(1.12.2009)
Od doby co jsem se odstěhovala do Brna uplynul už nějaký ten pátek. Mám se dobře, všechno jede jako po másle, ale přišlo na mě cosi jako… Spisovatelské střevo.
Už nějakou tu dobu ve mně hlodá červíček, který říká: ,,Napiš knihu!“ – Snažila jsem se ho ignorovat. Psaní knih je náročné, trvá to a mě nenapadalo, o čem by ta kniha mohla být.
Nechala jsem čas plynout a vyčkávala, co se bude dít. Ale ten pocit, že mám napsat knihu, pořád sílil. Došlo mi, že je to asi můj další úkol. Že to nebude jenom tak. Jenomže jsem prostě nemohla přijít na to o čem ta kniha má být. Upřímně.. mám já vůbec vhodný věk, na to abych mohla udělat svou knihu? Byla by dobrá? Chtěli by ji lidé číst?
Připadala jsem si jako člověk, který sedí nad téměř dokončeným obrazem z puzzlů, chybí mu jeden dílek a on má k dispozici pasedát kousků, neví který je ten pravý, ani neví, jestli ten pravý mezi nimi vůbec je a snaží se každý kousek násilím nacpat na prázdné místo ve skládance.
Takový člověk pochopitelně propadá pomalu v zoufalství, jak kousků ubývá. Pak to ve mě hlodalo celý den. Byl to úplný vnitřní nepokoj který mi nedovolil usnout. Ležela jsem jako prkno, oči široce rozevřené zíraly do tmy a v hlavě mi to neustále usilovně šrotilo. Nebyla jsem schopná prostě zavřít oči a vypnout mozek jako vždycky.. tentokrát to nešlo… Tu noc jsem probděla. Nakonec jsem to ale úplně nechala plavat. Až to přijde tak to přijde.
Druhý den mi najednou přišla inspirace. Najednou jsem věděla, co bude v knize. Jakobych tím povolením tlaku uvolnila špunt na mé inspiraci. O čem bude, jaký bude mít záměr, co všechno do ní chci dát… během jednoho dne jsem složila základní děj, teď už doplňuji další a další události a podrobnosti.
Vrhám se tedy na knihu, která bude mistrovských dílem plným poučení, pochopení, napětí, živého děje… bude to kniha inspirovaná mým životním příběhem. Bude to můj životní zlom. Čára za dětstvím. Vstup do profese spisovatele. Držte mi palce.
Vždy,když se já něčím trápím přijde rozřešení problému jako blesk z čistého nebe.Většinou mi pomáhají moji andílci,ale když ne oni,tak sny.Nevím proč,ale když už jsem uplně bezradná,tak se mi vždycky zdá sen,že stojím před velikým zrcadlem a v něm vidím své druhé já,které mi vždy vysvětlí všechny problémy a taky mi nenápadně poradí,jak je vyřešit.Ale i tak mívám někdy dojem,jakoby má osoba netvořila jednotný celek,jak by to mělo být.Mívám pocity,jakobych byla rozkouskovaná do několika částí.Jedna část je taková,druhá maková a všechny se snaží prosadit a žít.Jakoby všechny mé části věděli,že vyhrát může jen jedna část mé osobnosti a ty ostatní musí zmizet.Jakoby to snad ani nebyli části mého já,ale části někoho jiného.Cizího.Vždy se je snažím zaplašit a zahnat zpět.Tak měsíc mám pokoj a jsem to zase já,ovšem pak se to objeví zase.A vždy při nějakém problému.Ale už se ,,kouskuju" méně často.Dřív to byl každý týden.Pak každý měsíc.Teď na mě ty stavy přijdou tak dvakrát do roka a já věřím,že jednou se mi je podaří zapudit uplně.
Knížku si koupím.
Poslední komentáře
-adri Děkuji za další inspirativní článek. Konec sice smutný…
-zuzi Myslím si že když tam bylo takové pouto…
-Ilíriel to je krásný příběh (i když na konci…
-kiana Se strašným a marným přístupem se vskutku těžko…
-AaQby