Před třemi tisíci lety žil v jednom městě obklopeném horami člověk jako vy a já. Studoval, aby se stal šamanem, naučil se poznání svých předků, ale úplně se vším, co se učil, nesouhlasil. V srdci cítil, že musí existovat ještě něco jiného.
Jedné noci, když spal v jeskyni, se mu zdálo, že vidí své spící tělo. Za úplňku vyšel z jeskyně ven. Obloha byla jasná, a tak viděl miliony hvězd. Pak se stalo v jeho nitru něco, co mu navždy změnilo život.
Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“
Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „vše vzniká ze světla,“ řekl, „a zbylý prostor není“ prázdný.“ A věděl, že vše, co existuje, je jedinou živou bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje veškeré informace.
Pak si uvědomil, že i když také on sám je stvořen z hvězd, hvězdami není. „Jsem tím, co je mezi nimi,“ pomyslel si. Nazval proto hvězdy tonálními a světlo mezi hvězdami naguálním. Poznal, že to, co vytvořilo jejich harmonii, je Život nebo Záměr. Bez Života by tonální a naguální neexistovalo. Život je absolutní, nejvyšší silou, Tvůrcem, který vše stvořil.
Toto je, co objevil: Vše, co existuje, je manifestací jediné živé bytosti, které říkáme Bůh. Došel k závěru, že lidské vnímání je pouze světlem vnímajícím světlo. Viděl také, že hmota je zrcadlem – vše je zrcadla, které odráží světlo a vytváří z něj obrazy – a že svět iluze, Sen, je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. „Skutečné my je čistá láska, čisté světlo,“ řekl.
Toto poznání změnilo jeho život. Jakmile jednou poznal, kým skutečně je, pozoroval jiné lidi a ostatní přírodu a byl udiven tím, co viděl. Ve všem viděl sám sebe – v každém člověku, v každém zvířeti, v každém stromu, ve vodě, v dešti, v oblacích, v zemi. A viděl, že Život míchá tonální a naguální různými způsoby a že má miliardy podob.
V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jimiž by to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní.
Každého dokázal pochopit, ale nikdo nerozuměl jemu. Věřili, že je vtělením Boha, a on se vždy, když to slyšel, usmál a říkal: „Je to pravda. Jsem Bůh. Ale Bohem jste i vy. Jsme stejní, vy a já. Jsme obrazy světla. Jsme Bohem.“ Ale lidé mu stále nerozuměli.
Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sama sebe. „Každý je zrcadlem,“ řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světla – ze Snu lidí.
Pak poznal, že by mohl brzy zapomenout vše, čemu se naučil. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a rozhodl se proto, že si bude říkat Kouřové zrcadlo, aby vždy věděl, že hmota je zrcadlem a kouř ve volném prostoru je tím, co nám brání, abychom poznali, co jsme. Řekl: „Jsem Kouřové zrcadlo, protože se dívám na sebe ve vás všech, ale nepoznáváme se navzájem kvůli kouři mezi námi. Onen kouř je Sen a zrcadlem jsi ty, když sníš.“
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Ty věci jsou se mnou pořád, ale už…
-Alue K. Loskotová Z toho jsem nic nevyháněla a ani jsem…
-Alue K. Loskotová Ahoj Alue, já myslím, že nela myslí příběh…
-ketty Já musím říct, že se necítím být nějak…
-lenka f