Aluška.org: Věděním ke svobodě

V posledních několika letech jsem přišla na zajímavou věc a to je, že mnohdy se dá vzdáním se něčeho mnoho získat. A výtěžnost může být obrovská… Proto jsem se postupně vzdala mnoha elementů, v podobě osob, věcí, aktivit, nebo zábavy, které jsem ve svém životě v minulosti mohla považovat za důležité, v praxi se však ukázalo, že mě pouze zneklidňovaly, omezovaly, nebo brzdily v rozletu. Ale protože tohle je článek a ne kniha, omezím se pouze na jedno téma. K těm dalším se můžu vrátit kdykoli později.

V roce 2020 jsem přežila stalking a napadení. Pachatel byl za svůj čin odsouzen a můj život to dost vykolejilo. Ačkoli od zážitku uplynula už delší doba a paradoxně to byl klíčový moment pro můj následný duchovní rozvoj (ale o tom jak může smrtelná krize člověka probudit dneska psát nechci), působil ještě jinou věc, o které bych ráda napsala.

PTSD, které mi pachatel při svém útoku způsobil, se mnou udělalo to, že jsem se musela (mimo jiného) úplně přestat dívat na jakékoli zprávy. Předtím jsem žila v dojmu, že člověk by měl mít všeobecný rozhled a měl by vědět co se kde na světě děje… Tak jsem četla o všem možném a dozvídala jsem se samé „strašně důležité věci“, třeba že někde vykolejil vlak a kolik lidí tam umřelo, že někde na východě někoho ukamenovali nebo podřezali, že v Africe mají novou studnu, že budou někde volby, že náš prezident byl kdesi na výletě.
A také to byla doba kovidová, takže jsem samozřejmě intenzivně četla o tom jaká je to hrůza. Z médií, oficiálních i alternativních, se tehdy řinula jedna apokalypsa za druhou. Oficiální média se v podstatě držela scénáře, že kdo se nenechá očkovat, je vrah babiček, dezolát, konspirátor, zaplní nemocnici a asi umře.
Alternativní média kontrovala s prohlášením, že kdo se naopak očkovat dá, ten začne šířit nebezpečné spike proteiny, dostane rakovinu, nakazí rakovinou všechny kolem, a taky umře.. a s ním umřou i jeho kámoši. Takže se v podstatě nedalo vyhrát ani v jednom scénáři. 😂
Buď se píchni, žij normálně a boj se, nebo zalez do sklepa a boj se taky, ale všeho a všech. Nakonec se vlastně báli všichni.
Dám stranou, co si o tom myslím. Lékař stejně nejsem a nezáleží na tom.

Spíš je lepší prohlásit, že mi z toho čtení vůbec nebylo dobře a udržovalo mě to v konstantním napětí a strachu z budoucnosti. Atmosféru později odlehčilo zjištění, že svět se dál točí, slunko opět vyšlo a lidi žijou, takže to bylo hodně o davové psychóze. A ani já jsem nebyla imunní. Bála jsem se, bála jsem se hodně… a pak přišel ten úchyl a posttraumatický syndrom.

Najednou jsem zjistila, že nemůžu takový obsah vůbec sledovat, protože jakmile tam někdo trpěl, vrátily se mi vzpomínky na moje vlastní pokusy o záchranu života a měla jsem pocit, že se to děje mně. Moje identifikace s oběťmi trestných činů a různých neštěstí byla tak vysoká, že mě to nutilo pořád znovu a znovu prožívat moje vlastní utrpení.
Zážitek blízké smrti zkrátka způsobil, že jsem citově vyměkla, protože jsem najednou přesně věděla, jaká je to hrůza.

Tehdy jsem si vlastně ani neřekla dost, spíš jsem byla nucena s tím skoncovat, v zájmu svého zdraví. Byla to doba obrácení se do sebe. Místo abych rozdávala směrem ven, začala jsem energií i časem šetřit a ukládat si je pro sebe. Pro svou potřebu, pro své vlastní léčení, pro svůj život. Stáhla jsem svou energii do sebe a začala jsem se prioritně ptát co já potřebuju, co mě udělá šťastnou a co je pro mě nejlepší, než abych koukala ven a plakala nad smutným osudem neznámé paní, která se kdesi v Čechách při nešťastné náhodě utopila v rybníce.

A tehdy jsem zjistila, jaká je to vlastně lahoda a pohoda. Být já, můj život, moje práce, moje rodina, moje zájmy, moje koníčky… vůbec mi ty katastrofismy nechyběly.

Nevěděla jsem, jaká se zrovna zavádějí nová opatření proti šíření kovidu a bylo mi to jedno.
Nevěděla jsem, kde jsou volby a kdo vyhrál a bylo mi to jedno.
Nevěděla jsem o nových neštěstích na silnicích, požárech, katastrofách a světových krizích a bylo mi to jedno.
Když se někdo pokoušel zavést takové téma, odpověděla jsem, že nevím, že je mi to jedno.
A bylo mi úplně jedno, že je mi to jedno a že to nevím.

Probíhaly pokusy mě do psychózy mediálního šílenství opět zatáhnout, například sebevědomým prohlášením, že přijde krize a že bude měna.
Mezitím jsem došla k závěru, že pokud by nějaká krize měla být, tak do ní spadnem všichni stejně blbě a nemá tedy smysl se stresovat, když to stejně neovlivním.

Mezitím jsem pozorovala, jak různí lidé v mém okolí z mediální psychózy blbnou, jak se kvůli ní stresují, jak kvůli děsivým zprávám na internetu nadbytečně nakupují věci které nepotřebují a které následně vyhazují, jak bojují proti systému který je podle jejich názoru zlý a nebezpečný, zatímco následkem takového boje je likvidace svého vlastního života, zatímco systém normálně funguje dál a je mu úplně jedno, že po něm nějaký človíček hodil vajíčko a připadal si u toho hrozně moc důležitě, protože si myslel, že ten systém přece spadne… a uvědomila jsem si, že je to forma šílenství.

Šílenství, které člověk vidí, až když se na něj podívá zvenku. Dokud v tom jede, myslí si totiž, že to jsou všechno existenčně důležité věci, které musí vědět, jinak bez toho nepřežije, nebo bude totálně dutej. Čím víc jsem si to uvědomovala, tím se zvětšovala moje neochota se tímto balastem zatěžovat.
PTSD jsem mezitím zaléčila a v najetém vzorci už jsem zůstala trvale, bez ohledu na to, jestli ke mně byl zrovna osud milostiv, či nebyl.

Protože bez ohledu na přízeň či nepřízeň osudu, základní pravda byla pořád stálá a neměnná a to je ta, že čas a energii, které jsem tímto odpojením ušetřila, byly najednou jakoby „navíc“. Místo abych několik hodin vrazila do nesmyslného pročítání katastrof na internetu a pak z toho byla vystrašená a špatná, měla jsem prostor se vzdělávat, rozvíjet, nebo jít na hezký výlet.
Takže jsem četla, učila se, trénovala jsem se. A stávala jsem se lepším člověkem.

Nestalo se to hned, ale postupně to změnilo moje myšlení. Když jsem viděla, že můj život není bez zpráv chudší, že je naopak příjemnější a bohatější, začala jsem se sama sebe ptát, co ještě můžu ze svého života vyhodit, co je v něm navíc, co mi žere čas a energii?
Skutečně pracuji efektivně? Má tato aktivita smysl, je plodná, nebo mi jenom bere energii?
Nakládám správně a uváženě se svým časem na této planetě? Investuji svůj čas do relevantních záležitostí?

A začala jsem provětrávat. Jakmile jsem provětrala staré a zatuchlé, mohla jsem přivítat nové a lepší. Začala jsem praktikovat filozofii stoicismu ještě předtím, než jsem zjistila, že je to filozofie a že má název. Najednou pro mě bylo důležitější, jestli moje loďka pluje kýženým směrem, jestli je hladina klidná a jestli mám okolo sebe ty správné námořníky, než se zabývat otázkou, jestli v dáli bude kraken, nebo jestli nastane jehovistické nebe a vyzvednou nás i s naší lodičkou do nebíčka.
A pokud voda klidná nebyla a námořníci mi dělali v lodičce bordel, nekoukala jsem do dálky na hladinu a nečekala jsem, jestli přijde nebo nepřijde nebíčko, místo toho jsem začala námořníky vytlačovat, protože jsem si uvědomovala, že můj život, můj čas a můj směr patří pouze mně a já si volím, kdo se toho smí účastnit a kdo ne. Je mnoho takových, kteří rádi (nebo BY rádi) do mé lodičky lezli násilím, ale raději je lepší je přetáhnout pádlem, než se od nich a jejich hemzů nechat stahovat do hlubin.

Vynechat toxické a destruktivní zprávy však neznamená žít pod kamenem a zakrňovat. Místo toho jsem se dala na vzdělání a rozvoj. Místo stupidních zpráv o tom jaký stát a jaký politik je náš aktuální nepřítel a jak lumpačí a ničí svět, jsem si naordinovala přednášky psychologů, sexuologů, párových terapeutů, nakoupila literaturu, nebo si koupila kurz a pěstovala jsem své vnitřní poklady.

Věřte nevěřte, můj život se tím neuvěřitelně ozdravil. Nedá se říci, že pouze tímto lze všechno vyřešit, ale rozhodně to s člověkem udělá hodně, zejména po delším čase.
Postupně se samo od sebe vyloupne a roztřídí to, co je skutečně naše vlastní a co je cizí, vsugerované a podsunuté. A to, co je vlastní, vystoupí více do popředí a je to i zřetelnější, protože to není přikryté světovým ruchem a konspiračním bordelem. Je to jasnější a jde s tím proto mnohem lépe pracovat.

Přestala jsem se ptát co svět, začala jsem se ptát co já. A od toho se odvíjelo vše ostatní.

Pokud jste na temném místě, nemohu doporučit nic jiného, než stejný postup. Odpojte se od ruchu a vstupte sami do sebe. Začněte se zabývat sebou, svými stíny, svým osudem a vlastním rozvojem. Dovolte, aby do vašeho života vstoupil pokoj, mír a ticho. A v tom tichu najdete řešení.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2024