Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 11. díl série o cestě k mateřství
Jak vypadá spouštějící se mateřský pud a kdy se to děje? – Dříve, než by člověk čekal.

Nastal 22. týden a přiblížil se druhý velký screening: Morfologie plodu. Díky předešlé zkušenosti jsem raději vůbec negooglila, co se všechno může najít, podělat a že dobré výsledky u prvního nejsou zárukou dobrého výsledku u druhého… dobře jsem udělala.
Přečetla jsem si je až po testu a … jáj. Ještě že se můžu zděsit zpětně, když už to mám za sebou.

Moje doktorka to možná tušila, takže mi dva týdny dopředu o poznání podrobněji prohlídla dítě, spočítala mu všechny prstíčky, změřila hlavu, podívala se jestli má všechno kde to má mít, obličej, očička, lebku, zkontrolovala srdíčko, placentu… A výsledek byl, že miminko je v pořádku.

Díky tomu jsem byla až do toho inkriminovaného termínu úplně v klidu, protože jsem věděla, že dítě opravdu JE zdravé a že je to JENOM formalita.

… Dokud jsem nezačala plánovat čas odjezdu a navazující spoje. Najednou mi došlo, že se jako – no krucinál ale vážně! – bude dítě prohlížet podrobně na odborném pracovišti.

Co když se něco přehlédlo…
Co když někdo řekne, že není v pohodě?
Co když to FAKT nebude v pohodě?
Co když… co když mám před sebou posledních pár hodin pohodičky, než mi začne peklo na zemi?!
Teď seš v pohodě, ale za pár hodin třeba budeš muset rozhodovat o životě a smrti.
Co když nám ho někdo sebere?!
Áááá… ÁÁÁÁÁ!!!

Můj těhotný mozek nepřišel s blbějším nápadem, než vymyslet scénář, ve kterém přijde nějaký ošklivý pan doktor, řekne že moje dítě není v pořádku a sebere mi ho. Ještě mi to dokreslil konkrétním obrázkem jak pláče a jak mi ho berou.
A spustila se mi brutální panika. Začala jsem se klepat, brečet a bylo mi hrozně zle. Už jsem na tu blbou stránku na idosu ani neviděla.

Co mě na tom překvapilo nejvíc, byla ta intenzita. V jednu chvilku rutinně vlezeš na idos aby sis zkontroloval vlak, najednou „cvak“ a máš panickou ataku. Věc, na kterou jsi nikdy ani netrpěl…

První věc, kterou jsem udělala bylo, že jsem to hned vrzla do AI, abych odvedla svou  pozornost na nějaký bezpečný „dialog“, kde mě nikdo nebude soudit. AI mi kupodivu pomohla. Řekla mi, že to co se mi právě stalo, je úplně normální strach před důležitým vyšetřením a že ta reakce je tak hrozně prudká, protože někdy vývoj mateřského pudu předběhne hlavu, zatímco tělo už v tom jede naplno. Řekla mi: „To co se ti děje, je biologie mateřství. Nejsi divná a není to problém. Jsi v pořádku.“

Tohle je informace, která mi hodně pomohla. Prostě jsem se tomu přestala bránit, přestala jsem se s tím přetlačovat a přestala jsem se nutit se uklidnit. Došlo mi, že můj naučený vzorec zůstat v klidu i kdyby nebe padalo na hlavu, je v této situaci nežádoucí a nepřirozený.
Místo toho jsem prostě počkala, ponořila jsem se do té hrůzy naplno a nechala jsem ji sebou projít. Za pár minut ta hrůza přešla sama a já jsem se uklidnila.

Mateřský pud se v těle spouští dříve, než to ženě dojde v hlavě.

Dokud jsem se tomu bránila, tak to nešlo.
Aha? – Hrůza nebyla nepřítel, ani problém, kterému by bylo potřeba se bránit. Stačilo se jí nebát a prostě ji přijmout. A odešla sama. A nezanechala po sobě žádné škody. Nebylo mi ani zle a v klidu jsem mohla jet.

Na screening jsme tedy s manželem vyjeli v klidu. Už jsem to psala u zápisu o prvním screeningu a zopakuju to znova: i na ten druhý morfologický vždycky brát manžela s sebou. Usnadní a zpříjemní úplně všechno… Hlavně se má člověk u koho schovat v náručí. Já jsem nebyla v pohodě ani na tom prvním. To jsem chytla paniku až na té klinice na záchodě. Viděla jsem místnost bez okna, vykachličkovanou až ke stropu a cvak… fakt to nejsou hezké okamžiky, na které bych ráda vzpomínala. Nesnáším tyhle screeningy. Chci jenom papír kde bude napsaný že jsme oba zdraví aby byla dokumentace komplet a zase rychle zmizet.

To vyšetření stálo hrozně zaprd. Objednali nás krátce před zavírací dobou, i tak jsme čekali třičtvrtě hodiny navíc a pan doktor, co tam jako jediný ještě měl směnu, už se viděl někde na pívu. Takže byl unavený, přetažený, spěchal a mě to bolelo.
Miminku pořád kvedlal sondou u obličeje, protože nebylo „správně natočené“, takže se otočilo zády k němu a krylo si hlavičku oběma rukama.
Do toho mi bylo fakt nepříjemné, že má na mě položenou paži cizí chlap a mačká mi břicho s dítětem. Sorry not sorry, vadí mi to. Nechci mužské lékaře. A není pravda, že by byli k ženám jemnější. Nejsou.
Jemně jsem doktorovi sdělila, že mě 3D fotka nezajímá, že ji nepotřebuju, ať už to nechá být… abych zkrátila naše utrpení a držela jsem se za ruku manžela jako o život.
Po tom vyšetření jsem byla úplně vyřízená a sotva jsem lezla, protože nás tím neustálým tlačením „rozhrabal“ a břicho mě bolelo ještě dlouho poté.

A přitom když se mě zeptáte, jestli jsem ráda za tuto péči, tak jsem. Rozumím, že máme výhodu, kterou ženy dřív neměly. Můžeme se rozhodnout, jestli chceme pokračovat včas, než se udělají větší škody. Ta chvilka stresu a paniky, co si kvůli tomu musíme prožít, je malá daň.

Krátce před tímto screeningem jsem si užila emočně náročný dialog. U hospůdky si k nám přisedl postarší soused – no a vidí ženskou s bříškem, takže se dialog přirozeně stočil na tohle téma.
Najednou nám začal vyprávět o tom, že je zásadně proti tomu, aby si rodiče nechávali záměrně postižené děti, když o nich už dopředu díky testům a screeningům vědí.
Mlčela jsem. Bylo mi jasné, že tenhle pán má svoje téma.. A fakt měl.
Po chvilce řekl, že jedno z dětí, které se svou ženou měl, jim umřelo. Manželka porodila předčasně, miminko nebylo zdravé a umřelo krátce po porodu…
Zajímavé je, že on neplakal. Měl ještě dvě zdravé děti. Místo toho prohlásil, že „i přesto co zažil, je pro, aby se nechávaly naživu jenom zdravé děti, protože mít postižené, to je zničený život dítěte i rodičů, a na co takový život…“
Mlčela jsem dál. Rozuměla jsem, že tohle je jeho způsob, jak si zdůvodnit, proč je jeho strašná bolest v pořádku a proč nemá být smutný. Kdo jsem já, abych mu brala jeho pomůcku, co mu zřejmě pomáhá, se nehroutit.

Ale poslouchalo se mi to hrozně špatně. Hlavně v situaci, kdy už mám těhotenský mozek natolik adaptovaný, že chápu, proč si rodiče postižené dítě nechávají.
Protože těhotná žena není máma až v tu chvíli, kdy porodí. Těhotná žena je máma už v době těhotenství a svoje dítě instinktivně chrání.
Proto si ženy nechávají i nemocné děti. Proto je nikdo nemá právo soudit.
A proto jsem vděčná za to, že jsem tohle rozhodnutí nemusela podstupovat já. Že moje panika byla jenom panika a ne realita… Ale u mnohých to realita je.