Aluška.org: Věděním ke svobodě

„Vědec by musel být buď totální ignorant, nebo zatvrzelý bigot, aby popřel důkazy o tom, že lidská mysl dokáže navázat spojení s prostorem, časem a hmotou způsoby, které nemají nic společného s běžnými smysly. Dále nemůže popřít, že tato spojení jsou slučitelná se současným pochopením fyzikálních zákonitostí a mohou být v budoucnu akceptována jako součást širší vědy, ve které již nebudou označovány za „paranormální“, ale „normální“.
– Dr. Kit Pedler, vedoucí oddělení elektronové mikroskopie, University of London

Může mysl cestovat v čase pozpátku?
Od té doby, co kvantová fyzika narazila na „problém přesnosti měření“, postupně se rozšířila a přijala myšlenka, že samotné pozorování je ze své podstaty samo o sobě kreativní činností. Pokud je tedy samotné pozorování kreativní, co pak aktivní záměr aplikovaný na dálku, vně těla? … Vítejte u experimentů, které popřely čas.

V roce 1988 Helmut Schmidt a Marilyn Schlitz představili některé ze svých výzkumů retroaktivní psychokineze (PK). Ukázalo se, že retroaktivita (efekty zpětného projevu času) je více než jen malý efekt na kvantové úrovni, a že může vytvářet efekty i na makroúrovni, které jsou pro nás snadněji pozorovatelné jako výsledek lidského záměru.
V tomto případě lidský záměr porušuje to, co vnímáme jako jednosměrný tok času.

V jedné studii Schmidt a Schlitz použili počítačový proces randomizace k záznamu 1 000 různých sekvencí zvuku. Každá sekvence se skládala ze 100 tónů různé délky, z nichž některé lahodily uchu a některé obsahovaly sekvence hluku.
Protože tento počítačový proces randomizace byl náhodný, každá sekvence vybraná počítačem by měla obsahovat zhruba 50% příjemných zvuků a 50% hluku.
Kazetové nahrávky sekvencí byly poté zaslány dobrovolníkům, kterým bylo nařízeno, aby se pokusili psychokineticky prodloužit dobu trvání příjemných zvuků a zkrátit dobu trvání hluku.
Výsledky ukázaly, že nahrávky, které subjekty poslouchaly, obsahovaly výrazně delší úseky příjemných zvuků, než hluku. Jinými slovy, zdálo se, že subjekty se psychokineticky dostaly zpět v čase a měly vliv na náhodný proces počítače, z něhož byly vyrobeny jejich předem nahrané kazety.

V dalším testu Schmidt a Schlitz naprogramovali počítač tak, aby produkoval 100-tónové sekvence, náhodně složené ze čtyř různých tónů, a subjekty byly instruovány, aby se pokusily psychokineticky způsobit, že se na páskách objeví více vysokých tónů, než nízkých. Experiment opět dopadl s podobnými výsledky. Jasně to naznačuje, že vědomí může působit v oblasti kvantových vln a že je to ve skutečnosti pro vědomí i přirozené.

Schmidt a Schlitz také objevili, že dobrovolníci, kteří pravidelně meditovali, měli silnější vliv na počítačový proces randomizace, než nemeditující. To podporuje myšlenku, že konzistentní kontakt s takzvaným časoprostorem je rozhodující pro méru lvivu na počítačový proces randomizace.
Jednodušeji řečeno, lidé, kteří tráví více času rozvíjením své vůle v meditaci, kde pravděpodobně zažívají stavy neduality, ve kterých vnímají svou propojenost s jinými světy a vesmírem jako celkem, ve skutečnosti rozvíjejí latentní schopnost vzdáleně/nelokálně měnit hmotu prostřednictvím svého záměru, a to zejména zpětně, v průběhu času.

Schmidtovo a Schlitzovo zjištění o zesílených schopnostech pravidelných meditujících bylo zopakováno jinými, zejména vědcem a parapsychologem Deanem Radinem.
Radin nebyl zdaleka sám v provádění experimentů, které popřely lineární čas.

Výsledky pokusů Schmidta a Schlitze ukázaly, že je důležité, aby člověk, který se pokouší ovlivnit nahrané kazety, byl jejich úplně prvním posluchačem. První posluchač zjevně vykrystalizoval zjevnou realitu z říše kvantové nejistoty, čímž další nekonečné možnosti pokazil dalším posluchačům a jejich pokusy o zpětné ovlivnění obsahu stejných nahrávek byly neefektivní.

Chtěný výsledek byl vybrán z říše potenciálu a zhmotněn v našem časoprostoru. Schmidtovy pozitivní kombinované výsledky pro pět samostatných vysoce kontrolovaných experimentů dosáhly statistické pravděpodobnosti 8000 ku jedné. (zdroj)

V PEAR (Princeton Engineering Anomalies Research) provedli Robert Jahn a Brendan Dunne své vlastní experimenty, které také popřely lineární čas.
Tuto retrokauzalitu objevili, když zkoumali časový posun ve svých pokusech s REG, což byl Generátor náhodných dějů (Random Event Generator). V přibližně 87000 z těchto experimentů byli dobrovolníci požádáni, aby se pokusili mentálně ovlivnit náhodný výsledek REG v určitém směru, kdykoli od tří dnů do dvou týdnů po spuštění stroje.
Jako celek měly tyto časově posunuté experimenty ještě větší výsledky, než standardní, což naznačuje, že myšlenky mohou být mocnější, když překračují lineární kauzalitu.

Konvenční věda uznává, že šance na pravděpodobnost pouze 20 ku jedné je významná. Výzkumná centra, pracující s parapsychologickými schopnostmi, dosáhla výsledků miliardkrát významnějších, než jsou tyto.
Ve čtyřech studiích adaptace Stroopova testu švédského psychologa Holgera Klintmana (včetně tří jeho vlastních provedených s Edwinem Mayem), Dean Radin zjistil, že čas potřebný k provedení druhého mentálního úkolu, ovlivňuje čas potřebný k provedení prvního úkolu.
Tento efekt již Klintman dříve nazval „interference obráceného času“.
Radin dospěl k závěru, že jeho studie poskytly důkazy o posunu času zaznamenaném v nervovém systému, s úctyhodnou pravděpodobností 125 ku jedné.

Statistická analýza nejlepších studií časového posunu z roku 1996 vytvořila kombinovanou pravděpodobnost proti náhodě ve prospěch posunu času 630 miliard ku jedné. Pamatujte, že v mainstreamu jsou přijatelné šance pouze 20 ku 1.

© aluska.org 2024