Následující série popisuje moji osobní zkušenost tak, jak se skutečně stala. Bez cenzury a bez přibarvování. Vím, že je článek extrémní. Není záměr někoho traumatizovat, ale vyděsit vás to může. Berte tuto skutečnost na vědomí. Tento článek obsahuje syrový popis extrémní bolesti. Pokud jste slabá povaha nebo vás čeká operace, raději ho nečtěte a otevřete si až druhý díl série.
Na jaře mi trhali zub moudrosti. Byla jsem kvůli tomu objednaná na čelistní chirurgii. Moje situace se zuby moudrosti je taková, že mi vyrostly všechny čtyři zuby. Horní zuby mám posazené ne zrovna ideálně, křivě, ale nejsou uzavřené v žádné kapse, nekazí se, takže tam můžou i zůstat. Horší je situace u spodních moudráků, které bohužel neměly dost místa.
Takže mi zuby zůstaly zezadu zakleslé do kosti a napůl zasazené v kosti ve slizniční kapse, kam se dostávaly sliny a bakterie. Něco takového samozřejmě nejde vyčistit. Vyklubal se z toho dlouholetý bolestivý problém, až jsem do toho trhání nakonec šla. Jenom ta představa trhání zubu byla pro mne tak strašně děsivá, že mi nedovolila jít dřív nebo preventivně, ale nic z mých strachů a představ nebylo dost strašné jako to, co jsem zažila doopravdy v ordinaci. Nic z toho, co se dá načíst na internetu, mě nemohlo varovat dostatečně před tím, co mě čeká. Nejhorší na tom je, že mám venku jenom jeden zub a na podzim musím jít i s tím druhým, který je ve špatném stavu a musí taky pryč. A je ještě hůř posazený. Absolutně netuším, jak to budu řešit. Ale to předbíhám…..
Přišla jsem do ordinace jak jsem byla objednaná. S tím, že jsem si musela aktivně léčit propuklý zánět, protože asi dva týdny po tom co jsme se rozhodli že zarezervujeme termín na trhání, se mi do obou zubů vrazil takový zánět, že jsem si mixovala jídlo v mixéru. I s přeobjednáním na dřívější termín jsem musela vydržet tak měsíc a půl. Za tu dobu jsem oba záněty stáhla na minimum na únosnou mez tak aby mě to nebolelo a dalo se jíst a doufala, že to snad bude stačit. Nestačilo.
Nebyla jsem objednaná na konkrétní zub, mělo to záviset na konzultaci, ale potřebovala jsem vytáhnout hlavně levý, jinak jsem doufala, že dáme oba (abych nemusela přijít dvakrát), což mi doktorka rozmluvila, že to v žádném případě nejde (a rozhodně měla pravdu).
Paní doktorka na mě už ve dveřích volala ,,nebojte se“, hned po pozdravu. To mě znejistělo. Pro mě to bylo jako: ,,máte se čeho bát, bojte se“. Nechala si ode mě rychle vysvětlit co mě trápí a který zub mě víc bolí. Vzala mě na křeslo a koukla do pusy.
V tu ránu jsem měla velice profesionálně na pět vpichů opíchaný levý spodní moudrák, ani jsem nemrkla… Říkám ,,takže jdeme na něj?“ – ,,Mno panebože, tam je zánětlivý chobot jako prase, ten musí okamžitě ven, ten druhej počká do podzimu.“ – ,,OK.“
Pak to začalo. Párkrát se mi jehlou zapíchla hluboko do tváře ke kořenům moudráku a ptala se, jestli mě to bolí… První tři vteřiny nic, potom tupá bolest. Říkám poněkud nejistě, že cítím tupou bolest a ukazovala kde. Sestřička i doktorka na sebe významně koukly a zachvěly se jim ruce. To jsem viděla, že je zle. Na to mi doktorka řekla: ,,Máte tam hluboko zánět, přes ten se umrtvení nedostane. Bez bolesti to dneska nedáme, ale musíte velmi dobře poslouchat co říkám a čím víc budete spolupracovat, tím rychleji to bude hotovo. Hlavně se s náma nesmíte prát, musíte držet. Vy jste už skoro případ na analgosedaci, ale mno….“
Všechno jsem odkývala. Říkala jsem si, že mi to asi říká pro jistotu, že to asi budu trošku cítit tak abych se nelekla. Že to určitě nebude tak hrozné jak to zní z jejího popisu, že mě asi zbytečně plaší.
Panebože to bych masakr… První mi rozřízly dáseň. Dáseň jsem měla umrtvenou, takže mě to nebolelo, ale udělaly mi dlouhý řez, který vedl až k šestce a dělalo to odporný škrabavý zvuk. Koukala jsem s vykulenýma očima, ale neříkala nic. Prostě šok. Nerozumím přesně, proč musel být řez tak dlouhý, možná kvůli tomu zánětu, aby vyšel ven. Rychle sušily aby na to viděly a vzaly další nástroj.
Pak přišlo odvrtání čelistní kosti. Co to je za bolest, se nedá popsat, ani se to nedá přirovnat. Je úplně ohlušující, absolutně vás to sevře jako do svěráku, nevnímáte nic jiného, jenom jak to šíleně bolí. Myslela jsem si vždycky, že kost nebolí když v ní nejsou nervy, že bolet můžou tak leda okolní měkké tkáně. Spletla jsem se… Začala jsem se klepat, tak udělaly malou přestávku a sušily krev. Vyvalil se mi do krve adrenalin, začala jsem být mimo a ptala se zoufale, jestli je to hotovo, nebo ještě budem… ,,Myslíte, že máme zub venku? Ne.. To byla jenom kost, to si teprve děláme místo.“ No to snad ne… Ale co teď, když už mám rozdělanou tvář? Říkala jsem si, že snad nic horšího než tohle už nemůže přijít. Nic nemůže být horší, než vrtání živé kosti.
Pak se vzalo páčidlo. Potáhla poprvé, nepopsatelná bolest. Musela se udělat pauza. Potáhly podruhé, pauza. Vzaly kleště a začaly páčit. Bohužel to nešlo tak rychle jak jsem doufala a když už jsem se klepala tak, že jsem jim gumovala křeslo podrážkami bot, další pauza. Čekaly, než se docukám. Jinak to vypadalo jako epileptický záchvat, ale byly to čistě svalové záškuby, zatímco já jsem se soustředila jenom na to, abych udržela pusu otevřenou a hlavu rovně. Vůbec jsem nechápala, jak něco takového můžu přežít a ještě u toho spolupracovat a držet otevřenou pusu. Povzbuzovaly mě jak jsem úžasná a statečná, upřímně mi to dost pomohlo, ale vůbec jsem nechápala, jak se mi tohle může dít. Jak je možné, že v 21. století trháme zaživa zub moudrosti. Jak to, že mě nepřevezou na sál a nedají mi něco silnějšího, když injekce nezabírá… proč mi třeba pod ten zub nenaplácá něco dalšího, když vidí že je to kompletně živé? Proboha proč.
Když už byla tak pátá pauza než se docukám, něco se ve mně zlomilo. Už jsem toho měla prostě dost a hlavou mi projela myšlenka, že teď nebo nikdy. Kašlu na jakoukoliv bolest, i kdyby mi měly urvat hlavu, tak ten zub půjde teď hned ven a hotovo. Za jakoukoliv cenu. Poslední pokus.
Doktorka chytla zub mezi kleště a rvala. Sestra mi mezitím kovovým hákem táhla tvář dál od zubu. Musela jsem u toho mít naprostý výraz šílence. Když už jsem myslela že bolestí omdlím, zapřela jsem se víc proti tomu zubu, proti tlaku, abych ho naopak zesílila a pomohla rychleji vyrvat. Několik dalších přestávek na vycukání jsem odmítala absolvovat. Čím víc to bolelo a křupalo, tím víc jsem v duchu nadávala a tím víc se zapírala proti zubu. Zub konečně povolil. A byl venku.
Za mě to bylo pocitově pět minut naprostého pekla… kamarádka co byla mezitím v čekárně říkala, že se ve skutečnosti z ordinace asi dvacet minut ozýval křik doktorů a strašlivé skučení, kdo byl na chodbě ten zezelenal.
Strčily mi do pusy gázu. ,,Zavřete pusu! Zkousněte rychle zkousněte!!“ Spěchaly. Ale nevím proč. Teklo to ze mě jak na jatkách, celý zákrok nestíhaly sušit a když jsem měla nakonec zkousnout, byla jsem tak zatuhlá, že jsem nemohla zavřít normálně pusu. Spíš jsem jenom tak sevřela gázu mezi čelisti a cítila, jak se mi všechno klepe.
Sestra po mě musela umýt úplně všechno. Celé křeslo, celé umyvadlo, dokonce i podlahu. I když jsem byla navlečená do zeleného munduru, nakonec ještě umývala krev i ze mě, z mých rukou, bůhvíjak se tam záhadně dostala.
Zůstala jsem s gázou mezi zuby seděl v křesle a čuměla do stropu s myšlenkou ,,Ku**a co to bylo…“ Začaly se mnou okamžitě třást, aby se ujistily, že jsem ještě vzhůru. Očividně byly zvyklé na to, že tyhle případy omdlí. ,,Jsem vzhůru. Jenom čumím.“ Procedila jsem přes vatu.
Sestra mi vatovými tampony umývala celý obličej a říkala něco ve stylu ,,abych mohla vyjít z ordinace jako dáma“. Tekly mi slzy proudem, první bolestí, pak šokem. ,,Nebrečte však už to máte za sebou“. Panebože té se to říká lehce. Doktorka se na mě usmála a řekla, ať už příště nečtu hovadiny na internetu (předtím jsem se přiznala, že mám všechno nastudované, včetně pooperační péče a jsem komplet nachystaná na všechno – což je DOBŘE!) … Koukala jsem na ni fakt vyjeveně, jak něco takového může vůbec říct. Nic co jsem četla, nebylo tak hrozné, jako tohle co jsem právě zažila.
Doktorka mi vysvětlila, že pod zubem byla granulózní tkáň. To je základ, který vzniká v ránách, když se tam má začít stavět nová trvalá tkáň. Tělo se prostě snažilo ten problém zahojit jak mohlo. Jenomže tím, že zub tam pořád byl, tělo nemohlo nic dostavět ani léčit, takže tkáň naopak dělala víc problémů, tlačila pod zubem, zhoršila zánět a pak ani nepustila injekci dál. Proto to bylo takhle živé. Kdybych přišla o několik let dřív, nemuselo to být tak strašné….
Mám pro vás dvě rady, pokud máte něco takového před sebou.
1. NEODKLÁDAT TO. Moje peklo bylo způsobené hlubokým zánětem. Doktorka mi narovinu řekla, že jsem měla přijít už o několik LET dřív a nemuselo to být tak hrozné.
2. POKUD I PO VPICHU CÍTÍTE BOLEST, TAK ANALGOSEDACE. Mám podezření, že vyrvat to zaživa je prostě rychlejší a levnější, jinak nechápu, proč jsme do toho šli. Jenomže potom hrozí popsaná zkušenost. Být hodný poslušný pacient není moc dobře, když vidíte že to pořád cítíte. Doktor vaši pusu nemá a nečte myšlenky, musíte hlásit. Kolikrát zubař sám uzná, že to zaživa dělat nebude, pošle vás domů i když už jste opíchaní a přeobjedná na jiný termín, kde vás přispí a udělá to bezbolestně.
Se stehy to nebylo tak zlé. Vysvětlili mi, že tu ránu nesmí úplně uzavřít a dostala jsem jenom jeden steh dopředu na tvář, kde končil řez. Šití jsem v dásni už cítila, ale po tom zážitku, ještě napumpovaná adrenalinem, mi to už bylo úplně jedno.
Chtěla jsem ten zub strašně vidět. Hrabala jsem se k němu přes mundur. Ukázala mi ho s větou ,,ale nesahat“. Ten pohled byl naprosto fascinující. Zub byl zdravý a kořeny měl úhledně složené u sebe, říkala jsem si, jak mohl zmetek tak držet, když má takový pěkný kornoutkový tvar. Bohužel jsem neměla sílu, ale v hlavě jsem si říkala, že si ten zub chci vzít s sebou, že je můj a že ho ukážu doma, ale po té hrůze už jsem to nedokázala zdiskutovat.
Vstala jsem z křesla a měla jsem pocit, že ode dneška jsem někdo jinej. Protože jsem vydržela něco tak strašného… ale proč vlastně? A dalo se to udělat líp? Vždyť jsem byla u specialistů na chirurgii…. Dodneška tomu nerozumím, proč mě nemohli přispat. Nemohli, nebo nechtěli?
Dámy mi vysvětlily, že na můj případ jsem pořád ještě byla v té lepší půlce pacientů, protože podobné případy jako já bohužel mívají a zejména muži to blbě nesou, někteří dokonce vstanou z křesla a začnou v panice běhat po ordinaci, nebo se s nimi začnou prát.
Holt v takové extrémní situaci se ve vás probudí vaše nejhlubší zvířátko, vaše skutečné já. V bolesti je to agrese. U mě se ta agrese otočila proti zubu který to všechno způsobil, u jiných se otočila proti doktorce, která se jim snaží pomoct. Zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo chtít ublížit člověku, který se mi snaží pomoct.
Ptaly se mě na moji lékovou minulost a současnost. Vzpomněla jsem si, že jsem měla jednou antibiotika když mi bylo asi 6, protože si pamatuju, jak mě mamka o půlnoci budila s práškem a jak jsem u toho brečela proč mě pořád budí, když potřebuju spát a jsem tak unavená… no co jiného by to bylo, než antibiotika. Takže jedny pravděpodobně jo. Od té doby komplet bez léků a bez antibiotik, všechno si léčím sama.
Uznale pokývaly hlavou, řekly že ,,to jsem teda dobrá“ a doktorka se rozhodla následovně. Předepsala mi nějaká ,,slabší“ antibiotika, která nevyvolávají alergické reakce. Když tedy neberu žádné léky, tak se neví, jestli můžu mít reakci na penicilin nebo ne. A že tentokrát mě opravdu prosí, abych je brala, protože můj případ byl dost zlý, zánět je dost ošklivý, musí se léčit a bez antibiotik nemám šanci, že je to opravdu nutné a moc důležité.
Sestra zkontrolovala co dělá díra, zbavila mě tamponu, ujistila mě že mám velmi dobrou krev, že suprově sráží a pokud budu dodržovat pooperační péči jak mám, neměl by tam být problém.
Všechno jsem odkývala a byla opravdu upřímně rozhodnutá s těmi antibiotiky poslechnout. Bylo na doktorce vidět, že mi chce pomoct a že to se mnou myslí dobře. A koneckonců, ona viděla co pod tím zubem bylo, jak to vypadalo, kolik hnisu. Já to neviděla. A když to dělá celý život, tak určitě má odhad na to, co už je závažné a co není.
Poděkovala jsem jim za pomoc, že mě zbavily toho zubu, protože mě trápil už hodně dlouho a užila jsem si s ním spoustu bolesti. Neměla jsem vztek, že mi to tahaly zaživa, protože opravdu nejsem zubař a skutečně nevím, a nedokážu objektivně posoudit, jestli tento postup byl nebo nebyl správný či normální nebo adekvátní, to by musel někdo z oboru, kdo zuby trhá a ví jak to funguje. Toto není hejt na zubaře, je to práce velmi potřebná a někdo to prostě dělat musí.
Vyšla jsem ven z ordinace. Všichni se dívali, jakoby zkoumali, jestli jsem celá. Šla jsem ke svému doprovodu a říkám tlumeně, že ten zub šel zaživa a nechápu, jak se něco tak hrozného mohlo vůbec stát. Pak jsem se poslušně odbelhala do lékárny a k antibiotikům (které byly zadarmo na pojišťovnu) jsem si přikoupila velké balení laktobacilů.
Snažila jsem se číst příbalovou informaci, ale byla jsem celá rozklepaná, bolavá, zmatená a nesoustředěná. Takže jsem si to přečetla jednou, dvakrát, třikrát a nenašla jsem tam nic, proč bych to nemohla brát. Naštěstí jsem rozvážný typ, takže jsem je nevzala dokud jsem ještě byla v nemocnici, ale řekla jsem si, že si na to večer udělám čas až přijdu domů a uklidním se. Že si to ještě jednou pořádně přečtu, pořádně nastuduju a zodpovědně se rozhodnu až pak, jestli je tedy budu brát, nebo nebudu.
Dostala jsem se domů až pozdě večer. Naštěstí jsem si dlouho dopředu zjistila všechno o extrakci zubu, takže jsem byla připravená úplně na všechno. Dostatečná zásoba tekutého protejnu, celý dům uklizený, články připravené na týden dopředu, v e-shopu všechny objednávky hotové… Takže jediná moje starost budou morčata a ten zbytek týden počká. A dobře jsem udělala, všechny tyto přípravy mi v hojení pomohly.
Ještě přidávám (protože to bude podstatné ve druhém díle aby vyprávění mělo logiku), že ten můj doprovod šel na stejný zákrok hned po mě, sice nešel zub zaživa, ale vrtal se ven hodinu a půl, protože byl zkamenělý. Takže taky ,,radost“ jak pro pacientku tak pro doktorku a ano, též předpis na antibiotika. Obě balení mám u sebe na stole a ještě vám k nim něco napíšu. To budete hodně koukat.
Pokud máte k mé zkušenosti cos konstruktivního říci, nebo máte vlastní zkušenost, napište. Je to už měsíc stará záležitost, ale pořád jsem z toho nešťastná a ráda bych otevřela diskuzi na toto téma.
Pokračování příště
Poslední komentáře
-není Jo.. nebudu už tyhle věci podporovat. Vidím v…
-Alue K. Loskotová Je potřeba si uvědomit, že Počátek a Konec…
-Aziza Tak samozřejmě, že budou nová data přechodu. Pro…
-armag Kedysi som našiel starý asi ešte komunistický časopis…
-mariankosnac