Narazila jsem na krásné povídání na téma domácího vzdělávání. Jarda Dušek zde beseduje se třemi úspěšnými absolventkami domácího vzdělávání, které jsou již dnes dospělé. Podávají svědectví o tom, jak vlastně takové netradiční učení prakticky probíhá, jak je vnímáno z pohledu dítěte, nakolik to je či není šok, přejít z domácího prostředí do klasické školy. Povídání je velice zajímavé, přínosné a nabízí mnoho velkých témat k zamyšlení.
Mnoho věcí, které v besedě zazněly, se mě dotkly, vyvolaly vzpomínky a představy, jak by to asi vypadalo, kdyby to bylo celé jinak. Kdyby moji rodiče byli ochotní do mě investovat svůj čas a věnovat se mi stejně, jako se těmto dívkám věnovali jejich rodiče… Jedna z dívek například vysvětluje, že díky domácí škole měla čas a energii na velké množství kroužků, díky kterým mohla lépe rozvíjet své talenty v širším měřítku a tak lépe poznávat sebe samu. Pamatuji si, že jsem na prvním stupni ZŠ také měla obrovské množství kroužků, prakticky každý den něco, v některé dny jsem měla i dva kroužky za sebou. Takže jsem sotva přišla domů utahaná ze školy, měla jsem asi 30-60 minut na to abych se jenom doma otočila, zahodila kabelu, sbalila se a valila do hudební školy, do výtvarné školy, do pohybového kroužku, do gymnastiky…
Byla jsem z toho strašně vyfluslá a musela jsem si později ,,vydupat“, že z té hromady kroužků se ubere a budu už mít jenom hudební nauku, hudební nástroj a keramiku které mě opravdu rozvíjejí, protože jinak jsem byla tak přetížená, že jsem ráno otevřela oči, v hlavě mi proběhlo co všechno za ten den mermomocí musím a jak mám celý den nalinkovaný a daný, že se zastavím až někdy v 6 večer, kdy si stejně budu muset dělat úkoly, přípravu na druhý den školy a učit se… A už jsem vstávala mentálně vyřízená. Pak jsem pochopitelně nemohla dát tolik iniciativy věcem, které mě opravdu zajímaly, jelikož na prvním stupni jsem se velmi pečlivě vše do školy učila, uvědomovala jsem si, že jsou to důležité základy, které je potřeba umět dobře, aby se na nich dalo kvalitně stavět další látku… Na druhém stupni jsem viděla že vše důležité již bylo řečeno a objevila jsem kouzlo taháků, abych nemusela absorbovat zbytečný balast, který mi nic nedával. To už je však jiný příběh.
Zhruba v polovině besedy zazní poznatek, že domácí vzdělávání velmi utužuje vztah rodiče a dítěte, kdežto děti které prosedí půl dne ve škole, s rodiči takto vřelé vztahy často nemají a spoustu věcí se jim vyloženě bojí říct. – Divíte se tomu? Odmalička jsem měla pocit, že věci jdou dělat jinak, že bych mohla být doma, ale neustále mě někdo potřeboval někam odkládat abych doma nebyla, abych tam nikoho svou přítomností neobtěžovala. Takže do školky jsem musela ne proto že by to bylo zásadní pro můj vývoj, ale aby se se mnou doma nemusel nikdo otravovat a měl klid sám pro sebe celé dopoledne. Pak škola, ta to pojistila dobře. A kroužky? – No, některé mě opravdu zajímaly a bavily, ale u jiných jsem měla pocit, že je mám jenom proto, abych nebyla pokud možno celý den doma, aby se mi nikdo nemusel věnovat.
Když máte jednoho rodiče doma, tak to ještě nějak jde, protože se s ním alespoň potkáte při otočce mezi školou a kroužkem. Horší je když jsou rodiče v práci a přijdou domů ve čtyři odpoledne, nebo i později, třeba v 8 a už se vám nechtějí věnovat, nechtějí si s vámi hrát. Takže nedoženou to, co ztratili za celý ten den odloučení.
Logický výsledek je přesně takový, jaký v besedě zazněl. A mně je z toho také smutno. Ptám se sama sebe co by se s tím dalo dělat, jak to na světě lépe zařídit a jediná rozumná věc, která mě napadá je, že by dítě mělo být plánované, měli by ho chtít oba rodiče a měli by si ho pořizovat pouze tehdy, kdy se mu chtějí věnovat a chtějí do něj investovat svůj čas a pozornost. Takové dítě potom bude šťastné, jinak ne.
Vždycky mě potěší slyšet od nějaké mladé maminky z mé generace názor, že svému dítěti chce dát plnohodnotně vše co potřebuje a další dítě sice chce, ale pořídí si ho až to první bude starší a nebude tolik závislé na rodiči, aby ani jedno z dětí netrpělo tím, že na něho maminka nemá čas a energii, aby i to druhé dítě mělo veškerý servis, pozornost a lásku, jako to první a nebylo o nic ochuzeno. – Hurá, sláva nazdar výletu. Tohle je podle mě ten inovativní přístup, který přestane produkovat opuštěné děti a později smutné dospělé.
Duše K – tentokrát o domácím vzdělávání očima dětí – 1.10.2017
https://www.youtube.com/watch?v=yB6935eEmh4
Poutavé vyprávění Jaroslava Duška a jeho hostů s besedou s diváky.
…Možná uvažujete o domácím vzdělávání, ale máte pochybnosti, jak děti zvládnou přestup na klasickou školu, jestli jim nechybí kolektiv, školy v přírodě nebo obědy ve školní jídelně. Přijďte si poslechnout děti, které se vzdělávaly doma, jak toto období vnímaly, co se jim líbilo a co jim vyhovovalo méně.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Je to stejné jako s dýcháním, musíte se…
-není Jsi blázen. I kdyby ti tu psal nějaký…
-***** Všechno funguje jako obvykle, žádné změny v tomto…
-Alue K. Loskotová Chápu. Jinak poradna funguje i nadále? Chtěl bych…
-Ivo