Aluška.org: Věděním ke svobodě

Problematika energetického systému člověka před­stavuje jednu ze základních otázek, řešíme-li vzájemnou interakci člověka a vesmíru. Významný maďarský vědec Al­bert Szent-Gyorgyi napsal, že život je nepřetržitý proces vstřebávání, přeměny a přesunu energie nejrůznějšího dru­hu a významu.

Energie je pro organizmus nezbytná nejen kvůli neustálé regeneraci; značné množství je totiž potřeba k dalším, neméně důležitým úkolům, jako jsou například:
– příjem informací z vnějšího prostředí, jejich přesun do centrální nervové soustavy (míchy a mozku), zpracování in­formací a rozhodování
– příjem informací o stavu organizmu samého, regulace životních procesů v souladu se stavem okolního prostředí
– zabezpečení procesu myšlení
– zabezpečení a regulace emocí
– vytvoření látkových a energetických rezerv.

Energie, která je vydávána na zabezpečení veškerých procesů v organizmu, musí splňovat řadu podmínek:
– dostupnost prakticky okamžitého dodání s minimál­ními cestovními ztrátami
– pružnost, nespojitost; musí být rozdělována v souladu s potřebami organizmu, jednotlivých buněk, tkání a orgánů s přesností na kvanta
– rychle se měnící situace vyžaduje tvorbu maximálních rezerv této energie, koncentrované do minimálních objemů – tato energie musí zabezpečovat činnost každé buňky, tkáně, orgánu, a to nezávisle na jejich funkci v organizmu, to znamená, že musí být univerzální a schopná přeměnit se z jedné formy do druhé.
– organizmus ji z okolního prostředí musí s maximální rychlostí vstřebat s pomocí jakéhokoliv bodu na svém povrchu a její přebytky musí být okamžitě vyloučeny do okolí, pokud nemůže být využita k vytvoření energetických rezerv.

Ze všech druhů energií, které dnes známe, odpovídá jmenovaným požadavkům pouze energie elektromagnetic­kého pole. Ani teplota, ani chemické vlastnosti takzvaných energeticky výživných látek, ani mechanická energie, nemo­hou splnit uvedené nároky.

Organizmus jakékoliv živé bytosti je protkán různě sil­nými elektromagnetickými poli, jež při vzájemném působe­ní s látkami těch či oněch orgánů zabezpečují jejich činnost. Prakticky všechny hlavní funkce organizmu jsou spojeny s elektřinou a magnetizmem.
Povrch každé buňky, tkáně či orgánu, je nezávisle na je­jich funkcích, vždy nabit záporně, vnitřní vrstvy mají nao­pak kladný náboj.

Existence odlišných potenciálů mezi po­vrchovými a vnitřními vrstvami (biopotenciál) svědčí o pří­tomnosti životně důležitých procesů. Nepřítomnost tohoto náboje značí smrt. Pomocí elektrických potenciálů je regulován vstup i výstup každé buňky.
Nervová soustava představuje ve své podstatě složitý elektrický řetězec. Vědci zjistili, že nervové podráždění pře­dávají vlákna somatické nervové soustavy s pomocí elek­trického proudu.

V současnosti je známo, že právě buňka představuje zdroj bioelektrických potenciálů. Biochemik Szent-Gyor­gyi tvrdí, že živá buňka ve své podstatě představuje elek­trický stroj.
Člen Akademie věd Ukrajinské sovětské socia­listické republiky D. S. Voroncev se ale domnívá, že: „Ne­lze zkoumat buňku jako jakési dynamo, které produkuje velké množství energie pro organizmus. Buněčné atomy pravděpodobně hromadí energii, jestliže jsou v excitova­ném stavu, a buňka jako celek tak mezi částicemi udržuje určité množství energie.“

Z početných experimentů vyšlo najevo, že k přenosu excitace je využívána volná energie, jež se hromadí v buňce, tkáni, či orgánu. Co je to za energii?
Část z ní putuje v důsledku chemických reakcí do uložiště, avšak toto množ­ství představuje jen nicotné zlomky ve srovnání se zásoba­mi, které jsou uloženy v buňce. Jsou to částečky ener­gie, smetené ze stolu látkové výměny. Je evidentní, že se musíme poohlédnout po jiných zdrojích, zásobárnách oné volné energie, hledat ji, ovšem můžeme pouze v okolním prostředí.

Vzduch, který dýcháme, obsahuje určité množství aero­nů. Už v roce 1818 hovořil V. N. Karamzin o atmosféře na­sycené elektřinou a o možnostech jejího využití pro potřeby zemědělství nebo k léčbě nemocných. Dnes už věda doká­zala, že vliv atmosférické elektřiny na aktivitu organizmu je obrovský a že roli této energie ve fyziologických procesech nelze zpochybnit.
O léčebných vlastnostech ionizovaného vzduchu byly napsány stovky publikací. Cítíme, jak se díky němu zrych­luje náš dech a jak se aktivizuje rytmus aktivity našeho or­ganizmu pod vlivem slunečních paprsků. Jak blahodárně na nás působí čerstvý vzduch, čistá pramenitá voda, vůně kvě­tin, jak se nám zvyšuje tonus na mořském pobřeží nebo v lese.

Indičtí mudrci nebyli daleko od pravdy, když tvrdili, že vdechovaný vzduch obsahuje něco, co dokáže upevnit zdraví a co je nezbytné pro fungování organizmu.
Máme své důvody k tomu, abychom pod oním „něčím“ chápali energii ionizovaných a excitovaných atomů, energii slunečních paprsků, ionizovaného záření přirozeného radio­aktivního proudu. Smekáme před intuicí indických mudrců a po vzoru některých novodobých výzkumníků budeme onu životní sílu nazývat pránou.
Tento pojem obecně zahrnuje všechny druhy energií, kterých je v okolním prostředí nesporně mnohem více než v organizmu; jedná se o všechny druhy energií, jež jsou pro organizmus nepostradatelné a mohou být využity či vráceny do okolního prostředí.

V deníku Sankt-Petěrburgskije vedomosti ze 17. září 1998 je uveřejněn článek Mráz ani žárjim neuškodí, kte­rý byl přetištěn z italského časopisu Panorama travel. Píše se v něm:
„Lékaři jen kroutí hlavami a jsou naprosto v roz­pacích… Pětašedesátiletý mnich Sachadž Maháradž nepři­jímal potravu přesně rok. Každý den mu stačilo jen několik sklenic teplé vody.“
Ač to zní neuvěřitelně, žádný blud v tom to příběhu nehledejte, vše proběhlo pod kontrolou věrohod­ných svědků, lékařů, kteří po celou dobu kněze sledovali.
„Pokud jsou myšlenky nasměrovány do správného kanálu, člověk nevnímá ani hlad, žízeň, horko, ani chlad,“ vysvětlu­je Sachadž Maháradž svůj fenomén.
Ve článku se dále uvá­dí:
„V horských klášterech v Himálaji je důkazem mnišské zralosti následující zkouška. Ve dvacetistupňovém mrazu a ošleháván ostrým větrem, musí mnich, který je oblečený pouze do bederní roušky, vysušit teplem vlastního těla ně­kolik mokrých prostěradel. A on to skutečně dokáže.“

Proslulé americké médium Arthur Ford v knize Život po životě uvádí: „Z pozemského života jsou známy případy (na­příklad významná německá mystička Therese Neumann nebo proslulý indický mnich Jógánanda), kdy se lidé dokázali nasy­tit tím, že vstřebávali záření a během řady let se obešli bez pozemské potravy.“

Typickým příkladem lidského jedince, který v plné míře čerpal energii z okolního prostředí, byl Porfirij Kornějevič Ivanov. Po celý rok totiž chodil bosky a v krátkých kalho­tách, denně se několikrát poléval studenou vodou, i na mra­zu, a v posledních letech života se stravoval jednou za týden rozinkami.
Za války ho Němci vozili za krutých mrazů svle­čeného na motocyklu po Kyjevě, polévali ho studenou vo­dou, zakopávali do sněhu, a dokonce ho nechávali ve stud­ni. Přežil vše, protože dokázal využívat pránu.

Člověk přijímá pránu nervovými zakončeními, které se nacházejí v dýchacích cestách, v plicních alveolách, slizna­tých obalech trávicího traktu a také v kůži.
Energie ze vzduchu se dostává do různých orgánů a sou­stav organizmu prostřednictvím určitého distribučního sys­tému (energetickými meridiány), který tvoří neodmyslitel­nou součást biopole každého lidského jedince. Biopole protkává každou buňku fyzického těla, a jak zjistil profe­sor V. N. Puškin, „… nukleové kyseliny, které bývají obvyk­le zkoumány jako regulátor buněčných procesů, představují spojující článek mezi vlnovou formou (pole) organizmu a živou látkou buňky.“

Západní věda po dlouhou dobu neuznávala existenci energetických meridiánů, stejně jako ignorovala samo bi­opole. Dokonce i dnes jej řada ortodoxních vědců ze zásady odmítá: „Tak to nemůže být, protože něco takového není vůbec možné.“
Čínští a indičtí mudrcové však o existenci soustavy me­ridiánů a biologicky aktivních bodů věděli už před několika tisíci lety, avšak teprve v roce 1962 byla jejich existence vědecky prokázána. Korejští badatelé odhalili do té doby neznámý systém, který nazvali kenrak, a jehož dráhy se pře­kvapivě shodovaly s meridiány.

O existenci soustavy kenrak informoval poprvé profesor Kim Bong Chan ze Severní Koreje, přičemž se opíral o teo­rii tradiční čínské medicíny a současně využil moderní elektro­nická zařízení. Korejští vědci tak v lidském organizmu obje­vili systém, jenž se skládal z tenkostěnných trubiček, při­čemž v zesílených místech nalezli bioaktivní body (BAB). Na základě výzkumů bylo zjištěno, že v těchto kanálech cirkuluje tekutina (voda) se zvýšeným obsahem molekul DNA.
Závažnost uvedeného objevu tkví v tom, že badatelé jed­nak potvrdili existenci energetických drah, meridiánů, a záro­veň objevili místo, v němž se setkávají energetické kanály (energie) s molekulou DNA, která je nositelem informací, jež jsou nezbytné pro rozvoj buňky i celého organizmu.

Další výzkumy V. Adamenka, K. Johnsona, W. Tillera a ostatních prokázaly, že soustava kenrak představuje systém kanálů, které přenášejí vlny: jedná se o tenké, vzájemně pro­vázané trubicovité útvary s velmi tenkými stěnami, jež mají v průřezu tvar oválu či kruhu. Na pokožce a v podkožních vrstvách jsou kanálky zakončené drobnými propustnými oválnými útvary – receptory, které jsou využívány k zachy­cování elektronů z okolního prostředí. Receptory tyto části­ce dobře chytají ze vzduchu, obzvlášť tehdy, je-li kůže elas­tická, vlhká, teplá, a pod pokožkou se nachází aktivní sval­stvo. Znamená to, že množství energie, kterou organizmus získává ze vzduchu, ovlivňuje intenzita záření svalstva pod kůží. Na pokožce se soustředí nezbytná energie, protože procesy podráždění a tlumení v daném těle přitahují ele­menty zvnějšku (pochopitelně s různou polaritou).

V důsledku vnitřní aktivity organizmu se na kůži soustředí části­ce nezbytné energie. Soustava kenrak, jejíž součástí je i systém energetických drah, se vžila pod názvem akupunktura.
Badatelé aplikovali akupunkturu v rámci anatomie fyzic­kého těla, která je každému dobře známá. Prostřednictvím soustavy akupunkturních bodů přechází energie ze vzduchu do nejrůznějších orgánů lidského organizmu. Pod pojmem orgán je třeba chápat i soustavu, kterou daná součást řídí. Orgán srdce tedy například zahrnuje také celou soustavu zabezpečující krevní oběh a některé prvky psychické aktivi­ty a podobně. Podstatný není orgán jako takový, nýbrž jeho funkce, přičemž je třeba vědět, jak ji upravit, pokud došlo k jejímu narušení. Každá taková funkční soustava (orgán) čerpá energii ze vzduchu prostřednictvím určitých energetických kanálů, které začínají na povrchu kůže nebo v pod­kožních vrstvách. Tyto kanály označujeme také jako meri­diány, o nichž jsme již hovořili. Jejich dvanáct a označují se například jako meridián srdce, meridián plic, meridián ledvin a tak podobně.

Kromě meridiánů jsou známy také další neméně důležité kanály příjmu energie, jež se nadále větví, přičemž si může­me všimnout, že sítí techto kanálů je pokryta doslova celá pokožka.
„Lidská kůže představuje něco na způsob desky s tištěnými spoji v televizoru nebo radiopřijímači. Nachází se na ní složitá síť kanálů, které dobře vedou elektrický proud.“
Ž. Kalmorov se zabýval rozvíjením myšlenek A. L. Či­ževského, přičemž se mu podařilo dokázat, že „kůže před­stavuje orgán absorbující kosmické záření, jehož kvanta (kvantem elektrického pole je elektron) se spojují s energií vnitřní látkové výměny a určují veškerý energetický základ organizmu“.

Kůže přebírá funkci spojovacího článku mezi organizmem člověka či živočicha a vesmíru. Z nesčetných výzkumů vyšlo najevo, že v těle člověka a živočichů existují čtyři kanálové soustavy, které odpoví­dají meridiánům v akupunktuře:
– kanály, které volně „plavou“ uvnitř krevních a lymfa­tických cév
– kanály, které vedou po povrchu vnitřních orgánů
– kanály, které procházejí podél vnějšího povrchu krevních a lymfatických cév
– kanály, umístěné v centrální a periferní nervové sou­stavě

Když se elektron dostane do vlnovodu, začne se rozbíhat, až jeho rychlost dosáhne nadzvukových hodnot. Stoupá elektro­motorická a kinetická energie elektronů, což uvádí v chod všechny chemické reakce v organizmu. Sám elektron, který se pohybuje, přitom vytváří elektrické pole, které pak zrychluje jeho pohyb, díky čemuž kanál nepředstavuje jen obyčejný „elektronovod“, nýbrž supravodič, tedy urychlovač elektronů; můžeme zde zároveň pozorovat efekt zesílené fluktuace. Systém energetických drah v organizmu obecně plní úlohu přijímače elektronů, přečerpává je (a cestou je zá­sobuje kinetickou energií) od akupunkturních bodů na po­vrchu kůže k místům spotřeby, k vnitřním orgánům.

Ex­perimenty prokázaly, že průběh všech oxidačně-redukčních procesů v organizmu závisí na množství volných elektronů a stupni jejich rozběhu v akupunkturní soustavě, což také určuje celkový energetický stav organizmu.

Z toho, co jsme zde uvedli, vyplývá, že tělo a vesmír před­stavuje společnou soustavu: Do živého organizmu přichází energie bezprostředně z kosmu, to znamená, že dochází k přímé energetické výměně mezi tělem a okolním prostře­dím. Fungování všech orgánů a soustav není tedy pouze vzájemně spojeno, ale je také řízeno jakousi informační a energickou centrálou v organizmu, je řízeno biopolem, které zajišťuje veškerou regulaci v organizmu.
Bez infor­mací, jejich příjmu, analýzy, zpracování a distribuce, nelze nic a nikoho řídit. Centrum slouží jako informační a je spojeno s prouděním energie z vesmíru do organizmu a v organizmu samém. V biologických soustavách buněčného typu je hmotným nositelem informačního proudu kvantum elek­tromagnetického pole.

Akademik A. I. Berg svého času poznamenal, že všech­ny hmotné objekty jsou nasyceny informacemi. Veškeré živé bytosti se od chvíle, kdy se objevily na světě, nacházejí v informačním poli, které bez ustání ovlivňuje jejich smyslové orgány. Život na Zemi by byl zcela nemožný, po­kud by živé bytosti nezachycovaly informace, které k nim přicházejí z okolního prostředí, nedokázaly je zpracovávat a předávat jiným živým bytostem.

© aluska.org 2024