Aluška.org: Věděním ke svobodě

Sydney Wrightová, narozena jako žena, se rozhodla podělit o svou děsivou zkušenost s procesem změny pohlaví.

Sydney Wrightová se rozhodla promluvit o své děsivé zkušenosti – vlevo se nechází její fotografie ze střední, vpravo je Sydney o dva roky později, kdy již zahájila léčbu změny pohlaví:

Od Jaye Greenberga/Sydney Wrightové:

Biologická žena se vyslovuje proti „podvodným“ lékařům poté, co byla chybně diagnostikována jako transgender a byla jí poskytnuta léčba změny pohlaví, která jí navždy změnila život. Sydney Wrightová přiznává, že ještě jako teenagerka se cítila být zmatená svojí sexualitou. Odborníci z řad lékařů ji tehdy přesvědčili, že je transsexuální, a kvůli tomu podstoupila dva roky léčby změny pohlaví. Nyní se Sydney konečně podařilo vrátit se ke své biologické genderové identitě, ale nějak se jí nedaří vstřebat to, co se jí v posledních dvou letech dělo. Nedokáže se smířit s onou ,,pomocí“, která jí byla lékaři poskytnuta.

Ještě před dvěma lety byla Sydney zdravá krásná 17-ti letá dívka studující na maturitu. Netrvalo však dlouho a věci nabraly zcela jiný spád. Život Sydney se dle jejích slov „obrátil v noční můru, kde v hlavní roli figurovala ona, coby transgender muž s nadváhou a začínajícím diabetem“. Tato noční můra se stala realitou poté, co vyhledala odbornou radu lékařů, jelikož si nebyla jistá svojí sexualitou. Sydney říká, že nechce svádět vinu pouze na lékaře, protože to prý ,,měla tušit“. Dodává však, že ,,jestli jí s něčím lékaři pomohli, tak jedině hodně si ublížit, zatímco oni na ní vydělali spoustu peněz.“

Sydney těsně poté, co si ostříhala vlasy na krátko.

Po dvou letech, co žila jako transgender, se nyní konečně odhodlala přerušit léčbu změny pohlaví, aby získala zpět svůj život ženy. Rozhodla se o svůj příběh podělit.

Níže se nachází příběh Sydney Wrightové, psán dle jejích vlastních slov:

Od útlých let, co si pamatuju, jsem byla vždy jiná, než ostatní dívky. Oblékala jsem si chlapecké šaty a hrála si s klučičími hračkami. Když jsem dosáhla určitého věku, začaly mě sexuálně přitahovat dívky. Vlastně jsem, kromě jednoho kluka ze střední, chodila výhradně s dívkami. Tehdy byste mě pouhým okem nerozeznali od jiných dívek, nepoznali byste, že jsem lesba. Měla jsem dlouhé blonďaté vlasy, nosila jsem make-up a snažila se vyhlížet žensky. Vnitřně jsem však věděla, že jsem lesba. Lesba, která sama sebou pohrdala. Pravda je, že jsem homosexuály nesnášela a nechtěla jsem být s nimi spojována. Přesto jsem dál chodila s dívkami. Tehdy mi bylo 17, moji rodiče již byli dávno rozvedení a já žila s otcem. V té době táta přišel na to, že randím s děvčaty. Hned na to mě vyhodil z domu s tím, že buď s tím přestanu, nebo mám vypadnout. Nezbývalo mi nic jiného, než se nastěhovat ke své matce. To jsem taky udělala. Brzy na to jsem si ostříhala vlasy na krátko, což bylo rozhodnutí, které oplakali oba moji rodiče. Ale co se dělo potom, toho litovali ještě mnohem víc.

Když mi bylo 18, začala jsem sledovat příběhy ,,úspěšných“ transgender mužů na instagramu. Tito muži hovořili o tom, jak v jejich životech vždy něco ,,nesedělo“ a že po jejich proměně v opačné pohlaví lidé nikdy nepoznali, že jsou ve skutečnosti transgender. Zdálo se, že všechny jejich příběhy měly šťastný konec, což jsem jim přirozeně záviděla. Byla jsem neustále odsuzována, třeba  jen za to, když jsem se na veřejnosti držela s dívkou za ruce. Stále jsem se cítila pod tlakem, zatímco transgendeři si mohli randit s opačným pohlavím, aniž by to někdo poznal. To se mi zamlouvalo. Záviděla jsem jim a začala chtít to samé i pro sebe.

Sydney bylo řečeno, že je transgender a byla jí doporučena léčba, po které by se stala ,,mužem“. Byla to rychlá cesta ke změně pohlaví, vše co se dočetla hovořilo ve prospěch léčby.

Bohužel jsem tehdy nenarazila na žádné články o tom, že by přechodu na jiné pohlaví někdo litoval, ani se nikde nepsalo o obrovských zdravotních problémech, které jsou s touto léčbou spojeny. Vše co jsem se mohla dočíst bylo, jak odvážné a skvělé je udělat tento krok a že je to pro mě dobrá volba. Snažila jsem se najít nějakou literaturu, která by obsahovala kritický náhled na tuto problematiku a nabízela protichůdné argumenty. Ale vše co jsem našla byli pro-transgender autoři. Došla jsem tedy přirozeně k závěru: ,,Jestliže jsou všichni ,,odborníci“ pro, tak proč to neudělat?“

Každý den jsem se cítila jako ta děsivá ,,lesbička“, ten nepřirozený homosexuál. Nesnášela jsem tenhle obrázek a rozhodně jsem tehdy raději chtěla být mužem, který randí s holkama. Takže jsem vygooglila, co je třeba, abych se stala mužem. Prvním krokem bylo najít si terapeuta, který by mě doporučil na hormonální terapii. Celkem rychle jsem našla terapeutku, která mi s tímto problémem chtěla pomoci. Řekla jsem jí, že chci začít brát hormony na své 19. narozeniny, což bylo za pouhých 5. týdnů. Chtěla, abych k ní docházela 1 hodinu týdně, což je sotva dost času na to, aby se dva lidé poznali. Nicméně mi stačilo 5 hodin k tomu, abych získala oficiální dopis, který mi otevřel dveře k hormonální terapii a proměně v muže. Taky mi to umožnilo změnit si v řidičáku pohlaví z ,,žena“ na ,,muž“.

Nyní vidím obrovský problém právě v tom, jak snadné to bylo. Kdyby terapeutka tolik nespěchala a byla opatrnější, dozvěděla by se, že ve skutečnosti transsexuální nejsem. Jenže v téhle době jsem pořád jenom sjížděla propagační videa. Domnívala jsem se, že to je moje pohlaví, co v mém životě ,,nesedí“, a terapeutka mě v tom podporovala a dala mi pocit, že změna pohlaví je to, co potřebuji. V tomto bodě mě podporovali i moji přátelé, říkali: ,,Jsi sexy holka! Budeš určitě i sexy chlap!“. Ostatní se příliš báli říct cokoli proti tomu, protože, řekněme si to narovinu, byl rok 2017.

Nikdy mi v tom nikdo neodporoval. Samozřejmě, že jsem nebyla chlapcem, a slyšet opak bylo to poslední, co jsem ve skutečnosti potřebovala. Byla jsem pouze nejistá svým chlapeckým chováním a tím, že jsem lesba. Moje terapeutka se ani jednou nepokusila si se mnou na tohle téma promluvit a zjistit, co se se mnou děje doopravdy. Místo toho mi pokládala otázky typu: ,,Kdy jste se takto začala cítit?“ ,,Proč si myslíte, že jste taková?“ Ani jednou nezatáhla za brzdu a nepokusila se mě odradit od přeměny v opačné pohlaví.

Sydney se svým dědečkem poté, co zahájila přechod na mužské pohlaví.

Jakmile jsem dostala ten dopis, vše se začalo hroutit. Dostal mě k lékaři do Atlanty, kde jsem podstoupila tu nejhorší léčbu v životě. Doktor ke mě přistoupil a zeptal se, zda mám nějaké otázky. Řekla jsem mu: ,,Jsem jen trochu nervózní.“ Zeptal se: ,,Nechceš to udělat?“ Odpověděla jsem. ,,Chci.“ Doktor se na mě podíval a říká: ,,Dobře, kde máš to doporučení?“ Dala jsem mu dopis od terapeutky, ale on ho ani neotevřel. Nezkontroloval ani to, jestli je pravý. Lékař povídá: ,,Zavolám vám ohledně předpisu na testosteron.“ To mě překvapilo, myslela jsem si, že mi ho podá on sám. Tak se ptám: ,,To mi jej nepíchnete přímo vy?“ Na to sarkasticky poznamenal, že klidně můžu jet zpátky do Říma v Georgii (4 hodiny cesty), kde si můžu vyzvednout recept a pak dojet zpátky do jeho ordinace na injekci. To nebylo příliš realistické, což on věděl. ,,Ale já nevím, jak si sama píchnout injekci.“ namítla jsem. ,,Neexistuje žádný špatný způsob, jak si to píchnout“ ubezpečil mě lékař a poslal mě domů, kde na to prý přijdu sama. Doporučil mi najít si návod na Youtube. To mě popravdě vyděsilo. Tohle měla být červená vlajka číslo 1, že tomu doktorovi to bylo úplně jedno a šlo mu jenom o peníze. Jeho absolutně neosobní přístup jen ukázal, že si je jistý, že za tuto léčbu neponese žádnou odpovědnost. Jenže v tomto bodě jsem byla ještě pořád chycena ve své iluzi. Myslela jsem, že přeměna v muže mě učiní „normální“. Bohužel to nebyla realita, která mě čekala.

Sydney rychle ztratila přebytečná kila, když přestala brát léky, které blokují hormony.

Zničení mého těla
Injekce mužských hormonů začaly rychle působit, ale ne tak, jak jsem očekávala. Začala jsem hodně přibírat. Moje kůže působila nafoukle a ztrácela barvu. Moje krev začala houstnout. Lékař mi dělal krevní testy každé 3 měsíce a za krátko jsem se dozvěděla, že mám náběh na diabetes, což byla pro mě absolutní novinka. Doktor, který měl na starost moji léčbu, mi řekl, ať si s tím nedělám starosti. Já se však rozhodla navštívit ještě jiného doktora, abych měla i druhé stanovisko. U něj jsem se dozvěděla, že moje houstnoucí krev mě vystavuje riziku srdečního infarktu a mrtvice.

Tohle jsem sama sobě dělala víc než rok. Během této doby jsem přibrala 22 kilo a cítila se hrozně. Žádné z mých problémů, které jsem touto přeměnou chtěla vyřešit, se nevyřešily. Cítila jsem se naopak ještě méně sebevědomá, než předtím. Začala jsem toho litovat. Jenomže jsem byla v pasti, už jsem všem namluvila, že tohle je moje nové já. Změnila jsem si pohlaví a donutila lidi, aby mě podporovali a říkali mi mým novým jménem – Jaxson. V práci si chlapi museli zvyknout, že jejich bývalá spolupracovnice teď používá stejné toalety, jako oni. Všichni kolem mě chodili po špičkách – a všichni tak nějak souhlasili, ale jen ze strachu z toho, co by se stalo, kdyby k tomu měli výhrady. Konec konců už kvůli podobným věcem byli zaměstnavatelé ne jednou žalováni. Nikdo mi nemohl říct, že to co dělám, je špatně, nebo mi říct: ,,Hej! Probuď se!“ Pár odvážných jedinců z práce se o to tiše pokusilo, když se ptali: ,,Jsi si tím jistá?“ nebo ,,Proč si ještě nedáš čas na rozmyšlenou?“. Mezitím se moje matka každý den utápěla v slzách, protože netušila, proč si tohle dělám. Vinila z toho sama sebe.

Konečně, jednoho dne, si o tom se mnou přišel popovídat můj dědeček. Je a vždycky bude tím jediným člověkem, na jehož názoru mi záleží. Se slzami v očích mě žádal, abych s léčbou přestala. Všechno ve mě se tomu vzpínalo, chtěla jsem pokračovat, ale ne protože bych to sama chtěla, kvůli hrdosti. ,,Co si lidé pomyslí?“ říkala jsem si. Všechny jsem donutila, aby se mému novému já přizpůsobili. Když z ničeho nic přestanu, co jim řeknu? Tyhle otázky mě užíraly. A přesto, můj děda, člověk, kterého si vážím nejvíce, mě prosil se slzami v očích, ať toho nechám. Jemu jsem prostě nemohla říct ne. To byla moje spása. Bývala bych se nechala tou léčbou zabít, než bych přiznala, že jsem to podělala. Jeho zásah mi možná zachránil život. Rozhodla jsem se to tedy skončit – a ukončila jsem to ráz na ráz, aniž bych se poradila s lékaři.

Naneštěstí, to nebylo tak úplně jednoduché. Dva týdny po ukončení hormonální terapie si tento krok začal vybírat svou hořkou daň. Svíjela jsem se na podlaze, sténala, plakala, zvracela, nebyla jsem schopná v sobě cokoli udržet, nakonec jsem nemohla jíst vůbec. Je vyčerpávající, když je člověku každý den takhle mizerně. Třikrát jsem skončila na pohotovosti a musela jsem podstoupit dva zákroky, aby zjistili, co se se mnou děje. Moje hormonální rovnováha byla teď hormonální chaos a mě bylo strašně. Naposledy mě museli odvézt na pohotovost, když jsem se sprchovala a dostala hormonální „absťák“. Zavolala jsem mamce, která za mnou musela jet 30 minut, aby mě dostala ze sprchy a odvezla do špitálu. Nemyslela jsem si, že tam dojedu živá. Než mi na pohotovosti stihli dát sedativa, prosila jsem mámu, aby personál přinutila mě hospitalizovat. ,,Umřu, jestli pojedu zpátky domů,“ řekla jsem. Pak jsme spolu chvíli seděly a brečely, než jsem odpadla po dávce sedativ, co mi dali. Nemyslela jsem si, že to přežiju.

Sydney 6 měsíců po ukončení terapie

Konečně, naděje
Po čtyřech vyčerpávajících měsících, kdy jsem se denně cítila hrozně a ztratila oněch 22 kg, jsem se konečně mohla vrátit k poměrně normálnímu životu. Jsem nyní více stabilní, avšak genderová terapie se na mém těle nezvratně podepsala. Můj hlas je stále hluboký a stále vypadám velice mužně. Jsem teď o 1000 dolarů lehčí, což je nic v porovnání s tím, jakou částku hradila pojišťovna. A protože kvůli dopisu lékaře, ve kterém stojí, že jsem už nezvratně mužem, mám v řidičáku stále nálepku ,,muž“. Budu se muset ukázat u soudu, abych dokázala, že jsem opět žena. Nicméně, jsem vděčná, že jsem z této příšerné životní cesty, na kterou jsem se zbrkle vydala, vyvázla živá a před tím, než bych si nechala odstranit nějaké části těla. Přijde mi šílené, že naše společnost nechává mladé lidi, aby si takhle snadno ublížili. V 18 letech jsem nebyla zletilá, abych si koupila alkohol, ale byla jsem už dost vyzrálá na to, abych mohla jít k terapeutovi a sehnat si hormony na změnu pohlaví. Tohle se děje dětem mnohem mladším, než jsem byla já, a dospělí to prostě přehlížejí. Když vejdete do těchto klinik, neuvidíte kolem moc starších lidí. Jsou tam jen chlapci a dívky, jež si hrají na karneval, které přivedli jejich hloupí rodiče, a tak nyní čekají na schůzku, která jim pravděpodobně zničí život. Doufám, že nejsem jediná, kdo tohle vidí jako obrovský problém.

Naše kultura zavedla zkratku k přechodu na jiné pohlaví, která povede pouze k poznamenaným tělům a zničeným životům – a lékařská komunita toto podporuje. Setkala jsem se s těmi doktory osobně a vysolila jim tučnou částku. Můžu vám říct, že je nic jiného nezajímalo. Tohle je krize veřejného zdraví, která je kompletně ignorována všemi médii i politiky. Každý den jsou další a další mladí lidé balamuceni a je jim namlouváno, že odpovědí na jejich nejistotu a problémy s identitou je změna pohlaví. To je ta nejhorší cesta, na kterou se může mladý člověk vydat. Dokud něco neuděláme, dokud lékařská komunita nestanoví pevné mantinely a nezačne se skutečně zajímat o blaho svých pacientů – a dokud politikům nenaroste páteř a nezakročí – můžete očekávat další mladé lidi, kteří si ponesou následky této terapie do konce života.

Doufám, že můj příběh poslouží jako červená vlajka a zachrání alespoň pár teenagerů od utrpení, kterým jsem si musela projít já.

překlad © www.aluska.org 2021 / Ze zdroje: 1