Aluška.org: Věděním ke svobodě

Určitě jste o tom už slyšeli, nebo jste to zažili na vlastní kůži. Velmi mnoho lidí si oblíbilo pojmy ,,stará a mladá duše“. Nejčastěji tyto dvě nálepky zaznívají na různých esoterických setkáních z úst samozvaných guruů a duchovních vůdců. Aby si získali vaši přízeň a polichotili vám, ale přitom vám nelezli do zadku až tak moc okatě, prohlásí o vás, že jste ,,stará duše“, tedy ta která už je vyzrálá a zkušená. Pokud je si vůdce skupiny hodně nejistý a potřebuje se hned zezačátku pro jistotu zalíbit všem, prohlásí, že ,,se tu dnes sešly jen samé staré duše“…

Jakoby snad měli nějaký zázračný okulár, pomocí kterého jsou schopní ,,měřit vaše duchovní stáří“. Položili jste si někdy otázku, jak se to pozná a jak může někdo něco takového o vás prohlásit, i když vás třeba ani nezná a jenom vás viděl deset minut někde sedět na polštářku? Nezdá se vám to směšné?

Pojem ,,mladá duše“ se příliš nepoužívá, ale můžete se s ním setkat, když se třeba duchovnímu guruovi nějak nezamlouváte, nebo když podle něčí (jistě velice fundované) optiky vykazujete znaky neznalosti, nezralosti, nebo unáhlenosti…. ,,On je ještě mladá duše, na to přijde časem“.

Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se vlastně tyto pojmy vzaly a jestli jsou založeny na skutečnosti a jestli reflektují něco reálného. Když tuto nálepku dostanete od někoho, může vám to také začít vrtat hlavou. Mnohokrát se mi stalo, že se na mě lidé obraceli s dotazem, abych jim vysvětlila nějaký záhadný pojem, kterým byli označeni, ale už jim nebylo vysvětleno, co to znamená. Mohou to být naprosto exotické výmysly které nezná ani google, ale pojem ,,stará duše“ se opakuje. Je zkrátka populární.

Na internetu se můžete o starých duších dočíst, že jsou to podivíni, samotáři, duchovně založení lidé, zvláštní děti, lidé co nevyhledávají žádné duchovní autority a jedou si svoje, nejsou to materialisté. Stará duše by podle charakteristik měla být také moudrá, samostatná, nezávislá, s potřebou pomáhat druhým lidem, silně empatická, ovládá svou mysl, je originální, raduje se z maličkostí, má smysl pro spravedlnost a etiku… Když si všechny tyto popsané symptomy ,,staré duše“ dáte dohromady, zjistíte, že je to perfektní popis introverta 🙂 … Znamená to snad, že všichni introverti jsou staré duše? Samozřejmě, že ne.

Někteří lidé berou pojem staré duše tak vážně, že dokonce vymysleli stupňování. Podle toho, jaké máte duševní nastavení, se prý dá zjistit, v jaké jste fázi a když dojdete do fáze ,,stará duše“, tak jste prý na konci své inkarnační cesty:

,,Po dokončení čtvrté fáze reinkarnace již duše ušla notný kus cesty.
– V první fázi se právě zrozená duše dozvídá o své fyzické existenci, životě a smrti, a potřebě péče.
– V druhé fázi se duše jako dítě učí o společnosti, kultuře a společenství a o potřebě struktury, pocitu náležitosti a hraní určité role.
– Ve třetí fázi se mladá duše učí o svobodné vůli a sebeurčení, o vzetí zodpovědnosti za svůj osud do vlastních rukou a o tom, jak se s tím vypořádat.
– Ve čtvrté fázi se coby zralá duše učí o spoluexistenci a propojenosti, vzetí zodpovědnosti za své vlastní vztahy a respektu k rozdílnosti a jinakosti.
A nakonec je duše připravena na svou poslední štaci – návrat do jednoty a konec reinkarnace.“ (zdroj)

Nebo:

,,Co je základní orientací každého věku duše:

• Nová Duše – přežití
• Dětská Duše – rodina, komunita, rutina, dobro a zlo
• Mladá Duše – materiální úspěch, ovlivňování okolního světa
• Zralá Duše – vztahy, globální problémy
• Stará Duše – filozofie, integrace, odstup, nepřipoutanost, vyšší perspektiva“ (zdroj)

Zeptejte se upřímně sami sebe, v jaké fázi podle těchto charakteristik jste vy sami, případně jestli vám to něco řeklo. Uvědomíte si, že jste jiný člověk každých pár let, protože řešíte jiné věci, každá životní fáze má jiné nároky, postupně se měníte, dospíváte během života a v tomto světle jsou dané charakteristiky naprosto nekonkrétní plácnutí játrem, ve kterém se nemusí najít nikdo a zároveň všichni.

Proč je to mýtus
Pojem stará a mladá duše očividně vychází z přesvědčení, že jste jako duše polapeni do jakéhosi povinného vyučovacího kurzu s názvem ,,inkarnační proces“. Tato představa je převzata z východních náboženských směrů. Věříte-li tomu, že jste stará duše a zároveň součástí vaší ,,oficiální charakteristiky“ je vlastní koncept a nezávislost na jakémkoliv náboženství nebo autoritě, tak si silně protiřečíte. Protože vírou v ,,povinný inkarnační kurz“ přebíráte původem náboženský koncept a zapomínáte na své největší právo: Svobodná vůle.

Uznáváte-li všeobecný fakt, že lidská bytost je svobodná a má jedinečné svaté právo mít svou vlastní svobodnou vůli kterou jí nikdo nesmí brát, koncept povinného inkarnačního výcvikového táboru vám připadá směšný. Každý člověk přišel na planetu Zemi zcela dobrovolně, protože tu něco hledá a má svůj plán  a záměr. Rozhodně tu není z povinnosti a už vůbec ne za trest.

Lidská bytost je dokonalá, existuje v bezčasém prostoru, má přístup k veškerému vědění a – pro některé asi překvapující – nemá žádnou povinnost se kamkoliv vtělovat. Udělá to, když má pro to důvod a když se tak sama rozhodne. To znamená, že ani neexistuje pravidlo vícero inkarnací. Některé lidské bytosti na této planetě můžou být jednou, některé vícekrát, některé ani jednou. Jak potom rozdělíte tyto duše na staré a mladé? Nijak. Celý koncept se tím jednoduše rozpadá.

Z pohledu duše neexistuje ani koncept času. Duše nezná čas, to je pouze místní pojem. Jednotlivé duše nevznikají postupně v lineárním čase (který ve Vesmíru lineární rozhodně není), takže představa že něčí duše vznikla před 10 tisíci lety a jiná teprve před tisíci, je také naprostá fikce.

Je to nějak použitelné?
Dělení duší na ,,mladé“ a ,,staré“ může mít využití pouze v jednom jediném případě a to ve chvíli, kdy tím chceme vyjádřit, kolik času už jsme strávili na této planetě. Pokud je tu někdo poprvé, může se cítit jako mladá duše a může tak být označen, nebo se k tomu může sám hlásit. To však samo o sobě nevypovídá nic o jeho duchovní vyzrálosti, ani o duševních kvalitách.
Pokud někdo vnitřně cítí, nebo dokonce ví, že se sem dostal opakovaně a zažil více životů, může se označit jako stará duše, nebo tak může být i někým označen, ale moc věcí to o něm nevypovídá. Maximálně to, že za několik životů ještě nenašel to, kvůli čemu sem původně přišel, takže se vrací. Vrací se ale z vlastní vůle pro nové pokusy, ne proto že by musel, nebo že by se snažil dokončit svůj výcvikový proces. To je asi jediná věc, kterou se z označení ,,stará duše“ dozvíte.

Zcela fiktivní pojem to tedy není a určitou vypovídající hodnotu to má, i když malou. Rozhodně to však není to, co se obecně vykládá. Není to žádná ,,fáze v inkarnačním koloběhu“.

Moje zkušenost
Asi vás to nepřekvapí. Mnohokrát jsem si vyslechla, že jsem stará duše. Vyslechla i přečetla. Nikdy jsem se s tím však neztotožňovala, ani jsem tomu nepřikládala váhu. Například už jen díky tomu, že žádný člověk na světě vás nemůže znát lépe než vy sami a jediné na čem skutečně záleží, je váš vnitřní pocit. To, co si pustíte k tělu, si můžete cíleně vybírat. Nemusíte vůbec přebírat názory ani přesvědčení od druhých lidí a nemusíte se za to omlouvat. Naopak je to veliká výhoda, která vám poskytne větší vnitřní stabilitu. Vaše vnitřní orientace se nebude otřásat mnohými protichůdnými názory, se kterými se čas od času setká každý z nás.

Mám zkušenost, která není až tak vzácná, zažilo ji kromě mě i mnoho jiných lidí, že pokud je člověk uvědomělejší, tak může vnitřně cítit, kolik času tady strávil. Já si byla vždycky naprosto jistá tím, že jsem tady poprvé. Nejenom tím, jak mi všechno připadalo vždycky nové, zvláštní a často i dost postavené na hlavu, jak jsem nechápala to co jiným připadalo úplně jasné a naopak jsem chápala to co jiné ani nenapadlo rozebírat, ale měla jsem i vize o místech kde jsem bývala předtím, podle kterých jsem si to i potvrdila. A také vím, že už znova do stejného systému nepřijdu, protože to nebudu potřebovat.
Přesto jsem pořád poslouchala, jaká jsem stará duše. Úsměvné…. Jediný člověk, který na to přišel sám od sebe, byla paní Lenka. Pamětníci ví, že to byla paní, která po dobu asi dvou let dělávala automatické písmo a že jsem ji hodně doporučovala lidem, kteří řešili zapeklité osobní záležitosti, které se nedaly zodpovědět žádnou obecnou radou, ale spíš vyžadovaly radu od vědmy. Byla to moc sympatická žena, se kterou jsem se osobně setkala. Ptala jsem se jí tehdy, jak na ten dar přišla a řekla mi něco, co mě velice obohatilo a pamatuji si to živě dodnes:

,,Moje kamarádka měla obrovské problémy, chodívala za mnou, svěřovala se mi, ale bylo to moc složité a já jsem nevěděla, jak jí můžu pomoct. Moc mě to trápilo, protože jsem ji měla moc ráda. A tak jsem se začala modlit ke svým andělům, aby mi řekli, jak můžu své kamarádce pomoct. Modlila jsem se takto opakovaně a pak jsem začala slyšet hlasy v hlavě. A ty hlasy mi začaly jakoby ve verších diktovat, jak problém řešit. Takže jsem hned vzala papír, slovo od slova jsem všechno zapsala a kamarádce to dala. Ukázalo se, že věty byly velice přesné a moc jí to pomohlo. A od té doby jsem ty hlasy začala slyšet, vždycky když jsem myslela na to, že chci někomu pomoct. Moje dětičky se mi většinu času smějou, ale jakmile ve škole nebo mezi kamarády nastane problém, hned utíkají za mnou a prosí, abych jim udělala písmo.“

K jejímu daru ji tedy přivedla upřímná touha pomoct druhému člověku… překrásné a hluboké moudro.

Lenka říkala, že andělé mluví většinou ve verších a v některých situacích odmítají odpovídat. Funguje tam tedy určitá regulace, jakoby věděli který člověk odpověď nemá dostat, protože by mu pravda mohla ublížit, nebo se minout účinkem. Nebo možná nadvědomě nesouhlasí s tím, aby se cokoliv o něm rozkrylo.
Bylo mi to velice sympatické a mám k lidem kteří skutečně něco umí obrovský respekt. Protože jsou velmi vzácní.
Pár písem od Lenky jsem viděla, i jsem měla srovnání nakolik se vyplnila a byla přesná. Tak jsem ji zde jednu dobu doporučovala, do doby než mi Lenka napsala, že už tuto službu nedělá. Oficiální důvod není blíže specifikovaný.
A právě tato Lenka, když byla požádána o písmo o mé bytosti (neobjednávala jsem ho já, ale mně blízký člověk s mým dovolením, který mi to potom dal přečíst), to odhalila hned v první větě. Písmo andělů začíná slovy ,,Je to mladá duše…“ a celý zbytek velmi trefný, až ,,krutě upřímný“. I po mnoha letech neztrácí na pravdivosti.

Co z toho vyplývá?
Že oficiální charakteristika staré a mladé duše je úplně mimo mísu a vůbec nevypovídá o vaší kvalitě, ani o míře vaší uvědomělosti, či vyzrálosti. A pokud chcete vědět jestli jste mladí nebo staří, měli byste se orientovat pouze na svůj vlastní pocit a rozhodně se na to neptat nějakých duchovních učitelů a kartářek, protože vás vůbec neznají a nevidí do vás tak dobře jako vy sami (většinou dokonce vůbec nevidí).
Maximálně to může říct, kolik jste na této planetě strávili času. Stojí za to položit si otázku – pokud cítím že jsem velmi stará duše a už jsem tu byl mockrát – co dělám špatně, když jsem ještě pořád nenašel to co hledám a pořád se sem pro to vracím?
Rozhodně to však nevypovídá nic o skutečném ,,stáří duše“ (duše neexistuje v čase a nemá žádný věk), ani o tom ,,jak jste daleko“.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020