Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nejistota ve věku okolo dvaceti let neznamená selhání, je to začátek skutečné dospělosti.
Mnoho lidí kolem dvaceti let věku má pocit, že by už měli mít jasno v tom kdo jsou, co chtějí dělat se svým životem, kam směřují, jak se mají správně rozhodnout, jak by měla vypadat jejich budoucnost… Zkrátka jako v reklamě: „Když jsem se v patnácti rozhodoval co dál, pastelky byly pro mě jasná volba.“

Jenomže realita je úplně jiná. Ve dvaceti letech většina lidí teprve vstupuje do procesu, který se v psychologii označuje jako individuace. To je proces duševního oddělení od rodičů, budování vlastní identity a získávání nezávislosti na tom, co si o nás myslí, očekávají nebo chtějí ostatní lidé.

To, že se člověk v tomhle věku cítí být napůl dospělý a napůl tak trochu ještě dítě, není chyba, ani slabost. Je to normální vývojová fáze. Z právního hlediska sice dospělost začíná v osmnácti, ale naše psychika to neví. Ta má svoje vlastní tempo.

Do osmnácti až dvaceti let se člověk teprve nadechuje k prvnímu oddělení, ale pojmy jako „vlastní názor“, „finanční autonomie“, „zdravé hranice“ nebo „vnitřní sebejistota“ jsou v té době teprve v náznaku. Navenek můžeme sice vypadat samostatně, sebevědomě, vyhraněně, ale uvnitř se stále pohybujeme v prostoru, kde rodina, autority a okolí mají větší váhu než náš vlastní vnitřní kompas.

U citlivějších, přemýšlivějších nebo introvertních duší je tohle období ještě výraznější. Mladí lidé, kteří vyrůstali v emočně náročných rodinách, kde jeden z rodičů zabíral hodně prostoru, kde se hodně hodnotilo, porovnávalo nebo nadbytečně chránilo, dozrávají pomaleji.
Ne proto, že by byli slabší než ostatní, ale protože jejich psychika je nastavená víc na pozorování, než na sebeprosazení. Víc na přizpůsobení, než na konfrontaci.
U takových typů bývá vnitřní svět bohatší než ten vnější, pokořování vlastních hranic vyvolává úzkost a tlak na výkon nebo dokonalost snadno přerůstá v pocit „radši se ani neprojevím, abych něco nepokazil.“

Věk mezi dvaceti a pětadvaceti lety je biologicky, hormonálně i psychologicky dobou hledání, výkyvů a chaosu. Mozek stále dozrává, emoční systém reaguje prudce a sebehodnota se opírá spíš o srovnávání s ostatními, než o pevné vnitřní ukotvení. Hotová sebejistota je v tomhle věku spíš výjimka než standard. Spousta mladých lidí střídá fáze euforie a jasnozřivosti s obdobími paralýzy, selhání a hlubokých pochyb. Málo se mluví o tom, jak je mladý dospělý věk plný nejistoty a vnitřní křehkosti. A to je chyba.

Většina žen se začne opravdu individuovat až ve chvíli, kdy je k tomu okolnosti nebo duše jemně, nebo i bolestně, dotlačí. Může to být první velké zklamání ve vztahu, první zkušenost se samostatným vyděláváním peněz, první vědomé odmítnutí rodičovských očekávání nebo tělesná, emocionální či spirituální krize, která člověka přinutí přestat žít podle toho, co je správně, a začít hledat to, co je pravdivé. Některé ženy tím projdou už v sedmnácti, jiné kolem dvaadvaceti a další až po třicítce. Citlivé, vnímavé a introvertní typy obvykle později, protože nejdříve nasávají svět a až pak se v něm začnou vymezovat.

Pokud se tedy dvacetiletý člověk necítí jistý sám sebou, má strach se projevit, neví, jak se oddělit od názoru rodiny, není si jistý svou hodnotou nebo se bojí vztahů, není to známka jeho selhání. Je to začátek procesu, který se má teprve rozběhnout.
Problém většinou nevzniká z toho, že individuace ještě není hotová, ale z toho, že si dotyčný myslí, že už to má mít dávno za sebou. Největší úleva přichází ve chvíli, kdy člověk pochopí, že není pozadu… jen je na začátku. A začátek má vypadat přesně takhle: zmateně, opatrně, citlivě a rozporuplně.

Práce s tímto obdobím nemusí být dramatická, ani přehnaně duchovní. První krok je přestat předstírat, že už bych měl být hotový, rozhodnutý a sebejistý. Sebepřijetí nám otevírá prostor pro růst.
Důležité je také rozpoznat, že porovnávání s ostatními zabíjí naši autenticitu. To, že někdo působí jistě, ještě neznamená, že se tak skutečně cítí. Všichni hledají, jen každý jinak.

Sebedůvěra se navíc nerodí z teorie, ale z konkrétních zkušeností. Neexistuje žádný pocit vnitřní síly, který by vzniknul v hlavě bez jakéhokoli základu, nebo reálného činu.
Sebevědomí roste z maličkostí: poprvé odmítnout něco, co nechci. Poprvé říct názor bez strachu, jestli je správný. Poprvé udělat krok bez svolení rodičů. Poprvé zazpívat, napsat, projevit se, i když se třesu.
Jistota se sama nezrodí. Vzniká tím, že jednáme. I bez ní.

Důležitou součástí je i zkoumání vlastního hlasu. Nejen toho v hrdle, ale i toho v nitru. Lidé, kteří se bojí svého vlastního projevu, nejsou bez hlasu. Jen dlouho žili v tichu, aby někoho nerušili.
Hlas se vrací, když se člověk přestane snažit znít správně a začne znít pravdivě.
Stejně tak oddělování se od rodičů není vzpoura ani nevděk. Je to vývoj. Není to odchod proti nim, ale vznik sebe mimo ně.

Spousta mladých lidí čeká, až se v nich objeví jasná odpověď, odvaha nebo signál. Jenže jistota vzniká až cestou, ne před tím než se na ni vůbec vykročí.

Nejistota, plachost, hledání, neukotvenost v těle, strach projevit se nebo chaos ve vztazích nejsou důkazy selhání. Jsou to signály, že individuace teprve probíhá. A kdo ji přijme vědomě, laskavě a krok za krokem, dozraje do mnohem pevnější dospělosti než ten, kdo ji jen překryje pózou sebejistoty.
Není třeba spěchat. Není třeba se hodnotit. Stačí pochopit, že „ještě nejsem hotový“. Neznamená to, že je něco je špatně, ale něco teprve začíná.

Shrnutí

Pokud někdo ve 20 tápe, bojí se dělat samostatná rozhodnutí, není si jistý sám sebou nebo nevnímá jasnou cestu, je to zdravý projev vývoje, ne deficit nebo chyba.

Jak s tím vědomě pracovat a zbytečně nepanikařit:
Přestat předstírat, že „už bych měl být hotový“
Sebepřijetí je první krok. Tvůj vývoj začal, jen ne podle tabulek. To je dobře. Není co dohánět.
Uvědomit si, že srovnávání zabíjí autenticitu.
Dovolit si být „v procesu“
Budovat sebedůvěru zkušeností, ne teorií. Sebevědomí se nerodí v hlavě, ale skrz postupné kroky a zkušenosti.
Hledat vlastní hlas (doslova i obrazně)
Odlupovat rodičovská očekávání. Individuace není vzpoura, ale přirozené oddělení. Není to „nevděk“, je to růst.
Přestat čekat, až se objeví jistota zničehonic.

Co nejvíc pomáhá dozrát do vlastního Já
Malé samostatné kroky (finance, zodpovědnost, rozhodování)
Čas o samotě (mimo emoční teritorium rodiny)
Lidé, kteří tě neznají z tvé minulosti a nehodnotí tě podle tvého starého dětského já.
Tvoření, pohyb, hlas, projevení se
Zkušenost selhání (ta paradoxně posiluje sebevědomí)
Kontakt se sebou přes tělo (ne přes hlavu nebo očekávání)

Individuace není povinnost. Je to pozvání. A čím víc je duše citlivá, tím víc si žádá prostor, čas a laskavý přístup, aby mohla dostupně uzrát.

❤️ Tento článek s láskou věnuji všem mladým lidem, kteří hledají svůj hlas a své místo na světě.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org.