Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ten večer jsem byla utahaná, ale nějak jsem nemohla usnout. Nosila jsem celý den kartičku TM, ale na to spaní jsem ji nakonec sundala, aby mě netlačila a dodatečně jsem si na noc šla lupnout dvojnásobnou dávku tryptofanu. Pak jsem si chvíli vizualizovala, že stojím na jedné noze na molu u klidného moře a v dálce vidím stromy a za mořem velkou horu zalitou sluncem… Myslela jsem si, že budu poté spát. Ale ve skutečnosti jsem cítila, že se mi rozdvojuje vědomí.

Napůl jsem cítila sebe, jak ležím na levém boku v posteli pod těžkou přikrývkou a z druhé půlky jsem se vznášela asi metr nad svým tělem. Nějaká síla mě tam vytáhla a jemně mě hladila po celém těle. Bylo mi to extrémně moc příjemné, ale nestabilní. Měla jsem možnost to přerušit, ale naopak jsem byla zvědavá co to je, takže jsem tam naplno přesunula své vědomí a tělo v posteli jsem úplně ignorovala.

Trvalo to trochu dýl, ale když už jsem byla vědomím plně v tom povzneseném stavu, kdy jsem levitovala nad postelí a bylo mi blaze, najednou se ten stav přerušil a PRÁSK.

Jako když hodíte šedesát kilo brambor z jednoho a půl metru na koberec. Přistála jsem přímo na obličeji a byla jsem jako úplně mrtvá váha. Tak mě to překvapilo, že jsem nedala ani ruce před sebe, nic. Jenom jsem tvrdě zaryla obličejem do koberce a chvíli jsem se ani nehla, jak mě to šokovalo.

Bolest po chvilce přešla.Vůbec se mi nechtělo vstávat, cítila jsem jak jsem rozespalá, líná, jak je to tělo těžké, vláčné, jak se mu nechce… Ani jsem neotevírala oči, zalezla jsem automaticky zpátky pod přikrývku a u toho přemýšlela, co se mi stalo.

Jak tam ležím a snažím se znova spát, napadlo mě, že možná jak jsem byla vědomím v té levitující projekci, mohla jsem být zároveň fyzicky náměsíčná, takže moje fyzické tělo se mohlo zvedat a zatínat tělo a postupně se vysunout napůl mimo postel. A pak když se mi to spojení přetrhlo, mohla jsem s sebou takhle praštit o zem…. Hm… Dost divná teorie, v životě se mi to nestalo, vlastně si ani nepamatuju, že bych někdy byla náměsíčná, ale zní to docela logicky…

No tak jo. Teď to nebudu řešit. Chci spát… Chvíli tak čekám a dochází mi, že nějak nemůžu znova usnout, že je kolem nějak moc světlo a vlastně veškerý ten fyzický dojem byl nějaký jiný. Jak kdyby to nebyla moje postel a moje těžká přikrývka, měla jsem na ní přece hozenou deku a župan jak mi byla zima (zimní pyžamo se pralo :D) a tady tu deku skoro necítím, sakra jsem já vůbec ve své vlastní posteli?

Otevřu oči, abych se ujistila, že jsem kde mám být a najednou říkám nahlas: ,,CO!?“

Byl den. Ležela jsem v pokoji, který vůbec nebyl můj a vlastně vůbec ani nevypadal jako z této doby. Všechno bylo jako futuristické. Postel měla oblé tvary, byla do tvaru elipsy… Na zemi světlý koberec, nějaké skříňky, stolek s počítačem, co vypadal zvláštně… Vylezla jsem z postele a překvapilo mě, jak je to astrální tělo těžké, fyzické. Dýchala jsem a cítila tíhu v nohách.

Abych se ujistila, že jsem v astrálu, zkusila jsem levitovat a projít zdí… Už mám naučené, že i když jsem v astrálu, který je tuhý a hmotný, tak jakoby hodně přivřu oči, nebo úplně zavřu a vizualizuji si, jak procházím tělem skrz zeď, jak mě to jemně pohladí, jako když se pomalu noříte do teplé vody… Takhle projdu zdí a pak jsem mimo dům a něco tam pak dál prožívám…

V tomto případě se mi povedla levitace, ale ve chvíli, kdy jsem vyrazila pomalu proti stropu, narazila jsem si kebuli. Pěkně to zabolelo.

Přistála jsem zpátky na koberci a zatlačila prsty proti zdi, že projdu zdí jinak… Prsty se mi o zeď zkřivily a zabolely. Nešlo to… Úplně jak v naší dimenzi, až na to, že jsem uměla levitovat a byla jsem někde úplně jinde, jinak tam prakticky nebyly rozdíly v ničem.

Prozkoumala jsem postel – byla ustlaná, moje tělo tam nebylo, nemohla jsem si do něho zpátky lehnout a vrátit se přes něj. ,,Astrál“ byl extrémě pevný, nepotřeboval techniky pro upevnění stavu, naopak jsem nevěděla, jak se odtud dostanu, takže jsem to musela nechat na vyšší moci. Prostě někdy se to rozpadne a pak se proberu.

To už jsem trpěla samomluvou a začala jsem všechno kolem sebe komentovat nahlas. ,,No tak teda jo, tak postaru oknem.“ Došla jsem ke střešnímu oknu, které bylo na škvírku pootevřené a opřela se do něj. Obvyklá síla, potřebná na otevření už otevřeného okna, vůbec nestačila, jen se trochu zaviklalo. Bylo to tedy ultrabrutálněhmotné okno, to jsem nikdy nezažila. Opřela jsem se do něho na plné pecky a vší silou ho otevřela, abych mohla vystoupit ven z toho pokoje. Najednou jsem si všimla, že to okno má zevnitř zrcadlový povrch, že to není obyčejné sklo a uviděla jsem tam sebe samu.

Začala jsem se strašně řehtat, protože jsem byla v obličeji trochu tlustá, po celém obličeji jsem měla pubertální akné, jak když mi bylo 14. 😀 A vlasy jsem měla takový dětský blond, co jsem měla jako malá před pubertou. Zkrátka byla a nebyla jsem to já, spíš taková směska. A takhle v obličeji jsem nikdy tlustá nebyla, to nevím co mělo znamenat…

,,No tak to si ze mě děláte srandu, tohle jsem já tady? Tak to teda moc dík!“

Pomalu jsem se vysoukala ven oknem a přede mnou se otevřel hodně monumentální výhled do obrovské rozlehlé krajiny. Bylo tam teploučko. Nacházela jsem se v takové sérii extrémě vysokých paneláků, spíš to bylo jak obytné mrakodrapy a z velké výšky střešního bytu jsem se rozhlížela do dálky.

Měli to tam moc hezké. Všude zeleň, nad stromy koukaly jenom obytné budovy. Pode mnou jsem viděla rozlehlé jezero a hned jsem se nadšeně vydala k němu.

,,Vodááá! JÉÉÉ!“ (strašně mě přitahují vodní nádrže a voda obecně)

Už když jsem se blížila, viděla jsem z dálky, že to jezero mi nebude asi příjemné. Bylo plné ryb v lidské velikosti, které měly lidské oči, hnědé, vykulené a zpod hladiny mě tak nepříjemně pozorovaly. Ale říkala jsem si, že se mi přece nic nemůže stát, protože jsem v astrálu a nějaké ujeté škaredé šilhavé ryby mi to tam nepokazí, když si jich nebudu všímat.

Začala jsem rejdit po hladině. Lehla jsem si zády do vzduchu a patou jedné nohy jsem brázdila hladinu jako vodní skútr, jinak jsem letěla pozadu se založenýma rukama a jenom jsem tak koukala, jak krajina kolem ubíhá a jak ty děsivé ryby z jezera různě vystupují a začínají vypadat fakt nepříjemně a naprděně, otvíraly pusu, jak kdyby mě chtěly spolknout.

Tak jsem to s tím jezírkem vzdala a že poletím někam jinam a podívám se, co tady máme dalšího… Ale najednou se to přerušilo. Jen co jsem vzlétla a vydala se za vysoké kopce, přeneslo mě to zpátky.

Myslela jsem si, že jsem se probudila z astrálu, ale ve skutečnosti jsem se vrátila zpátky do toho stavu jako na začátku, kdy jsem věděla, že levituji kousek nad postelí a zase to bylo extrémně příjemné, úplně nadpozemsky, úplně mi rejdilo lechtivé napětí v nervech. Příjemná změna oproti těm divným rybám… Navíc jsem už předtím i teď cítila, že ta síla, co mě nese ve vzduchu, je spojená s nějakým posláním, s nějakým člověkem, něco se zkrátka po mně chce. Jakobych přijímala data z morfických polí, zatímco jsem levitovala. Tak jsem tam chvíli relaxovala, přemýšlela nad tím co se děje, ale najednou slyším vysavač.

(Mám totiž doma robotický vysavač. Jednou už se mi stalo, že se zničehonic ve čtyři ráno zapnul a začal uklízet, protože když jsem ho předtím čistila, tak jsem ho nevypla a rejděním ubrouskem jsem tam nevědomky nastavila plánování úklidu na noc 😀 Takže jsem musela vstát a jít to všechno deaktivovat…)

Jakmile se ozval ten zvuk, stav levitace se přerušil a PRÁSK.

Zase jsem dopadla jak pytel brambor mimo postel a zase rovnou na obličej. Složila jsem se tam jak harmonika a začala jsem být naštvaná, že mě probudil ten vysavač a jak je to možné? Přece nejsem blbá, při posledním čištění jsem ho určitě vypla!!

Vůbec se mi nechtělo vstávat, cítila jsem jak se mi nechce, jak jsem rozespalá a tělo je těžké, unavené, jak z olova. Ale rejdit nosem v koberci příjemné taky nebylo a někdo musel jít vypnout ten blbý vysavač. Vstanu, otevřu oči a jsem už zase v tom pokoji co předtím. Ten vysavač tam byl, ale vypadal úplně jinak než můj a když jsem se na něho podívala a pomyslela na to že ho chci vypnout, ať tady přestane dělat rambajs, okamžitě se vypnul sám.

Rozhlídla jsem se. Ten pokoj byl úplně stejný, akorát že teď jsem tam nebyla sama. Na posteli, ze které jsem vypadla, seděla jedna korejka (myslím tím opravdu mladou slečnu z Koreje.. Černé vlasy atd. Proč zrovna tato národnost, fakt nevím.) a na zemi kousek ode mě seděla druhá. Ta se na mě dívala dost nepříjemně. Ne nepřátelsky, ale jakoby smutně, pohřebně… ale nic mi jinak neřekla.

Koukám na ty dvě a došlo mi, že tu nejsem náhodou. Podruhé se vrátit do toho samého pokoje přece není náhoda, něco tady musím udělat. Už se mi to předtím stalo, že jsem se v ,,astrálu“ zacyklila na dlouhou dobu a nepustilo mě to, dokud jsem tam něco nezjistila, nebo nesplnila. Už se s tím smiřuju, že cestuji mezi dimenzemi a že mnohdy to není tak úplně astrál. Což byl očividně tento případ.

,,Tak co, holky? Jakej máme plán?“

Ta druhá na mě vrhla zase ten divný pohled a neřekla nic. ,,No říkám mámE, protože jsem ve svém podvědomí, nebo ne? Ty jsi kus z mého já…“ Ta druhá zachmuřená korejka mi na to neřekla nic. Asi si myslela, že jsem blbá, když mi ještě nedošlo, že nejsem na výletě v astrálu a nebudu si tady hrát u jezírka.

,,Vyčkej na pokyny.“ Řekla ta první a vytáhla jakýsi papír. Přečetla jenom první větu, humor mě přešel a už jsem nepotřebovala nic dál slyšet, přesně jsem věděla, co bude následovat a co musím splnit.

,,Za chvíli sem dorazí Derek Nějak.“ (fakt jsem si nezapamatovala to jméno, už ho nevím, bylo to prostě nějaké jméno a příjmení)

,,A sakra. Musím okamžitě odtud.“ – To byl zajímavý moment.

Věděla jsem celou dobu, kdo jsem. Věděla jsem, odkud jsem sem přišla, měla jsem svoji identitu, byla jsem Alue a věděla jsem, že moje masité tělo spí v jiné dimenzi a čeká, až se do něj vrátí duše. Přemýšlela jsem úplně čistě, sama za sebe, jako když sedím tady a píšu ten zážitek do článku. Má rozhodnutí byla skutečně má, nechovala jsem se jako automat. Byla jsem při úplně normálním vědomí a myslela jsem analyticky.

Ale rozdíl tam byl tentokrát ve dvou věcech. Zaprvé jsem uměla levitovat a létat, zadruhé jsem viděla mentálně do budoucnosti. Ve chvíli, kdy přečetla to jméno, fungovalo to jako spínač. Okamžitě jsem věděla, že je to agent (jako z matrixu, úplně to samé). Věděla jsem přesně kdo to je a že mě jde z této dimenze vyhodit, ale on není ten důvod, proč jsem tady už podruhé spadla obličejem na koberec, mě sem zavolal někdo jiný a toho si budu muset nějak najít… Nesmím se nechat zastřelit hned na začátku.

S korejkama jsem se ani nerozloučila, otevřela jsem si jiné velké okno a vylezla rychle ven. Věděla jsem, že agent už je u komplexu budov, je ozbrojený a když mě uvidí, tak nezaváhá…

Lezla jsem po římse podél budovy a přemýšlela, na kterou stranu mu uteču. Nehodlama jsem mu to dělat nijak zvlášť jednoduché. První jsem si ho zpoza rohu budovy očíhla, kde vlastně je.

Měl staré černé hranaté auto – oproti těm futuristickým v této dimenzi docela rachotina – oblečený celý v černém, černé brýle, černé krátké vlasy, křivý ksicht, opíral se zamračeně o tu svou plečku, rozhlížel se pozorně kolem sebe, ale snažil se pro okolí být nenápadný. Očividně nesměl narušit daný chod událostí v této realitě… Už mě hledal, ale do domu nevešel, asi už věděl, že jsem utekla oknem a budu někde venku.

Pomalu jsem se přesouvala zpátky po římse na druhou stranu. Tam už bylo víc budov, mezi kterými by se dalo ztratit. Přeletěla jsem rychle na další dům. V tu chvíli mě agent uviděl, ale nestihl nic udělat, jenom jsem se mihla. Začala jsem vizualizovat rychlý let a prokličkovala jsem mezi pěti řadami vysokých budov. Agent by asi předpokládal, že se v některé schovám, protože najít mě nahodile v jednom z těch stovek bytů, by byla dokonalá jehla v kupce sena. Ale já jsem letěla pryč, daleko do krajiny. Spěchala jsem, přelítla jsem pár velkých kopců a hor.

Už mám zkušenosti z minula, vždycky když na mě pošlou agenta a ten mě hledá, největší chyba je schovávat se právě ve velkých budovách. Pokud vám realita dovolí procházet zdí, agent nemá šanci vás dostat, protože on je omezený pravidly dané dimenze, ale jinak pokud zdmi a stropy neprojdete, tak jste tam v dokonalé pasti. On vždycky ví kde jste a prostě si tam pro vás dojde. A i když se třeba schováte za nábytek, tak vás tam najde. Jediné řešení je proto rychlý přesun na velké vzdálenosti, protože agent tak rychle necestuje. Přesně jak řekl Morfeus, agenti jsou omezení pravidly matrixu a nikdy nejsou tak rychlí, jako Neo. Stejný mechanismus… Neříkám, že jsem Neo, ale učím se rychle.

Říkám: ,,Rychleji! Rychleji! Tohle nestačí!“

Najednou přestal pohyb v prostoru a přede mnou se začaly postupně skládat domy, hory, měnit roční období. Jako v tom filmu Lucy, jak seděla v křesle a mávnutím ruky posouvala čas. Tohle vypadalo úplně stejně…

Lucy – Crossing the spacetime continuum

https://www.youtube.com/watch?v=LWG3aFFhg8k

Chvíli na to fascinovaně hledím. Pak mi došlo, že už jsem moc daleko a říkám ,,Stop, tohle ne, já myslela cestu v prostoru a ne v čase!“

Mávla jsem rukou, zastavila čas zase na normální režim a najednou mě to teleportovalo někam úplně jinam. Realita se načetla podle toho, kde jsem zastavila čas, takže mě to přesunulo do daného místa a času v té samé dimenzi. Problém trošku byl, že jsem tím pádem nabyla vědomí v čase, ale chyběly mi vzpomínky na posledních pár let. Takže jsem tam prožila několik let, ale to se mi automaticky do vědomí nenačetlo. Musela jsem improvizovat.

Sedím v autě a jedu s nějakým mužem. Říkám si ,,aha, byl to skok v čase, takže teď na to musím plynule navázat a rychle se přizpůsobit.“

Podívala jsem se na něho. Byl takový statný a měl hnědé oči. Najednou mi zase v hlavě prolítly obrazy a věděla jsem, že to byl on kdo mě dvakrát vytáhl ven z těla do toho pokoje, kvůli komu tady jsem. Takže jsem ho našla.

Mluvil na mě, něco mi rychle vysvětloval, nestihla jsem se v tom zorientovat. Neřekla jsem mu, že jsem se právě probrala z časového skoku a musí na mě pomaleji, nevěděla jsem totiž, jestli by to vůbec pochopil. Takže jsem dělala, jakože chápu co mi říká. Týkalo se to něčeho, co jsme před chvílí prožili, až na to, že jsem si to nepamatovala.

Očividně jsme se dobře znali a on věděl, že nás pořád honí ten zatracený agent. Mluvil o něm, že nás pořád nedostal.

,,Našel jsem místo, kde budeme chvíli v bezpečí, tam si odpočineme.“

Zastavil u nějakého hotelu, nebo penzionu, ale zase bylo všechno hodně futuristické, nic nemělo ostré hrany, ale oblé, dokonce i budovy byly takové kulaté a neměly klasické střechy. Nevím k čemu to přirovnat, nikde jsem to předtím neviděla.

Vešli jsme do pokojíčku, kde byly dvě roztomilé postýlky s bílými závěsy a jemná světýlka. Luxusní pokojíček s velkým oknem. On už se chystal, že rovnou zalehne, byl dost unavený.

Najednou mi prolítly hlavou zase obrazy a já věděla, co se stane v příštích několika minutách. Bylo to, jakobych všechno už jednou prožila. Nebyly to nové obrazy, ale jakobych si vzpomněla, že vím, jak to bude dál. Jako když si vzpomenete a najednou víte, že musíte TEĎ změnit osud, abyste se tomu vyhli, protože znáte danou kolej. Věděla jsem, že můj úkol je chránit svého kolegu, že nesmí umřít.

Zůstala jsem stát ve vchodu a říkám: ,,Ne. Nesmíme tady zůstat. Nelehej si. Okamžitě musíme pryč.“

On ani neprotestoval. Nevím, co se mnou prožil během toho přehrávání času, ani jak jsme se našli, ale okamžitě udělal, co jsem řekla.

,,Kam máme jít?“

,,Rychle. Tudy. Zdrhneme přes koupelnu oknem, bude si myslet, že tam pořád jsme. Už nás pozoruje.“

Agent totiž už stál u hotelu a sledoval nás přes to velké okno. Kdybychom si lehli a dali relax, v tu ránu bude celý pokoj na maděru. Ještě teď si pamatuji rozstřílené bílé peřiny, a všechno od krve, v tu chvíli by selhala moje mise. Ale když jsme odešli do koupelny, trochu to agenta zmátlo, takže čekal…

Soukali jsme se ven oknem. Mně to šlo dobře, jemu hůř. Neuměl levitovat, protože on byl z této dimenze a platily na něho kompletní zákony a omezení. Dostali jsme se na oblou střechu. Snesla jsem ho na zem a chtěli jsme utíkat dál. Uběhli jsme tak 50 metrů a zastavili jsme se.

Najednou si uvědomuju, že nejsme dva, ale tři, že se ke mně tiskne malá holčička. Vůbec jsem nevěděla, jak se k nám dostala, ale evidentně k nám nějakým způsobem patřila. Nerozhlížela jsem se, takže jsem si jí předtím vůbec nevšimla, možná seděla předtím na zadním sedadle.

Neměla jsem čas ji odklidit do bezpečí, protože agent mezitím obešel dům a šel si pro nás. Měl něco jako vnitřní radar, pořád věděl, kde jsme. To umí všichni agenti, je těžké jim utéct.

Rozhlédla jsem se kolem a říkám kolegovi ,,Neboj se, je tu spousta svědků, teď po nás střílet nebude, nesmí.“

V okolí skutečně po ulici chodila spousta lidí, jeden pán šel zrovna vynést odpadky a když viděl co se to děje, zastavil se a pozoroval nás.

Agent ale přesto zvedl ruku se zbraní. Asi už byl unavený z těch mnoha let pronásledování a nechtěl si tu příležitost nechat utéct. Chvíli váhal, šlo vidět, že přemýšlí, kdo půjde jako první. Jestli jeho původní cíl, nebo ta blonďatá potvora, co vidí budoucnost?

Jak jsme tam stáli a tiskli se k sobě, bez milosti vypálil dvě rány. Všichni tři jsme spadli na zem, já na záda.

Začala jsem se co nejrychleji plazit pryč od těch dvou. Věděla jsem sice, že jsem tam jenom na určitou dobu, že můžu umřít a proberu se zpátky ve svém těle, ale pro ty ostatní to není hra a když umřou, budou skutečně mrtví. Když zalehnu někoho druhého, dorazí nás oba, ale když se odplazím, mohl by pálit na mě a ti dva by mohli utéct, nebo ho překvapit.

V tu ránu, jak agent vystřelil, začali okamžitě ze všech domů vystupovat lidé, pomalu ho obkličovat a agresivně na něho volali, že všechno viděli a že mu to v žádném případě neprojde!

To jsem přesně tušila, že se stane. Jednou se mi taky stalo něco podobného v lucidním snění, kdy jsem omylem narušila chod určitého programu, který najednou neběžel jak původně měl. Bylo dané, jak se tam budu chovat, ale já se probrala a udělala něco jiného. A obyvatelé se proti mě najednou spikli, volali na mě a začali mě pronásledovat. Zkrátka je to přesně tak, jak řekl Morfeus Neovi, že každý obyvatel nějakého matrixu je potenciální agent. To znamená, že si brání svůj systém a ve chvíli, kdy mu ho narušíte, vystoupí proti vám. Proto se nesmí dimenze takto hrubě narušovat, jinak si uděláte nepřátele ze všech jednotek, které tam žijí. Platí to i pro agenty, kteří tam vstupují odjinud, za účelem nějaké mise.

V této chvíli jsme měli štěstí, protože hrubého narušení daného matrixu se dopustil agent, který nesměl na tomto místě před svědky střílet. Měl to udělat někde potichu bokem, ale asi už byl tak vyřízený z neustálého pronásledování, že přestal respektovat pravidla a systém se tak obrátil proti němu.

Nestihla jsem se odplazit daleko, jenom asi deset metrů, pak mi došla síla. Ležela jsem na zádech a už jenom sledovala dění kolem. Agent přestal střílet. Asi ještě mohl, ale jak proti němu vystoupili obyvatelé daného systému, sklonil zbraň a chvíli tam stál. Asi nevěděl, co má teď dělat.

Viděla jsem, že mi valí z rukou krev. Jedna kulka mi prostřelila obě ruce v zápěstí, jenomže jak se ke mně tiskla ta holčička, musela projít přímo skrz ni, protože tam ležela a nezvedla se. Vůbec se nehýbala.

Druhou kulku jsem měla asi v plicích. Nic mě fyzicky nebolelo, ale nemohla jsem se zvednout a docházel mi kyslík, lapala jsem po dechu a vší silou se snažila držet při vědomí. Už jsem je nemohla dál chránit, ani jsem nevěděla, jestli jsem taky ozbrojená, neměla jsem sílu prošacovat si bundu a zjistit to.

Muž, který byl s námi, se zvedl, vytáhl zpod bundy také zbraň a namířil ji proti agentovi. V tu chvíli se mi ulevilo, byl zamazaný od krve, bála jsem se že je zraněný, ale asi to byla moje krev… Chvíli zaváhal, protože očividně taky nebyl žádný zabiják, ale nakonec ho střelil přímo do hlavy. Agent padl a zůstal ležet. Pak zahodil zbraň, objal malou holčičku na zemi a začal strašně brečet. Trvalo to dlouho, nemohl ji pustit z rukou. Sice jsme toho agenta sundali a jeho ochránili, ale zaplatili jsme za to taky jedním životem.

Snažila jsem se tam vydržet a ještě neumírat. Věděla jsem dopředu, že půjde první k ní, ale chtěla jsem se s ním taky rozloučit. Měla jsem na jazyku posledních pár vět. Nestihla jsem to.

Postupně se mi zamlžil zrak, a nastala tma. Chvíli jsem ležela paralyzovaná a čekala, co bude dál. Pomalu jsem se probrala v posteli. Nevěděla jsem, jestli je moje. – Otevřela jsem oči a vypadalo to, že jo. Že už jsem fakt zpátky ve výchozí dimenzi.

Pomalu jsem rozhýbala prsty na levé ruce. Byly úplně ztuhlé, jakoby mrtvé maso, což svědčilo o neobvykle dlouhém stavu duše mimo tělo. Nejvíc mě bolela obě zápěstí na rukách, pohnout s nimi bylo dost nepříjemné. Pak mi došlo, že ani nedýchám, tak jsem rozlepila plíce a bylo to, jako když jste moc dlouho pod vodou, najednou se vyhrabete ven a prudce se nadechnete.

Takže jsem rozpohybovala zápěstí, bolest po pár minutách pomalu odezněla. Bylo mi blbě a byla jsem celá úplně mokrá, jako politá kýblem, mokré pyžamo úplně vrzalo, když jsem se snažila pohnout.

Asi hodinu jsem tam ležela a jenom vyjeveně civěla do stropu. Měla jsem z toho dost smíšené pocity. Úspěch a neúspěch zároveň.

Co je to Matrix

https://www.youtube.com/watch?v=p4H1NHsIdS0