Jak porozumět dětem když jste totální dřevo, aneb návod pro nerodiče bez zkušeností / 1.díl

17.7.2018 v Poselství 12

Když jsem byla v pubertě, neměla jsem moc možností blíže poznat další mladší děti a tím pádem jsem se nenaučila s nimi efektivně komunikovat. Jediné s čím jsem disponovala, byly mé vlastní vzpomínky z té doby, ale nebyla jsem si jistá, jak a jestli na nich mám stavět. Takže kdykoliv se v mé blízkosti objevily děti výrazně mladší než já, zjistila jsem, že vůbec nevím, co s nimi mám dělat. Jak k nim přistupovat, jak s nimi komunikovat, nebo jak je chytat.

Brát si příklad z výchovy co byla aplikovaná na mě, jsem nikdy nechtěla. Jenomže když chybí ten správný vzor, kde ho mám sakra dohnat? A s kým takový ,,problém“ probrat?

Jestli máte podobnou zkušenost a připadáte si jako dřevo když jsou blízko malé děti, tento článek vás snad inspiruje.

 

Pamatuji si na jeden ze svých zážitků s miminkem, když mi bylo asi 11-12 let. Přišla paní, měla čerstvě potomka, kterému bylo pár měsíců a ještě ležel v zavinovačce. Koukala jsem na tu kremroli spíš zvědavě, než že bych učurkávala blahem.

 

 

,,Chceš si ho pochovat?“

,,Radši né…“ – než jsem to dořekla, mimčo přistálo v mých rukách a já zjistila, že ani nevím, jak tu kremroli mám správně držet, protože jsem to předtím nikdy nezkoušela.

Mimčo samozřejmě okamžitě poznalo, že je na moje ruky moc těžké, že ho držím křečovitě a bojím se jenom nadechnout a okamžitě začalo řvát jako na lesi.

Bylo mi záhy odebráno. Sice se mi ulevilo, že kremrole skončila zpátky u maminky, ale měla jsem ze sebe pocit, že jsem úplně neschopná, když mi to dítě nevydrželo v klidu ani deset vteřin, přitom předtím mělo dobrou náladu. Pár vteřin u mě a už řve. To jsem teda fakt přirozený talent.

 


 

Od té doby jsem se radši klidila, když byly poblíž kremrole, aby se náhodou někdo nesnažil mi to nacpat do náruče a aby kremrole zase nezačala řvát, když jsem taková ,,skvělá“ chůva.

Od té doby jsem začala mít trošku blok a byla jsem si nejistá svým přístupem k mladším, hlavně ke kremrolím, to byla úplná španělská vesnice.

 

 

Samozřejmě proběhly i dobré zážitky. Párkrát jsem hlídala malé děti a pokud mezi nás v tu dobu nikdo nevstupoval, postupně jsme se navzájem oťukali a našli si hru nebo aktivitu, která bavila nás oba a dětičky mě měly rády, i se mě pak dožadovaly, ale stejně jsem si dál připadala jak poleno. ,,Dokud jde všechno hladce a bumbrdlík se směje, je to dobrý, ale co budeš dělat, až se smát přestane. To budeš v loji kámo…“

 

Pak se mi stalo, když mi bylo tak 16-17, že jsem byla na nějaké přednášce, už pořádně nevím kde nebo proč. Ale přišla tam paní, co četla moje stránky a dovedla svoji dceru, že mě úplně zbožňuje. Dcera byla malá a už jak se nadšeně blížila, zdálky jsem čula, že bude průšvih.

Protože nezbožňuje mě, ale spíš nějakou idealizovanou formu, či představu mé osoby, která není reálná. To poznáte na první pohled, takový člověk se na vás dívá speciálním způsobem, asi jako když silně věřící svítí očičkama na hezký obrázek Ježíše, nebo panenky Marie. A když na vás takový pohled někdo upře, tak víte, že to bude zlý. Že toho člověka zákonitě zklamete. Protože víte, že nejste Ježíš z obrázku.

No vy to sice víte, ale ten člověk to ještě neví. Patrně si dal dost práce s tou výrobou idealizované představy o dokonalém člověku který má náhodou váš obličej a teď zjistí, že to byla jenom jeho představa…. Zákonitě vás to netěší, jste nervozní a znejistí vás to. Nevíte, jak se vyhnout přicházejícímu fiasku a trapasu. A chcete utéct. Ale nemůžete, protože byste to akorát zhoršili.

 

Tak jsme se s malou představily, položila mi nějakou otázku na strážné andílky, něco ve stylu jestli jsou a jestli se můžou zjevovat v nějaké konkrétně jmenované formě. To jsem ještě zvládla, chyták přišel s druhou otázkou. ,,Jestli můžou mít i podobu dráčků.“

A je to tady kámo. Podpásovka. A seš v loji. Teď to přijde, vítej realito.

Já neumím lhát, jsem v tom tak strašně špatná, že se mi ani nevyplatí se o to pokoušet a u dětí, které si všeho všimnou, mi to připadá tuplem zbytečné.

No vykládat jí něco o reptiliánech z planety M 51 a o tom že si projektuje draky na základě nějakého předsudku či fantastické představy, protože jí to připadá lepší než jiná forma, nebo protože to má podsunuté z médií, mi připadalo kruté. A taky složité, když s tím má problém většina dospělých, proč to cpát malé. Tak jsem jen opatrně řekla, že ,,ne. Že jako dráčci ne.“

Malá se na mě podívala ve stylu ,,počkám si na tebe za barákem až pujdeš dom“ a beze slova odešla.

A já si říkala: ,,Vidíš, jaký seš poleno. Blbej rozhovor s desetiletou holčičkou nezvládneš. Už se k dětem radši nepřibližuj.“

 

 

Když už mi bylo přes dvacet a můj pocit že jsem jelito a neumím to s dětma nepolevoval, rozhodla jsem se, že na to půjdu teoreticky. Jakobych se učila nový jazyk, nebo jakoby mě zrovna zaujal nový obor a tak ho začnu studovat.

Začala jsem zaujatě pročítat různé weby a články na téma dětí a miminek, ale moc mi to nedalo, spíš pár zajímavých poznatků. Články jsou osekané, pokud možno stručné a získat z nich komplexní náhled, je dost těžké, možná i nemožné. Asi záleží o čem ten článek je, jak je dlouhý a kdo ho psal, ale vesměs když chce člověk něco pochopit fakt do hloubky, je nutné pořídit si k tématu dobrou knížku, protože v jednom článku se to obsáhnout nedá.

 

Asi nejvíc mi pomohla kniha od Naomi Aldort – Vychováváme děti a rosteme s nimi, o které jsem věděla už řadu let nazpátek a chtěla jsem si ji hned přečíst, ale otázka ,,a koho s tím chceš vychovávat“ mě nějak zarazila, tak jsem to odložila. Chyba. Když vás nějaká knížka zajímá, je k tomu důvod, přečtěte si ji rovnou a neřešte, kdo má jaký názor na vaši četbu. Vlastně nikde není pravidlo, které říká, že nerodiče nemůžou zajímat děti.

Jako malí jste si rádi četli o dinosaurech a taky se vás nikdo neptal na co vám to bude, když žádného dinosaura nemáte.

 

Kniha Naomi Aldort mi pomohla pochopit to, co jsem si vždycky myslela, ale neměla jsem v tom jistotu. Že dítě je zmenšená verze vás samotných. Rozdíly mezi vámi sice nějaké jsou, ale jsou docela malé a postupem času vymizí. To nejdůležitější co je potřeba znát a dělat, pokud chcete být s malými dětmi v pohodě a pokud možno nezpůsobit trauma ani sobě ani jim, je PŘIJETÍ. Neposuzovat jestli jsou hodné nebo zlé, zbytečně nekárat, neomezovat, nebuzerovat, neponižovat. Sledovat to dítě, vnímat co dělá, co vám říká a přirozeně odtušit jeho emoční potřebu. Ani moc nejde o to co přesně spolu děláte a o čem si povídáte, hlavní je věnovat mu pozornost a neodsunovat ho někam bokem, jakoby obtěžovalo dospělé. A stejně se vlastně chováte i k dospělým, takže to umíte. Akorát že dítě je citlivější a víc reaguje, pokud dostane pocit, že vás nezajímá ono, nebo jeho názor, zatímco dospělý člověk to nedá tak najevo, anebo si to nebere tak moc.

 

Když to zkusíte, zjistíte, že spousta dětí co potkáte má problém s tím, že se jim dost nevěnuje pozornost ze strany dospělých a když jim tu pozornost opravdu dáte, jsou z vás úplně na větvi a jste u nich najednou top strejc, nebo top tetka. Protože jste právě naplnili jejich základní emoční potřebu. Je to potřeba být členem společnosti, a nebýt někde odšoupnutý bokem.

Tahle potřeba je stejná i u dospělého. Taky chce abyste se mu věnovali a abyste ho nesoudili. Akorát vám to nedá tak výrazně najevo, není kolem toho tak emoční, nebo to skrývá. Když pozoruju sebe, když mám blbou náladu a zeptám se sebe, co mi vadí, často zjistím, že mi nic konkrétního nevadí, že bych jenom chtěla, aby se mi teď někdo věnoval. Třeba aby se mnou někam šel ven, nebo si se mnou hrál, nebo si se mnou popovídal… Tahle potřeba trvá celý život, nikdy z ní nevyrosteme. A děti ji mají velmi silnou. Respektujte tu potřebu, tak jednoduché to celé je.

A naopak, když dítě zájem nejeví, nevnucujte se mu (ale to se vám moc často nestane).

 

(pokračování příště)

Komentáře

Ikona diskutujiciho aneta 2018-07-17 08:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ja jsem delala vychovatelku na skolach v prirode, to byl krest ohnem ? predstav so 40 decek 10-11 let ;-)

Ikona diskutujiciho Ivanitko 2018-07-17 09:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je fakt, taky jsem to měla s dětmi podobně. Spíš jsem teď předešla k buzeraci dospělých v přítomností dětí, protože pro mě děti jsou zajímavý studijní materiál. Ještě nemají naučené žádné vzorce chování jako dospělí a dá se na nich pozorovat nezatížené myšlení. Co je pro mě zajímavé. Je fakt, že koukat na cizí a vychovávat svoje je asi rozdíl.

Ikona diskutujiciho Andy 2018-07-17 09:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluško, také to mám podobné, že jak se objevil mladší jedinec nevěděla jsem jak s ním komunikovat. Akorát s tím rozdílem, že já byla od roka odkládaná do jeslí, kde bylo dětí hodně. Už jsem běhala a mluvila a když tam byl někdo mladší, trochu jsem se ho i bála. Myslím, že to je nejen nastavením, s kterým jsme se narodily, ale trochu i absencí "vymazlení" rodiči, kamarády, příbuznými… Že když se s tebou nejednalo "nijak", nebyl čas, nechce hladit, tak se dotýkat nebudeme atd., tak sám nevíš jak se chovat k té věkové kategorii, kterou už sis podivně prošel. Podle vzorce, co jsem nepoznal, toho se bojím. Mám tu plachost doteď, ale je to lepší a lepší, s dobrými přáteli se uvolním, aj se snažím udržovat oční kontakt :-D U psů to tak je, když se slabé mamce narodí plaché štěně a chovatel ho nehladí, protože nechce, tak se v dospělosti děsí úplně všeho i očního kontaktu. Je to dost náročná práce ho pak dávat do kupy, aby se ten pes uvolnil alespoň někdy. Bohužel je to docela časté…

Ikona diskutujiciho Zuzana 2018-07-17 11:52:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jej, dakujem za clanok!

Ikona diskutujiciho Sibyla 2018-07-17 14:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já měla deset, když se mi narodila první neteř .. mno, byla jsem fakt malá. Pak se mi ve dvanácti narodil synovec, byla jsem pořád malá, ale on mě chytil za srdce a nevím, jak je to možné, ale od té doby děti miluji celým svým srdcem.

Ikona diskutujiciho Alue 2018-07-17 18:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[5]:  Týjo… škoda že to nefunguje tak i dál.. ,,Chceš aby tě miloval? Poblij se před ním hnedle třikrát a je tvůj!" :D Já teda taky zažila pár chuťovek, ale tohle co popisuješ je opravdu extrém.

Ikona diskutujiciho Ayeri 2018-07-17 19:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Píše se lesy, ale to je jedno 🙂 zpátky k tématu. Tvému vztahu k dětem v minulosti rozumím. Mám to stejně a navrch nemám ráda děti. Nemám sourozence a v hodně mladém věku jsem prošla šikanou. Mimina mi nepřijdou roztomilý, hezký ani vtipný. Spíš naopak. Ke starším dětem netuším, jak se chovat, takže jsem akorát nervózní a v křeči. Prostě si děti nechovám, když nemusím, nehlídám a jakkoliv se jim vyhnu. Tvůj článek je jeden z mála na tohle téma, který jsem dočetla do konce a zaujal mě 🙂

Ikona diskutujiciho hanka 2018-07-18 17:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji za článeček, to je super téma:) já mám děti hrozně ráda akorát s nimi nejsem moc v kontaktu. Myslím že mi to s nima i docela jde, prostě se chovám jako k dospělému, mluvím s nima normálně jako s kámošem a snažím se nepoučovat, spíš pozorovat co jak dělají a ptát se jich na názor. Přijde mi to podobné jako komunikace se zvířaty.

Ikona diskutujiciho :) 2018-07-18 23:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tuhle knizku uz jsem cetla hodne davno, je skvela a ja delala asistentku pedagoga, deti mam rada stejne tak jako ony mne ?

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-07-21 02:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No né, to je ale milý článek:) Třeba se něco přiučím. Osobně teda můžu /snad/ říct, že to s dětmi – obzvlášť malými – umím, mají mě rádi a já je a je mi vždycky celkem fuk, čí jsou. O mimčech se ani zmiňovat nebudu, většinu z nich prostě miluju a od patnácti se těším na své/divný, já vím/. A to jsem nevyrůstala v nikterak extra láskyplném a už vůbec ne rodinném prostředí… Zajímavé, jak tohle má každý dané. Asi to bude i tím, že když ta má nebyla dostupná, schopná či ochotná, musela jsem si pro sebe uvnitř vytvořit svoji vlastní vnitřní mámu… Tak zůstala dodnes a teď je to vlastně výhoda, umím v sobě díky tomu najít dospělého střízlivého člověka, který se dokáže postarat už nejen o sebe, ale taky o ostatní děti. Alespoň tak to cítím, asi jsem holt rozená mamina se silnými mateřskými instinkty, co na to říct. Ještě větší talent na tohle je moje maminka(děti ji mají rády často samy od sebe, aspoň dřív tomu tak bylo), ale vůbec si to neuvědomuje, jako spoustu dalších věcí o sobě samé.

Ikona diskutujiciho Alue 2018-07-21 10:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[10]:  No jako nevim.. já byla v deseti fakt malej křehkej bobík. Ve dvanácti jsem nějak už začala mít vlastní rozum, ale byl to docela křehkej rozum. Zafouká a byl fuč.

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-07-21 17:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: ??? No tyo. Četla jsem, že tohle předčasně dospívání může způsobit i přemíra nějakých hormonů získaných třeba ze stravy(kuřata a tak podobně). To je super teda.

Napsat komentář: Ivanitko Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek