Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dostávám občas zprávy od žen, které jsou někým nebo něčím nuceny, aby šly na gynekologické vyšetření proti své vlastní vůli. Mají společný problém: Nic jim není, nepotřebují to, ale někde četly že tam jít mají, nebo to od nich někdo chce a otravuje je s tím. Jejich stud jim však nedovolí takového lékaře navštívit a mají společnou otázku: ,,Vážně jsem tak strašně nenormální, když ostatní ženy tam jdou a vydrží to a já si to nedokážu ani představit, natož to fakt udělat?“ Velká chyba pak je, svěřit toto své intimní trápení do nějaké internetové diskuze, protože se tam na vás slétnou káče, které vám na to řeknou, že normální nejste, že je vám vaše zdraví ukradené a že ,,doktora přece nijak netěší koukat vám na pipku“.

Mladší dívky mi pak navíc popisují různá traumata, jak je doktoři i přes jejich absolutní nesouhlas a sebeobranu pohlavně preventivně vyšetřili aniž by přišly za tímto účelem a řekli jim, že jsou to hloupé vzpurné puberťačky, které baví dělat problémy a že je to přejde. (Gynekologie není součástí běžné preventivní prohlídky.) Připadá mi naprosto odporné, jak se hřeší na neznalost a naivitu dětí, které neví na co mají právo a mají strach říct ne a pak mají celé roky pocit, že je někdo znásilnil pod značkou ,,doktorovi je to přece jedno, ten na to kouká pořád“ a bojí se to někomu říct, že by se jim vysmál ,,prosimtě je to doktor, ty ale naděláš!“

Pokud ale pacient cítí danou událost jako trauma, tak to trauma prostě je a že je někdo doktor, pro poškozeného není argument, ani mu to nijak nepomůže se s tím zážitkem vyrovnat.

Co jim na to říkám já, si asi umíte domyslet sami. Vyznávám respekt ke svobodné vůli a přirozenému citu/intuici člověka a vyznávám respekt k našim odlišnostem a míře toho co (ne)sneseme. Také bývá obecně dobré, předtím než někomu svěříme svůj zdravotní problém, popřemýšlet nad tím, jestli nám dotyčný vůbec bude umět daný problém efektivně vyléčit, pokud by něco našel. Choďte pouze tam, kde víte, že vás vyléčí, když vám něco najdou, případně o jejich léčbu upřímně stojíte. Kde není důvěra a respekt, nebude dobrý proces.

K tématu jsem našla velmi zajímavé pojednání o naivitě propagandy ,,doktora netěší koukat vám na pipku a doktorku netěší koukat vám na famfulína“, která se vtlouká do hlavy všem, kteří se přirozeně stydí a nejsou zdeformovaní natolik, aby jim nevadilo ukazovat své ohanbí cizím lidem. Napsal ho Miroslav Staněk a tento svůj příspěvek vložil na dvě webové stránky v podobě diskuzních příspěvků. Názor na jeho pojednání si udělejte sami, jsem zvědavá na vaši diskuzi, názory a postřehy.

Dávám ho sem proto, že se domnívám, že je takové zamyšlení potřeba a je dobré na něj upozornit, jelikož citliví a stydliví lidé nemají v této dekadentní společnosti žádné zastání a z jejich cudnosti a přednosti se dělá deformace, místo aby se cenila a ctila!!

Bída gynekologie a lékařství všeobecně.
Respekt studu pacienta všeobecně ve zdravotnictví, v gynekologi, urologii, proktologii a pod. zejména, aneb co se medikům na fakultách a sestrám na zdravotních školách zřejmě nepřednáší, ale co jsou povinni vědět a tedy co se přednášet (jednou – co nejdřív začít) musí.

Doktoři nejsou žádné nadpřirozené, éterické, bezpohlavní bytosti, jsou to „od přírody“ obyčejní lidé. Studium medicíny nebo speciálně gynekologie ještě nikoho nezbavilo sexuální vnímavosti, pohlavního pudu. Neudělalo z žádného muže či chlapa eunucha. Stejně tak u žen. Nelze tedy vůbec přijmout, akceptovat či věřit, že doktor má, jak oni říkají, „neosobní“ přístup k pacientovi (z reálně biologického a psychologického hlediska je takové tvrzení nesmysl. Přetvářka a lež, klamání druhých i sebe sama) a je jisté, že si „na své“ přijde.

Jinak řečeno: Kdyby stěny ordinací (ambulancí) mohly nebo uměly mluvit… Rovněž tak významové spojení „falešný stud“ je jejich nesmyslným, hloupým propagandistickým výmyslem. Člověk se buď stydí, nebo, je-li citově dementní, retardovaný, nebo jakkoliv necitlivý, se nestydí.

Stávající praxe je, především ve zmíněných oborech, pro mnoho žen a manželských párů psychickým tlakem na rezignaci na stud a osobitost citového založení, zásahem do rodinného života a tedy velkou, ba nesnesitelnou psychickou zátěží. Stud je přirozený cit a jeho umrtvování či potlačování a v jejich důsledcích jeho absence činí člověka psychicky, specielně citově, deficitního a patří do prostředí vykřičených domů a lehkých žen. Bez studu má člověk neúplnou, deformovanou, zmrzačenou, psychickou – citovou výbavu.

Tato manýra přežívá z dob, kdy povolání lékařky bylo ženám jen velice těžko přístupné a tedy šlo o vzácné výjimky a lékařství ve všech oborech bylo považováno prakticky za čistě mužskou záležitost. Gynekologie prováděná muži, bez respektu tohoto citu, bez ohledu na citové založení klientů, jako by tvor mužského (a ne, jak je logicky přirozené, opačného, tedy žena) pohlaví byl předurčen (od kdy, kým, čím???) pro výkon této činnosti, je mírně řečeno, s odpuštěním, prasárna.

Neochota doktorů diferencovat lidské osobnosti i podle jejich citového založení, v oblasti osobní intimity, zejména sexuality a nahoty, ukazuje na jejich etickou, kulturní a intelektuální úroveň. Jednou ze základních dimenzí lidství je také estetické vnímání. Jak v tomto ohledu se to má s činností (gynekologií) při níž je ženám přikazováno, aby exhibovaly svoji nahotu a nechaly se osahávat příslušníky opačného pohlaví, cizím mužem (chlapem), není nutné rozvádět. Nejenže by měl být pacient dotazován na přijatelnost toho či onoho vyšetřovacího (diagnostického) a terapeutického postupu, měl by s ním být dohodnut a výslovně vyjádřeno stanovisko pacientky (-a); oni ani tehdy, kdy je pacient iniciativní v této komunikaci, dávají znát, že jsou to oni, kdo bude pískat a pacient bude podle nich skákat protože jej „mají v hrsti“. Vytvářejí tím pro pacienty zábrany, kvůli nimž pacient návštěvu lékaře odkládá, váhá.

Tento moment je stejně tak neslučitelný s humánním posláním medicíny, s jejím humanitním základem. Evidentně si osobují právo jakékoliv manipulace s pacientem. A je jejich zřejmým přesvědčením, že je nikdo a nic nedonutí k slušnosti. Je to chyba či přesněji špatnost systémová. Je ale prostředí doktorské tak strnulý, zkostnatělý aparát, navíc organizovaný systémem vzájemného zaštiťování (obdobně jako u mafií), že není schopen jakýchkoliv reforem svých zaběhnutých praktik, vedoucích k jejich polidštění, či zlidštění sám od sebe ze svého zamýšlení se a uvědomění a ze své iniciativy. V oblasti etického „myšlení“ jsou doktoři v nějakém ani ne středověku, jako spíš v nějakém prehistorickém dávnověku v protikladu k pokroku v oblasti jejich technického vybavení.

Ve věci respektu lidské důstojnosti v smyslu obsahu tohoto dokumentu jde o zneužívání obav lidí o svoje zdraví a tím způsobem o zneužití důvěřivosti občanů – pacientů. Je to citové vydírání v pravém smyslu toho slova. Aby se mohlo něco změnit, musí to být od doktorů vyžadováno pacienty. Nestyďte se tedy jediné: Připomenout doktorům, že cokoliv, co vám navrhují nebo od vás žádají máte právo odmítnout, že se stydíte, že je to naprosto přirozené, že je to vaše nezadatelné přirozené právo a jejich povinností, plynoucí z humanitní povahy, z humanitního základu jejich povolání, které jim nikdo nevnucoval, je toto vaše právo bez zaujetí, bez nevraživosti či jakékoliv averze vůči pacientovi respektovat. Nesmějí pacientovi přikazovat. Vše musí být záležitostí dohody a pacientova jasného a dobrovolného, nijak nevynuceného (ani psychickým nátlakem zastrašovaného) souhlasu.

Je mnoho věcí, které se člověku v životě již nabídly a dále nabízejí k promyšlení. Předmětný problém tedy není jediný. Je to však záležitost, která až příliš komplikovala a komplikuje lidem život. Proto není důvod k tomu aby se o ní přestalo přemýšlet. Takovým problémům není radno dopřávat klid. Vytrvale a trvale. Vždyť jde o lidi, o to jak s člověkem budou doktoři jednat a zacházet.

Další otázky a další pohledy na problém, které se jeví jako potřebný doplněk k tomu, co již bylo ve shora zmíněném dřívějším dokumentu řečeno, je touto úvahou doplněno:

Někdy v 70. létech min. stol. vycházel časopis Mladý svět. Časopis měl v každém čísle diskusní stránku pro čtenáře. V jednom z čísel se v této diskusi některý ze čtenářů kriticky zmínil o výroku nějakého doktora nebo studenta medicíny, že: „Když se to tak vezme je žena jenom lidská samice“.

Ukazuje to, že právě tento výrok dokonale vyjadřuje pohled dnešního (jako tehdejšího) doktora na hodnotu života lidské bytosti (posuzováno podle jejich skutků). Čtenář nijak neskrýval své pohoršení. Nebylo těžké toto jeho rozhořčení pochopit a do jisté míry i sdílet. Ale vede to k uvědomění, jak mnoho žen, tím, že svůj stud znásilňují se vlastně zbavuje jedné ze základních hodnot svého lidství a shora zmíněnému výroku medika tak dává za pravdu. Nemalý vliv na jejich rozhodování má to, že tím nevybočují ze „stáda“, z davu. Nějaký projev osobní individuality v jejich argumentaci není znát. A ta jejich „argumentace“ je zjevně „opsána“ od „argumentace“ doktorské propagandy, která je projevem snahy udržet veřejnost v nevědomosti, neinformovanosti..

Jsou uváděny stále dokola ta stejná otřepaná a prokazatelně nepravdivá tvrzení, že doktor má k pacientovi (blíže neobjasněný) neosobní přístup, že žádný doktor ze zásady nikdy zbytečně neosahává, či neprohlíží člověka na nejintimnějších místech, a že pacientův stud je ze své podstaty falešný. Kdyby to nebylo k pláči, pak by to bylo i k smíchu.

Stud je ryze lidská schopnost a je to dar, který má významnou funkci a smysl. Lze pochybovat, že někdo může nabídnout příklad studu nějakého jiného živočicha. Stud je v neposlední řadě také regulativ fungující jako zábrana proti nepatřičnému chování člověka. Určitě nejen, ale především v oblasti intimity. Je také faktorem lidské důstojnosti a proto si zasluhuje velice pozorného a šetrného zacházení..

V prvním (shora zmíněném) dokumentu bylo řečeno, že doktoři rádi označují svoje povolání jako umění, a že jedním z kritérií, která umění charakterizují je jeho estetický charakter, obsah, či rozměr. Speciálně v medicíně je tento fenomén určován v první řadě respektem studu a má na pacienta,na rozdíl od plácání o falešném studu apod. uklidňující vliv. Zkusme z tohoto hlediska pohledět na praktiky doktorů, co se týká zacházení s pacientem a zejména v takových oborech, které jsou lokalizovány do intimních míst lidského těla.

Není snad gynekologické „vyšetřování“ z technického a estetického i etického hlediska obdobou úkonu hospodáře, který ohledává, osahává slepici (tedy samici), zda má či nemá v kloace vejce. A buďme v tom upřímní. Je to příklad ukazující jak se doktoři chtějí a umějí (tedy spíš nechtějí) zamýšlet nad aspekty své činnosti. S humorem bývá žena z podstaty svého pohlaví označována jako slepice. K problému ženství (ženské otázky), je však zapotřebí přistupovat s vážností. Jeho zlehčování neprospívá dobré věc.

M.J. Husovi se připisuje výrok, že společnost klesne tak hluboko, jak ji nechá klesnout žena. Poslední stav a vývoj společnosti z hlediska tohoto problému ukazuje, že právě proto nelze formování společnosti ponechat pouze ženám. Správné a dobré celkové fungování společnosti je v zájmu každého člověka bez rozdílu pohlaví.
Je evidentní, že styl doktorské činnosti se zakládá na přísloví, že účel světí prostředky. Nejenže lidstvo už dávno ví, že toto přísloví nemá absolutní platnost, ale je nutno v tom smyslu vzít na vědomí, že humánní nebo humanistické účely světí jenom humánní či humanistické prostředky.

Pokud jde o strnulost zdravotnického aparátu, je možno jako příklad uvést z poslední doby dva problémy. Zrušení obvodní příslušnosti pacienta k doktorovi (obvodní systém) a přítomnost otců u porodu. V prvním případě vedli doktoři zuřivý boj o to, aby obvodní systém, který znemožňuje volbu doktora pacientem zůstal zachovaný. Život ale byl rozumnější a tento antihumánní systém byl po dlouhých tahanicích a obstrukcích z řad doktorů přece jen zrušen.

V případě druhém to zpočátku vypadalo jako v prvním případě, ale když zde začal rozum vítězit a odpůrci této možnosti přec jen museli ustoupit, tak si vymohli aspoň to, že to bylo prohlášeno za tzv. „nadstandard“ a v duchu výroku, „když tatíci a maminy chcete aby u porodu byli oba rodiče, tak si to tučně zaplatíte“.

Prostě aspoň se vám pomstíme. Ptejme se jakým právem? Což původcem života není lidský pár? Jakým právem má být otec odstaven od události zrození svého potomka. On se snad někde toulal nebo zahálel, když se zakládal ten nový život? Kde ten chlap byl, když bylo dítě počato? A snad nemá se otec rovným dílem podílet na dalším růstu a výchově svého potomka? Tak jaký nadstandard?

Tyto příklady ukazují, že doktoři nejsou ti, kteří by pozitivně ovlivňovali (chtěli ovlivnit) vývoj humanity či humánnosti ve své profesi. A na tuto skutečnost by měla být zaměřena pozornost veřejnosti v neposlední řadě. Uvedené příklady názorně ukazují že jsou to doktoři, kteří se udýchaně plazí s vyplazeným jazykem za společenským vývojem pozitivních humanistických změn. Ba naopak, že takové změny snad nikdy nejsou v doktorských představách vítány. Ale někdy jsou přec jen iniciátoři pokroku. Tady můžeme jako příklad vidět jejich angažovanost v potratové politice. Dalším příkladem může být jejich arogantní a bezohledná iniciativa v boji za splnění svých platových vizí (akce „děkujeme odcházíme“). Je to ale pozitivní humánní pokrok?

Antický lékař Hippokrates žil v 5. století př.Kr.. Jeho známá přísaha vydržela, byla respektována až do započetí komunistické vlády (dva a půl tisíce let), kdy byla nahrazena tzv. Doktorskou sponzí, v níž adept lékařství např. slibuje Československé socialistické republice a jejímu lidu: především to, že si bude vědom poslání vědy pro socialistickou společnost… Ostatní fráze jsou zde tak všeobecně formulovány, že se doktor vlastně nezavazuje k ničemu, protože vše je ponecháno na jeho subjektivním názoru, či výkladu který, jak známo, je příliš pružný. Novější sponze je pak pouze obměněna tím, že je z ní vymazána jen ta socialistická fráze.

V Hippokratově přísaze můžeme naproti tomu číst:

Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám nedám k tomu nikdy podnět.. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu…

Jak vidno není divu, že Hippokratova přísaha se v naší společnosti, kde doktoři sami jsou pachateli bezpráví (a dalších z Hippokratova výčtu neřestí) na pacientech, leckomu nehodí do krámu (prý zastarala).

Poukazy pacientů na žalostný stav etiky v jejich oboru jsou jimi bagatelizovány, ironizovány a ignorovány. Mělo by být tedy obnovení respektu Hippokratovy přísahy, úsilí o její renesanci, věcí všech vzdělaných, poctivých, čestných, úhrnem slušných lidí. Dnes už snad takoví lidé už nežijí? Nebo je jich tak málo?

autor
Miroslav Staněk

Šíření tohoto dokumentu je prospěšné, žádoucí a doporučené.

EEO – Edice etické osvěty

zdroj: 1

Jako bonus k tématu bych vám ráda ještě doporučila následující povídání. Autor Standa se zde dělí o svůj potupný zážitek z nemocnice. Šel tam s choulostivým problémem a doktoři byli naprosto necitelní, nechali jeho odhalený zadek čučet pomalu přes půlku oddělení, na jeho soukromí nikdo nedbal, ordinace byla jako průchoďák, jeho stud nebyl důležitý a nedělo se to pouze jemu.

Důvod, proč byste se měli bát českých doktorů

https://www.youtube.com/watch?v=ecmskenSUIU&t=1150s