Jak mě dostihl agent / Doporučuji

12.11.2016 v Zážitky 40

Ten večer jsem byla utahaná, ale nějak jsem nemohla usnout. Nosila jsem celý den kartičku TM, ale na to spaní jsem ji nakonec sundala, aby mě netlačila a dodatečně jsem si na noc šla lupnout dvojnásobnou dávku tryptofanu. Pak jsem si chvíli vizualizovala, že stojím na jedné noze na molu u klidného moře a v dálce vidím stromy a za mořem velkou horu zalitou sluncem… Myslela jsem si, že budu poté spát. Ale ve skutečnosti jsem cítila, že se mi rozdvojuje vědomí.

Napůl jsem cítila sebe, jak ležím na levém boku v posteli pod těžkou přikrývkou a z druhé půlky jsem se vznášela asi metr nad svým tělem. Nějaká síla mě tam vytáhla a jemně mě hladila po celém těle. Bylo mi to extrémně moc příjemné, ale nestabilní. Měla jsem možnost to přerušit, ale naopak jsem byla zvědavá co to je, takže jsem tam naplno přesunula své vědomí a tělo v posteli jsem úplně ignorovala.

Trvalo to trochu dýl, ale když už jsem byla vědomím plně v tom povzneseném stavu, kdy jsem levitovala nad postelí a bylo mi blaze, najednou se ten stav přerušil a PRÁSK.

Jako když hodíte šedesát kilo brambor z jednoho a půl metru na koberec. Přistála jsem přímo na obličeji a byla jsem jako úplně mrtvá váha. Tak mě to překvapilo, že jsem nedala ani ruce před sebe, nic. Jenom jsem tvrdě zaryla obličejem do koberce a chvíli jsem se ani nehla, jak mě to šokovalo.


Bolest po chvilce přešla.Vůbec se mi nechtělo vstávat, cítila jsem jak jsem rozespalá, líná, jak je to tělo těžké, vláčné, jak se mu nechce… Ani jsem neotevírala oči, zalezla jsem automaticky zpátky pod přikrývku a u toho přemýšlela, co se mi stalo.

Jak tam ležím a snažím se znova spát, napadlo mě, že možná jak jsem byla vědomím v té levitující projekci, mohla jsem být zároveň fyzicky náměsíčná, takže moje fyzické tělo se mohlo zvedat a zatínat tělo a postupně se vysunout napůl mimo postel. A pak když se mi to spojení přetrhlo, mohla jsem s sebou takhle praštit o zem…. Hm… Dost divná teorie, v životě se mi to nestalo, vlastně si ani nepamatuju, že bych někdy byla náměsíčná, ale zní to docela logicky…

No tak jo. Teď to nebudu řešit. Chci spát… Chvíli tak čekám a dochází mi, že nějak nemůžu znova usnout, že je kolem nějak moc světlo a vlastně veškerý ten fyzický dojem byl nějaký jiný. Jak kdyby to nebyla moje postel a moje těžká přikrývka, měla jsem na ní přece hozenou deku a župan jak mi byla zima (zimní pyžamo se pralo :D) a tady tu deku skoro necítím, sakra jsem já vůbec ve své vlastní posteli?

Otevřu oči, abych se ujistila, že jsem kde mám být a najednou říkám nahlas: ,,CO!?”

Byl den. Ležela jsem v pokoji, který vůbec nebyl můj a vlastně vůbec ani nevypadal jako z této doby. Všechno bylo jako futuristické. Postel měla oblé tvary, byla do tvaru elipsy… Na zemi světlý koberec, nějaké skříňky, stolek s počítačem, co vypadal zvláštně… Vylezla jsem z postele a překvapilo mě, jak je to astrální tělo těžké, fyzické. Dýchala jsem a cítila tíhu v nohách.

Abych se ujistila, že jsem v astrálu, zkusila jsem levitovat a projít zdí… Už mám naučené, že i když jsem v astrálu, který je tuhý a hmotný, tak jakoby hodně přivřu oči, nebo úplně zavřu a vizualizuji si, jak procházím tělem skrz zeď, jak mě to jemně pohladí, jako když se pomalu noříte do teplé vody… Takhle projdu zdí a pak jsem mimo dům a něco tam pak dál prožívám…

V tomto případě se mi povedla levitace, ale ve chvíli, kdy jsem vyrazila pomalu proti stropu, narazila jsem si kebuli. Pěkně to zabolelo.

Přistála jsem zpátky na koberci a zatlačila prsty proti zdi, že projdu zdí jinak… Prsty se mi o zeď zkřivily a zabolely. Nešlo to… Úplně jak v naší dimenzi, až na to, že jsem uměla levitovat a byla jsem někde úplně jinde, jinak tam prakticky nebyly rozdíly v ničem.

Prozkoumala jsem postel – byla ustlaná, moje tělo tam nebylo, nemohla jsem si do něho zpátky lehnout a vrátit se přes něj. ,,Astrál” byl extrémě pevný, nepotřeboval techniky pro upevnění stavu, naopak jsem nevěděla, jak se odtud dostanu, takže jsem to musela nechat na vyšší moci. Prostě někdy se to rozpadne a pak se proberu.

To už jsem trpěla samomluvou a začala jsem všechno kolem sebe komentovat nahlas. ,,No tak teda jo, tak postaru oknem.” Došla jsem ke střešnímu oknu, které bylo na škvírku pootevřené a opřela se do něj. Obvyklá síla, potřebná na otevření už otevřeného okna, vůbec nestačila, jen se trochu zaviklalo. Bylo to tedy ultrabrutálněhmotné okno, to jsem nikdy nezažila. Opřela jsem se do něho na plné pecky a vší silou ho otevřela, abych mohla vystoupit ven z toho pokoje. Najednou jsem si všimla, že to okno má zevnitř zrcadlový povrch, že to není obyčejné sklo a uviděla jsem tam sebe samu.

Začala jsem se strašně řehtat, protože jsem byla v obličeji trochu tlustá, po celém obličeji jsem měla pubertální akné, jak když mi bylo 14. 😀 A vlasy jsem měla takový dětský blond, co jsem měla jako malá před pubertou. Zkrátka byla a nebyla jsem to já, spíš taková směska. A takhle v obličeji jsem nikdy tlustá nebyla, to nevím co mělo znamenat…

,,No tak to si ze mě děláte srandu, tohle jsem já tady? Tak to teda moc dík!”

Pomalu jsem se vysoukala ven oknem a přede mnou se otevřel hodně monumentální výhled do obrovské rozlehlé krajiny. Bylo tam teploučko. Nacházela jsem se v takové sérii extrémě vysokých paneláků, spíš to bylo jak obytné mrakodrapy a z velké výšky střešního bytu jsem se rozhlížela do dálky.

Měli to tam moc hezké. Všude zeleň, nad stromy koukaly jenom obytné budovy. Pode mnou jsem viděla rozlehlé jezero a hned jsem se nadšeně vydala k němu.

,,Vodááá! JÉÉÉ!” (strašně mě přitahují vodní nádrže a voda obecně)

Už když jsem se blížila, viděla jsem z dálky, že to jezero mi nebude asi příjemné. Bylo plné ryb v lidské velikosti, které měly lidské oči, hnědé, vykulené a zpod hladiny mě tak nepříjemně pozorovaly. Ale říkala jsem si, že se mi přece nic nemůže stát, protože jsem v astrálu a nějaké ujeté škaredé šilhavé ryby mi to tam nepokazí, když si jich nebudu všímat.

Začala jsem rejdit po hladině. Lehla jsem si zády do vzduchu a patou jedné nohy jsem brázdila hladinu jako vodní skútr, jinak jsem letěla pozadu se založenýma rukama a jenom jsem tak koukala, jak krajina kolem ubíhá a jak ty děsivé ryby z jezera různě vystupují a začínají vypadat fakt nepříjemně a naprděně, otvíraly pusu, jak kdyby mě chtěly spolknout.

Tak jsem to s tím jezírkem vzdala a že poletím někam jinam a podívám se, co tady máme dalšího… Ale najednou se to přerušilo. Jen co jsem vzlétla a vydala se za vysoké kopce, přeneslo mě to zpátky.

Myslela jsem si, že jsem se probudila z astrálu, ale ve skutečnosti jsem se vrátila zpátky do toho stavu jako na začátku, kdy jsem věděla, že levituji kousek nad postelí a zase to bylo extrémně příjemné, úplně nadpozemsky, úplně mi rejdilo lechtivé napětí v nervech. Příjemná změna oproti těm divným rybám… Navíc jsem už předtím i teď cítila, že ta síla, co mě nese ve vzduchu, je spojená s nějakým posláním, s nějakým člověkem, něco se zkrátka po mně chce. Jakobych přijímala data z morfických polí, zatímco jsem levitovala. Tak jsem tam chvíli relaxovala, přemýšlela nad tím co se děje, ale najednou slyším vysavač.

(Mám totiž doma robotický vysavač. Jednou už se mi stalo, že se zničehonic ve čtyři ráno zapnul a začal uklízet, protože když jsem ho předtím čistila, tak jsem ho nevypla a rejděním ubrouskem jsem tam nevědomky nastavila plánování úklidu na noc 😀 Takže jsem musela vstát a jít to všechno deaktivovat…)

Jakmile se ozval ten zvuk, stav levitace se přerušil a PRÁSK.

Zase jsem dopadla jak pytel brambor mimo postel a zase rovnou na obličej. Složila jsem se tam jak harmonika a začala jsem být naštvaná, že mě probudil ten vysavač a jak je to možné? Přece nejsem blbá, při posledním čištění jsem ho určitě vypla!!

Vůbec se mi nechtělo vstávat, cítila jsem jak se mi nechce, jak jsem rozespalá a tělo je těžké, unavené, jak z olova. Ale rejdit nosem v koberci příjemné taky nebylo a někdo musel jít vypnout ten blbý vysavač. Vstanu, otevřu oči a jsem už zase v tom pokoji co předtím. Ten vysavač tam byl, ale vypadal úplně jinak než můj a když jsem se na něho podívala a pomyslela na to že ho chci vypnout, ať tady přestane dělat rambajs, okamžitě se vypnul sám.

Rozhlídla jsem se. Ten pokoj byl úplně stejný, akorát že teď jsem tam nebyla sama. Na posteli, ze které jsem vypadla, seděla jedna korejka (myslím tím opravdu mladou slečnu z Koreje.. Černé vlasy atd. Proč zrovna tato národnost, fakt nevím.) a na zemi kousek ode mě seděla druhá. Ta se na mě dívala dost nepříjemně. Ne nepřátelsky, ale jakoby smutně, pohřebně… ale nic mi jinak neřekla.

Koukám na ty dvě a došlo mi, že tu nejsem náhodou. Podruhé se vrátit do toho samého pokoje přece není náhoda, něco tady musím udělat. Už se mi to předtím stalo, že jsem se v ,,astrálu” zacyklila na dlouhou dobu a nepustilo mě to, dokud jsem tam něco nezjistila, nebo nesplnila. Už se s tím smiřuju, že cestuji mezi dimenzemi a že mnohdy to není tak úplně astrál. Což byl očividně tento případ.

,,Tak co, holky? Jakej máme plán?”

Ta druhá na mě vrhla zase ten divný pohled a neřekla nic. ,,No říkám mámE, protože jsem ve svém podvědomí, nebo ne? Ty jsi kus z mého já…” Ta druhá zachmuřená korejka mi na to neřekla nic. Asi si myslela, že jsem blbá, když mi ještě nedošlo, že nejsem na výletě v astrálu a nebudu si tady hrát u jezírka.

,,Vyčkej na pokyny.” Řekla ta první a vytáhla jakýsi papír. Přečetla jenom první větu, humor mě přešel a už jsem nepotřebovala nic dál slyšet, přesně jsem věděla, co bude následovat a co musím splnit.

,,Za chvíli sem dorazí Derek Nějak.(fakt jsem si nezapamatovala to jméno, už ho nevím, bylo to prostě nějaké jméno a příjmení)

,,A sakra. Musím okamžitě odtud.” – To byl zajímavý moment.

Věděla jsem celou dobu, kdo jsem. Věděla jsem, odkud jsem sem přišla, měla jsem svoji identitu, byla jsem Alue a věděla jsem, že moje masité tělo spí v jiné dimenzi a čeká, až se do něj vrátí duše. Přemýšlela jsem úplně čistě, sama za sebe, jako když sedím tady a píšu ten zážitek do článku. Má rozhodnutí byla skutečně má, nechovala jsem se jako automat. Byla jsem při úplně normálním vědomí a myslela jsem analyticky.

Ale rozdíl tam byl tentokrát ve dvou věcech. Zaprvé jsem uměla levitovat a létat, zadruhé jsem viděla mentálně do budoucnosti. Ve chvíli, kdy přečetla to jméno, fungovalo to jako spínač. Okamžitě jsem věděla, že je to agent (jako z matrixu, úplně to samé). Věděla jsem přesně kdo to je a že mě jde z této dimenze vyhodit, ale on není ten důvod, proč jsem tady už podruhé spadla obličejem na koberec, mě sem zavolal někdo jiný a toho si budu muset nějak najít… Nesmím se nechat zastřelit hned na začátku.

S korejkama jsem se ani nerozloučila, otevřela jsem si jiné velké okno a vylezla rychle ven. Věděla jsem, že agent už je u komplexu budov, je ozbrojený a když mě uvidí, tak nezaváhá…

Lezla jsem po římse podél budovy a přemýšlela, na kterou stranu mu uteču. Nehodlama jsem mu to dělat nijak zvlášť jednoduché. První jsem si ho zpoza rohu budovy očíhla, kde vlastně je.

Měl staré černé hranaté auto – oproti těm futuristickým v této dimenzi docela rachotina – oblečený celý v černém, černé brýle, černé krátké vlasy, křivý ksicht, opíral se zamračeně o tu svou plečku, rozhlížel se pozorně kolem sebe, ale snažil se pro okolí být nenápadný. Očividně nesměl narušit daný chod událostí v této realitě… Už mě hledal, ale do domu nevešel, asi už věděl, že jsem utekla oknem a budu někde venku.

Pomalu jsem se přesouvala zpátky po římse na druhou stranu. Tam už bylo víc budov, mezi kterými by se dalo ztratit. Přeletěla jsem rychle na další dům. V tu chvíli mě agent uviděl, ale nestihl nic udělat, jenom jsem se mihla. Začala jsem vizualizovat rychlý let a prokličkovala jsem mezi pěti řadami vysokých budov. Agent by asi předpokládal, že se v některé schovám, protože najít mě nahodile v jednom z těch stovek bytů, by byla dokonalá jehla v kupce sena. Ale já jsem letěla pryč, daleko do krajiny. Spěchala jsem, přelítla jsem pár velkých kopců a hor.

Už mám zkušenosti z minula, vždycky když na mě pošlou agenta a ten mě hledá, největší chyba je schovávat se právě ve velkých budovách. Pokud vám realita dovolí procházet zdí, agent nemá šanci vás dostat, protože on je omezený pravidly dané dimenze, ale jinak pokud zdmi a stropy neprojdete, tak jste tam v dokonalé pasti. On vždycky ví kde jste a prostě si tam pro vás dojde. A i když se třeba schováte za nábytek, tak vás tam najde. Jediné řešení je proto rychlý přesun na velké vzdálenosti, protože agent tak rychle necestuje. Přesně jak řekl Morfeus, agenti jsou omezení pravidly matrixu a nikdy nejsou tak rychlí, jako Neo. Stejný mechanismus… Neříkám, že jsem Neo, ale učím se rychle.

Říkám: ,,Rychleji! Rychleji! Tohle nestačí!”

Najednou přestal pohyb v prostoru a přede mnou se začaly postupně skládat domy, hory, měnit roční období. Jako v tom filmu Lucy, jak seděla v křesle a mávnutím ruky posouvala čas. Tohle vypadalo úplně stejně…

Lucy – Crossing the spacetime continuum

https://www.youtube.com/watch?v=LWG3aFFhg8k

Chvíli na to fascinovaně hledím. Pak mi došlo, že už jsem moc daleko a říkám ,,Stop, tohle ne, já myslela cestu v prostoru a ne v čase!”

Mávla jsem rukou, zastavila čas zase na normální režim a najednou mě to teleportovalo někam úplně jinam. Realita se načetla podle toho, kde jsem zastavila čas, takže mě to přesunulo do daného místa a času v té samé dimenzi. Problém trošku byl, že jsem tím pádem nabyla vědomí v čase, ale chyběly mi vzpomínky na posledních pár let. Takže jsem tam prožila několik let, ale to se mi automaticky do vědomí nenačetlo. Musela jsem improvizovat.

Sedím v autě a jedu s nějakým mužem. Říkám si ,,aha, byl to skok v čase, takže teď na to musím plynule navázat a rychle se přizpůsobit.”

Podívala jsem se na něho. Byl takový statný a měl hnědé oči. Najednou mi zase v hlavě prolítly obrazy a věděla jsem, že to byl on kdo mě dvakrát vytáhl ven z těla do toho pokoje, kvůli komu tady jsem. Takže jsem ho našla.

Mluvil na mě, něco mi rychle vysvětloval, nestihla jsem se v tom zorientovat. Neřekla jsem mu, že jsem se právě probrala z časového skoku a musí na mě pomaleji, nevěděla jsem totiž, jestli by to vůbec pochopil. Takže jsem dělala, jakože chápu co mi říká. Týkalo se to něčeho, co jsme před chvílí prožili, až na to, že jsem si to nepamatovala.

Očividně jsme se dobře znali a on věděl, že nás pořád honí ten zatracený agent. Mluvil o něm, že nás pořád nedostal.

,,Našel jsem místo, kde budeme chvíli v bezpečí, tam si odpočineme.”

Zastavil u nějakého hotelu, nebo penzionu, ale zase bylo všechno hodně futuristické, nic nemělo ostré hrany, ale oblé, dokonce i budovy byly takové kulaté a neměly klasické střechy. Nevím k čemu to přirovnat, nikde jsem to předtím neviděla.

Vešli jsme do pokojíčku, kde byly dvě roztomilé postýlky s bílými závěsy a jemná světýlka. Luxusní pokojíček s velkým oknem. On už se chystal, že rovnou zalehne, byl dost unavený.

Najednou mi prolítly hlavou zase obrazy a já věděla, co se stane v příštích několika minutách. Bylo to, jakobych všechno už jednou prožila. Nebyly to nové obrazy, ale jakobych si vzpomněla, že vím, jak to bude dál. Jako když si vzpomenete a najednou víte, že musíte TEĎ změnit osud, abyste se tomu vyhli, protože znáte danou kolej. Věděla jsem, že můj úkol je chránit svého kolegu, že nesmí umřít.

Zůstala jsem stát ve vchodu a říkám: ,,Ne. Nesmíme tady zůstat. Nelehej si. Okamžitě musíme pryč.”

On ani neprotestoval. Nevím, co se mnou prožil během toho přehrávání času, ani jak jsme se našli, ale okamžitě udělal, co jsem řekla.

,,Kam máme jít?”

,,Rychle. Tudy. Zdrhneme přes koupelnu oknem, bude si myslet, že tam pořád jsme. Už nás pozoruje.”

Agent totiž už stál u hotelu a sledoval nás přes to velké okno. Kdybychom si lehli a dali relax, v tu ránu bude celý pokoj na maděru. Ještě teď si pamatuji rozstřílené bílé peřiny, a všechno od krve, v tu chvíli by selhala moje mise. Ale když jsme odešli do koupelny, trochu to agenta zmátlo, takže čekal…

Soukali jsme se ven oknem. Mně to šlo dobře, jemu hůř. Neuměl levitovat, protože on byl z této dimenze a platily na něho kompletní zákony a omezení. Dostali jsme se na oblou střechu. Snesla jsem ho na zem a chtěli jsme utíkat dál. Uběhli jsme tak 50 metrů a zastavili jsme se.

Najednou si uvědomuju, že nejsme dva, ale tři, že se ke mně tiskne malá holčička. Vůbec jsem nevěděla, jak se k nám dostala, ale evidentně k nám nějakým způsobem patřila. Nerozhlížela jsem se, takže jsem si jí předtím vůbec nevšimla, možná seděla předtím na zadním sedadle.

Neměla jsem čas ji odklidit do bezpečí, protože agent mezitím obešel dům a šel si pro nás. Měl něco jako vnitřní radar, pořád věděl, kde jsme. To umí všichni agenti, je těžké jim utéct.

Rozhlédla jsem se kolem a říkám kolegovi ,,Neboj se, je tu spousta svědků, teď po nás střílet nebude, nesmí.”

V okolí skutečně po ulici chodila spousta lidí, jeden pán šel zrovna vynést odpadky a když viděl co se to děje, zastavil se a pozoroval nás.

Agent ale přesto zvedl ruku se zbraní. Asi už byl unavený z těch mnoha let pronásledování a nechtěl si tu příležitost nechat utéct. Chvíli váhal, šlo vidět, že přemýšlí, kdo půjde jako první. Jestli jeho původní cíl, nebo ta blonďatá potvora, co vidí budoucnost?

Jak jsme tam stáli a tiskli se k sobě, bez milosti vypálil dvě rány. Všichni tři jsme spadli na zem, já na záda.

Začala jsem se co nejrychleji plazit pryč od těch dvou. Věděla jsem sice, že jsem tam jenom na určitou dobu, že můžu umřít a proberu se zpátky ve svém těle, ale pro ty ostatní to není hra a když umřou, budou skutečně mrtví. Když zalehnu někoho druhého, dorazí nás oba, ale když se odplazím, mohl by pálit na mě a ti dva by mohli utéct, nebo ho překvapit.

V tu ránu, jak agent vystřelil, začali okamžitě ze všech domů vystupovat lidé, pomalu ho obkličovat a agresivně na něho volali, že všechno viděli a že mu to v žádném případě neprojde!

To jsem přesně tušila, že se stane. Jednou se mi taky stalo něco podobného v lucidním snění, kdy jsem omylem narušila chod určitého programu, který najednou neběžel jak původně měl. Bylo dané, jak se tam budu chovat, ale já se probrala a udělala něco jiného. A obyvatelé se proti mě najednou spikli, volali na mě a začali mě pronásledovat. Zkrátka je to přesně tak, jak řekl Morfeus Neovi, že každý obyvatel nějakého matrixu je potenciální agent. To znamená, že si brání svůj systém a ve chvíli, kdy mu ho narušíte, vystoupí proti vám. Proto se nesmí dimenze takto hrubě narušovat, jinak si uděláte nepřátele ze všech jednotek, které tam žijí. Platí to i pro agenty, kteří tam vstupují odjinud, za účelem nějaké mise.

V této chvíli jsme měli štěstí, protože hrubého narušení daného matrixu se dopustil agent, který nesměl na tomto místě před svědky střílet. Měl to udělat někde potichu bokem, ale asi už byl tak vyřízený z neustálého pronásledování, že přestal respektovat pravidla a systém se tak obrátil proti němu.

Nestihla jsem se odplazit daleko, jenom asi deset metrů, pak mi došla síla. Ležela jsem na zádech a už jenom sledovala dění kolem. Agent přestal střílet. Asi ještě mohl, ale jak proti němu vystoupili obyvatelé daného systému, sklonil zbraň a chvíli tam stál. Asi nevěděl, co má teď dělat.

Viděla jsem, že mi valí z rukou krev. Jedna kulka mi prostřelila obě ruce v zápěstí, jenomže jak se ke mně tiskla ta holčička, musela projít přímo skrz ni, protože tam ležela a nezvedla se. Vůbec se nehýbala.

Druhou kulku jsem měla asi v plicích. Nic mě fyzicky nebolelo, ale nemohla jsem se zvednout a docházel mi kyslík, lapala jsem po dechu a vší silou se snažila držet při vědomí. Už jsem je nemohla dál chránit, ani jsem nevěděla, jestli jsem taky ozbrojená, neměla jsem sílu prošacovat si bundu a zjistit to.

Muž, který byl s námi, se zvedl, vytáhl zpod bundy také zbraň a namířil ji proti agentovi. V tu chvíli se mi ulevilo, byl zamazaný od krve, bála jsem se že je zraněný, ale asi to byla moje krev… Chvíli zaváhal, protože očividně taky nebyl žádný zabiják, ale nakonec ho střelil přímo do hlavy. Agent padl a zůstal ležet. Pak zahodil zbraň, objal malou holčičku na zemi a začal strašně brečet. Trvalo to dlouho, nemohl ji pustit z rukou. Sice jsme toho agenta sundali a jeho ochránili, ale zaplatili jsme za to taky jedním životem.

Snažila jsem se tam vydržet a ještě neumírat. Věděla jsem dopředu, že půjde první k ní, ale chtěla jsem se s ním taky rozloučit. Měla jsem na jazyku posledních pár vět. Nestihla jsem to.

Postupně se mi zamlžil zrak, a nastala tma. Chvíli jsem ležela paralyzovaná a čekala, co bude dál. Pomalu jsem se probrala v posteli. Nevěděla jsem, jestli je moje. – Otevřela jsem oči a vypadalo to, že jo. Že už jsem fakt zpátky ve výchozí dimenzi.

Pomalu jsem rozhýbala prsty na levé ruce. Byly úplně ztuhlé, jakoby mrtvé maso, což svědčilo o neobvykle dlouhém stavu duše mimo tělo. Nejvíc mě bolela obě zápěstí na rukách, pohnout s nimi bylo dost nepříjemné. Pak mi došlo, že ani nedýchám, tak jsem rozlepila plíce a bylo to, jako když jste moc dlouho pod vodou, najednou se vyhrabete ven a prudce se nadechnete.

Takže jsem rozpohybovala zápěstí, bolest po pár minutách pomalu odezněla. Bylo mi blbě a byla jsem celá úplně mokrá, jako politá kýblem, mokré pyžamo úplně vrzalo, když jsem se snažila pohnout.

Asi hodinu jsem tam ležela a jenom vyjeveně civěla do stropu. Měla jsem z toho dost smíšené pocity. Úspěch a neúspěch zároveň.

Co je to Matrix

https://www.youtube.com/watch?v=p4H1NHsIdS0

Komentáře

Ikona diskutujiciho Jarda 2016-11-12 09:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj. Mě před pár dny-bylo těsně nad nulou – přistál k nohám, na zem motýl.Babočka paví oko..??

Ikona diskutujiciho zdeněk 2016-11-12 09:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jsem si vzpomněl na film Incpetion (česky Počátek), kde když se Ariadne učí konstruovat sny a trochu to přežene tak "obyvatelé" toho snu šli proti ní.

Ikona diskutujiciho Mára 2016-11-12 09:48:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc krutej článek, kéž by takových vycházelo víc 🙂 Děkuju, uplně mi zlepšil náladu 🙂 S tím narušením chodu dimenze.. něco takovýho jsem zažil i tady u nás. Jenže když víš že je něco špatně a snažíš se to narušit tak aby to nebylo špatně, ale dobře, tak jak to tedy udělat? Musí se to dělat pomalu a citlivě abys nenasrala potencionální agenty?

Ikona diskutujiciho 7Lily7 2016-11-12 09:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak takéto cestovanie a misie, Aluš, ty si uplná multidimenzionálna cestovatelka a záchranarka. Je to neuveritelné ale zároveň, ten čo už zažil čo i len AC na pár sekund alebo lucidne snenie vie, že je to úplne reálne. Ale stále pre mňa, som v úžase a o takýchto príbehov/udalostí/"snov" by som čítala neustále.

Ikona diskutujiciho Gabby16 2016-11-12 10:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Wow. Ty jsi si nebala? Tohle se muze stat kazdemu? Je to dost zajimave. Jak si se tam citila? Jakoze bylo to jako bys byla tady v tomto světě a vnimala ho tak a nebo to spis pripominalo sen?

Ikona diskutujiciho Ayeri 2016-11-12 10:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Opět nádherný článek. Úžasný a děsivý zážitek najednou 🙂 Připomíná mi to některé moje sny, kde sice astralně necestuju a nikoho nezachraňuju, ale taky utíkám před divnými chlapy, někdy i lítám, vím, že mě nedostanou, dokud jim to nedovolím, ale i tak se jich bojím. . . Zvláštní 🙂

Ikona diskutujiciho ela 2016-11-12 11:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak to vidis,co lze prozit ve snu(astralu),a treba ta holcicka byla tvoje a toho chlapka a vubec,muze si byt jeden jisty tim,ze zrovna tento svet ve kterem zijeme nyni je opravdu realny?

Ikona diskutujiciho Irča 2016-11-12 11:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak to je mazec.

Ikona diskutujiciho Tori 2016-11-12 11:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Páni..Alue..já nemám slov, četla jsem to s otevřenými ústy.. 🙂 Já ti tyto zážitky tak strašně závidím ! Každopádně, i přes všechnu mou snahu se mi to asi nikdy nepodaří..

Ikona diskutujiciho Namasteen 2016-11-12 12:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jsem vděčná, že s námi tyhle zážitky sdílíš, vůbec bys totiž nemusela.

Ikona diskutujiciho sycho 2016-11-12 12:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

moc hezky napsane, alue 😉

Ikona diskutujiciho AriaKeboke 2016-11-12 12:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Skvělej článek! 🙂 Já kdysi hodně lucidně snila ale právě mě tam neustále pronásledovali agenti a kecali něco o nedodržování hranic. A když viděli, že na mě neplatí strašení, tak mi začali dost brutálně fyzicky ubližovat. A bolest v LD je dost skutečná. Vždycky byli krok přede mnou. Dokonce mohli i létat. A opravdu jak píšeš, každý je potencionální agent. U mě stačilo vyslovit nahlas, že spím, nebo prostě jen nenásledovat sen a všichni se začali probouzet a měnit. Poznala jsem to na tom, jak se na mě dívali. Nejdřív se mě pokoušeli jen zmást a znovu uspat, pak mě začali strašit a nakonec mi i ubližovali. A já to vzdala. Za tu bolest a stres mi to nestálo. Ale dost mě to mrzí, když čtu články, jak lidé lucidně sní a všechno a žádné problémy s agenty nemají, tak si říkám, proč zrovna já? Vždyť jsem úplně neškodná. 🙁

Ikona diskutujiciho Mary 2016-11-12 14:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Bejt to delsi tak je z toho hustej scifi film

Ikona diskutujiciho Peace 2016-11-12 15:30:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak jsi říkala, že film Matrix je podle skutečnosti, tak je pravda i s těmi stroji, že naše skutečná těla jsou někde napojeny na živiny apod.?

Ikona diskutujiciho Tara 2016-11-12 15:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Četla jsem s otevřenou pusou a naprostou zvědavostí, co bude dál… tý jo!

Ikona diskutujiciho mili 2016-11-12 16:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alusko, veľmi zaujimave citanie. Mňa však ihneď napadli otazky : Je takýto prezitok vôbec potrebný?

Ikona diskutujiciho VitaRoman 2016-11-12 17:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

… no alue, tak to bola bomba príbeh, ako fakt…

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:17:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[3]:  Co je dobře a co špatně? V Matrixu existuje jenom daný plán. A je otázka, jestli ho někde hrubě narušíš, nebo nenarušíš, je jedno na jakou stranu, při cestách mezi dimenzemi je oboje chyba v systému a ten se spikne.

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[5]:  Spíš nebála, ale když přečetli jméno toho agenta, fakt ve mě hrklo a pak bylo těžké vymýšlet hned plán úniku, ta improvizace, když vůbec neznáš prostor ve kterém jsi a ne všechno ti funguje jako při normální astrální cestě. Jako třeba nemoct projít zdí je omezení, jindy to dělám.

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]:  Je pro mě fakt těžké se probrat z takového zážitku a pak dál být tady, když vím, kolik je realit a jak snadné je mezi nimi cestovat. Připadám si tady taky jako ve snu. Hodně omezeném zdlouhavém snu, kde skoro nic neumím a nedá se z něj tak snadno vystoupit, jako z těch ostatních.

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]:  Nemusela nemusela.. to by se vlastně dalo říct o celé mé práci, i o knihách. Mohla bych dělat něco jiného, ale nechci. Můžu si nechat všechno pro sebe, ale nechci. Alespoň něco chci lidem předat, když vím že můžu a že mám publikum, které to pochopí  a obohatí.

Ikona diskutujiciho Mára 2016-11-12 21:33:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[18]: Myslel jsem to tak, že v této realitě v které žijeme je třeba špatně to že máme čárové kódy. No a když Ty či já uděláme FB stránku s tím že se chystáme masivně rozšířit povědomí o tom že kódy jsou zakódované 666. Tím pádem narušíme poměrně značně systém a dostanem za uši. Takže jak to tedy udělat abysme rozšířily povědomí o škodlivosti kódů a přitom nedostaly za uši – nenarušily systém, ale zároveň aby to bylo dost efektivní a lidé si to uvědomily ??

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:33:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[12]:  To je taková přechodná fáze, pohybuješ se tam totiž jak slon v porcelánu, ale když získáš cvik, tak získáš i cit, reality se proti tobě nebudou bouřit, přestanou se bortit a jednou můžeš tak jako Neo překonat i agenty. Dost je to i o tom, co se ti odehrává v hlavě a jak vnitřně prožíváš tu dimenzi. Nesmíš se bát a agenti se taky dají zlikvidovat.

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 21:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[16]:  kdybys to zažil, tak by ses takhle neptal. všichni zkrátka nežijí poslušně v uzavřené v krabici, ale vidí dál, za oponu.. a o tom to je. to je jako zeptat se mě, jestli má smysl jíst, když stejně jednou umřeš.

Ikona diskutujiciho Kristina 2016-11-12 22:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Naprosto úžasný zážitek! Smutný, ale úžasný. Článek jsem musela číst 2x:) Vždy si při čtení taky připadám jako v jiné dimenzi, dokážeš to perfektně popsat. Ráno jsem se vzbudila už ve 4 tak jsem mrkla na tvé stránky a zhltla ho celý s pusou dokořán. Když jsem pak šla znova spát astrálně jsem cestovala a taky pořád vylézala z oken a při pohledu do zrcadla si řekla "šmarja to tu vážně vypadám takhle?":D Celé to trvalo extrémně dlouho, na což nejsem zvyklá, tvůj článek mě předtím skvěle naladil:)

Ikona diskutujiciho Vea 2016-11-12 22:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jen mě tak napadlo, pokud to byla jiná dimenze, kde se tam vzalo to tělo co jsi ovládala? Nějak mi nedává smysl že by se tam jen tak objevilo. Jediné krom toho že se jen tak z ničeho objevilo je to že to tělo někomu patřilo (proto se dívala tak pohřebně ta holka?) a protože bylo potřeba tam někoho zachránit tak jí bylo její tělo ukradeno/splatila tím nějaký dluh/obětovala ho protože toho někoho chtěla zachránit? To mi ale přijde až zbytečně krutý, doufám že se pletu a něco mi uniká :D

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-12 23:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[26]:  Tvoje duše existuje v sedmi dimenzích současně a při přechodu z jednoho hologramu dostáváš automaticky tělo v druhém hologramu. Takže to tělo bylo moje. vzniklo při přechodu z dimenze do dimenze a po mé smrti muselo opět zmizet, určitě tam nezůstalo.

Ikona diskutujiciho Aťa 2016-11-13 01:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Paráda, napísať tak krásne nočný zážitok. Úžasné. Zobudila som sa v noci,že mi ťukol počítač, ktorý bol vypnutý, tak som vstala a išla ho skontrolovať a zastala som na tvojej stránke, možno preto mám nasledovnú prosbu. Prosím ťa, ak by sa to dalo zopakovať, zažiť znova, aby si zachránila seba a aj dieťa. Veľmi pekne ďakujem.

Ikona diskutujiciho Anna 2016-11-13 03:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Hezký článek k přečtení 🙂

Ikona diskutujiciho Coccinelle26 2016-11-13 18:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zrovna vcera jsem byla na super filmu Doktor Strange. Cucela jsem jak puk, co zase vypustili do sveta o schopnostech jednotlivce. Super, ze se toho neboji!!! Vsem doporucuju. Kouknete na to ☺

Ikona diskutujiciho FA 2016-11-13 18:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak dosáhnout tak živého astrálu?

Ikona diskutujiciho Mára 2016-11-13 19:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[30]: Taky jsem na tom byl, je to trochu fiction, ale dobrý. Těším se na film Přicházejí nebo Příchozí? Teď nwm jak se přesně jmenuje.

Ikona diskutujiciho Milan 2016-11-14 04:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajimavý příběh u kterého mi něcoo jaksi nahrává na otázku: nebyl to opravdu jen pouhý sen?

Ikona diskutujiciho Coccinelle26 2016-11-14 12:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[32]:Prvni pulka urcite ne. Krasne ukazuje, jake maji lide schopnosti a ze je mozne si sam spravit svoje telo. Ta druha, to uz zavani trochu Avengers, ale kdo vi, jake bytosti chrani Zemi a jakym zpusobem.☺

Ikona diskutujiciho Adonajpetr 2016-11-14 21:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak takhle to je s těmi agenty a chováním lidí v té dané realitě. Já si říkal, že jsem se ocitl v jiné realitě a třeba jsem si řekl, že se proletím ikdyž se to ostatním nebude líbit a nemohou letět a v tom okamžiku se to opravdu stalo, všichni se v ten okamžik zastavili a podívali na mě jak roboti, jak stojím ve vzduchu. Cítil jsem jasnou jejich myšlenku,že to se nesmí, malou společnou nenávist a pak jsem klesal, protože jsem začal bohužel těžknout. Stoupl sem teda na zem, vběhl do panelákové budovy a zjistil, že z ní vlastně neuteču, protože už nedokážu nějak letět tak jsem vyběhl rychle opět z budovy a naštěstí toho za ten okamžik moc nestihli ke mě ujít. Zavřel sem astrální oči, že se chci hned probudit a v ten okamžik mě velice jemná a příjemná síla plynule táhla vzduchem pryč, tak jsem je zase otevřel a díval se jak se ti pode mnou krátce zlobí a civí, že jsem jim energeticky utekl a mám ochranu. Prostě mě přestali cítit jako součást jejich reality. Začali si žít zase to svoje jako předtím..na stejné vlně možností jejich života. Ukázal jsem jim s úsměvem prostřední prstík a nechal se tím proudem nést až k probuzení! :-) Dodávám, že jsem tedy letěl po zádech a bylo to i tak velmi příjemné a zcela důvěrné :-). Prostě nějaká má ochrana, nějaký můj tatínek :-D.

Ikona diskutujiciho Lenice Léňa 2016-11-17 14:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

mi jen vrtá hlavou jedna věc … každý matrix má svůj plán-schéma podle kterého funguje, agenti hlídají aby schéma nebylo narušováno a narušitelům se snaží v tom zabránit… až potud vše vpořádku, … no a když teda já půjdu a nějakou svou akcí toto schéma budu narušovat… tak agent půjde po mě, ale nechápu proč teda lidé z toho matrixu se obracejí proti agentovi, když jim ten matrix jeho reakcí proti mé narušitelské akci vlastně chrání ? on to narušuje tím že to chrání ? nebo jak ?

Ikona diskutujiciho Alue 2016-11-17 19:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[36]: Pro lidi v tom matrixu byl agent prostě nějaký člověk. Co narušil řád v daném světě. A je jim úplně jedno, proč tam byl. … A ti hodní jsme byli přece my, vsadím se že ten muž něco věděl nebo uměl, co se jim tam nehodilo do krámu a co chtěli potlačit. Možná proto mě dostal k ruce. Ale je to jenom domněnka, zatím jsem se tam nevrátila pro podrobnosti.

Ikona diskutujiciho orel 2016-11-21 10:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zajímavé, že tě vždy pronásledují agenti. Jedno vysvětlení bych měl. Mohlo by to být tím, že jsi tzv. bílý kůň "lidí z povrchu" a pomáháš jim měnit budoucnost. Napadlo mne to už dřív, když jsi v záhlaví svých stránek vyměnila bílého koně za svůj portrét.

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-11-18 03:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mně furt nejdou z hlavy ty tři sny, kdy po mně agenti šli. Dvakrát na mě neměli, protože jsem měla ves snu moc silnou mysl a dokázala s vypnutím sil měnit realitu okolo(je to pocit jako když zapnete mozek na 1000%, fakt cítíte teplo a stojí to hrozně úsilí) – to toho jednoho pěkně rozzlobilo, začal zuřit. Kolem to pak začalo blikat a rozpadat se a já se přenesla kam jsem potřebovala, fyzično okolo na mě už nemělo díky schopnosti měnit realitu žádný vliv, pro mě byla pružná zatímco pro ně ne. Z toho prvního mám ale skoro trauma a ještě i teď je mi ta vzpomínka nepříjemná, už jsem ho vyprávěla snad milionkrát. Díky tomu, že jsem ve snu nedala na znamení ale poslechla logiku, jsem dostala takovou hnusnou silnou pistolí do hlavy – agent mě popadl a šoupl na takový ocelový stůl, jako na operace. Na moment se mi úplně zaseklo vědomí, myšlení i celá moje existence, uslyšela jsem zvuk jako když se zpět přetočí kazeta a pak se s hrůzou probrala ze spaní(a pak mě dva dny bolela hlava, ale to mohlo být jen "vsugerované"). Byl to jeden z nejsilnějších, nejhorších a nejreálnějších snů, které jsem kdy měla. Zajímavé, že na poprvé se maskoval jako matka s dítětem, ale oba byli jen černá silueta. Stejně tak to bylo i v druhém snu – v tom třetím tam byla i agentka, ale už ne jako silueta, ona a její společník byli "reální". Jak říkáš, všichni vždy měli černé, ten agent byl úplně ukázkový. Agentka byla nejspíš vyloženě žijící osoba z té dimenze, pamatuju si jí, vím, že byla nějakým způsobem satanistka nebo co. Zajímavé.

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-11-18 03:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[20]: "Hodně omezeném zdlouhavém snu, kde skoro nic neumím a nedá se z něj tak snadno vystoupit, jako z těch ostatních." toto je tak trefné. nejvíc co umím je nabrat energii z Vesmíru, command pb stard-ustovat a cvičit(jop, i to mi určitým způsobem přijde jako měnění reality skrz činy a mysl, protože cvičení si taky nejdřív vymyslím a pak tím naberu svaly nebo případně zhubnu tělo), případně vizualizovat nebo vytvářet umění a napojovat se přes text. prostě fakt omezené a zdlouhavé.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek