Nefeš se prekládá jako duše, a toto slovo je právě použito ve větě,, …a Bůh mi vdechl do chřípí dech života a člověk se stal živou duší,,..
Jiní překládají,,živým tvorem,,. Zpráva o potopě uvádí, že když vody potopy pokryly zemi, Archa unášela osm duší, tedy Norma a jeho ženu, jejich tři syny a jejich manželky. Nesmrtelnost duše pochází z Babylonu a démoni tuto lež podporují tím, že se umírajícím i jiným lidem ukazují jako jejích známí a příbuzní. ,,A není divu, neboť sám satan se neustále proměňuje v anděla světla,,. viz Apoštol Pavel.

Ikona diskutujiciho izairi 2020-10-29 08:39:50
Ikona diskutujiciho
sipka

Propána,tak ono nestačí,že ty žvásty cpeš na tadesco,ty je cpeš i k alušce? Duše samozřejmě je nesmrtelná a poté co opustí tělo,tak přejde do jiného a narodí se znovu.A reinkarnace byla i v bibli, než byla z důvodu že se manipulátorům nehodila vyškrtnuta. Pokud by duše byla smrtelná,tak by po smrti nebylo NIC,prostě nic,tma,konec.A myslím,že nemusíme diskutovat o tom,že křesťani věří,že po smrti těla se oni (tedy duše)vrátí k bohu a budou s ním navěky.Jo a ten pán který postavil archu a potom v ní s dalšími sedmi lidmi a spoustou zvířat přežil potopu se jmenoval NOE.
Ps:prosímtě,na čem ukřižovali Ježíše,můžeš mi to sem napsat?

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-10-29 11:27:41
Ikona diskutujiciho
sipka

Víte, proč Ježíše neutopili? …. Chtěli byste mít nad dveřma pověšený akvárko? 😀

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-10-29 14:38:50
Ikona diskutujiciho
sipka

😂😂😂 kaamo

Ikona diskutujiciho lenka f 2020-10-29 14:38:25 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já to chápu tak, že duše je celá naše bytost (souhrn fyzického a jemnohmotných těl člověka). Po smrti fyzického těla ta jemnohmotná část přechází do jemnohmotných světů, kde přebývá v jemnohmotném světě (a to v takovém, které si zaslouží dle svých vibrací). To jenom tady na zemi v hrubohmotném světě to neplatí a jsou tu lidi různých vibrací dohromady. Jemnohmotný svět podléhá zničení, pouze duchovní svět je věčný. Souhlasím tedy s tvrzením, že duše je smrtelná.
Naproti tomu duch – je zcela rozdílný pojem a není to to samé co duše. Duch, nebo-li dech života, božská jiskra pochází z duchovního světa a je to právě to, co dává tělu život a životní sílu. Bez ducha by bylo tělo (neboli duše) mrtvé.

Ikona diskutujiciho egerta, 2020-10-29 22:36:41 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný článek Aluško.Připojím se.Už je to asi 22 let, když jsem po absolvování státní závěrečné zkoušky na vysoké škole , při dvou dětech , při dálkovém studiu ,při nemoci a následně úmrtí po dlouhodobé nemoci( mozkové mrtvice), mého milovaného otce a nemoci ( rakovina ) mé úžasně hodné tchyně , která byla jako má maminka má opora, zažila níže popsané. .Měla rakovinu a já se o ni při tom všem s manželem starala. Měli jsme rozbitý dům, jelikož jsme ho rekonstruovali. A opravdu jsem s manželem vedle sebe stáli jako podpora jeden druhému v dobrém i ve zlém. Chodila jsem do práce a studovala a vše výše ( péče o maminku ve dne v noci ) přineslo vyčerpání ,zejména po psychické stránce. A ten osudný den jsem jela darovat krev ( protože jsem byla dobrovolný dárce krve ) .A po transfúzi jsem zkolabovala, omdlela a najednou jsem cítila krásné teplo , vznášela jsem se, jak plankton v teplém žluto mléčném světle, zněla tam krásná hudba, zde na zemi jsem takovou neslyšela, bylo tam bezpečí , jistota, bezstarostnost, nádhera, nechtělo se mi odtud odejít. Měla jsem pocit , že to trvá krátce , ale nebylo to tak. Pozemsky a reálně to trvalo od 10 hod. dopoledne a probrala jsem se až kolem 16 hod. odpoledne s kapačkami v ruce. A protože se to stalo v nemocnici , tak pan primář sedící u mé postele, při nabytí mého vědomí mi pravil , že jsem jim pěkně dala zabrat a potom se mě ptal, kde jsem byla a co jsem zažila ( “ asi o tom věděl své “ ).Byla jsem teprve na pokraji cesty do ráje ? Žádné bytosti a nic takového tam nebylo . Ale bylo tam tak krásně , že se mi nechtělo zpět a nechtěla jsem se vrátit a přitom jsem věděla , co se děje kolem mě v reálném pozemském světě , vnímala jsem to ( nebo jsem to viděla , cítila ) . Nakonec jsem se vrátila , dvě malé děti a manžel , nemohla jsem je opustit, nebylo mi to ani dovoleno .Druhý den jsem šla do práce , jakoby se nic nestalo .Ale já jsem se změnila i nemoc rodičů mě změnila
Věřím, že to tak je a že po životě je život věčný .A nic, to co se děje a co zažíváme , není náhoda . A osobní zážitky i prožitky se nedají popsat , to si musí každý zažít a procítit sám. Opatrujte se všichni. Milena

Ikona diskutujiciho lenka f 2020-10-30 09:54:40
Ikona diskutujiciho
sipka

Z mého pohledu jste se s částí své duše (tou jemnohmotnou) dostala do jemnohmotného světa – (astrálu) a ten rozhodně věčný není. Kdo v něm uvízne (neboť nedošel do světa duchovního, který je věčný), tak až zanikne okolní hmotný vesmír (jak jeho jemnohmotná tak hrubohmotná část) – tak zanikne též. Z duchovního světa jsme vyšli jako nevědomé bytosti a máme se tam vrátit jako plně vědomé a zralé bytosti. Ne každému se to podaří, protože to nemusí stihnout.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek