Aluška.org: Věděním ke svobodě

(1.12.2009)

Od doby co jsem odešla od rodiny a začala si žít po svém uplynul již nějaký ten pátek. Mám se dobře, všechno jede jako po másle, jen jeden zádrhel pořád ne a ne vyřešit.

Ačkoliv je to už minulost, nebyla jsem dodnes schopná zbavit se vzpomínek. Kolikrát se mi před očima v nečekanou chvíli objevil nějaký obrázek, vytanula vzpomínka. Bývaly to většinou ty nejhorší chvilky. – Vždy když se mi to stalo, snažila jsem se rychle myslet na něho jiného, dívat se jinam, jít něco dělat, zatřepala jsem hlavou, zamrkala… zkrátka jsem se snažila před vzpomínkami někam utéct, ale nebylo kam. Sama před sebou nikam neuteču.

Kolikrát jsem při krájení cubile drtila mezi zubama tiché nadávky, nebo schovávala obličej, aby si nikdo nevšiml že najednou pláču. – Poslední dobou se ale začaly dít zvláštní věci a já si uvědomila, že pokud si to v sobě už jednou provždy nevyřeším, budou z toho problémy. Nejen nemoc, ale časem si k sobě přitáhnu to samé, před čím se snažím pořád utíkat. – To pomyšlení mě děsilo.

Cítila jsem, že mám co nejdřív zjistit pravou příčinu své minulosti a přijmout ji. Přála jsem si dospět do takového stavu mysli, kdy při pomyšlení na ty nejhorší věci nebudu cítit vůbec nic. – Prázdno. Ani smutek, ani zášť, ani nenávist. Prostě nic.

V tu samou dobu mě začal hlodat červíček, který řekl: ,,Napiš knihu!” – Snažila jsem se ho ignorovat. Psaní knih je náročné, trvá to a mě nenapadalo, o čem by ta kniha mohla být.

Nechala jsem čas plynout a vyčkávala, co se bude dít. Pocit nutnosti vyřešení mých problémů sílil, stejně tak jako pocit, že mám napsat knihu.

Došlo mi, že je to můj další úkol na této planetě. – Vypořádat se sama se sebou a napsat něco, co o další krok posune lidi s otevřeným srdcem.

A jak jsem tak pochodovala po domě a přemýšlela nad obojím zároveň, něcona mě vysloveně zazářilo z knihovny. – Padl mi zrak na knihu s názvem ,,Radikální odpuštění”. – Vzala jsem ji, přečetla pár stran a vložila jsem do té knihy své poslední naděje. – ,,Ta kniha mi MUSÍ pomoct.”

Jeden den kniha ležela ladem, ale druhý den odpoledne jsem po ní sáhla. Zalezla jsem do pelechu a začala číst…

Kniha je to úžasná a velice moudrá, to musím uznat… jak jsem pak postupovala stránkami knihy, snažila jsem se všechny možnosti a rady co kniha nabízela na sebe aplikovat za pochodu.

,,Tak tady píše, že to co nám vadí na jiných, takoví jsme ve skutečnosti my. – Mno jo, to přece vím. Takže co mi vadilo na mamčině manželovi? – Mno jo ale já taková nejsem, to vůbec nesedí… tak jdeme dál… …taky je zase napsané, že lidé co nám nějak ubližují nám symbolicky ukazují náš problém a snaží se nám pomoci si ho vyřešit… … tady zase, že lidé jsou naše zrcadla a kromě naší povahy nám ukazují i naše potlačené stránky osobnosti…. ježiši, to snad nemám potlačenou závislost na přežírání a televizi???” – Čím dál jsem knihu četla, tím více jsem byla zmatená.

Všechny možnosti jsem se snažila na sobě vyzkoušet, ale nic nebylo ono.

Připadala jsem si jako člověk, který sedí nad téměř dokončeným obrazem z puzzlů, chybí mu jeden dílek a on má k dispozici pasedát kousků, neví který je ten pravý, ani neví, jestli ten pravý mezi nimi vůbec je a snaží se každý kousek násilím nacpat na prázdné místo ve skládance.

Takový člověk pochopitelně propadá pomalu v zoufalství, jak kousků ubývá.

Přišla první krize… přestávala jsem se soustředit, mozek už se unavil… na chvíli jsem tedy knihu odložila a jen jsem čučela na prázdno do zdi.

Nevím, kolik času uplynulo, ale potom jsem se znovu přinutila do čtení, to už začalo zapadávat slunce. – Četla jsem dál jako magor asi hodinu, ale řešení pořád nikde a ani se nerýsovalo. Ani náznakem. Vůbec jsem netušila.

Začala jsem být už úplně popletená. Byla noc, takže jsem otevřela okno, odložila knížku a rozhodla se, že půjdu spát. Nicméně to nebyla nejlepší volba. Ležela jsem jako prkno, oči široce rozevřené zýraly do tmy a v hlavě mi to neustále usilovně šrotilo. Nebyla jsem schopná prostě zavřít oči a vypnout mozek jako vždycky.. tentokrát to nešlo…

Po půl hodině mi došla trpělivost.

Vstala jsem, rozsvítila svíčky a pokračovala jsem dál v knize. – Prostě jsem musela za každou cenu konečně přijt na to, jak to teda se mnou je. Žádná možnost nepasovala a když jsem si ji zkoušela vnutit, nepřicházela žádná úleva, žádné odpuštění, žádné uzdravení, žádné rozřešení.

Až jsem najednou narazila na kapitolu o kolektivním odpouštění, kde byla jedna jediná věta, nad kterou jsem se zarazila:

,,Co když čínská vláda MUSELA obsadit Tibet, aby byl Dalajláma nucen cestovat po celém světě a šířit svoje poselství za hranicemi Tibetu.”

Koukala jsem na tu větu a četla ji pořád dokola… ,,To je ono…” – ,,To je geniální!” – ,,Já už tu knížku nemusím vůbec číst!!”

Ta věta vysvětlila úplně všechno… byla jsem na sebe neskutečně moc hrdá… umím už číst mezi řádky a najít správný skrytý význam. Jakmile mi došlo co se tehdy dělo, okamžitě mi ze srdce spadly všechny ty šutry, které s sebou celý život vláčím.

Zmizely výčitky že jsem si to udělala svojí blbostí, zmizel strach že jsem taková jako oni, zmizel strach, že mě to ještě znovu potká, zmizela nenávist.

Najednou jsem před sebou uviděla obraz, kdy se moje duše domlouvá s jinými a plánuje život.

Došlo mi to. – Vždyť já jsem v té rodině nesměla zůstat! Bylo to tak naplánované! – Na všechno jsem si vzpomněla a najednou všechno dokonale zapadalo. Před očima mi létaly všechny obrazy událostí, které vyvrcholily příchodem mamčiného momentálního manžela, který mi vzal všechno a donutil mě odejít.

– Dokonalé drama! – Pokud byl můj úděl odejít od rodiny a začít dělat to co mám, potom jsou všechny ty problémy v rodině dokonale vysvětlitelné, ale ani po tom všem nebýt mamčinýho manžela byl nebyla ochotná nikdy od nich odejít.. krucinál byla to přece moje rodina a od té se neodchází, jsme v tom všichni vychovaní. Proto přišel on a dělal to co dělal. A nejenže dodržel slib kterými dal před zrozením, vždyť já všechny ty příšerné události používám jako lekce a na základě nich jsem schopná pomáhat lidem řešit jejich prekérní situace.

Konečný a správný dílek skládanky byla jedna jediná věta.

Najednou jsem se cítila úplně lehoučká. Padla jsem obličejem do dlaní a nechávala si doznít myšlenkový kolotoč.

Potom jsem záměrně vyvolávala všechny ty nejhorší vzpomínky, které jsem kdy zažila a zkoumala jsem, co na to řeknu. Ať už jsem si vybavila cokoliv, nic to se mnou neudělalo. Viděla jsem před sebou Michala, jak po mě řve a vráží do mě, ale najednou jsem v tom neviděla velkého nenávistného tlusťocha, ale vyšší záměr, který vedl k jediného výsledku, který se povedl. – Dokonce jsem při té chvíli pocítila vlnu vděčnosti.

Potom jsem si uvědomila, že stejný záměr plnili všichni ostatní. Máti, Babička, Sourozenci, všichni. – Najednou už nebylo co řešit a nebylo už komu co odpouštět. Pustila jsem všechny ty problémy po vodě a nic po nich nezbylo.

…

Druhý den přišla inspirace. Najednou jsemvěděla, co bude v knize. O čem bude, jaký bude mít záměr, co všechno do ní chci dát… během jednoho dne jsem složila základní děj, teď už doplňuji další a další události a podrobnosti.

Cítím, že jsem to udělala správně. První odpustit, zbavit se břemene minulosti a potom až začít vyprávět, aby příběh nebyl poznamenaný skrytými problémy, které se občas derou napovrch.

…

Zmizel pocit že tu už nemám místo, zmizel pocit oběti, zmizely vzpomínky, které stále blednou a začínám zapomínat. – To je znak dokonalého vyléčení. Už nepotřebuji držet ty srdceryvná dramata naživu. Už je nepotřebuji a nechci.

A stačila jediná věta a pouhé pochopení.

Užnepotřebuji vzpomínat a už neočekávám do buduvnosti od nikoho žádnou omluvu. Není se zač omlouvat.

Opouštím staré vzorce a vrhám se na knihu, která bude mistrovských dílem plným poučení, pochopení, napětí, živého děje… bude to kniha inspirovaná mým životním příběhem.

Také díky této definitivní čáře za mým strastiplným životem začnu postupně mazat všechny depresivní články, které popisují mé problémy a začínám teď hned.