Aluška.org: Věděním ke svobodě

Byl první večer prvního dne mého výletu do přírody…
V tuto dobu napadla ného blízkého – kvůli anonymitě budu tomuto milému člověku přezdívat ,,Ňuf“, protože mi to příjde roztomilý – taková pěkná myšlenka… víte… on když má čas, tak si chodí vyměňovat energie se stromy a já se s radostí přidala.
Kolik mohlo být? Možná 7 večer… napustili jsme do misky vodu a šli si vyhlédnout svoje stromečky…
,,Chtěla bych jít mimo pozemek.“ – A tak jsme vylezli za branku a ,,Ňuf“ mi nabídl strom, který rostl těsně za plotem…
… Je zvláštní že od první chvíle jsem se na tento strom často dívala… přišlo mi pozedřelé, že ,,Ňufa“ napadl zrovna tento, který mě tak zvláštně přitahuje.
Když jsme se přiblížili asi na 2-3metry od tohoto zvláštního stromu, ucítila jsem takovej podivnej pocit radosti a když jsem uviděla, že je z jedné strany porostlej mechem, řekla jsem: ,,Jo, ten má mech, to je kamoš.“ – Řekla jsem to trochu buransky, abych se pokusila odlehčit tomu pocitu, který se na mě vyvalil, když jsem přišla blíž… ,,Ňuf“ si toho asi nevšiml… ale stejně to nepomohlo.
Obdržela jsem dodatečné instrukce ke správnému nasávání a ,,Ňuf“ odešel za jiným stromem, který ho oslovil.
…Opřela jsem se tedy o kmen protějšího stromu, zadívala se na svoji vyvolenou dřevinu, sepla jsem konečky prstů a nasměrovala je na něj.
Rozhodla jsem se první s ním promluvit. ,,Ňuf“ si prý se stromy moc nepovídá, protože se soustředí hlavně na předávání energií. Ale mě přišlo lepší a slušnější se první ,,seznámit“.
Rozhodla jsem se vykašlat na ty pocity a přistoupit racionálně s chladnou hlavou ke komunikaci…
,,Ahoj, jsem Alue a přijela jsem na toto místo, abych si trošičku užila přírody a vypadla od lidí, protože mi u nich není dobře… a… hmmm…“ – přemýšlela jsem, co říct dál…
,,JÁ VÍM.“
,,A jak to víš?“
,,JÁ VÍM O TOBĚ VŠE.“
– Tahle věta mě zarazila, ale mlčela jsem na ni…
,,TAK,“ – Z kmenu stromu na mě vykoukla světle zelená tvář velice usměvavé ženy s jemnými rysy – ,,COPAK MI CHCEŠ?“
– Napadlo mě, že asi stejně ví, co jí chci, když říká, že mě tak dobře zná…
,,Ale vždyť ty víš…“ – usmály jsme se na sebe a já si prohlížena její krásný obličej… přišlo mi zvláštní, že hned na první setkání se jí tak libím, že je na mě tak milá… komunikuje… dokonce má ženskou tvář… všechny stromy se kterými jsem se kdy setkala neměly ,,ženskou“ duši… a tahle ještě tomu říká, že mě zná…
Ale z přemýšlení me vytrhl silný dojem, že je tu ještě někdo jiný… koukla jsem doleva a vidím vílu… vysoká byla asi o trošičku míň než já. Měla taková malá křidélka a špičatý hezký obličejík.
Nic jsem jí neřekla, ale dobře jsem dávala pozor, co udělá.
Koukla jsem na bytost ze stromu, která nás stále pozorovala a usmívala se. Když uviděla, že na ni koukám tázavým pohledem, tak jen jemně pokývala hlavou, že je to v pořádku.
… Víla šla malinkými, velmi opatrnými, ale rychlými kroky… ( tím mi velmi připomínala mě, já to dělám někdy taky tak. ) … celou dobu na mě pozorně koukala široce otevřenýma očima a byla mírně skloněná… zastavila se tváří jen kousíček ode mě, naklonila se ke mě a podívala se mi do očí.
V její tváři byla trochu nedůvěra, ale zvědavost… cítila jsem, že na ni nemám mluvit… koneckonců její chování, a to, co vyzařovala mluvilo za vše, slov nebylo třeba.
Nechala jsem ji, ať si mě klidně prohlíží a začala jsem svému stromečku vysílat energie lásky…
… Zezačátku jsem jí nesměle poslala trošku světla z dlaně a počkala, co bytost ve stromu na to…
Stromeček se jen slastně zachvěl… jakoby právě na tohle čekal… tvář krásné bytosti na mě opět vykoukla z kmenu: ,,Jde ti to krásně, Karolínko, jen tak dál… jsi moc šikovná…“ A nastavila mi svoje zelené ručičky…
To mě povzbudilo a začala jsem vysílat energií, co mi jen vizualizace stačila…
…Přestala mi být zima a bylo najednou úžasný ticho… za těch 10-11 minut jsem otevřela oči třikrát… ale pokaždé když jsem je otevřela a zadívala se na tento úžasný strom, začal se se mnou houpat svět, mizelo okolí a chtělo se mi plakat radostí… skoro jsem nechápala, proč vlastně? – A tak jsem vždycky oči zase rychle zavřela, protože tahle skutečnost mě neskutečně rozptylovala a kdybych to dělala dál, mohla bych se dostat v mysli zpět a to bych začala hrozně řádit po lese jako ta víla Amálka… to je sice fajn, ale nebyla vhodná doba a nechtěla jsem hned před ,,Ňufem“ odhalit vše, co se ve mě skrývá…
…Se zavřenýma očima to bylo docela v pohodě… bylo nám spolu krásně… z našeho rozjímání mě vytrhl ,,Ňuf“, který pohlídal čas a přišel s miskou vody…
(: Víte.. on je vůbec takovej zvláštně úžasnej… vůbec na mě není zlej, nic mi nevyčítá a prokazuje mi takovou milou úctu, na kterou nejsem zvyklá… takových lidí, kdyby bylo více… 🙂
…Přistoupila jsem těsně ke kmeni mého stromu, on mi polil nohy, podal instrukce a se spokojeným úsměvem se vzdálil… a jak potichu se vzdálil…
( Kdybych ten den věděla, co se mu honilo hlavou, byl by to mazec… teď už to vím. )
… Pořád jsem si říkala, co že je tak nadšený? Ale na dumání budu mít ještě spousty času… teď jsem tu pro tento strom a pro tu bytost v něm a nebylo by slušné zaobírat se dumáním nad tím, co jsem stejně tušila, že za chvilku zjistím…
… Nevěděla jsem přesně, jak vlastně mám poprosit strom o vrácení energie… Ale řekla jsem si, že ať už řeknu cokoliv, určitě mě pochopí, protože je přeci tak moc milá a zná mě… a řekla jsem jen: ,,Dáš mi?“ – A přidala jsem k tomu emoci mírného humoru, aby bytůstka pochopila, co přesně tím myslím… pochopila mě dokonale: ,,DÁM TI.“ – Začaly jsme se smát…

– POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU –