Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jsou dušičky nebo Den mrtvých pouhé lidové zvyky, nebo jde o tradice zakládající se na pravdě a zkušenostech našich předků? Skutečně je to doba, kdy se opona mezi světem živých a mrtvých ztenčuje a zemřelí nás mohou navštívit? Odpověď může nabídnout následující zážitek, který popsal jeden mladý mexičan.

Chci se podělit o svou zkušenost, která se mi stala asi před patnácti lety. Tehdy jsem začal studovat a přestěhoval jsem se do města, které bylo daleko od mých rodičů a rodinného domu.
Můj táta znal jednoho muže, říkejme mu třeba „Tony“. Byl to jeho dobrý přítel, někdy mu pomáhal v práci a běžně jsme spolu trávili čas všichni tři.

Když mi bylo 17, přestěhoval jsem se tedy  do většího města, abych nastoupil na univerzitu a pak jsem každé dva měsíce jel navštívit rodiče, když byly prodloužené víkendy, nebo prázdniny.

Když jsem byl ve druhém ročníku, tento náš rodinný přítel Tony zemřel. Bohužel se upil k smrti. Táta mi to sdělil po telefonu, spolu s vysvětlením, jak se to stalo, nebo spíš co o tom slyšel.

Asi po 2 měsících, v Den mrtvých (Día de muertos*) jsem jel navštívit své rodiče. A také abych navštívil rodinnou hrobku, jak naše tradice káže.

*Den mrtvých je mexický svátek mrtvých spadající na katolické oslavy Všech svatých a Svátku zesnulých slavený od večera 31. října do 2. listopadu. V Mexiku je nejoblíbenějším a nejvýznamnějším svátkem, chápáným jako šťastné shledání mezi živými a mrtvými.

Tehdy jsem úplně zapomněl na Tonyho smrt. K našemu setkání došlo proto, že jsem nestihl chytit autobus, který měl jet do mého rodného města. Další spoj byl nevýhodný, protože bych s ním přijel do cíle ve dvě ráno. Je to docela malé město, a protože jsem poblíž autobusového nádraží nenašel žádné taxi, rozhodl jsem se jít raději pěšky, než čekat na ten pozdější spoj.

Když už jsem byl asi pět bloků od domu svých rodičů, musel jsem přejít po mostě, o kterém místní lidé říkají, že na něm straší. Prý se tam zjevuje duch bezhlavého osla, který straší pocestné. Trochu jsem se bál, když jsem tudy měl procházet.

Ale najednou přijel Tony na kole (zapomněl jsem se zmínit, že pořád všude jezdil na kole) a zeptal se mě, jestli zrovna jedu domů z univerzity. Možná proto, že jsem měl původně plnou hlavu toho bezhlavého osla, úplně jsem zapomněl na fakt, že je Tony vlastně mrtvý!

Začali jsme si povídat, přešli jsme most a několik dalších bloků. Trvalo to asi 4 nebo 5 minut. Mluvili jsme o škole, o jídle v mém novém městě a podobných běžných věcech.

Poslední blok od domu mých rodičů mi Tony řekl: „Dobře. Musím jít támhle zkontrolovat ještě nějaké věci.“ Na to ukázal prstem jiným směrem, než jsme šli. A dodal: ,,Dávej na sebe pozor a vyřiď za mě tátovi pozdrav“.
Rozloučili jsme se a domů jsem dorazil sám.

Protože se to stalo hodně brzo ráno, šel jsem přímo do svého pokoje a dospal jsem do rána, abych rodiče nebudil. Až ráno, kdy jsem se chystal vyprávět svému otci o Tonym, jsem si vzpomněl, že už je vlastně mrtvý.

V tu chvíli jsem to rodičům neřekl. Ale o chvíli později mi otec sdělil, že mě viděl ráno přicházet. Ptal se, jestli jsem byl opilý, nebo tak něco, protože mě viděl „mluvit s nikým“.

Tak jsem mu to řekl. Myslím, že Tony přišel, protože jsem potřeboval společnost na tom mostě, kterého jsem se bál kvůli příběhům o bezhlavém oslovi. Proto jsem ani nevěnoval pozornost tomu, že mě doprovází někdo, kdo už zemřel. Tento zážitek mě neznepokojuje, naopak mi připadá docela zábavný. Takže děkuji našemu rodinnému příteli, že tam se mnou byl.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021