Pod článek o navrácení plodnosti se objevil jednoho krásného dne velmi zajímavý komentář:
,,A tak mě možná mimo téma napadá, jestli ta přeměna rokU 2012 bude trochu do duchovna, aby se ženkost dostala na povrch, aby se respektovala ženská síla a její tělo. Například to, že je schopna sama donosit dítě a sama ho porodit a že to vše může – ne, musí – být duchovní zážitek. Ten trans při porodu je úžasný…jen mě vždycky mrzelo, že mě z něj trhali a byl společensky nežádoucí…“
Zaujala mě zmínka o tranzu u porodu, proto jsem se dodatečně zeptala a odpověď mi přišla naservírovaná přímo do mailu. Ráda bych tímto tématem otevřela podnětnou diskuzi. O tom, že by porod měl být brán jako duchovní prožitek a mělo by se k němu přistupovat jinak než je tomu dnes v porodnicích, na tom se všichni shodneme.
Milá Aluško,
na tvůj zvědavý dotaz ráda odpovím :)… ano, mám za to, že u porodu může (a ze své přirozenosti prostě musí) žena prožívat stav podobný příjemnému transu. Nejsem zastánce takových extrémních záležitostí jako je třeba orgasmický porod, to zase ne. I když… po dvou porodech jsem toužila zažít třetí, doma, v klidu…asi bych na to tedy neměla nervy a začala bych třeba panikařit, ale je to taková skrytá touha. Z čeho tato touha pramení? Asi nejen u mě, ale u všech žen, které se na porod chystají více „vnitřně“ pramení z přirozené potřeby nerušeného soukromí.
A jaká je realita?
K porodu přijedete většinou už pěkně vycvičená – kontroly v porodnici jsou stále častější, jednou za dva dny když přenášíte, monitory, věčné vyšetřování, vaše mezinoží zná už každý doktor a to ještě netušíte, že až porodíte, nebude to o nic lepší a tyhle ponižující okamžiky budou ještě častější v poporodních vizitách. Ale budiž. Je to problém jen té ženy, zdravotníkům je to jaksi jedno, jak mi kdysi řekla jedna ze sestřiček, musí se to tak brát, ony mají posunutý práh intimity… Nebudu teď spekulovat o tom, zda-li jsou všechna tato vyšetření nutná, za sebe myslím, že ne. Ale o to tady nejde.. Vraťme se k porodu.
Na příjmu vám odeberou krev, vyptají se na kdeco, třeba na to, kdy jste měla první menstruaci, zaměstnání… to jsou děsně fajn otázky, když máte pokročilé kontrakce a pak už to jede. Oslabená bolestí nejste schopna se bránit. Bolest unavuje, snižuje se vaše ochota se přesouvat, přecházet, dělat to, co po vás někdo chce – jít se osprchovat, vyčůrat, roztáhnout nohy kvůli vyšetření, které se navíc dělá ve chvíli kontrakcí – netuším proč, ale bolí to asi tak, jako by vás chtěl někdo roztrhnout. Porody jsem přežila tak, že jsem si nechala jen těch pár hezkých okamžiků, ty druhé jsem v paměti uzavřela. Vím o nich, ano… ale vzhledem k tomu, že zas až tak na mě nikdo neměl čas, podařilo se mi párkrát přejít při kontrakcích do zvláštního stavu ducha. Vnímala jsem jen své tělo, přesně každou jeho část, každou část břicha, bolest byla vlnová a strašně bolela, to nepopírám, ale pokud jsem se soustředila, dalo se s ní pracovat, usměrňovat ji a přijímat ji. A tím se stala snesitelnou. A ten duševní stav velmi příjemný, jakoby vás něco drželo, vedlo a hladilo zároveň.
Jenže když vás potom zase někdo vyruší, byť třeba tím, že přijde uklízečka vyklidit na porodní sál koš, je to v pytli. Zase to bolí ostře a nekoordinovaně a to jsou chvíle, kdy ženský začínají propadat panice, že to nezvládnou. Bolest je nad nimi.
Možná že lze při tom krásném stavu, kdy s bolestí pracujete vydávat i nějaké zvuky. To jsem nezkusila, protože ve chvíli, kdy jsem to vzdala kvůli rušení, kňučení jsem se neubránila. Ne moc… přesto jsem byla okřiknuta. Chápu… ruší to ostatní a kdybych měla tohle řvaní a kňourání poslouchat celý dny, asi bych z toho jetá nebyla.
A tak mi dochází, že porod je děj natolik intimní a soukromý a svým rozměrem duchovní, že by měl probíhat jinak. Soukromě, za tichého dozoru odborníka (lékaře, porodníka) který se nevměšuje, jen kontroluje a dohlíží…
Dá se to přežít i v porodnici při technikách běžně užívaných, dá… Ale nedá vám to nic, jen negace, bolest.
Možná budu mít štěstí a v příštím životě budu zase žena a dám svému dítěti život tak nějak jinak – hezky.
Ne nadarmo se říká, že porod je malou smrtí, velkým přerodem. Narodí se dítě a přerodí se žena.
Ten duchovní obrat je neoddiskutovatelný.
Milá Aluško, jsem ráda, že jsem se mohla takhle vypsat…děkuji. Snad moje slova někoho osloví.
Maximálně zatajit těhotenství, porodit někde potajmu bokem a pak se prostě jít někam s capartem zapsat. Normální cestu bych asi nepodstoupila, ti by se ze mě zbláznili 
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****