Mé hořké setkání s Adultismem

13.7.2018 v Poselství 16

Adultismus. Znáte to slovo?

Já ho poprvé slyšela při poslechu přednášek Duše K. Adultismus je označení pro zhoubné chování dospělých, kteří mají pocit, že jsou víc než děti, víc než obecně mladí lidé a podle toho se k nim chovají. Dítě je tak soustavně ponižované a bere se mu svoboda, zašlapává se jeho sebeúcta. A pak když vyroste, bojuje celý život s komplexem méněcennosti, protože si z toho odneslo závěr, že je méně než ostatní a že na jeho názoru a pocitu vůbec nezáleží.

 

Adultismus byl v nějaké formě aplikovaný na každém z nás, když jsme byli malí. Ale jestli adultisti budeme i my v pozici dospělého, už je otázka naší volby a našeho uvědomění.

 

Pozor, mezi výchovou a adultismem je podstatný rozdíl. Výchova je v podstatě vymezení hranic a výuka určitých sociálních návyků a postojů, kdy se následně na dodržování těchto hranic a pravidel trvá. Kdežto adultismus je prosté a sprosté ponižování a útlak.

Zatímco výchova s vymezenými hranicemi dítěti pomáhá znát své místo na světě a cítit se bezpečně mezi mantinely, adultismus u něj vytváří komplexy a pocit, že je to nejposlednější lejno v rodině i na světě.

 


 

Řada mých známých v okolí mají děti a jsou to rozumní lidé, tak jsem se s tím běžně nesetkávala. Nedávno jsem se však dostala do situace, kde kraloval adultismus ve vší své obludnosti a měla jsem pocit, že mi z toho pukne hlava.

 

Se svým kamarádem jsem potřebovala někam zajet, něco vyřídit a po cestě jsme měli vyzvednout jeho synka. Synka jsem ten den viděla poprvé v životě a trochu mě zajímalo, jaký asi bude.

Malý se velmi slušně představil, chvilku se na začátku styděl, ale když jsme spolu zůstali tak dvacet minut sami v autě a viděl že jsem normální, hezky se rozhovořil.

 

Je zajímavé u dětí sledovat, jak reagují na cizího dospělého, protože z toho můžete hodně vyčíst o jejich minulost, o tom jak se s nimi zachází. Jestli je to rozjívenec, co má všechny a všechno u salámu, orientovaný jen na sebe, nebo jestli působí ušláple, bojí se promluvit, má strach se projevit a také to, jak zareaguje na nového dospělého, který mu nešlape za krk, ale věnuje mu pozornost. Spousta dětí, které doma nikdo nevnímá, jsou pak jako kolovrátek, explodují návalem slov v potřebě konečně říct to, co předtím nikoho nezajímalo….

 

Mimochodem to samé chování sleduji i u seniorů. Nedávno jsem strávila dost času v kuchyni s babičkou a poslouchala a poslouchala. Babička mě každých 20 minut překvapila větou ,,Ne počkej! Nech mě to doříct!“ a pokračovala dál ve svém vyprávění, přestože jsem se ani nahlas nenadechla a neměla jsem vůbec v plánu jí nějak skákat do řeči, nebo jí brát slovo. Mě její povídání upřímně zajímalo…. Říkala jsem si, jak dlouho jí nikdo nenaslouchal a jak moc je evidentně zvyklá na to, že jí to slovo pořád někdo bere… A aby to nebylo pořád jenom o ukazování prstem na druhé, stejné chování pozoruji i na sobě. Když něco v sobě dusím, potřebuju to nutně zkonzultovat, ale není k dispozici naslouchavé ucho, a pak najednou je, tak úplně exploduju a můžu povídat dvě hodiny v kuse. Až se občas zarazím sama nad sebou, nad tou svou explozí, pomalu až nevhodnou, hlasitou, přehlušující okolní prostor :D. Člověk si uvědomí, jak byl vlastně natlakovaný, až když ten tlak upustí a může to s někým konečně probrat.

 

Synek mi začal povídat o aktuálních technologiích, o tom jak funguje zvýhodněné O2, jak funguje internetová televize, jaké jsou dneska vychytávky, jaký má tarif, co mu ve škole jde a co mu nejde, co ho baví a co ho nebaví.

Celkem jsem se divila, jak se za těch deset let věci ohledně televize a mobilů strašně změnily a musela jsem uznat, že jsem v tomto už úplný dinosaurus a že málo rozumím tomu všemu, co mi popisoval.

 

Měli jsme v autě pohodičku, stáli jsme na pěkném náměstí, poslouchala jsem a bylo nám dobře.

Pak tedy přišel taťka a začalo to. Synek byl zrovna rozpovídaný o pohádkovém seriálu, který má rozkoukaný. Název byl pro mne španělská vesnice, prostě nějaká nová věc. Pointa byla v tom, že každý z hlavních hrdinů měl nějaké své nadání, tak jsme si povídali o tom jaká jsou nadání a co je ještě nadání a co je spíš o tom, jestli to člověka zajímá. Třeba to že se někdo našprtá různé věci z encyklopedie je spíš o tom že to vědět chce, než nadání…. Možná má však nadání se učit.

 

A synek povídá: ,,A v tom seriálu byla taková scénka. Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

A taťka nám do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

,,Ale ne tati, já mluvím o tom seriálu, že tam byla taková scénka…. takže jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

A taťka nám do toho zase skočil s tou samou větou. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

A tento koloběh se opakoval znova a znova. Synek vždycky znova velice trpělivě vysvětlil že popisuje scénku z toho seriálu a chtěl navázat tam, kde byl přerušen. – A znova by přerušen!

To už lezlo na nervy i mně a docela jsem se divila, že se synek ještě drží a že taťku nepošle někam.

Když taťka synka přerušil už snad počtvrté, říkám mu ,,Tyjo poskoč si, máš snad dlouhý vedení? Nech ho to konečně už doříct, mě to náhodou zajímá.“

A synek to zkusil znova: ,,Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?“

Zase do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?“

 

….. V tu chvíli jsem fakt už myslela, že prasknu. Podívala jsem se na malýho abych zkontrolovala jestli to emočně zvládá (stát se to mně jako malé, tak exploduju už na třetí pokus) a měla jsem z něj pocit, že by skoro brečel, ale snažil se uhrát to na neutrál. Asi byl na podobné věci zvyklý.

Byl už pak ticho. Pointa vyšuměla do prázdna a já jsem byla naštvaná. Sama se nakrknu, když mi někdo 2-3x skočí do řeči a nevěnuje mi pozornost a tady malej to měl minimálně 5x po sobě a chudák se ani spravedlnosti nedočkal. To je teda ,,pěkný“. Jestli to byl vtip, tak dost debilní vtip a alespoň ,,promiň“ teď zaznít mohlo.

 

Poté padla otázka na jeden projekt a jednu v něm zúčastněnou osobu. Odpověděla jsem naštvaně, ještě v dojmu předešlého zážitku, že ,,jo, ale jestli se bude dál chovat jako idiot, tak už na tom dlouho dělat nebudu…“ Byla jsem pokárána, že říkám před synkem slovo ,,idiot“, že bych se mohla krotit před malým.

Neřekla jsem na to nic, a dost mě překvapilo, že ponižovat synka, skákat mu do řeči a vůbec nebrat žádný ohled na jeho city je v pořádku, ale jedno slovo ,,idiot“, ho má jako morálně kazit, jakoby ho předtím nikdy neslyšel…?

 

Navázali jsme jinde, něco jsem zrovna říkala a zezadu se ozval hlásek. Napoprvé jsem ho ani nezaregistrovala, až napodruhé. Ukončila jsem větu a čekám, o co šlo. Malý chtěl něco říct. Teď měl prostor.

A místo aby ho mohl v klidu využít, byl poučen: ,,Když mluví dospělí, jak do toho nemluv. První mluví dospělí a pak až ty.“

Opět jsem měla pocit, že mi pukne hlava… Adultismus ve své nejryzejší formě.

 

Ano, skákat někomu do řeči se nemá, ano je to nepříjemné, ano taky to nemám ráda. Ale první malýmu skočí sám do řeči tak milionkrát a pak ho takhle utře a poníží, když to synek udělá jednou a ještě tak opatrně, že ho skoro nebylo slyšet.

Tak když už chcete dítě učit, že nemá druhým skákat do řeči, tak mu zaprvé do řeči neskačte vy sami a zadruhé, to pravidlo není že první mluví dospělí, pravidlo je obecné, že první domluví jeden a pak mluví druhý.

Tahle formulace ,,první mluví dospělí a pak děti“ opět dítě staví na úroveň nedůležitého obtěžujícího individua, jehož názor a slova nejsou tak důležitá, jako slovo dospělého. ,,Dítěti se může do řeči skákat beztrestně klidně 5x, nikdo se mu za to omlouvat nemusí, protože je to jenom dítě, ale dospělýmu se nesmí skočit do řeči ani jednou, ty ty ty!!“

Přitom to co jsem zrovna říkala já, ani nic důležitého nebylo, spíš jenom krátká úvaha a nijak nevadilo, že jsem ji nedokončila.

Malému byla vzadu zima. Chtěl stáhnout průvan… Chudák si nemohl v klidu říct ani o takovou maličkost.

 

Jakoby pocit dítěte nebyl platný, ani důležitý. Vy se cítíte ukřivděně, když vám někdo skáče opakovaně do řeči, i když jste malí nebo velcí, leze vám to na nervy úplně stejně. Rozdíl je akorát v tom, že když jste dospělí, tak se můžete hájit, nebo dotyčného poslat někam, ale když jste dítě, musíte si to nechat líbit, abyste taky ještě jednu neslízli za to, že ,,jste drzí“.

 

A to mě přivádí k otázce, jak se potom lidé mají chovat k sobě navzájem hezky a slušně a mít k sobě navzájem úctu, když jsou odmalička takhle utlačovaní a nikdo jim žádný respekt neprokáže, tak jak ho potom mají prokazovat oni na ostatních, když jim nikdo neukázal ten správný příklad?

Přitom zvládnout tuto situaci se synkem jako dospělý bylo tak snadné, stačilo ho jenom vnímat a neponižovat ho. Předtím jsem neměla žádný problém s tím, že bysme si skákali do řeči, veškerý problém vzniknul až s příchodem taťky, takže tohle cepování bylo úplně zbytečné, synek to vůbec nepotřeboval.

 

Těch situací postupně bylo víc, než jsme dorazili do cíle a zůstalo mi to viset v hlavě a je mi malého líto, protože si takové chování nezasloužil.

Další den jsem to za tepla vyklopila kamarádce a svěřila se jí, že i když to nebylo mířené přímo na mě, lezlo mi to neskutečně na nervy. Jednak ta nespravedlnost sama o sobě, zadruhé proto, že mi to připomnělo moji vlastní minulost, to jak se se mnou zacházelo špatně, jak byl každý můj názor utlačen. Tyhle předpotopní metody už snad nepatří do našich životů… Odpověděla mi, že měla úplně to samé celý svůj život jako malá ,,první mluví dospělí a ne ty“, že to je v některých rodinách standard.

 

Doufám, že ze mě nikdy nebude adultista a že se k ponižování dětí tímto způsobem nikdy nesnížím. Samozřejmě chápu že je potřeba dítěti ukázat a vysvětlit co a jak ve společnosti lidí funguje, ale nevidím žádné opodstatnění v tom, dítě ponižovat a dělat z něho méněcennou bytost.

Dítě je vzrůstem malý človíček a spoustě věcí zatím nerozumí a teprve se je bude postupně učit, nebo je bude poznávat. Za pár let může být mnohem chytřejší a schopnější než já, jeho potenciál se teprve projeví. Z této pozice nevidím důvod, proč bych mu měla kazit život svým adultismem a dělat mu násilí, když spíš potřebuje parťáka, aby se mohlo na světě cítit dobře a bezpečně.

 

Tak až příště někde zazní ,,ty nemáš úctu ke starším, nemáš úctu k dospělým, nemáš úctu k seniorům“, vzpomeňte si, kde děti vidí ty správné vzory, které by mohly a měly následovat. Nikde skoro nejsou.

 

 

Komentáře

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-07-13 03:06:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo věk. Chvíli mi o tom povídej. Nebo radši ne, pronásleduje mě to celý život.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2018-07-13 04:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Netvrdím že dospelí sa niekedy nechovajú ako idioti. Ale aj deti sú hyperaktívne, stále otravujú s blbosťami, tak sa ani nedá diviť tomu že ich dospelí "utlačujú". Je to vidieť na tom príklade syna ktorý len vysloví vetu Tati, zavážeš mi tkaničky?  – otec asi na to zvyknutý že neustále niečo chce a otravuje, automaticky ho odbije.

Ikona diskutujiciho Vika 2018-07-13 09:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj,

Ikona diskutujiciho Danny 2018-07-13 09:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

S takovým hrozným přístupem, co měl chlapec v článku jsem se naštěstí v dětství nesetkala, ale stávalo se mi, že jsem jako děcko dělala (většinou) nějakou domácí práci a něco jsem zmrvila. Tak na mě mamka vyjela hlasitým, agresivním a naštvaným tónem, a když jsem řekla něco na svoji obranu nebo na ni začala (nevědomě) mluvit stejným hnusným tónem, řekla mi, ať nejsem drzá a že s ní takhle mluvit nebudu a bla bla bla. To je podle mě taky adultismus. Ona se mnou mluví jak s nějakým malým otrokem a když se bráním, seřve mě, že jsem drzá. Ve mě to vždycky v takových situacích pěnilo, ale musela jsem držet pusu, pokud jsem nechtěla jednu dostat.

Ikona diskutujiciho Lori 2018-07-13 09:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Medzi mojím bratom a sestrou je rozdiel asi 14 rokov. Teraz má braček 4 a so sestrou sa neustále hádajú, pretože segra od neho vyžaduje rešpekt ( " Keď poviem, že toto mi nemáš robiť, tak to robiť nebudeš!!"), akurát, že keď jej niečo povie brat ( " Nepáči sa mi, keď robíš toto.." ), sestra má ani výsostné právo jeho prosbu odignorovať, a potom sa diví, prečo ten vzťah nefunguje. Ona popritom čaká, kedy sa brat začne správať inak a uvedomí sa, akoby nevidiac, že jej vlastne nastavil zrkadlo.

Ikona diskutujiciho hanka 2018-07-13 10:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je pravda, souhlasím! A je mi líto dětí které toto musejí zažívat, proto se asi všechny děti těší až budou dospělé. V tomto ohledu jsem doma měla štěstí. Ale zaráží mě, že tento adultismus se projevuje i pokud jste starší. Vídám to kolem sebe hodně, narážím třeba na důchodce který mladým lidem bezostyšně tyká, vůbec je nezná a už poučuje. Anebo  v rodině, kdy mi jedna dáma dává najevo že jsem ještě mladá a mám naivní názory a tvrdí mi že až budu starší tak stejně budu mít názory takové jako má ona. Vůbec nechápu kde to vzala, je to naprostá blbost, jelikož mám své roky a zkušenosti, ona o mě ví velice málo a hned soudí. Toto je taky podobné adultismu ačkoli už nejsem dítě. Tou povýšeností si lidi akorát kompenzují svoji vlastní nespokojenost se sebou. Kdo má sebe rád tak nikdy nikoho nemá potřebu ponižovat. Takové chování je podle mě vyloženě neslušné a hrubé, uráží mě to a vytáčí. Fascinuje mě jak se dospělí ohánějí slušností a přitom si sami nevidí do pusy a neumí se chovat a mít úctu k druhým.

Ikona diskutujiciho Andi 2018-07-13 11:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

"Když dospělí mluví, děti mlčí." Je klasika, kterou jsme zažili snad všichni. Otázka zní, bili vás taky? Dostávali jste po papuli, kolikrát jste ani nevěděli za co … :-D  8-O

Ikona diskutujiciho Lulu 2018-07-13 12:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]:Ja sproste nerozprávam, ale môj brat sem-tam niečo také povie a tiež ho okrikujú.U mamky to chápem-ona nenadáva ale oco-neoplatí sa  hovoriť.Len včera sme trčali v dopravnej zápche a lietali blesky hromy.

Ikona diskutujiciho sasanka 2018-07-13 13:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Páni to je dnes silné a vyčerpávající téma. Musím říct, že do dneška jsem pojem Adultismus neznala, ačkoli jsem ho měla plné dětství i mládí. Jsem upřímně ráda, že už jsem ve středních letech a tak už pár let na vlastní kůži nepociťuji, to co mám však stále ještě v živé paměti a jako šrámy nesu s sebou, by vydalo možná na několik knih. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji hodnotu štěstí, mít kolem sebe správné lidi. Ano, jak už zde zaznělo zcela oprávněně, nejdůležitější je to právě v dětství, kdy vás to formuje a tvaruje. Podle vzorců na který jedete, si přitahujete  k sobě stále ty podobné jedince, podobného ražení, kteří mají stále potřebu dokazovat vám vaši vnitřní pravdu o vnitřní hodnotě, kterou jste si utvořili v dětství. Takže pokud vám ji někdo zdeformuje mistrným Adultismem, který na vás praktikuje denodenně a vy se v dospělosti rozhodnete, že touhle cestou nepůjdete, protože jste se rozhodli pro šťastný život, tak vás čekají dlouhé roky práce se s sebou samým, ne-li na celý život. Přenastavování vzorců v sobě samém je hodně o silném rozhodnutí a pevné vůli to dokázat.

Ikona diskutujiciho hanka 2018-07-13 14:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: v Česku jo, lidi srážejí druhé kvůli vlastním komplexům,to je přesné. Ale mám srovnání s jižanskými zeměmi, tam se sice lidi jsou schopni víc ozvat když se jim něco nelíbí, ale většinou jde o banality. Pokud jsou to důležité věci, které se týkají individuality a života jednotlivce, tak si nikdo nedovolí vybočit z řady, oponovat starším, je tam tak neuvěřitelně silná sociální kontrola, že člověk pokud si nechce poštvat rodinu proti sobě tak nemůže vůbec nic, jen kývat. Nejenom že tam jede adultismus, ale i povýšenost vůči ženám, pamatuju si jak mě jeden slizoun na rodinné párty přede všemi shodil že jsem moc hubená a že pokud nepřiberu tak mi chlap bude zahýbat, a strašně se tomu smál jaký je to super vtip. Na facku fakt. Tu mentalitu nesnáším, jsem šťastná že jsem se narodila v Česku.

Ikona diskutujiciho Dexter 2018-07-13 15:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

V dtětsví jsem se s tím estkával. Ale abych pravdu řekl, to asi skoro každý na vesnici – třeba k tomu tykání – abych pravdu řekl, nepřijde mi na tom nic zvláštního. Prostě jsem vyrůstal a byl vychováván v tom, že mladší stršímu vyká a starší může mladšímu tykat. Případně, mezi chlapy – dost často se mi stává, že mi tyká úplně cizí chlap, kterého jsem nikdy předtím neviděl. A ne, nevadí mi to, nijak se mně to nedotýká.

Ikona diskutujiciho Efs 2018-07-13 21:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Znám to trochu z jiné stránky a napadají mě dvě věci:

Ikona diskutujiciho Ježovka 2018-07-14 00:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Vyloženě bití už je vůbec jiný level… Jsou určití kluci, kteří občas prostě zaslouží pohlavek, ale to je u mě fakt všechno. Pohlavek v extrémní situaci, víc ne – totální blbost je dítěti jednu rovnou ubalit a už se s ním o tom nebavit…

Ikona diskutujiciho Ina 2018-07-14 12:13:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krom už řečeného jako "teď nemluv" a "tady máš kritiku, a když na to něco rekneš, jsi drza", je super taky "neopravuj dospělé". Dostala jsem jako děcko knížku Naše vlast. Babi se mě na ni ptala a spletla se a řekla Má vlast. Tak jsem jen o slušné řekla, že knížka se jmenuje jinak. Bylo mi řečeno, že dospělé nemam opravovat, protože je to neslušné . Ok :D

Ikona diskutujiciho Alaiana 2018-07-18 20:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To slovo jsem neznala a takovýto extrém v článku jsem nikdy nezažila, to tu sice nemáme. Ale za to tu máme jiné věci. Jak psala Danny "Jsem naučená, že učitele musím poslouchat, on je ta autorita a ví všechno líp než já, o všem rozhoduje, a já jsem malý hlupáček." – tak tohle přesně znám, akorát že v mém případě to nejsou učitelé, ale rodiče, nebo prostě rodina. :D Jako jasně, že rodiče se mají poslouchat, ale dávat tomu dítěti najevo, že nic neví, je hnus. Navíc to třeba vůbec nemusí být pravda. Taky se tím vytváří ten komplex méněcennosti. Holt když to má už někdo před tím dotyčným, samozřejmě to pak přenese i na něho. :/

Ikona diskutujiciho aston 2018-07-20 10:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Trochu mě překvapuje, že se bojíš, aby se ti takový adultismus také někdy nepřihodil – cože, tobě? :-D Myslím, že můžeš být bez obav, už jen tvá zamyšlení a články ohledně dětí jsou přímo antiadultistické 😉

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek