Aluška.org: Věděním ke svobodě

[1]:  Nebyla bys asociál, protože socializace je možná v kruhu blízkých a rodiny, různého věku. Asociálem se dítě spíš stává, když je zavřené 8 hodin denně se svými věkově stejnými konkurenty, kteří mu nic nedají, jelikož jsou na stejném levelu.

[3]: Tím jsi prakticky definoval ten nejhorší problém současného rodiče. Všichni kolem mě řeší s dětmi stejné problémy. Buď bojuje rodič sám se sebou pokud má duševní problémy, nebo bojuje se státem, který si od prvního nádechu dítěte na něj dělá nárok. Dítě prakticky není tvé, patří státu, jelikož za něj nerozhoduješ ty, ale stát.  Pokud prevezmeš otěže, vyhrožuje se sociálkou. – příklad je povinné očkování.

Za tento článek Alušce moc děkuji a vidím, že se vydává na správnou kolej, na jejímž konci jsou trofeje. V průběhu let jsem se mockrát snažil i v médiích i před TV kamerou ( nepoliticky i  komunikací s politiky) hájit zájmy zdravé rodiny. To v našem státě velice chybí. Rozhádaná občanská sdružení také moc nepomohou.

[4]: máš úplnou pravdu. Je to hrozně smutné. Myslím, že spousta lidí by ty děti i chtěla učit doma, ale nemůžou si to dovolit, protože musí do práce. Je to jenom pro ty, kdo mají štěstí že mají práci která jim to umožní, nebo jsou to silné soudržné rodiny, kde partner dost vydělává a žena může být doma. Taky je špatné, jak je řečeno i v tom pořadu, že  lidi, co vzdělávají děti doma, nemají od státu žádnou podporu, ještě když nejsou zaměstnané tak se jim ta doba péče o potomka nezapočítá do důchodu a stát na tom vydělá protože když dítě nechodí do státní školy, tak ušetří. Že by se ty peníze daly rodičům, o tom nikdo neuvažuje. Je potřeba, aby se domácí školy rozvíjely. Dost se mluví i o waldorfských nebo montessori školách, myslím si, že ty nejsou pro každého, je tam větší riziko, že tam rodiče dají své dítě se kterým si sami neví rady, jen proto, že je to teďka moderní, a pak je průšvih a z dětí vyrostou haranti co nemají smysl pro odpovědnost a nic se jim nechce (to je příklad z praxe – nejhorší je liberální výchova od zamindrákovaných rodičů, co mají špatnou sebereflexi). To už se mi zdá mnohem lepší domácí škola s dětma ze sousedství, kdy se domluví víc rodičů a děti se scházejí u někoho doma. Je tam pořád vazba na rodiče, domácí prostředí a menší počet dětí. A hlavně všechno je o rodičích. Na těch holkách ve videu je vidět, že jsou vyrovnané, sebevědomé, zdravé, jsou úplně odlišné než běžní mladí dospělí, myslí jinak než většina. Když člověk projde normálním školským systémem, tak potom po zbytek života si léčí následky a mindráky, v horším případě si vůbec neuvědomí, že je něco v nepořádku a žijí život co je nebaví a předávají to svým dětem jako normu na kterou musí přivyknout. Škola učí způsobem, že kritizuje a říká, co děláte špatně – úplně zabíjí jakoukoli chuť něco objevovat, ptát se a věřit si, že vám něco jde, děcka se pak bojí něco říct nahlas, na něco se zeptat – a všimněte si že dospělí taky! Kdo se vás dnes zastane, kdo je schopen říct svůj názor v práci, nebo na veřejnosti? Škola je úplný opak správného učení. Pokud jde o mě, tak tyto následky na sobě pozoruju dodnes, jsou věci, které mě baví, na které mám talent, ale už z nějakého důvodu to učení se mi nepřináší radost, prostě to rozvíjím, protože vím, že bych měla když na to mám talent a učím se protože musím. Někdy mám chuť k učení větší, ale většinou to vnímám jako povinnost a nedělám to se zápalem. Myslím si, že je to důsledek soustavné kritiky, nedostatku pochval a degenerativního školství. S tím se holt musím nějak vypořádat a takováto videa a knihy mi vždycky kousek objasní, takže děkuji za ně.

Milá Aluško, nějak někdy nestačím sobě psát životopis. A možná by se hodil nějaký spisovatel, aby ten můj život zpracoval do psané podoby. Několik let můj životopis psaly asistentky managerů. Je to tenká knížka. Moje osobní postřehy jsou na tisíce stran. Struktura dat, kterou pořád ladím.

[11]:  Jop, pod tvou zkušenost se můžu podepsat. Dětí jsem se jako dítě stranila, protože se mi nelíbilo jak se chovají jeden k druhému i ke mně, připadala jsem si jako člověk kterého zavřeš do jedné místnosti s 20ti necivilizovanými opicemi, které každých 45 minut po donuceném tichu vstanou a 10 minut všude běhají, vřeští, mlátí se, občas nějakou schytáš taky a není před nimi útěku, jedině na záchod… no díky, takovou společnost jsem si fakt přála a mezi takovými jsem si určitě našla kamarády… no jistě že ne. Moje nej kamarádka byla starší a pochopitelně také na trochu jiné inteligenční úrovni, taky to nebyla žádná pobíhající opice. Zpětně se vlastně ani nedivím, že jsem měla ty migrény, protože poslouchat denně řev je opravdu stresující. Dneska na mě trochu někdo mluví hlasitě a už ho tlumím ať po mě neřve, že ho slyším dobře a hne dmě z něho bolí ucho… v porovnání se školou vlastně nechápu, že jsem to vydržela a taky už dávají smysl i ty záněty středního ucha.

[11]: Podobně jsem to měla i já. Jediná užitečná věc, co mě základka naučila (kromě psaní a počítání), bylo to, jak se ubránit otravování třídních grázlů, co si ze mě dělali jen srandu, protože jsem byla plachá a introvertní. Jednu dobu jsem chodila do školy s tím, že se mi třásly ruce ze stresu z toho, co mi ti kre…ni zase udělají za "žertík". Taky jsem ve třídě dlouho neměla žádné kamarády, právě kvůli tomu, že jsem byla uzavřená a těžko se mi hledali kamarádi. Navíc všechny spolužačky ve třídě byly spárované, bylo nás 9 holek a já samozřejmě ta poslední zbylá, co sedí sama a tudíž snadný terč posměváčků. A ve školce to nebylo o moc lepší. Nechápala jsem, že tam musím trčet každý den, když moje mamka stejně byla doma s mladším bratrem. Místo s hloupýma děckama, které mi nic nedají, bych radši byla s rodičema nebo babičkama. Do té školky jsem chodívala s takovou nechutí, že jsem jednou ráno tak řvala, že tam nechci jít, tak mě teda mamka nechala doma, ale dostala jsem na prdel a seřvala mě, že jestli tak budu vyvádět ještě jednou, ať si nepřeju. Takže jsem potlačila nechuť a do školky chodila bez keců. A nejhorší bylo, že člověka, který mě zbil a řval na mě (víckrát), jsem musela poslouchat a být na něm vlasně závislá, protože to byl rodič. Na jednu stranu jsem měla svoje rodiče ráda, ale na druhou stranu jsem se pořád bála, abych neudělala nějakou kravinu (a třeba ne schválně), aby mi nevynadali a nedostala přes hubu. Nemám jim to za zlé, protože tak je to naučili jejich rodiče, ale na některé chvíle vzpomínám s blbým pocitem. Opravdu bych nechtěla být znovu malá.

Ono tp zní kouzelně, ale kolik rodičů si může dovolit zůstat doma a nechodit do práce? Kolik rodin vyžije z jednoho platu? A nekonec, kolik žen touží po tom zavřít se na tolik let doma jen s dítětem? Jistě své dítě miluje téměř každá máma, ale to přece neznamená, že musí už navždy kašla sama na sebe. Nemít svou práci, nerozvíjet sebe a svou kariéru a zůstat s dítětem nějakých 10 let doma… Myslím, že v prvé řadě by se mělo změnit školství, výukové programy. Méně dětí ve třídě, více individuální program, více volného času..

Jarda opět skvělej a Martínek neměl chybu Walfdorfská škola je dobra alternativa za domácí učení. Méně dětí, větší komunikace s rodiči, žádné známky, učení na základě pochopení dané věci, úkoly jen vyjímečně…

[12]: Konečně si nepřipadám jako mimozemšťan na špatné planetě. Díky za lidi, jako jsi ty. Co si pamatuju, u nás ve třídě lítato všechno, od svačiny po boty, bylo jim jedno, co kde rozbijí… Mám děti ráda, ale… Tehdy jsem se mezi nimi fakt necítila a necítila bych se ani  teď. Ale ani se jim nedivím, hodinu je nutí sedět nehnutě, tak pak potřebují vybít energii, jsou to prostě holt děti.

Když se nad tím zamyslím, ani vám nevím, kdy přijde doba, kdy si budu připadat dost vyspělá na to, abych byla dobrým rodičem a mohla si říct "ano, teď můžu mít děti"… Asi to budu muset nechat přijít zcela přirozeně, člověk dozrává jako dobrý sýr.

Viděl jsem a musím říct, že tohle chci jednou svým dětem dopřát