Vychováváme děti a rosteme s nimi
napsala: Naomi Aldort
rok vydání 2010, nakl. PRÁH
cena cca 200kč
Knihu napsala respektovaná americká terapeutka a rodinná poradkyně Naomi Aldort. Ukazuje ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič ani dítě a místo mentorování a manipulace se s dítětem zachází s úctou a respektem. Zjistíme z mnoha příkladů z praxe, že dítěti můžeme důvěřovat. Pouze se musíme zbavit starých a nefungujících rozšířených nesmyslů, co se vzorců chování týče. (zdroj)
O této knize jsem poprvé slyšela před pár lety, možná když mi bylo kolem dvaceti. Přátelé o ní vyprávěli jako o úžasné publikaci, která toho člověku hodně dá. Koncept mě zaujal, ale po chvilce diskuze, poté co jsem řekla že si ji také koupím, jsem dostala otázku: ,,A koho s tím chceš vychovávat?“
Možná tohle a možná něco jiného tak trochu zavinilo, že jsem se ke knize pár let nedostala. Konečně až teď… Otázka ,,koho s tím chceš vychovávat“ je pro mne docela zajímavé téma k úvaze. Proč by si bezdětná žena chtěla přečíst knihu o výchově, která představuje vyspělý, nenásilný a mírumilovný koncept? – Pochopitelně ne kvůli dětem které nemám, četla jsem ji pro sebe. Koho jsem s tím tedy chtěla vychovat? – Hlavně sebe samu.
Postupně totiž zjišťuji, že i když člověk nemá žít v minulosti, ale má se soustředit zejména na přítomnost, aby mohl budovat lepší budoucnost, poznávací výlety do minulosti jsou přesto léčivé a je dobré postupně rozhalovat pozadí jednotlivých zkušeností a vzpomínek, které máme… Za předpokladu, že se na ten těžký krok cítíme být připravení.
Čím lépe chápu svoji minulost a to co jsem prožívala, tím lépe chápu sebe samu dnes a pomáhá mi to být lepším, mírumilovnějším, vyrovnanějším a kompletnějším člověkem.
Tato kniha je poklad. Troufám si říci, že ji řadím mezi knihy, které mi toho daly nejvíc a měla by se vyvažovat zlatem. Rozhodně bych ji doporučila nejenom rodičům, ale i lidem, kteří podobně jako já občas tápou a patlají se v minulosti, přemýšlí co pořád bylo špatně, proč se věci děly jak se děly, proč rodiče říkali to či ono a proč jsme jako děti měli konkrétní pocity, kterým jsme sami nerozuměli a kolikrát je nechápeme ještě dnes? Proč jsme byli tak zmatení? Proč jsme neustále pochybovali o lásce našich nejbližších, když se o nás přitom celkem starali? Kde byl ten zakopaný pes?
Nad knihou Vychováváme děti a rosteme s nimi jsem vyronila mnoh slz a posmrkala spoustu kapesníků. Nejsem žádná výjimka, i já jsem byla vychovaná stylem zastaralé metody, která je založená na podmíněné lásce. Když jsem byla poslušná a dělala přesně to co po mě chtěli, měli mě rádi a byli na mě hodní. Když jsem nespolupracovala a nebyla podle představ svého okolí, neměli mě rádi… Byla jsem hodně bitá, několikrát do týdne, občas i na denní bázi, skoro vždy nespravedlivě (nikdy jsem nedělala špatné věci naschvál) a hrubě to narušilo moje vztahy v rodině, zejména vztah k otci. Nikdy jsem nechápala, jak mě může někdo tak surově zmlátit až se nemůžu v šoku ani nadechnout a přitom mi říkat, že mě má rád! … Jako dítě jsem si myslela, že jsem špatná. Že jsem vadná a lezu dospělým svou vadností na nervy. Dnes chápu, že tato surovost byla zkrátka projev jeho vnitřní nevyzrálosti, nevyrovnanosti a v žádném případě neměla nic společného se mnou… Neumíte si představit, jak se člověku uleví, když na tohle konečně dojde. Když někomu kape na karbit, tak mu prostě nikdy nebudete dost dobří. Tak to prostě je. A můžete se stavět na hlavu a nosit ze školy jedničky jak chcete…
Občas si říkám, jak by vypadal svět, kdyby každý nastávající rodič měl první složit nějaké psychotesty, aby se vědělo, že se bude ke svým dětem chovat normálně, že není nějakým způsobem mentálně narušený, nebo labilní… Kdyby takové psychotesty existovaly, prošli by jimi vaši rodiče, nebo ne?
Mnoho let jsem přemýšlela, proč jsem jako malá byla taková zablokovaná, proč jsem se pořád všeho tak strašně moc bála a proč jsem své dětství nenáviděla. Dodneška říkám, že můj život začal v mých 16ti letech, do té doby jsem nežila, ale nouzově přežívala. A když někdo říká, že dětství je krásné bezstarostné období života, mám dojem, že je z jiné planety, protože pro mě to bylo nejstrašlivější a nejbrutálnější období, do kterého bych se už nikdy nechtěla vrátit. Když to srovnám s tím co jsem si zvládla vytvořit teď, s tím co bylo tehdy, tak teď žiju v ráji. V dokonalé rajské zahradě. Obklopená milujícími přáteli, svými krásnými zvířátky a plody práce, která mě naplňuje. Absolutně se to nedá porovnat.
Nenáviděla jsem být dítětem, protože mě nikdo neposlouchal, nerespektoval, nikoho nezajímaly moje názory, ani potřeby, nikoho nezajímala vysvětlení proč mám nějaký názor, nebo proč něco konkrétního dělám, co mě k tomu vede… Sankce za můj rozdílný názor byly neúměrně kruté. Cítila jsem se vždycky nadbytečná, na obtíž, zbytečná, a nechtěná. Tuhle mizérii čas od času prosvětlovala moje maminka, jenomže pak onemocněla a šlo to úplně do kopru… Proto jsem si koupila tuto knihu. Cítila jsem, že v ní najdu odpovědi na otázky, které jsem stále neměla zodpovězené a vždycky jsem věděla, že bych jim potřebovala přijít na kloub a pochopit jednotlivé souvislosti a nechanismy. Chtěla jsem získat nový náhled, načerpat nové zkušenosti a poznatky od moudřejšího. Chtěla jsem opět transformovat trochu staré bolesti do nové moudrosti, udělat z hroudy bláta poklad.
Kniha primárně dává ucelený pohled na výchovu dětí, říká co konkrétně dělat, jak jednat, jak myslet a jak v sobě najít pochopení, lásku a respekt i ve chvíli, kdy bychom nejraději vybouchli a nadávali…. Ale pro mě to byl průvodce, který mi pomohl více pochopit sebe a rozklíčovat svou minulost.
Když Naomi v knize popisuje, jaké věty a jaké chování v dítěti vzbuzují pocity bezmoci, méněcennosti, nemilovanosti a zoufalství, vybavují se mi přesně vzpomínky, kdy se mi to dělo a najednou mi dochází jednotlivé souvislosti. Proč jsem se tak cítila, proč jsem byla zoufalá, co mě k tomu vedlo.
Když Naomi v knize popisuje, co s dítětem dělá bezohledná výchova, plakala jsem asi nejvíc. Ale byly to očistné slzy. Vždycky se mi ulevilo, že jsem v pořádku a vždycky jsem byla. I když jsem plakala, najednou mi pochopení a náhled na situaci dalo pocit svobody. Uvolnilo to ve mě staré zasuté vzpomínky, starou bolest o které by si člověk nemyslel že ji tam někde pořád ještě má a nakonec jsem se cítila svobodná, očištěná… Pochopená.
Naomi v knize tolikrát přesně popisovala a vysvětlovala dokonale moje pocity během dětství, které jsem nechápala a pořád jsem nevěděla, kde se ve mně braly! Znovu a znovu jsem byla v šoku, jak moc výstižná kniha je… A postupně mi všechno začalo dávat smysl. Začala jsem vidět souvislosti a následky tam, kde jsem je předtím neviděla a které pro mě byly záhadou. Odkud se vzala tahle úzkost, proč jsem jako malá nebyla schopná dělat tohle, nebo tamto? – A postupně se mi to s pomocí knihy vše osvětlilo, poskládalo do souvislostí.
Potřebovala jsem to… A asi vím, proč mi trvalo několik let, než jsem ucítila skutečné nutkání si knihu konečně koupit a přečíst. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem byla připravená se otevřít a znova si sáhnout na starou bolest, procítit ji, prodýchat, odpustit, transformovat, uzavřít, doléčit.
Naomi možná vůbec netuší, jak moc léčivou a terapeutickou knihu napsala. Že není jenom pro rodiče, ale i pro bývalé děti, kterým se nedostávalo pochopení a které stály přesně v roli špatných příkladů, které popisuje.
Když jsem mohla uvidět sebe samu z nového úhlu pohledu a poznat souvislosti, posunulo mě to kromě transformování staré bolesti k ještě větší sebeúctě a sebelásce. Vážím si sebe ještě víc než předtím, za to jak jsem to zvládla, jak jsem se s tím poprala, jak jsem se tím vším pomalu prokousala… Minulost člověk nevrátí, ale příběh který člověk vypráví sám sobě o sobě, se dá měnit. Můžeme měnit svůj pohled na ten příběh a proměnit bolest v radost. Když si něco připustíme, můžeme to pochopit. Když pochopíme, můžeme odpustit… a pak opustit. Opustit starý bolestivý vzorec, nechat ho volně odplout. Naomi mi pomohla být vnitřně svobodnější a jistější ohledně starých otázek, pomohla mi lépe se zorientovat ve starých myšlenkách a pocitech. Za to jsem jí moc vděčná.
Jestli její koncept výchovy funguje?
To já vám asi úplně neřeknu, nemám to na kom odzkoušet. Ale když jsem rozmotávala klubíčko své minulosti s pomocí této knihy, vybavovaly se mi představy, jak to mohlo být dobře. Jak bych reagovala a jak bych se cítila, kdyby se mi dostalo tolik respektujícího přístupu, který prezentuje Naomi. A tyto představy byly pro mě velice příjemné, hřejivé, harmonizující. Z chaosu dělaly pořádek. Cítila jsem, že by to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet a cítit. Jestli metody z této knihy budou fungovat na vaše děti, to vám fakt neřeknu… Ale na mě by fungovaly určitě.
I když musím uznat, že mnohé postupy musí být pro rodiče těžké, veliká škola života a veliká škola sebeovládání a přepisování starých zvyků. Mnohokrát jsem se i postavila do role rodiče a představovala si imaginární děti v různých situacích. A cítila jsem, jak moc těžká by ta pozice byla i pro mne. Třeba vidět dítě jak vám maže bobky po stěně a u toho aplikovat láskyplný přístup Naomi, aniž byste ho okřikli. Fíha…!
Proto má také kniha v názvu A ROSTEME S NIMI. Vy totiž ani tak nevychováváte své dítě (ono to nepotřebuje, od přírody dostalo správné naprogramování automaticky a výchova ho většinou naopak kazí a pokřiví), ale sami sebe.
Vy neučíte dítě jak být dobré, vy učíte sami sebe, jak být skvělým partnerem svému dítěti. Takovým partnerem, kterého si to dítě zaslouží a o kterého se bude moct opřít. Kniha vlastně nedává návod ,,jak na vaše děti“, protože neschvaluje metody manipulace, v podobě trestu a odměny…
A říká, že když přestanete s dítětem manipulovat a přestanete na něho aplikovat opičí lásku, která je pouze za odměnu v případě že je dítě poslušné, jakékoliv ,,problémové chování“ vymizí samo přirozeně, protože dítě nebude mít k rezistenci a kompenzaci důvody. Když se naplní přirozené potřeby dětí, spolupracují proto že vás milují a ne proto, že se vás bojí. A poté ani nemají důvody k zásekům, záchvatům, nebo naschválům, což jsou všechno zoufalé způsoby, jak získat pozornost a lásku, které dítě cítí nedostatek… Takové poznatky byly a jsou pro mne velice obohacující a osvobozující.
Poté co jsem si vyplakala srdíčko nad knihou, jsem získala i svobodnější pohled na lásku. Nebojím se vidět, jak málo lidí je schopno milovat bezpodmínečně a jak nepříjemně často na mě mé okolí aplikuje opičí lásku. A já mám tendenci se s ní spokojit a podrobit se, protože právě tuto opičí ,,lásku“ za odměnu a spolupráci znám ze svého dětství… Cítím se zle při setkání s opičí láskou a nevím proč a říkám si co je se mnou špatně… Pochopení, že moje nenáročnost a sebezapření pramení z mého dětství, mě osvobozuje a číní mě to více asertivním člověkem. Lépe se v sobě orientuji a lépe chápu, proč se v nějaké chvíli cítím špatně, kdy dochází k pokusům o manipulaci a kdy jsem terčem opičí lásky. Tím, že si to umím lépe rozebrat, to umím pojmenovat, vyslovit a umím takové chování i řešit, aniž bych zůstávala v pozici oběti a byla z toho zmatená. Už znám odpovědi. Nemám strach sama sobě přiznat věci, které bych si raději nepřiznala, protože zastírání skutečnosti jenom prohlubuje bolest a vede k dezorientaci.
Mám pocit, jakobych s touto knihou odkryla nějakou starou škaredou černou plachtu a našla pod ní kousek sebe sama, co mi někde po cestě upadnul. Musela jsem se ponořit do staré temnoty, abych v ní našla poklad. Bez odvahy nejsou výsledky.
A pořád platí to jedno jednoduché pravidlo, že jediná láska, která vás nebolí, je ta bezpodmínečná. Když vás láska bolí a vy nevíte proč, je to proto, že je umělá, manipulativní a za odměnu. Skutečná láska od vás totiž nic nechce, ani vy nechcete nic od ní.
Také se mi velice líbila poučka z této knihy o tom, že myšlenky jsou myšlenky a my se jimi nemusíme nutně zabývat. Protože ne vždy jsme to my, často jsou to jen programy a konstrukce, které jsme nabalili zvenku… A často je to jenom nepotřebný bordel, který vůbec poslouchat nemusíme a naopak nám zbytečně komplikuje život.
Že je mnohdy lepší myšlenky pozorovat, nechat jakoby projít kolem a když se usadí, tak si vybrat nějaké jiné myšlenky a tím si i vybrat jiné chování, než je to, co se nám nabídne automaticky, díky starým zažitým programům.
Dělám tohle už delší dobu (i před knihou) a zjišťuji, že mi to pomáhá být k sobě více upřímná a lépe chápat kdo jsem doopravdy. Když odsouvám nefunkční konstrukce, tak se dostávám více k sobě, tím ty konstrukce oslabují až zmizí, protože posiluju své pouto sama se sebou a ne s těmi konstrukcemi.
Kniha je zkrátka úžasná. Dokonalá. Nadčasová. Pokroková. Pohlazení po duši. Měl by si ji přečíst každý, i když vůbec nemá děti.
… Ještě mám na nočním stolku připravené dvě knihy o dětech, jednu dokonce o sebeléčbě po traumatickém dětství. Těším se co si z nich odnesu nového a můžete se případně těšit na další recenze.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Tak ideálny by bol nejaký domček pre ježka…
-mariankosnac Není to tak těžké. Záleží na tom čemu…
-Petra K tomuto tématu mohu poradit obyčejné pohádky. Zavřít…
-Petra Zlatý věk už tu dávno je. Respektive tu…
-Petra