„Prostě neumím říkat ne, je mi to hloupé“, „Pořád mě někdo využívá“, „Když já se nechci někoho dotknout tím, že bych ho odmítla…“ – takové věty velmi často slýchám od svých klientek na konzultacích nebo v rámci tréninků. Co je příčinou, že se žena neumí postavit sama za sebe? Jak si s tím poradit a co konkrétně dělat?
„Ano“ a „Ne“ jsou dvě slova věčně přítomná v životě každé ženy. Vyznačují hranice, demonstrují, jaké jednání ostatních je žena ochotná vůči sobě strpět a jaké už ne. Umíte si snadno obhájit své teritorium? Otestujte sama sebe a zkuste si odpovědět na pár otázek.
S partnerem – nakolik respektuje váš názor, nakolik vnímá vaše žádosti? Můžete mu s lehkostí říci, co se vám ve vašem vztahu nelíbí, včetně sexu?
S dítětem – nastolujete snadno a jasně zákazy, vytyčujete hranice, kdy se něco ještě může a kdy už ne?
V zaměstnání – odpovídá výplata, kterou dostáváte, vašim znalostem? Často se necháváte zavalit prací, kterou by měl dělat někdo jiný? Už několik let se ostýcháte požádat o zvýšení platu?
S příbuznými a přáteli – půjčujete jim peníze s lehkostí a rychle? Bez váhání souhlasíte s hlídáním jejich dětí nebo domácích mazlíčků? Ochotně je necháváte na den či měsíc přijet a zůstat u vás na návštěvě? – Pokud jste na většinu otázek odpověděla kladně, není vás už pomalu za tou hromadou cizích zájmů vidět.
Jak k tomu dochází, že jiní jsou u vás vždycky na prvním místě?
Příčina číslo 1: Dětská zkušenost. Jestliže jste se už v dětském věku naučila uvažovat tak, že „nejdřív je třeba myslet na druhé a teprve pak na sebe“, jestliže se do vašeho pokoje vcházelo bez klepání nebo jste ho ani neměla, naučila jste se, že lidé navzájem si blízcí mají všechno společné, neexistuje žádné „moje“ a „těch druhých“. Je pro vás těžké říci „ne“ nikoli proto, že byste nevěděla jak to říci, ale v prvé řadě proto, že svým vlastním přáním nedůvěřujete a tím spíše je neumíte nastolit jako prioritu.
Příčina číslo 2: Snaha být v očích jiných za „hodnou“. Jaké vlastně jsou ženy, které ze všeho nejdřív myslí na jiné a teprve potom na sebe? Jednoduchá odpověď. Jsou milé, dobrosrdečné a bezkonfliktní. Jsou to ideální partnerky a matky, nenahraditelné pracovnice a nejlepší přítelkyně. Do téhle pasti se nejčastěji chytí ženy, které se ustavičně ohlížejí na mínění ostatních. Když dospějí, snaží se být stejně tak hodnými holčičkami, jakými byly v dětství, stále tak moc touží dostávat samé jedničky jak ve vztahu k dětem, tak k partnerovi i k jiným mužům v práci, že s lehkostí obětují samy sebe.
Příčina číslo 3: Obavy z reakce. Mnoho žen nedokáže nikoho odmítnout právě proto, že mají velkou obavu, aby se ho nějak nedotkly, aby mu snad neublížily nebo aby nevyvolaly jeho agresi a nepřišly o vztah, navyklou pozornost a relativní pohodu.
Pokud se chcete naučit hájit své teritorium, především se zamyslete a s určitostí si ujasněte, komu se vlastně tolik bojíte dát najevo své vlastní mínění. Mužovi? Dětem? Šéfovi, kamarádce nebo příbuzným?
Důležitý krok: zbavit se role hodné holčičky.
Možná, že už jste si na to zvykla a velmi pravděpodobně si na to zvyklo i vaše okolí. Položte si však otázku: o co přijdete, jestliže řeknete NE? Co tak strašlivého se stane, jestliže se konečně odhodláte projevit sebe sama takovou, jaká doopravdy jste? Vědomě dejte průchod svým obavám, pokuste se nahlédnout, nakolik jsou reálné a nakolik jde prostě jen o vaše fantazie.
5 kroků k tomu, abyste si vybojovala své teritorium:
- Aby se s vaším názorem počítalo, začněte s ním počítat především sama. Než přijmete jakékoli rozhodnutí, zamyslete se důkladně nad tím, co by vám skutečně vyhovovalo a co ne. Teprve až sama sebe začnete stavět na první místo, bude pro vás problém s vyslovením NE řešitelný – a dokonce velmi snadno.
- Vždycky pamatujte na svoji důstojnost a zejména na to, že vaše potřeby, přání a zájmy jsou zcela rovny potřebám, přáním a zájmům jiných lidí. Stejně jako oni máte i vy právo chtít a dostávat to, co si přejete.
- Učte se zodpovědnost
rozdělovat – nespěchejte hned každému pomáhat, rozhodně ne dokud vás někdo o pomoc nepožádá. Jestliže vás o ni někdo prosí, nijak se neostýchejte vzít si čas na rozmyšlenou, abyste si mohla jasně uvědomit, nakolik jste ochotna podílet se na řešení cizích problémů a zda se přitom nevzdáváte něčeho, co je pro vás důležité. - Přerušte nežádoucí vztahy, ve kterých vás vaši blízcí nebo známí s určitostí pouze využívají k řešení svých osobních starostí a problémů a ještě jim to, co pro ně děláte, připadá málo. Dejte si odstup od psychologických upírů. Záhy sama postřehnete, jak snadné náhle je s lidmi komunikovat.
- Když odmítáte něčí žádost, používejte takzvaného „Já sdělení“. Využijte přitom formulací typu „Já teď musím…“, „Opravdu si považuji našeho vztahu, ale tvou žádost splnit nemohu…“. Druhá strana je jednak přijme daleko snáz než pouhé úsečné „Ne“, také jí tím demonstrujete, že také vy máte svá přání a své priority.
Odvaha říci „ne“ není ani tak uměním nebo dovedností, jako spíše určitým postojem ve vzájemném vztahu. Občas se totiž raději schováváme za svojí ústupností, než abychom riskovaly a projevily sebe sama. Ne onu „hodnou holčičku“, ale skutečnou živou ženu s jejími přáními a zájmy, které naprosto nemusejí vyhovovat okolí.
Pokud je pro vás důležité uchovat si vztahy s lidmi kolem vás, buďte vůči nim upřímná. Začněte v rozhovoru kromě věčného „ano“ používat také „ne“. Vaše schopnost hájit si svém teritorium vzbudí nejspíš zpočátku údiv a možná některým lidem i zkazí náladu, protože si už dávno zvykli řešit své problémy na vás účet. Nechte je být i s jejich údivem a zkaženou náladou. Sama sobě dovolte být docela obyčejně živá a opravdová a ne pouze „hodná“.
Nezapomínejte, že když jiným řeknete „ne“, říkáte tím zároveň „ano“ sama sobě, svým přáním, svým hodnotám i novým vztahům, v nichž každý odpovídá sám za sebe.
a jsem za to ráda. Umím si říct NE, když mysl a tělo říkají NE. A už se nenechávám využívat. Jsem na všechny slušná, nikomu nechci ublížit, ale vím kde mám hranice a přes ty prostě vlak nejede. V klidu řeknu "ne, toto se mi nelíbí"/"ne, tohle už je moc"/"ne, to ty máš tuhle práci dnes dělat, já jí dělala včera"… a tak podobně. V klidu vysvětlím své stanovisko bez zbytečných emocí, už nemám důvod nechat si ubližovat, na to nikdo nemá právo. A když je vztah toxický, odejdu z něj – pokud to dotyčný nechce dál řešit, což většinou nechce. Takže je to jeho nedořešený problém a je mi líto, ale nenesu za nikoho odpovědnost – musí dál řešit beze mě. Prostě jsem se na naučila v praxi, že když chci pomoct druhým, musím taky být nejdřív já sama v pohodě a vědět, kde jsou nějaké hranice. Druzí se pro vás také nerozkrájí, proč byste měli vy pro ně. Konečně jsem došla do bodu, kdy se mám až moc ráda na to, abych zůstávala ve vztahu který mi ubližuje a prostě dotyčného nechala s jeho(mnou nevyřešitelným)problémem samotného a ať si myslí co chce, nemusím nic vysvětlovat, obzvlášť, když ten druhý ani o ničem mluvit nechce(znáte to. chce si s partnerem rozumně promluvit o problémech, které očividně ve vztahu máte, ale on začne jen podněcovat hádku a všechno hrotit, dělat z vás viníka a ze sebe jen oběť a vyčítá vám totální kraviny, které mu nikdy předtím ani nevadily. přitom by se to dalo udělat v klidu).
Poslední komentáře
-Petra K tomuto tématu mohu poradit obyčejné pohádky. Zavřít…
-Petra Zlatý věk už tu dávno je. Respektive tu…
-Petra No jo, jenže k tomu aby člověk rozhodl…
-Petra "Nemůžeš se vrátit, musí tě přijmout planeta." Tak…
-není