Aluška.org: Věděním ke svobodě

Slíbila jsem, že vysvětlím své dočasné snížení pracovní aktivity, jen co se mi udělá lépe. – Tedy k věci, je to zápal plic, ležela jsem už od 15. března.

Už tři týdny předtím jsem byla hrozně přepracovaná, protože jsem neměla jediný den volno, šichta od rána do večera, když bylo hotové jedno, hned jsem šupajdila na to druhé. Ale zvládala jsem to, dokud nepřišla zásadní rána, která se mnou strašně otřásla, že jsem několik nocí nespala, jaké jsem měla starosti. – Šlo o existenci Alušky.org, o ,,moje dítě“, které piplám už šestý rok a které mi pár zlých lidí chtělo zničit. To už zkrátka moje imunita nezvládla.

Dýchám chemtraily, tak jako každý jiný a mnoho lidí v mém okolí záhadně umřelo na embolii plic. I já jsem byla opakovaně varována, že jestli nezačnu léčit plíce, tak to se mnou jednoho dne sekne a už mě nikdo nikdy neprobere. – A já to brala na lehkou váhu, myslela jsem si, že se mě to netýká a že jsem v pohodě, protože mě přece plíce nebolí. Sice jsem se začala zadýchávat, což byl průvodní jev, ale znáte mladé lidi. Mají pocit, že jsou nezničitelní a já to tak mám také.

To byla ta zásadní chyba. Je to speciálně udělané tak, aby člověk nevěděl a pak to s ním švihne, ani neví jak. Pamatujete třeba na ten autobus ve Švýcarsku, jak tam umřela spousta nevinných dětí? – Řidič zemřel dřív, než se vyboural. – Embolie plic.

Stihla jsem to za minutu dvanáct, ale kdybych se okamžitě nedala do léčby, tak už tady nejsem. Tentokrát i v mém životě zafungovala ta vtipná průpovídka, kterou s oblibou pořád vykládám: Chodí štěstí dokola, na koho sedne? – Na vola! – Tentokrát jsem byla ten vůl já, se svými plícemi.

Zápal plic není sranda. Vždycky se strašně zhorším navečer, to se začnu dusit, ale nejhorší ze všech byly noci 3. a 4., to jsem fakt myslela, že nepřežiju. Od třetí noci mám problém, že když začnu usínat, tak se mi automaticky zatne břicho a hlasivky, takže mě probudí můj vlastní hlas. – Umíte si představit, jaká jsou to muka, mít strhané břicho od kašle a pak v noci nespat, protože kdykoliv začnete usínat, tak probudíte sami sebe? – Druhou noc už jsem se jenom třepala, brečela a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem úplně dezorientovaná a viděla jsem strašně rozmazaně.

Prosila jsem úplně všechny které znám, aby mi NĚKDO pomohl spát a slibovala jsem, že za pitomou hodinu spánku bych dala všechny peníze, co mám. Jenom chvíli psát.

Po pár dalších hodinách už to byly záchvaty beznaděje a nakonec rezignace, protože vím, že žádný člověk nedokáže být vzhůru déle než cca dva a půl dne. Pak v podstatě upadne do bezvědomí a dospí to, i kdyby vedle něj řezala cirkulárka. – Tohle mě uklidňovalo, protože to znamenalo, že nakonec nějak usnu i přes svoje hlasivky.

Od té noci to mám pořád, ale je to jiné. Podle toho jak moc je mi zle, tolikrát se probudím, ale asi na desátý pokus usnu. – Asi se nade mnou někdo smiloval, asi jsem to tehdá ubrečela.

Tahle strašná nemoc mi dala spoustu prostoru pro zamýšlení. Tak třeba vědomí toho, že právě utíkám hrobníkovi z lopaty, mi přineslo nápad na vymýšlení, jak by asi vypadal můj pohřeb. – Morbidní představa? Tohle téma mi vystačilo na hromadu hodin přemýšlení, protože od toho jsem dál konstruovala, jak by to tady na zemi vypadalo, když bych odešla, kdo by na to jak reagoval a co by se s čím stalo, nebo kdo by si vzal moje věci. – Kámoši o podobných řečech nechtějí ani slyšet, přijde jim to strašné a morbidní, ale člověku to nedá, se nad tím nezamýšlet.

Tak třeba jsem si řekla, že by mi tam mohlo hrát tohle:

http://www.youtube.com/watch?v=LqPjOrKfwrU

Nightwish… Celý život se mnou šli, tak by mě doprovodili i na druhý břeh. To je monstrozní představa, že?

Co mě ale hodně zaujalo, je sledování sebe sama. Vím o sobě, že v blízkosti smrti nikdy necítím strach. Totiž představa vlastní smrti mi nepřijde vůbec hrozná, protože vím, kam půjdu, že se tam budu mít moc fajn a že to nejdůležitější jsem tady už vykonala, neplýtvala jsem svým časem. – Což bylo mimochodem taky moc zajímavé téma k zamýšlení, jestli jsem prožila svůj život tak, abych toho nelitovala. – Výsledek byl, že rozhodně ničeho nelituji, že jsem žila nadoraz a natvrdo ve prospěch sebe sama a všech lidí, kteří jdou se mnou. – To člověka se zápalem plic strašně uklidní.

Další zajímavá věc je, že ačkoliv se dusím, že skoro zvracím, tak u toho myslím na svoje stránky a počítám: Jéžiš, maily už tam jsou staré přes týden… a objednávky na knížky mi stojí… a diskuze! – musím to tam jít odklikat. – Kdo za mě krucinál pošte ty balíky? – Musím si zalít kvítka… hele co když umřu? – Někdo za mě bude muset napsat na web, co se stalo, nemám někde nachystat papírek se svým heslem a pokyny? – To je snad moc, ne… to si rovnou napiš parte a odkaž majetek, blbče… – A dost! Nebudu na to myslet… Jsem nemocná, takže žádná práce, žadný web. Ležet, kašlat, potit, smrkat a pít stříbro, to tě teď bude zajímat! – No jo, jenomže co ty diskuze tam…“

Myslím, že jsem buďto workoholik, anebo jsem věrná svým projektům až za hrob. Vyberte si. Ale nakonec se sama sobě směju, protože jsem prostě svá a místo strachu se starám o svoje projekty, které na mě čekají. Takže ačkoliv slyším v hlavě jezdit vlak a sotva lezu, tak stejně jdu a ty diskuze tady poklikám. Jsem prostě taková.

No dobře, ale musím uznat, dneska je mi konečně trochu líp.. tedy v tom smyslu, že se můžu semtam normálně nadechnout a mám sílu na sezení u počítače… taky nevidím rozmazaně a nebolí mě hlava, tak se můžu soustředit, abych dala dopořádku nezbytné minimum a alespoň se trochu vypsala. Odtrhnout mě totiž od tvorby textů je pro mě špatné. Někdy sice na hromadu psaní nadávám, ale ve skutečnosti když to pár dní nemám, začne mi to strašně chybět.

Na zápal plic dávají doktoři antibiotika.. nic víc ti blbci neznají. Kdyby mě někdo odvezl do nemocnice, tak tam pojdu, protože bez dýchání solné páry bych se fakt udusila. Vždycky jsem měla kyslík na pár minut, když jsem hodně inhalovala a když to zase přišlo, tak jsem zase rychle vzala sůl a bylo na chvilku dobře. Ještě že jste neviděli, co mi lezlo z nosu. To byly nudle, že byste s tím lano upletli. Joa od 20. mi každé ráno pravidelně teče krev z nosu, ale nevíme přesně proč. 🙂

To první krvácení bylo tak brutální, že si to kamoš vyfotil… asi abych měla památku, no každopádně je to moje první a asi i poslední ,,emofotka“.

Od třetí noci jsem už ani nejedla. Stejně to mnou jenom projelo, nebo bych to vyblila. Tak mám teď dole přes pět kilo, ale nijak mi to neublížilo, protože jsem nikdy nebyla žádný hubeňourek a navíc než to na mě přišlo, tak jsem dva týdny dopředu hodně posilovala, a naskočily mi parádní bicepsy. – To mi moc pomohlo, protože pohyb a kašel jsou dost náročné a teď mám z toho na břiše krásnou valchu, někdo by mě mohl nafotit, než mi ty svalnaté buchty ustoupí… haha!

Ale včera jsem do sebe nacpala chilli con carne a předevčírem polívku, začínám mít trochu hlad a i když to mnou stejně jenom proletí, tak jsem ráda, že se mi vrátila chuť. Protože předtím to nešlo. Něco jsem dala do pusy a bylo to jak mouka. Prostě žádná chuť, nechutnalo mi nic, ať už to vonělo a vypadalo sebekrásněji, prostě nic.

Tak kromě toho, že vyhrávám boj s hrobníkem a že došlo k prolomení a ohrožení Alušky.org, tak mám novinek o mnoho více. (Mimochodem ohledně toho hromadného spamu, ano, to s tímhle prolomením souvisí, ale nebojte, věci se daly do pohybu, tohle jim už neprojde a budu se bránit.) Některé jsou extrémě super, jiné jsou brutální, některé příšerné a to zase souvisí s těmi šmejdy, co se ke mně nabourali.

Bohužel vám o tom zatím nebudu psát. Některé věci si musím nechat pro sebe co nejdelší dobu, v rámci nové ochrany mého webu i mailu a také je tu taková jedna událost.. no ta se vám bude líbit, ale musím počkat s oznámením až na 30., tak to chtěli pořadatelé… zatím to nemůžu prozradit, ale budete mít ohromnou radost 🙂

Co mě strašně trhá játra je fakt, že jsem díky tomu pitomému zápalu plic přišla o dva kurzy němčiny.. Totiž dneska jak článek vychází, přicházím o druhou hodinu. – Jo, zvládnu ťukat do klávesnice, ale už se nedokážu hodinu trckat do Němčiny… Miluju to tam a ten skluz mě strašně žere. Taky jsem přišla o 18. narozeniny mého nejlepšího kámoše. Nakoupila jsem mu dárečky a těšila se jako pes týden dopředu… a nebyla jsem tam.

Týjo, osmnácté narozeniny… po tolika letech mě někdo pozval na svoje narozeniny (jo, protože okolo mě je nikdo neslaví a já je zase nemám KDE slavit, tak nemůžu) a já tam nebyla! – Tohle mě trápí nejvíc, hned po tom virtuálním útoku.

Když už jsem u toho na co myslím, tak poslední dny strašně vzpomínám na svoji mámu. Totiž ona taky takhle strašně kašlala, když umírala. Teprve až teď si uvědomuji, jaká jsou to neskutečná muka, jak to šíleně bolí a jak je to deprimující, když to někdo má tolik let. Já si pomohla, vím jak.. a mě pomáhají druzí. Uzdravím se, ale ona… Jo, i tohle bylo zajímavé zamyšlení. Je to zvláštní poznat, jaké to bylo v její kůži po tolika letech. Určitě mi to dalo ještě více pochopení pro to co prožívala, a proč se tedy stalo to, co se stalo. S uvědoměním to celé dává ještě o něco více smysl.

Zažila jsem už mnohem horší bolesti, než je tohle. Rozhodně ale musím uznat, že mít to jenom pár měsíců, tak mě ten kašel roztrhá, natož pak mít to mnoho let.

Když už jsme u toho druhého břehu, tak vídám hodně bytosti a energie, co mám ty plíce. Vidím třeba, jak mi po zemi běhají obrovské bílé koule, vypadají jako přerostlá morčata. – Nebo postavy, nebo jiskry… vidím jich teď mnohem víc, hlídají mě.

Taky co je zajímavé, tak tu noc předtím, než jsem se ráno probudila a myslela, že chcípnu, tak se mi zdál sen. – Viděla jsem svoji babičku. Stála přede mnou a najednou ztuhla a zděšeně se zadívala za mě. – A já říkám: ,,Co se stalo?“

Koukám tím směrem, kam kouká ona, a tam byla zeď. A ona na mě: ,,Spadl obraz. Tady bude někdo nemocnej.“

A já na ni koukám a tuším, že to je na mě, ale v té místnosti tam se mnou seděli další tři lidi, tak jí říkám: ,,No jo, ale kdo z nás to bude? – A navíc, nemocnej je kde kdo, buď v klidu, nějaká chřipka, nebo viroza, to přece není konec světa.“

– A pak přišlo to ráno a mě došlo, že ten sen byl na mě a že to není jenom nějaká blbá chřipka, že to je vážné.

Taky se mi zdály strašné blbosti. Předevčírem jsem například seděla ve třetí tříde ZŠ, já byla stará jak jsem teď a okolo mě špunti. – Byla tam naše třídní a ta nás vítala do nového školního roku a řekla, že na uvítanou nám každému dá panáčka medoviny. A všechny děcka: ,,Fůůůůj!“ A já jediná: ,,Jooo!“

Tak mi držte palce. Už jsem trochu funkční, ale musím to doléčit a hodně dýchat sůl, ať dostanu ven z plic všechen ten sajrajt, co mě málem dostal, aby mě to nedohnalo za nějaký čas znovu. To už by na mě totiž štěstí sednout nemuselo.

Mimochodem než se zeptáte, tak jo, tento článek jsem napsala den dopředu a nastavila ho na dnešek automaticky, takže nesedím u komplu ve tři ráno… A jo, možná jste tenhle problém ani nezaznamenali, protože články jedou….. Protože jsem proti těmto problémům částečně pojištěná: Nakřečkovala jsem obsah na dva týdny dopředu, ale od 31. už musím články zase tvořit, jinak zkrátka nebudou. Přesto stále nepracuji na mailové poradně a většině pisatelů ještě dlouho moje odpovědi nepřijdou, na tuhle práci ještě nemám vitamíny. – Ale bude líp, zase srším vtipem a brzo budu skákat přes kaluže.. Bohužel jsem přišla o první jarní dny, už se těším, až to všechno doženu… A ještě jedna dobrá zpráva, se kterou se můžu svěřit: Od konce příštího týdne budu mít tři týdny volno, takže můžu v klidu webovat a hlavně řádit venku.

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/