Aluška.org: Věděním ke svobodě

Adultismus. Znáte to slovo?

Já ho poprvé slyšela při poslechu přednášek Duše K. Adultismus je označení pro zhoubné chování dospělých, kteří mají pocit, že jsou víc než děti, víc než obecně mladí lidé a podle toho se k nim chovají. Dítě je tak soustavně ponižované a bere se mu svoboda, zašlapává se jeho sebeúcta. A pak když vyroste, bojuje celý život s komplexem méněcennosti, protože si z toho odneslo závěr, že je méně než ostatní a že na jeho názoru a pocitu vůbec nezáleží.

Adultismus byl v nějaké formě aplikovaný na každém z nás, když jsme byli malí. Ale jestli adultisti budeme i my v pozici dospělého, už je otázka naší volby a našeho uvědomění.

Pozor, mezi výchovou a adultismem je podstatný rozdíl. Výchova je v podstatě vymezení hranic a výuka určitých sociálních návyků a postojů, kdy se následně na dodržování těchto hranic a pravidel trvá. Kdežto adultismus je prosté a sprosté ponižování a útlak.

Zatímco výchova s vymezenými hranicemi dítěti pomáhá znát své místo na světě a cítit se bezpečně mezi mantinely, adultismus u něj vytváří komplexy a pocit, že je to nejposlednější lejno v rodině i na světě.

Řada mých známých v okolí mají děti a jsou to rozumní lidé, tak jsem se s tím běžně nesetkávala. Nedávno jsem se však dostala do situace, kde kraloval adultismus ve vší své obludnosti a měla jsem pocit, že mi z toho pukne hlava.

Se svým kamarádem jsem potřebovala někam zajet, něco vyřídit a po cestě jsme měli vyzvednout jeho synka. Synka jsem ten den viděla poprvé v životě a trochu mě zajímalo, jaký asi bude.

Malý se velmi slušně představil, chvilku se na začátku styděl, ale když jsme spolu zůstali tak dvacet minut sami v autě a viděl že jsem normální, hezky se rozhovořil.

Je zajímavé u dětí sledovat, jak reagují na cizího dospělého, protože z toho můžete hodně vyčíst o jejich minulost, o tom jak se s nimi zachází. Jestli je to rozjívenec, co má všechny a všechno u salámu, orientovaný jen na sebe, nebo jestli působí ušláple, bojí se promluvit, má strach se projevit a také to, jak zareaguje na nového dospělého, který mu nešlape za krk, ale věnuje mu pozornost. Spousta dětí, které doma nikdo nevnímá, jsou pak jako kolovrátek, explodují návalem slov v potřebě konečně říct to, co předtím nikoho nezajímalo….

Mimochodem to samé chování sleduji i u seniorů. Nedávno jsem strávila dost času v kuchyni s babičkou a poslouchala a poslouchala. Babička mě každých 20 minut překvapila větou ,,Ne počkej! Nech mě to doříct!“ a pokračovala dál ve svém vyprávění, přestože jsem se ani nahlas nenadechla a neměla jsem vůbec v plánu jí nějak skákat do řeči, nebo jí brát slovo. Mě její povídání upřímně zajímalo…. Říkala jsem si, jak dlouho jí nikdo nenaslouchal a jak moc je evidentně zvyklá na to, že jí to slovo pořád někdo bere… A aby to nebylo pořád jenom o ukazování prstem na druhé, stejné chování pozoruji i na sobě. Když něco v sobě dusím, potřebuju to nutně zkonzultovat, ale není k dispozici naslouchavé ucho, a pak najednou je, tak úplně exploduju a můžu povídat dvě hodiny v kuse. Až se občas zarazím sama nad sebou, nad tou svou explozí, pomalu až nevhodnou, hlasitou, přehlušující okolní prostor :D. Člověk si uvědomí, jak byl vlastně natlakovaný, až když ten tlak upustí a může to s někým konečně probrat.

Synek mi začal povídat o aktuálních technologiích, o tom jak funguje zvýhodněné O2, jak funguje internetová televize, jaké jsou dneska vychytávky, jaký má tarif, co mu ve škole jde a co mu nejde, co ho baví a co ho nebaví.

Celkem jsem se divila, jak se za těch deset let věci ohledně televize a mobilů strašně změnily a musela jsem uznat, že jsem v tomto už úplný dinosaurus a že málo rozumím tomu všemu, co mi popisoval.

Měli jsme v autě pohodičku, stáli jsme na pěkném náměstí, poslouchala jsem a bylo nám dobře.

Pak tedy přišel taťka a začalo to. Synek byl zrovna rozpovídaný o pohádkovém seriálu, který má rozkoukaný. Název byl pro mne španělská vesnice, prostě nějaká nová věc. Pointa byla v tom, že každý z hlavních hrdinů měl nějaké své nadání, tak jsme si povídali o tom jaká jsou nadání a co je ještě nadání a co je spíš o tom, jestli to člověka zajímá. Třeba to že se někdo našprtá různé věci z encyklopedie je spíš o tom že to vědět chce, než nadání…. Možná má však nadání se učit.

A synek povídá: ,,A v tom seriálu byla taková scénka. Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

A taťka nám do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

,,Ale ne tati, já mluvím o tom seriálu, že tam byla taková scénka…. takže jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

A taťka nám do toho zase skočil s tou samou větou. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

A tento koloběh se opakoval znova a znova. Synek vždycky znova velice trpělivě vysvětlil že popisuje scénku z toho seriálu a chtěl navázat tam, kde byl přerušen. – A znova by přerušen!

To už lezlo na nervy i mně a docela jsem se divila, že se synek ještě drží a že taťku nepošle někam.

Když taťka synka přerušil už snad počtvrté, říkám mu ,,Tyjo poskoč si, máš snad dlouhý vedení? Nech ho to konečně už doříct, mě to náhodou zajímá.“

A synek to zkusil znova: ,,Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

Zase do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

….. V tu chvíli jsem fakt už myslela, že prasknu. Podívala jsem se na malýho abych zkontrolovala jestli to emočně zvládá (stát se to mně jako malé, tak exploduju už na třetí pokus) a měla jsem z něj pocit, že by skoro brečel, ale snažil se uhrát to na neutrál. Asi byl na podobné věci zvyklý.

Byl už pak ticho. Pointa vyšuměla do prázdna a já jsem byla naštvaná. Sama se nakrknu, když mi někdo 2-3x skočí do řeči a nevěnuje mi pozornost a tady malej to měl minimálně 5x po sobě a chudák se ani spravedlnosti nedočkal. To je teda ,,pěkný“. Jestli to byl vtip, tak dost debilní vtip a alespoň ,,promiň“ teď zaznít mohlo.

Poté padla otázka na jeden projekt a jednu v něm zúčastněnou osobu. Odpověděla jsem naštvaně, ještě v dojmu předešlého zážitku, že ,,jo, ale jestli se bude dál chovat jako idiot, tak už na tom dlouho dělat nebudu…“ Byla jsem pokárána, že říkám před synkem slovo ,,idiot“, že bych se mohla krotit před malým.

Neřekla jsem na to nic, a dost mě překvapilo, že ponižovat synka, skákat mu do řeči a vůbec nebrat žádný ohled na jeho city je v pořádku, ale jedno slovo ,,idiot“, ho má jako morálně kazit, jakoby ho předtím nikdy neslyšel…?

Navázali jsme jinde, něco jsem zrovna říkala a zezadu se ozval hlásek. Napoprvé jsem ho ani nezaregistrovala, až napodruhé. Ukončila jsem větu a čekám, o co šlo. Malý chtěl něco říct. Teď měl prostor.

A místo aby ho mohl v klidu využít, byl poučen: ,,Když mluví dospělí, jak do toho nemluv. První mluví dospělí a pak až ty.“

Opět jsem měla pocit, že mi pukne hlava… Adultismus ve své nejryzejší formě.

Ano, skákat někomu do řeči se nemá, ano je to nepříjemné, ano taky to nemám ráda. Ale první malýmu skočí sám do řeči tak milionkrát a pak ho takhle utře a poníží, když to synek udělá jednou a ještě tak opatrně, že ho skoro nebylo slyšet.

Tak když už chcete dítě učit, že nemá druhým skákat do řeči, tak mu zaprvé do řeči neskačte vy sami a zadruhé, to pravidlo není že první mluví dospělí, pravidlo je obecné, že první domluví jeden a pak mluví druhý.

Tahle formulace ,,první mluví dospělí a pak děti“ opět dítě staví na úroveň nedůležitého obtěžujícího individua, jehož názor a slova nejsou tak důležitá, jako slovo dospělého. ,,Dítěti se může do řeči skákat beztrestně klidně 5x, nikdo se mu za to omlouvat nemusí, protože je to jenom dítě, ale dospělýmu se nesmí skočit do řeči ani jednou, ty ty ty!!“

Přitom to co jsem zrovna říkala já, ani nic důležitého nebylo, spíš jenom krátká úvaha a nijak nevadilo, že jsem ji nedokončila.

Malému byla vzadu zima. Chtěl stáhnout průvan… Chudák si nemohl v klidu říct ani o takovou maličkost.

Jakoby pocit dítěte nebyl platný, ani důležitý. Vy se cítíte ukřivděně, když vám někdo skáče opakovaně do řeči, i když jste malí nebo velcí, leze vám to na nervy úplně stejně. Rozdíl je akorát v tom, že když jste dospělí, tak se můžete hájit, nebo dotyčného poslat někam, ale když jste dítě, musíte si to nechat líbit, abyste taky ještě jednu neslízli za to, že ,,jste drzí“.

A to mě přivádí k otázce, jak se potom lidé mají chovat k sobě navzájem hezky a slušně a mít k sobě navzájem úctu, když jsou odmalička takhle utlačovaní a nikdo jim žádný respekt neprokáže, tak jak ho potom mají prokazovat oni na ostatních, když jim nikdo neukázal ten správný příklad?

Přitom zvládnout tuto situaci se synkem jako dospělý bylo tak snadné, stačilo ho jenom vnímat a neponižovat ho. Předtím jsem neměla žádný problém s tím, že bysme si skákali do řeči, veškerý problém vzniknul až s příchodem taťky, takže tohle cepování bylo úplně zbytečné, synek to vůbec nepotřeboval.

Těch situací postupně bylo víc, než jsme dorazili do cíle a zůstalo mi to viset v hlavě a je mi malého líto, protože si takové chování nezasloužil.

Další den jsem to za tepla vyklopila kamarádce a svěřila se jí, že i když to nebylo mířené přímo na mě, lezlo mi to neskutečně na nervy. Jednak ta nespravedlnost sama o sobě, zadruhé proto, že mi to připomnělo moji vlastní minulost, to jak se se mnou zacházelo špatně, jak byl každý můj názor utlačen. Tyhle předpotopní metody už snad nepatří do našich životů… Odpověděla mi, že měla úplně to samé celý svůj život jako malá ,,první mluví dospělí a ne ty“, že to je v některých rodinách standard.

Doufám, že ze mě nikdy nebude adultista a že se k ponižování dětí tímto způsobem nikdy nesnížím. Samozřejmě chápu že je potřeba dítěti ukázat a vysvětlit co a jak ve společnosti lidí funguje, ale nevidím žádné opodstatnění v tom, dítě ponižovat a dělat z něho méněcennou bytost.

Dítě je vzrůstem malý človíček a spoustě věcí zatím nerozumí a teprve se je bude postupně učit, nebo je bude poznávat. Za pár let může být mnohem chytřejší a schopnější než já, jeho potenciál se teprve projeví. Z této pozice nevidím důvod, proč bych mu měla kazit život svým adultismem a dělat mu násilí, když spíš potřebuje parťáka, aby se mohlo na světě cítit dobře a bezpečně.

Tak až příště někde zazní ,,ty nemáš úctu ke starším, nemáš úctu k dospělým, nemáš úctu k seniorům“, vzpomeňte si, kde děti vidí ty správné vzory, které by mohly a měly následovat. Nikde skoro nejsou.