Jak vypadá restart starého matrixu

3.2.2019 v Zážitky 15
Dnes v noci jsem měla zvláštní ,,sen”. Objevila jsem se na planetě, kterou obývali lidé, ale měli trochu jiné vlastnosti, jinak vypadali, měli jinou kulturu, jinou architekturu, jinou infrastrukturu, jinak se oblékali.
Prostředí na této planetě také vypadalo jinak, nebe bylo fialové a země vyprahlá, se suchými travinami. Podnebí teplé, mírné. Já jsem měla jinou identitu, v tom snu jsem byla mladá žena, ale patřila jsem k nim, k jejich národu.
Objevila jsem se v tomto snu ve chvíli, kdy jsme seděli na kopci, poblíž našeho města, na které jsme měli perfektní výhled. To vypadalo dost zvláštně. Budovy měly spíše tvary krytů, byly zapuštěny do země, části konstrukce viditelné nad zemí se jevily jako prosklené. Patrně to byly jen průhledy se strážmíni věžemi, vzdušnou obranou a skutečná podzemní města byla pod povrchem.
V tomto čase jsme byli ve válce proti nějaké vysoce vyvinuté umělé inteligenci, na kterou jsme neměli zdroje, technologii a už ani lidi. Dala by se popsat jako rasa android, nebo animus. Ve snu jsme se přímo nepotkali, ale když jsem tam byla, najednou jsem měla vzpomínky a znala jsem je. Pro nás to byli mimozemšťané.

Spousta z nás už byla zabita a byli jsme vyčerpaní z dlouhé války. Byl to tak trochu ,,postapokalyptický” děj, ale ne zcela, ještě jsme byli naživu a planeta také.
Ve skupině mužů jsme rokovali nad tím, co budeme teď dělat, co si počneme a jak nahradíme naše ztráty, jak se budeme dál bránit proti vetřelcům.
Poradu jsem přerušila tvrzením, že jsme všichni už teď lapeni v matrixu a že je – a bude – s námi manipulováno. Nikdo to ale nechtěl poslouchat.
Pak se něco začalo dít, tak jsme všichni vstali a koukáme na krajinu, kde je vidět naše město. Sledujeme, jak od západu (orientace podle slunce) jde vlna, která jakoby měnila náš prostor v jiný. Co vlna zahalila, to se obnovilo. Spálená vetegace, zvířata. Když vlna přišla na naše město, obnovily se naše budovy, spravily se cesty, a znovu ožili už dávno mrtví lidé. Pak vlna pohltila i nás.
Koukala jsem na to a snažila se pochopit, co se právě stalo. Věděla jsem, že tato vlna není realita, že je to jen virtuální simulace. Poslední a ultimátní zbraň našich protivníků, jak nás konečně zlikvidovat a pokořit. Zajmout nás v iluzorní realitě, kde si budeme myslet že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti jsme ti poražení, na hranici vyhubení. Na první pohled se zdá jak je to úžasné, ale ve skutečnosti je to velmi špatné pro nás všechny. Jenom naše nevědomost nám dává pocit, že je všechno v pořádku.
Jestli byl matrix, který jsme viděli předtím už zničený, toto bylo, jakoby na nás aplikovali nový program. Bylo to jako restart do nového matrixu. Ozdravění a náprava poválečných škod. Oživení lidé ve skutečnosti nemohli být živí, ale byly to pouze digitální obrazy, které nás měly zmást a lépe nás přinutit přijmout tento nový matrix.
Lidé okolo mě se najednou uklidnili a šlo na nich vidět, že iluzi přijímají. Už nic neřešili. Zapomněli na androidy. Přestože jsme před chvilkou všichni viděli, jak naši krajinu pohltila ta vlna a jak jednu realitu překryl obraz další. Přestože jsem před chvíli řekla, že žijeme v simulaci a pak přišla nová.
Snažila jsem se je probrat a připomenout jim, že je to jen další simulace našich nepřátel, fatální zásah, proti kterému už se nedokážeme bránit, protože nám podstrčili iluzorní svět… Nikdo mě už nevnímal. Jakoby to přemazalo i jejich paměť a to co jsem říkala už jim nedávalo smysl, nezapadalo to do nového programu, takže to ignorovali. Porada se postupě rozešla, asi přivítat se se svými předtím padlými přáteli.
Zůstala jsem sama na kopci, koukám na město a hlavou mi běží, myšlenka: ,,Aha, takže takto vypadá nový matrix, náš starý právě padnul, byl přemazán.”
Pak jsem se rozhodla, že musím najít cestu ven z tohoto matrixu a když nikdo nechce jít se mnou a chtějí tady všichni zůstat, tak prostě půjdu sama. Nevěděla jsem ale, jak přesně to mám udělat.
Tak jsem se otočila a šla pryč od města. Začala jsem se toulat po krajině. V dané realitě jsem kromě nahraných vzpomínek na tento život měla i schopnost vnímat, co se děje v prostoru, který nemohu vidět. Věděla jsem, že mi moji soukmenovci říkali ,,princezno”, rod byl pravděpodobně už mrtvý díky válce a já tam zůstala jako poslední, protože jsem se neúčastnila bojů s vetřelci. Také jsem věděla, že androidi mají kod kontrolou kompletní simulaci a proto vědí co se mi honí hlavou a vědí kde se pohybuju. Věděla jsem, že mě začínají hledat a pravděpodobně mě odklidí, protože se chovám jako virus, že nespolupracuji a ještě se snažím jiným lidem říkat, že žijí v matrixové simulaci, že to není reálné.
Šla jsem podél řeky v přírodě. V obnoveném matrixu už nebyla vyprahlá planina, ale krásná příroda s vodními toky a jasným sluncem, dokonce i modrá obloha.
Intenzivně jsem ale myslela na to, že tam rozhodně nechci zůstat, že nebudu jejich zajatec, ale ani se mi nechtělo umírat a čekat až mě najdou.
Poté realita náhle přeblikla a já se objevila v dimenzionálním meziprostoru. Zajímavé na tom bylo, že jsem v tuto chvíli přesně věděla, že spím. Já jsem byla já a uvědomovala jsem si sebe samu a svůj aktuální stav snění. Chápala jsem, že někde v Česku leží tělo které mi patří, s nějakou lokální identitou, ale bylo mi to úplně jedno. Věděla jsem, že právě mentálně cestuji v meziprostoru a dělala jsem to zcela vědomě.
Meziprostor vypadal jako šedá chodba s mnoha kovovými dveřmi s klikou, které byly natřené na jasně červenou barvu. Byla jsem tam sama. Věděla jsem, že každé dveře vedou do jiné dimenze a ukážou mi jiný svět – jiný matrix a jiný čas.
Nepochopitelně jsem si PAMATOVALA, které konkrétní dveře musím najít a kde v chodbě zahnout, abych našla dveře, které vedou do matrixu, ze kterého jsem před chvilkou vystoupila ven.
Věděla jsem úplně přesně, kolik kroků rovně, zatáčka doprava, pak malá chodba, věděla jsem jak to bude vypadat za dalším rohem. Jakobych tudy procházela mezi dimenzemi úplně běžně a chodbu jsem znala zpaměti. Zároveň jsem však koukala a prohlížela si toto místo s velkým respektem a údivem. Každý krok byl velmi vědomý a pocitově velmi dobrodružný. Zvláštní stav mysli.
Když jsem došla ke dveřím které jsem hledala, otevřela jsem je. Můj úmysl byl, pokusit se tam docílit nějaké změny. Ideálně posunu v čase a přerušit příchod androidů, pokud to bude v mých silách. V pár ,,snech” (nebo co to bylo) už se mi to podařilo. Stačí vrátit čas a pak využít vše co si pamatuji na to, aby děj nabral jiný spád. Nějak mi ani po výstupu z této dimenze nebylo jedno, že místní lidé prohráli. Říkala jsem si, že bych mohla zkusit použít stejný trik s posouváním času a dál by se vidělo.
Za dveřmi
byla vidět příroda, ze které jsem před chvilkou zmizela do tohoto časoprostoru a kousek ode mě, mimo můj zorný úhel, byl patrný jeden z vetřelců. Neviděla jsem ho celého, ale musel být obrovský, protože jsem viděla něco jako vysoké rudé klepeto, nebo nohu podobnou korýši. Dál mi ve výhledu bránil rám dveří. Měl tmavě červenou barvu a stál nehnutě, asi čekal na mě.
V tu chvíli jsem věděla, že už to tam nemůžu nijak změnit, protože když těmi dveřmi projdu, objevím se v tom samém čase v nové simulaci a vlezu mu přímo do cesty. A než bych se pokusila manipulovat s časem, bylo by po mě.
Zklamaně jsem dveře zavřela. Šlo to blbě a nešly mi úplně dovřít. Trochu jsem z toho byla nervozní a měla jsem obavu, abych nepřitáhla pozornost vetřelce, ale očividně mě neviděl a neměl ani přístup do tohoto dimenzionálního rozcestí. To bych jimi musela skutečně projít.
Nechala jsem tedy dveře jen přivřené a prošla se znovu chodbou. S myšlenkou, že teď si vyberu něco jiného, jsem otevřela další červené dveře. Všechny dveře vypadaly úplně stejně a nebyl mezi nimi žádný vizuální rozdíl. Ale nějak pocitově, nebo pamětí (v tomto stavu vědomí se ten rozdíl stírá, protože spoustu věcí prostě najednou přesně víte) jsem věděla, které kam vedou a které si chci vybrat pro svoji další cestu.
Prošla jsem dveřmi a objevila se v úplně jiném ději a čase. Chvíli jsem tam strávila vědomě ve stavu lucidního snění a vzpomínala na ten matrix, ze kterého jsem utekla před chvílí. Nakonec jsem v tom prostoru zůstala a ztratila vědomou paměť, takže jsem v něm v podstatě usnula klasickým způsobem.

Komentáře

Ikona diskutujiciho Andy 2019-02-03 04:17:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj 🙂 jakože čumím 8-O.

Ikona diskutujiciho ⚜️ aston 405 2019-02-03 09:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nevýslovně si přeji alespoň zčásti tak uvědomělé sny, jaké máš ty.

Ikona diskutujiciho Ema 2019-02-03 09:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj, videla si už preskladanie reality naživo v tejto realite? Mne sa to stalo.. Bolo to podobné tomu co popisuješ. Len zmeny neboli tak viditeľné. Okrem toho, že som sa zbavila dlhoročných zápalov hrdla.. Vlna, ale v pixeloch.

Ikona diskutujiciho Alue 2019-02-03 09:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[3]:  Musím popřemýšlet, ale mám pocit že ne.. jako za zcela bdělého střízlivého stavu… hm… asi ne.

Ikona diskutujiciho Gabby 2019-02-03 10:01:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Wow! Takže ti lidé existují? Nebo jak to mám chápat? Jak to že máš tak uvědomělé sny? Fascinující!

Ikona diskutujiciho Mariam 2019-02-03 10:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Měla by jsi na toto téma napsat nějakou novelu. Ještě by o tom natočili film :D

Ikona diskutujiciho Karloon 54 2019-02-03 11:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj, kdysi, jako klukovy spíš dítěti se mě zdál podobný sen v tom, že jsem byl někdo, kdo přišel na způsob jak cestovat mezi dimenzemi paralelní reality. Dostal jsem se do s pár lidmi, asi přátely či kolegy místa, co vypadala jako důlní šachta s kolejemi, na kterých stál důlní vozejk na přepravu vytěžených nerostů nebo uhlí. ta šachta byla spíž podzemní jeskyně která měla plno dlouhých chodeb různě se větvících kde všude v těch chodbách byla i cesta těch kolejnic pro ten vozejk, teť si nejsem jist jestli podél těch cest byli dveře ale nějaká forma průchodu to byla určitě. Věděl jsem že každý ten průchod podél těchto cest je brána do jiné paralelní reality. šly jsem do té šachty, nasednuly do toho vozejku, a jely po kolejích těma tunelema, který se různě větvily takže na větvení člověk různě zatáčel na výhybkách, vůbec jsem to tam neznal a hlavně jsem vůbec netušil co v těchto jinejch dimenzích mě muže čekat, měli jsme z toho obavy. Když jsem zastavily u jednoho z těch průchodů a prošly jsme, tak jsme se ocitly v nějaké třídě, kde učitel něco učil a ostatní to poslouchaly. i když to vypadalo jako ve škole, cítil jsem že něco je jinak, že to není můj svět. Ten kantor byl nejdřív rozhozenej že nemůžeme takhle mezidimenionálně cestovat, a tak nějak začal přemejšlet jak nás zlikvidovat aby se to už neopakovalo, tak jsme se zdekovali a vypadli spátky do tunelu.

Ikona diskutujiciho Alue 2019-02-03 11:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[6]:  Taky mě to napadlo, že by tenhle sen vypadal hodně dobře ve filmu. :D

Ikona diskutujiciho Andy 2019-02-03 15:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

i ty obrázky cos k tomu vybrala to vyprávění všechno pěkně dolaďují .. 🙂

Ikona diskutujiciho Khira 2019-02-03 16:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je mazec, kolik těch jiných světů musí ještě existovat, a my o nich nic nevíme. To je veliká škoda, že se tohle lidem běžně nezdává, protože pak by se nemuseli dívat ani na filmy, ale přišli by s vlastním námětem :D

Ikona diskutujiciho Mariam 2019-02-03 17:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[8]: ta chodba a dveře mi právě připomněly myslím druhou knížku her o trůny, kde pak daenerys spatřila tu realitu kde měla s drogem syna, ale byla to jen iluze.

Ikona diskutujiciho Ema 2019-02-03 21:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]: Ano, ved aj ja za triezva a v bdelom stave. 🙂 vlastne skoro nepijem, ani nepozivam ine navykove latky… okrem vzduchu, vody a jedla :))

Ikona diskutujiciho Tomáš Slunce 2019-02-04 09:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj no teda nedávno jsem viděl zajimavé video k tématu virtuální reality na planetě Zemi.

Ikona diskutujiciho Nirvana (alias Ježovka) 2019-02-04 20:35:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Yes, z těchhle článků jsem vždycky nadšená :3

Ikona diskutujiciho jirik 2019-02-06 08:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[14]:*Vždycky ráno doufám, že si to třeba pamatuje a tím pádem měl stejný sen(jestli to je možné). Ale ptát se nechci, vypadalo by to divně*

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek