Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zazvonila mi u dveří moje oblíbená paní pošťačka. Oblíbená proto, že je sice většinou taková lehce nabručená a unavená, ale je na ní vidět, že má moc dobré srdce, akorát to prostě nemá jednoduché. A já mám pořád takovou potřebu být strašně hodná na lidi, na kterých to jde vidět, tak se mi občas podaří jí zlepšit náladu. Baví mě to.

Dala mi pěkný stoh a říká: ,,Joa a tady mi to ještě podepište, máte tu dopis z ciziny… No, z ciziny… Vlastně ze Slovenska… No a tady Německo…. No, pro Vás… asi spíš pro maminku…“

Radši jsem ji zastavila: ,,No, prostě pro mě…“

,,Prostě pro vás. Jo.“ Ukončila úvahu, vzala si lejstra a šla zase dál.

A to mě přivádí hned k trojnásobnému zamyšlení…

Zamyšlení první: Je vůbec Slovensko cizina?

Není. Slovensko je v podstatě Česko, akorát že tam lidi mluví trochu jinak, jsou tam více úslužní, více děkují a zdraví, na východě jsou mnohem více (někdy až moc) pobožní… a jinak mezi námi žádný rozdíl není.

Abych byla upřímná, že jsme rozdělení na dva státy, mě opravdu štve. Kdyby mohlo být po mém, tak nás spojím a abysme se nehádali, dám nám jiný název, třeba ,,Slovansko“ od ,,Slované“, což my češi jsme.

Vadí mi také, že mám zproblematizovaný a zdražený prodej knih na Slovensko. Kdybysme byli jeden stát a mohli mezi sebou v pohodě obchodovat bez poplatků, povolení, převodů měn a podobných krávovin, bylo by to skvělé!

Zamyšlení druhé: Paní poš’ťačku vzrušují dopisy z ciziny

Občas mi zkrátka chodí a teď mi jich chodí více. Česko není jediný stát na celém světě, okolo je spousta jiných národů, kde je plno inteligentních a dobrých lidí, kteří zkrátka taky občas posílají dopisy. Já se tomu prostě nedivím, ale paní pošťačka je z oboru a má denně hromady dopisů a pohledů, co musí roznést. Je to pro ni rutina, prý denně nachodí 12-16kilometrů (páni, ta má určitě skvělou fyzičku) a všechny dopisy jsou skoro stejné. Nuda.

A pak se z těch štosů konečně vynoří dopis, který je plný nálepek, zajimavých přiložených kartiček (třeba z Německa byla vzadu nalepená taková růžová), polepený hromadou různých známek, které ještě neviděla a je na tom spousta zajímavých klikyháků. Čím víc států zásilka prolezla, tím je to celé víc a víc olepené.

Kdybych byla pošťačka, co monotonně roznáší pořád ty samé obálky, tak by mě to také vzrušilo.

Paní pošťačka, vždycky když přijde den D a nese dopis z ciziny, tak vypadá taková lehce vzrušená, jakoby prožívala dobrodružství a nesla mi poklad… Když je to z Česka, tak se zase nudí. 🙂

Zamyšlení třetí: Nyní mám asi fiktivní maminku

Že dopisy z ciziny asi nejsou pro mě, ale pro maminku? – Když to zaznělo, připadala jsem si, jakobych se ocitla v nějakém jiném světě, miliony světelných let vzdáleném tomu, ve kterém žiji teď. Jakobych najednou byla někdo úplně jiný… Tak moc je pro mne představa, že beru dopisy pro maminku, sci-fi.

(Po pravdě řečeno, přijde mi hodně zvláštní, jak lidé automaticky předpokládají, že všichni máme maminku, tatínka a nebojí se na ně ptát, nebo o nich mluvit. Taky se bez skrupulí pořád ptají, kde bydlí ti ostatní… Nepřijde jim to divné, ani vlezlé. Považují to za samozřejmost, já ale ne.

A pak se hodně diví, když se někdo najednou ošívá, mlčí, vykrucuje a nechce na to nic říkat… Ti inteligentní to pochopí, nechají toho, převedou řeč na jiné téma, případně se omluví. Ti hloupí vyzvídají, vyvíjejí nátlak, chtějí znát podrobnosti, důvody, ptají se ,,Proč mi to nechceš říct…“, vrací se k tomu i později, vrací se k tomu nenápadně oklikou… a když z vás nakonec nic nevypáčí, tak se urazí, nebo naštvou…. Nebo se urazíte a naštvete vy, to je také možnost.)

Přemýšlela jsem, jestli vypadám tak mladě, nebo jestli paní neví, že dopisy chodí do firmy… No třeba jsem nezletilý brigádník, co vypadá trochu starší, i to je možné…. Nebo považuje známé, hosty či kolegy, zkrátka lidi co tam zahlédne, za moje rodiče… Ačkoliv by to asi bylo hodně divné, protože mě by se muselo ubrat a jim zase přidat, abysme mohli být příbuzní…

Holt cizí lidé mají pořád potřebu mě spojovat s jinými lidmi do rodinných vztahů. Nevím vlastně proč, jakoby člověk prostě nemohl někde být, žít, pracovat a přebírat poštu jentak, sám za sebe… Když mi bylo 16, chápala jsem, že cizí lidé neustále hledají někoho, kdo ke mně patří. Byla jsem taková pěkná sladká prostořeká, ke které zkrátka patřila nějaká maminka… Tak se po ní všichni dívali, ptali se kde je… Jenomže teď už by to tak být přece nemuselo.

Ještě pořád vypadám tak moc mladě, že lidé hledají, kde mám maminku? – Maminka není… ale vykládejte to někomu, raději se usmějte, vezměte si ty dopisy a svoje pohnutky si nechte pro sebe…. A do toho mě zdraví malé děti na ulici. – Tak jak to teda je?

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE