Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když jsem začala chodit s jedním klukem (jedna z prvních „lásek“, nebo jsem si to alespoň myslela), co kouřil, náš vztah velmi rychle pohořel v podstatě na samém začátku na jeho neřestech. Že je kuřák bych ještě možná tolerovala, ale ve chvíli, kdy mi pustil svoji oblíbenou hudbu (techno s názvem „sexy“, kde se třepaly kozaté baby v helmách u zapnutých sbíječek), seznámil mě se svou partou kamarádů (banda vesnických ožralců) a začal mi vykládat, že ví že brzo umře a proto se o sebe nemusí starat, že klidně může jít na smrt zhuntovanej, nebo že má v sobě obrovskou nenávist, skutečně jsem se zarazila a položila si otázku: „S jakými lidmi se to tady stýkáš?“ … Opustila jsem ho. Došlo mi, že je úplně mimo moji ligu a má na mě špatný vliv.

Předtím i potom na úplně stejných věcech pohořely i mnohé jiné pokusy o vztah. Ať už přátelský, nebo milostný. Když jsem zjistila, že objekt mého průzkumu a potenciálního zájmu je nevychované hovádko boží, nebo že mě protějšek ponižuje, hned se mi ten člověk zprotivil a hodila jsem ho přes palubu. Tohle ve svém životě nechci. Nechci kolem sebe mít žádné úchyláky, lháře, feťáky, lidi co si neváží sebe ani mě, lidi co neumí poděkovat a pozdravit, lidi co ze mě sají energii, nebo kterým připadá zábavné mě ponižovat. Ani nechci mít poblíž sebe nikoho, kdo moje kvality považuje za přetvářku, nebo je obrací… A to přesně humatoni dělají. Po letech neustálé palby aby se člověk už pomalu styděl říct nahlas co si myslí a projevit dobrou vůli, aby se nějaký humaton náhodou neurazil.

Humatoni považují za zábavné někomu ublížit, obelhat ho, zmanipulovat, nebo ponížit. Ozvěte se, jestli máte stejnou zkušenost jako já: Když jsem byla malá, nechápala jsem na svých vrstevnících jejich styl hry. Byli jsme venku jako skupina, někdo se šel domů napít a ostatní řekli: „hej, zdrhneme mu“. Ptala jsem se proč. „Jenom tak, je to sranda,“ zněla odpověď. Když jsem odmítla, vyloučili mě ze skupiny. Dělávaly to opakovaně různé skupiny dětí ve kterých jsem se ocitla, takže to vypadalo, jakože to je normální, že si takhle děti hrajou. Nikoho netrápilo, že dítě, kterému se zdrhlo, to pak řešilo a bylo z toho nešťastné.
Odmítala jsem tento vzorec převzít, připadalo mi to bezohledné a odporné. Takto jsem nakonec skončila v přátelském vztahu s outsidery, zatímco namistrovaní „bullies“ mě neměli rádi za to, že jsem se zastávala slabších a čekala na pomalejší. Jednak jsem tak byla vychovaná, druhak mi to přišlo normální.

Pamatuji se na holku Denisu, se kterou se nikdo nechtěl kamarádit, protože byla mimořádně zákeřná. Bylo mi asi 7. Zkusila jsem to s ní. Hned napoprvé mi zdrhla, ale pak si neměla s kým hrát, tak na mě počkala u domu. Omluvila se mi, řekla že to byla jenom sranda, že to nemyslela zle a když jsem jí odpustila, přivedla mě k tůji a tam mě půlhodiny přesvědčovala, že ty plody na tom stromku jsou jedlé. Trvala na tom, že to musím ochutnat. Když jsem nakonec polevila a zkusila to, byly hořké a vyplivla jsem je. Když jsem se jí zeptala, proč mi to udělala, když věděla že se to nedá jíst, začala se zlomyslně smát a utekla.
Tyto zkušenosti pro mě vždycky byly šok, protože u nás doma se tyto věci vůbec neděly a děti v mém nejbližším okruhu se takto vůbec nechovaly. Setkání s vnějším světem plným podrazáků a zlomyslných lhářů, byla hodně studená sprcha, hodně nepříjemný úvod do reality tohoto světa… A já jsem se dlouho odmítala poučit a hlavně jsem si pořád říkala, jak může být někdo tak hrozný šmejd. Nedošlo mi tehdy, že humatonka Denisa ze mě prostě potřebovala vysát energii.

Jednou jsem si hrála s kamarádkou na písku, to mi bylo asi 8 a přišla k nám starší známá se svou kamarádkou a začaly na nás mluvit německy. Tehdy jsme byly moc malé a nevěděly jsme, že to je jazyk a že ho mají ty holky ve škole. Když jsme se ptaly, co dělají a o co jim jde, křičely na nás „Was?!“ Blbě se tlemily a pak byly agresivní. Rozšlapaly nám bábovičky, zbořily hrad a pak se nám posmívaly. Nechápala jsem co to do nich vjelo. Myslela jsem si původně, že jsou to slušné hodné holky, ale zřejmě nebyly. Pokazily nám náladu a vyhnaly nás z pískoviště. Proč? – Chtěly naši energii.
Byly jsme z toho hrozné špatné a ještě jsme si musely u mamky zjistit, co to po nás křičely, abychom vůbec pobraly, co se nám to stalo.

Nebavila jsem se s žádným děckem, které se chovalo takto odporně a za odměnu jsem poslouchala, že jsem namyšlená, že se povyšuju a že dávám ostatním děckám najevo, že jsem lepší než oni… Rozhodně jsem byla lepší, už jen z pozice toho, že nejsem zlomyslný biorobot, který se baví ponižováním druhých lidí.

Když mi bylo asi 14, jeden známý přijel navštívit naši rodinu se svým kamarádem na víkend. Celý den si ze mě dělali srandu tím, že mi vykládali, že ten jeho kamarád je najatý přítel. „Když někam jedeš a nechceš být sám, tak si zaplatíš člověka u agentury, co hraje tvého kamaráda.“ A celý den mě o tom přesvědčovali a vyprávěli mi podrobnosti o tom, jak to v takové firmě funguje a kolik to stojí. Zajímavé je, že jim oběma bylo okolo 40ti let a ten známý byl původně člověk, ke kterému jsem měla důvěru a kterého jsem si hodně vážila.
Nevěřila jsem jim a ptala jsem se jich, proč mi to vykládají, nechápala jsem, o co jim jde. Pak večer, těsně před odjezdem, řekli, že mi celý den lhali a bez omluvy odjeli… Cítila jsem se jako dvakrát použitý toaletní papír a nerozuměla jsem, proč má dospělý člověk potřebu chovat se takto infantilně a dělat z mladšího člověka celý den idiota.
A to jsou přesně metody biorobotů. Tím, že mi celý den vykládali nesmysly, mě zneklidňovali, znejisťovali, mátli a tím ze mě vysávali energii. To byl celý záměr. Odhalit na závěr své lhaní, pak byl poslední hřebíček do rakvičky, protože mě to nesmírně zklamalo a tím ze mě dostali energie ještě víc.
I přesto, že to udělali za zády mé rodiny, mi došlo, že jsou oba dva vadní a ztratila jsem důvěru. Nevěděla jsem, že jsou to ve skutečnosti dravci, kteří mě infantilní zábavou použili jako zdroj energie.

Pokládám si otázku, kdyby za mnou třeba v osmi letech někdo přišel a řekl mi pravdu, jestli bych tu pravdu vůbec byla schopná unést. Možná pro mě bylo opravdu lepší, si tím vším projít.

Moji učitelé byli z velké části také humatoni jako poleno. Zajímavé třeba byly situace, kdy do mě zezadu třeba 20 minut v kuse pořád někdo šťoural a já tiše upozorňovala, aby mě nechal napokoji. A učitelka si toho vůbec nevšímala. Ale jakmile jsem se po něm ohnala, v tu ránu jsem dostala napomenutí, černý puntík a nikoho nezajímal důvod a nikdo nehodlal poslouchat, že akce vyvolala reakci. Připadalo mi to divné.
Nebo když v TV běžela reklama na panenku, která přišla, když jsi zatleskal. Shodou okolností se jmenovala Karolínka. Spolužáci za mnou běhali, tleskali a zpívali znělku z té písničky. Dělali mi to celé měsíce. Pak jsme byli s učitelkou biologie venku s celou třídou a sbírali nějaké listí venku. Spolužáci na mě začali pokřikovat znělku z reklamy. Když jsem zazpívala zpátky ,,zatleskáš a dá ti do držky“, učitelka mi vynadala a začala mě stírat za to, že jsem zlá na spolužáky a ještě jim vyhrožuju. To, že na mě předtím dobrých deset minut pokřikovali, jakoby vůbec neslyšela.

Humatoni totiž nejsou od toho, aby dávali smysl, nebo se chovali férově a rozumně. Mají úplně jiný záměr.
To samé byla situace, kdy celé město vidělo obrovské zlaté UFO a za dva měsíce si na to už nikdo nepamatoval. Vůbec to nedávalo smysl. Psala jsem o tom v knize Svítání. Jakto, že všichni absolvovali výmaz paměti a já se svým druhým svědkem ne? Protože vymazat v programu program jde zřejmě snadno…?

Občas jsem nějakému učiteli přetavila drátek tím, že jsem ho vyvedla z rutiny. Měli jsme na střední biologa, který se před námi naparoval jako strašný expert, ale jakmile se mu položila otázku na něco, co není napsané v učebnici, tak byl v kelu. Například nebyl schopný vysvětlit lanugo. Podle učebnice dítě v děloze spolyká svoje ochlupení a to z něj po jeho porodu vyjde jako černý bobek… málem jsem padla pod lavici, taková hovadina!! Zeptala jsem se ho, proč by dítě mělo polykat v děloze chlupy a jestli spíš černý bobek novorozence není sražená krev, kterou polkne jak se dere porodními cestami? A biolog byl v kelu.
Pak jsme jednou probírali chlorofyl, zeptala jsem se ho, proč náš potos na poličce má na listu bílé pásky a není celý list zelený, když to pro tu rostlinu přece není výhodné? Biolog byl v kelu… Vůbec ho nenapadlo odpovědět, že je to výsledek šlechtění, kdy se genetická vada, co vypadá na oko hezky, cíleně upevňuje. Místo toho opakoval, že ta rostlina to tak má a že na tom bílém pásku ten chlorofyl není… Tehdy mi došlo, že samostatně nemyslí, že jenom opakuje co má přečtené z knížek, ale neumí to použít.
Mysl humatona totiž není originální dílo, je to nekonečně dlouhý pásek nahrávek, které se jenom přehrávají. Proto humatoni neumí nic svého tvořit, místo toho opakují, kopírují a napodobují to, co už existuje.

Můj život se skládá z obrovského množství těchto záhadných zážitků, kdy se lidé okolo mě chovali pomateně, nelogicky, jako blázni, nebo jako zlomyslní nelidé. A až s pochopením matrixu to vše začalo dávat smysl. Jistě se takto humatoni chovají i k sobě navzájem, jenomže si toho tolik nevšímají a neuvědomují si hloupost svého chování, protože jim to připadá zřejmě normální.

pokračování příště

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022