Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vždy jsem cítila, že je můj duchovní rozvoj moc důležitý, ale zpočátku pro mě bylo těžké začít, byla to jiná doba. Na internetu byly dva blogy o AC a jeden web, který byl zamčený neplatičům, takže jsem se nedočetla skoro nic. O skutečném pravém duchovnu nikde ani slovo. Na půdě jsem našla pár starých knih, ale nebylo jich moc. Prošla jsem si od prvotních začátečnických experimentů přes nalézání prvních „duchovně laděných přátel“, co byli vesměs docela kvalitní pošuci, přes různé přešlapy, třeba že jsem přikládala důležitost něčemu, co důležité nebylo, nebo jsem špatně odhadla lidi.

Myslela jsem si třeba že jsou slušní, že jsme se třeba jenom nepochopili a vyklubali se z nich podrazáci, prasáci a pomlouvači. Taky jsem hledala balanc mezi pravdou a lží, mezi esoterickým mýtem a neúprosnou realitou. A než jsem balanc našla a než jsem vystřízlivěla z líbivých esoterických mýtů, nebo z dětské naivity, než jsem uzrála a pochopila o čem to skutečně je a o čem to fakt není, samozřejmě, že uteklo hodně vody. Každý z nás v nějaké fázi té cesty je a každý si tím musí projít. Tyto zkušenosti nejsou zadarmo. Nevím, jestli někomu radit, aby neměl strach dělat chyby, ale rozhodně se dá říct, že bez chyb ten proces neproběhne, protože když se s něčím teprve seznamujete a nevíte co a jak, zákonitě chyby uděláte. Prostě to k té lidské zkušenosti patří.

Mnoho začátečníků, kteří se teprve vydávají na cestu a teprve se rozkoukávají, snadno propadne představě, že když budou duchovně žít, tak dosáhnou osvícení a vlastně získají či rozvinou nějaké cool schopnosti. Dřív byl výběr omezený na reiki a téma AC, které bylo sice hodně populární, ale nikdo ho neuměl a podle těch tří článků co byly na netu, jste se nemohli nikam dostat. Dnešní doba už je rafinovanější a pestřejší, můžete narazit na ezofestivaly, různé víkendové kurzy, nebo internetová školení, ebooky. Ačkoli některé alternativně laděné kurzy mohou být super a poučné, velká část z nich jsou jenom na to aby si školitel vydělal na živobytí.

Celkově to na začátečníka působí tak, že když chcete začít duchovně žít, měli byste obecně dělat tyto věci:

Naučit se meditovat, přečíst nějakou duchovní literaturu abyste se zorientovali co je co, protože tvrdit že duchovně žijete a nemít přečtené Čtyři dohody by byl fakt trapas, měli byste mít za sebou nějaký kurz abyste se jako skutečně „aktivně rozvíjeli“ a měli byste usilovat o nějaké duchovní zážitky a poznat svůj minulý život, abyste si vyčistili karmu.

V podstatě tohle všechno klidně dělat můžete. Minimálně to bude zajímavé, možná se něco dozvíte, možná zažijete zajímavý víkend.

Ačkoli se tyto aktivity obecně k duchovnímu životu přiřazují, samy o sobě nejsou duchovní život a samy o sobě nejsou zárukou duchovního člověka. Možná jste zmatení a říkáte si tak co sakra, kde to teda najdu nebo koupím?!

To je právě ta věc. Duchovno se totiž nedá nikde koupit. Nesídlí na žádném konkrétním místě. Duchovno je ve vás. Už jste o tom určitě slyšeli a říkáte si, to jsi mi teda řekla velkou novinku… No jo, jenomže otázka je, kolik z těch mnoha lidí, kterým bylo řečeno, že odpovědi najdou v sobě, skutečně pochopilo co je tím myšleno a začali se tím řídit? Málokdo… ve většině případů to jenom vyšumí jako obyčejná fráze, kterou zná každý.

Duchovní život je život přirozený, který respektuje a chápe potřeby člověka. A duchovní člověk je člověk vyrovnaný, který žije v harmonii se sebou a pokud možno i se svým okolím.

Za duchovnem není potřeba nikam cestovat, abyste ho zažili. Nebudete víc duchovní, ani když nakoupíte dost fíčur a hábitů z Indie, ani když se polepíte kamínky, ani když budete jezdit pravidelně na hromadná školení a meditace. Vlastně k tomu potřebujete jenom sami sebe a nic jiného. Možná se vám bude hodit hezké klidné místo, kde vám bude dobře.

Pokud chcete žít duchovně, mělo by to správně znamenat, že toužíte lépe poznat a pochopit sami sebe i tento svět. Že toužíte zlepšit své duševní i fyzické zdraví. Chcete na sobě pracovat a zbavit se zlozvyků, osobnostních vad a poklesků. Že toužíte urovnat spory v sobě i se svým okolím. Být duchovní znamená, že chápete, co je na světě skutečně důležité a také podle toho skutečně žijete, nebo se o to alespoň cíleně snažíte. Být duchovní znamená ctít život, mít v úctě přírodu, pěstovat v sobě vděčnost.

Duchovno má být cesta, díky které se stanete zdravějším, spokojenějším a charakterově lepším člověkem. To je celé. Mnoho náboženství rádo říká, že to je cesta k bohu, jenomže ten bůh je ve vás, jste to vy, jenom jste na to při inkarnaci zapomněli. Duchovno je návrat k sobě.

Liší se ovšem způsoby, jak se do tohoto cíle jednotlivci dostávají. Velká část z nich jenom sbírá školení, prodává kurzy, blbne s kundalínou, papouškuje co kdo řekl nebo napsal aniž by to kdy uplatnili a hraje si na mimozemšťany. Spousta lidí si plete duchovní život s pěstováním egoismu, s uctíváním idolů, model a božstev a úplně zapomínají, že to mají celou dobu v sobě, že se stačí podívat do sebe.

Cílem duchovního rozvoje je skutečně objevit, poznat a prožít božství, kterým jste.

Duchovno vás může za celý váš život stát 0kč, pokud budete chtít. Nemusíte utratit jedinou kačku pro to, abyste mohli být duchovní. To, za co utrácíte, jsou v lepším případě doplňky, které vám usnadní cestu, dekorace které vám zkrášlí obydlí, prostředky které vám pomohou řešit problémy, třeba s duchy nebo se špatnými energiemi, nebo prostředky které vám pomohou mít více znalostí, což je třeba už zmíněná duchovní literatura. Mohou to být velmi užitečné věci, které mohou zkvalitnit a obohatit váš život, nebo vás inspirovat a posílit vaši soběstačnost díky nově získaným vědomostem, ale samy o sobě o vás neříkají, jestli jste duchovní, nebo ne.

Jestli máte knihovnu plnou alternativních knížek, znamená to, že jste sečtělí a hodně toho víte, ale ty knihy samy o sobě z vás neudělají duchovního člověka. Takovou moc žádný předmět nemá, i když vás k tomu může navést, nebo vás inspirovat.

Duchovní semináře a kurzy jsou spíše zážitkové dovči, než nějaká skutečná cesta k osvícení. Duchovno se neprojevuje okázalými gesty, není povrchní, není stádovité a na nic si nehraje. Je naprosto přirozené, je lidské a je silně subjektivní, niterné, soukromé.

Duchovno je, když nezištně vykonáte něco dobrého. Ne proto, aby to ostatní viděli, nebo abyste dostali zaplaceno. Ale protože vnitřně cítíte, že to udělat máte, protože je to správné, protože takto by se zachoval ohleduplný a dobře vychovaný člověk. Uděláte to, protože chápete, že na světě nejste sami, že jsou okolo vás ještě další lidé, kteří vás mohou potřebovat a kteří mají také právo být spokojení a zdraví.

Duchovno je, když respektujete své potřeby. Odpočíváte, když musíte. Nejdete někam, když cítíte, že tam jít nechcete. Nekývnete na něco jenom proto, abyste se zavděčili. Chápete, že máte své limity. V něčem jste lepší, jinde jste slabší a přijímáte to.

Duchovno je, když jdete do přírody a cítíte posvátnou úctu k životu okolo vás. Když navážete přátelský vztah se stromem ve vaší zahradě. Když respektujete přírodu a její nároky a nebojujete proti ní, protože byste tak bojovali sami proti sobě. Když v duši rozmlouváte s přírodou a cítíte její sílu.

Duchovním člověkem se stanete, když pochopíte, že osobní názory, soukromé životy a víra jiných lidí nejsou vaše věc a nijak vás osobně neohrožují, proto je vám upřímně jedno, kdo jak žije a čemu věří. Necítíte potřebu druhým lidem diktovat nebo určovat jak to musí mít postavené, protože chápete, že každý člověk musí dozrát sám a jakkoli na druhé tlačit vyvolá jen konflikt a zlo. Samozřejmě, že máte na věci svůj názor, ale proč byste ho někomu násilím cpali?

S tímto uvědoměním přijde také pochopení, že to co je důležité pro vás, není důležité pro jiné lidi a to, na co aspirujete vy a na co máte nadání a potenciál, ostatní lidé nemají. Lidé totiž nejsou stejní a nemají stejné schopnosti. Proto je zbytečné kohokoli přesvědčovat, nebo se vzájemně hádat o víře. Popovídat si o ní můžeme. Poradit si můžeme. Ale pokud jde někdo jinou cestou, je to v pořádku, protože on touto cestou jít potřebuje a není na vás, abyste ho soudili, nebo mu to zakazovali. Neočekávejte, že jiní lidé podají v určitém odvětví stejný výkon jako vy. Oni nejsou vy. Oni mají vlastní cestu.

Duchovno je, když se večer zaposloucháte do ticha a uvědomíte si, jaký je to zázrak, že jste tady. Cítíte, že je na vás dohlíženo.

Člověk, který je duchovní, je moudrý. Váží si znalostí, protože ví, že dobré vzdělání odemyká cestu k pokročilým možnostem a je prostředníkem pro sebezdokonalení a nalézání pravdy.

Duchovno je, když vám něco ve vás řekne, že něco máte udělat a vy to uděláte. Znamená to řídit se svými přirozenými instinkty, svým zabudovaným radarem a ne nějakým šablonovitým společenským diktátem, nebo tím co vám nakáže domnělá autorita.

Duchovní život je zdravý život. Staráte se o své tělo a kvalitně ho živíte, protože k němu máte úctu a víte, že zdraví je dar o který je nutné pečovat, pokud chcete žít kvalitní život. Prožít kvalitní život v nemocném těle totiž není možné.

Duchovní člověk je člověk laskavý a milující. Který pečuje, pěstuje, vyživuje, buduje, ochraňuje a tvoří.

Duchovno je také skromnost. Nežádat více, než potřebuji. Vnímat hojnost i v málu. Vážit si toho, co mám.

Duchovno je schopnost zahloubání se do sebe. Navázat rozhovor se svým tělem a zjistit co potřebuje, když je nemocné nebo napjaté. Duchovno je umět projít dialog sám se sebou a dobrat se pravé příčiny své nepohody nebo podrážděnosti, abychom našli východisko a řešení.

Duchovno je vyšší dobro, na které se naladíte a se kterým cíleně spolupracujete.

pokračování příště

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022