Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zamyšlení nad promiskuitou a co za ní může být

V poslední době se čím dál častěji setkávám s debatami o takzvaném „body countu“. Kolik partnerů je ještě normální a kolik už je moc s ohledem na věk tázaného? A je to vlastně důležité?
Účelem tohoto článku je zamyšlení se nad tím, co promiskuita u velmi mladých lidí může znamenat, a co to o naší době vypovídá.

K napsání tohoto článku mě inspiroval post na Threads, kde se mladá žena ptala, co si lidé myslí o situaci, když osmnáctiletá dívka měla už 27 sexuálních partnerů.
Napsala jsem tam zcela upřímně, že to není v pořádku. Pro mě osobně by to byl silný varovný signál, že se děje něco, čemu je potřeba věnovat pozornost. A pokud by to dítě bylo moje, hodně bych zpytovala svoje svědomí, protože jsem jako rodič musela udělat něco špatně.

Za tento svůj názor jsem byla mnohými poslána tam kam slunce nesvítí… Právem, nebo neprávem? Inu, mohla jsem to určitě napsat jemněji, ne tak ostře, aby to nevyznělo jako odsuzování člověka. (Což nebyl můj záměr) Ale s omezenými znaky na post se moc oblívat omáčkou a změkčovat svůj jednoznačný názor nedá.

Všimla jsem si, že tradiční životní hodnoty jsou často ve volném diskuzním prostoru hejtované, myslím si však, že jsou hejtované právě těmi lidmi, kteří s nimi mají problém a jsou proto nejhlasitější. Rozhodně to neberu tak, že když je pět lidí vedle mě promiskuitních, tak že to něco vypovídá o celkové většinové společnosti. Navíc mi přišlo zajímavé, že většina kritických hlasů byla mužských, nikoli ženských.
Jakoby tam mezi řádky byla výčitka typu „ty potvoro moralistická, přestaň navádět jiné ženy, aby si také vážily svého těla a zdraví, protože my to po vás chceme hned a bez snahy.“
Hodně často v tomto kontextu zaznívají názory jako „no jo, ti chlapi to tak mají, oni to tak umí a dělají“. Je to určitě pravda, ale neházela bych je všechny do jednoho pytle. Obecně se ví, že muž to dokáže a často se zamiluje až v procesu později, kdežto normální žena, aby k tomu vůbec svolila, musí mít nejprve city. Tento rozdíl v mužské a ženské psychice mi dává smysl. Muž loví, hledá tu nejlepší, žena je jemná, zranitelná, nosí v sobě poklad v podobě příslibu budoucnosti, proto musí být opatrná a chránit se. Tak vzniká polarita mezi lovcem a princeznou, co dělá okolky a nějakou dobu se rozhoduje, jestli ano nebo ne. Samozřejmě existují výjimky na obou stranách, mluvím spíš o obecných tendencích, ne o jednotlivci.

Když se intimita odpojí od vztahu

Sex byl po většinu historie spojený s intimitou, vztahem, blízkostí a důvěrou. Dnes se čím dál častěji prezentuje jako forma zábavy, způsob sebepotvrzení, ukázka výkonu, nebo dokonce měřítko „osobní svobody“, nespoutanosti.

Kladu si otázku, jestli jsme v tomhle posunu něco hodně důležitého neztratili. Ne kvůli morálce, ale kvůli vnitřnímu zdraví mladých lidí, kteří si teprve budují vztah k sobě, ke svému tělu a ke svým hranicím.

Že se pobaví například žena staršího věku, která se posledních dvacet let ve svém manželství nudí, bych ani nedávala na stejnou váhu, jako když promiskuitní osmnáctka dá každému, koho potká a začne se blížit k číslu 30. Každá z těchto situací má úplně jiný význam, stojí na úplně jiných citech a jiných potřebách. To první se děje poměrně běžně, to druhé je donebevolající symptom.

Co může extrémní promiskuita v mladém věku signalizovat

Neříkám, že každý člověk s vyšším počtem partnerů má automaticky problém se sebou. Ale extrémy málokdy vznikají z ničeho, bezdůvodně.
Za extrémní promiskuitou většinou bývá hledání vlastní hodnoty skrze pozornost druhých, vnitřní nejistota a chybějící osobní hranice, snaha dočasně zaplnit vnitřní prázdno, tlak okolí nebo představa, že „takhle se to dnes dělá“ a je to tak normální, někdy i duševní zranění, se kterým si mladý člověk neví rady. Tohle nejsou věci, které by si zasloužily odsouzení. Měla by se jim ale věnovat pozornost. Extrémní promiskuita je totiž převlečené volání o pomoc.

Svoboda versus sebeztráta

Často slyšíme argument: „Je to její tělo, její volba.“
Ano. To je pravda. Ale svoboda bez hranic není totéž, co zdravá svoboda. Skutečná svoboda zahrnuje i schopnost říct „ne“, počkat, chránit se, rozlišovat, co mi skutečně prospívá. Ne všechno, co je možné, dostupné a společensky tolerované, je automaticky dobré pro naši psychiku, duši a pro naše tělesné zdraví.

Tohle mi vadí nejvíc

Vadí mi, že je zdrženlivost často zesměšňována. Opatrnost je vnímána jako slabost, a psychické zranění se často převléká za emancipaci.
Místo, aby mladé dívky slyšely: „Jsi hodnotná bytost a nikomu to nemusíš nijak dokazovat,“ často slyší: „Užívej si, dokud můžeš.“ A když to nedělají, tak „je s tebou nuda, jsi nudná.“
A co když si některé z nich ani neužívají, ale ztrácejí se?

Nemáme televizi. Já ji nemám od svých 16ti let, miláček si ji nějak po odstěhování z domova rodičů nepořídil, protože ji nepostrádal. Takže když pak tu televizi vidíme, zíráme. Klíny a prsa jsou všude, hlavně když pouštíte hudební klipy. I tohle má určitě vliv na to, jak dnešní mladí lidé chápou sex a nahotu. Když na to koukají pořád, logicky vůči tomu postupně otupí. Ze svátosti se stává rutina a celé kouzlo mizí.

Můj pohled na sex

V tomto stojím na velmi zřetelném konci spektra. Kdyby byla stupnice zdrženlivý – zcela nevázaný, jsem úplně vlevo. Vnímám to tak, že takhle je to pro ženu správně a jsem s tím spokojená. Sex je pro mě svátost, která se děje z lásky.
Není láska, není sex. Dělat to s někým, s kým se nemiluju a nejsem s ním ve vztahu, nebo ani nepředpokládám, že mezi námi vážný vztah právě vzniká, si neumím vůbec představit. A myslím si, že to tak má většina žen, akorát nejsou slyšet tak hlasitě.
Tento můj pohled zároveň nepreventuje omyly. To znamená, že je pořád možné být uloven nějakým vyčůránkem, který sehraje divadýlko, naslibuje lásku, vztah, jenom aby dostal po čem touží. Ale bytí na konci spektra tyto průšvihy poměrně dobře minimalizuje, protože taková žena umí počkat, když jí něco nesedí a rozhoduje se postupně, s čistou hlavou.

Sex není jen o těle. Je o duši a přenosu energií. Spojuje, zanechává stopu, vytváří hluboké vazby. A proto si myslím, že čím mladší člověk je, tím víc by měl být chráněn. Ne tlačen k výkonu nebo „k pestrým zkušenostem“.

Nepotřebujeme mladé lidi učit, jak být dostupní. Potřebujeme je učit, jak si vážit sami sebe. A jak se umět rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Jak rozeznám svůj vnitřní hlas od nátlaku svého okolí? Jak si dokážu udržet své hranice a být věrný svým citům i přes nátlak a naléhání?
To jsou důležité hodnoty a důležité schopnosti pro život. Rozhodit prostě pod tlakem intenzivní situace nohy a vůbec nad sebou nezapřemýšlet, není umění. Umění je žít vědomě a se záměrem. Vědět kdo jsem, co potřebuju, co čekám od svého partnera a proč to dělám.

Bodycount

Možná bychom se místo počítání partnerů spíš měli ptát: „Co mladí lidé v intimních vztazích hledají? A proč to často hledají tak rychle, intenzivně a bez smysluplných hranic?“
Za každým číslem je vždycky konkrétní člověk. A ten si zaslouží víc, než být součástí statistiky nebo internetové hádky.

Pro mě je bodycount vypovídající spíš v kontextu toho, jak si sebe člověk váží, jak silné má hranice, jak umí ovládat svoje pudy, jak moc se hledá, kde má svou hodnotu. Možná proto lidé bodycount tolik řeší. Možná to tam taky cítí. Možná jim nejde o počet partnerů, ale spíš o ty hodnoty, které jsou za ním.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org.