Moc toužím po duchovních darech, ale stále nepřichází. Co dělám špatně?

30.8.2016 v Poradna 12

Dotaz:

Ahoj Alue, je mi patnáct let a chtěla bych se tě na něco zeptat, mockrát děkuji za případnou odpověď.

Odjakživa jsem se zajímala o nadpřirozeno, lidskou psychiku, různá fakta – zkrátka o věci, jako se zajímáš ty a spousta dalších lidí. Občas si vykládám i andělské karty, téměř vždy mi trefně odpověděly na otázku, zkoušela jsem i používat kyvadlo (to mi na otázku zase nikdy neodpovědělo), runy, snažila jsem se jednu dobu přivolat za pomocí svíček i bez nich svého anděla, snažila jsem se před spaním astrálně cestovat, vidět víly, snažila jsem se prostě strašně moc o spoustu dalších věcí… vždycky jsem toužila už konečně zažít něco, co mě v tomto směru posune dál…

Ale až na ty andělské karty, které vlastně trefně odpovídají téměř každému, kdo se o tyto věci alespoň trochu zajímá, jsem byla neúspěšná.

Víš, hrozně žárlím na mou mamku a tetu, ony mají v životě prostě takové různé předtuchy, tušení, sny, co něco znamenají. Já nemám nic. A to mě to k takovým věcem přesto hrozně táhne.

Trošku se bojím, že mě zaslepila nějaká touha si za každou cenu dokázat že jsem lepší než ostatní, nebo já nevím. Snažím se ale na sobě pracovat, chci se v životě chovat ke všem i sobě co nejlíp, nebo naopak se umět některým lidem postavit, ale někdy prostě udělám něco, co si pak strašně dlouho vyčítám a je mi trapně.


Stejně jako to, že tohle je Xtý dopis co ti od nějakých mých 12 let občas píšu, z různých emailů, s různými problémy. Jednou jsem ti dokonce napsala naprosto smyšlený email, asi z touhy být s tebou v kontaktu (byla jsi můj opravdu velký vzor), za což se ti strašně omlouvám. Já vím, jsem strašně nevyrovnaný člověk, je to trapný. Ale už se to nedá vrátit zpět. Dokonce ani teď se ti nejsem schopná podepsat svým pravým jménem. Smutné.

Ale dost jsem odskočila od hlavního tématu. Čím to podle tebe je? Moc se snažím? Nebo si něco opravdu chci jen dokazovat? To by pro mě bylo asi nejhorší zjištění, protože jsem odjakživa nezapadala do kolektivu (a když už mě někdo trochu bral, nikdy jsem nebyla sama sebou) a tak jsem si to asi chtěla vykompenzovat tím, že mám přednost v tomto směru.

Trošku se ale obávám že mi to nebudeš schopná zodpovědět vůbec, ale to by přece dávalo smysl… když se v sobě nevyznám já, jak bys mohla ty, že? Ale rozhodla jsem se to alespoň zkusit. Co já vím, ty jsi dost chytrá a strašně tě obdivuju a závidím ti, kolik jsi toho v tak mladém věku dokázala. A myslím to vážně, nechci ti nijak trapně lichotit abys mě měla ráda.

Tak… díky za přečtení a měj se hezky.

anonym

Odpověď:

Ahoj,

Je to tak, jak sama říkáš. Nemyslím si, že by ses v sobě vyloženě nevyznala, protože pokládáš otázku a pak si na ni sama i trefně odpovídáš. Spíš si tedy nechceš pravdu přiznat, i když ji cítíš a tušíš. V tom klasickém životě v kolektivu necítíš naplnění a uznání, tak jsi doufala, že se víc uchytíš v tom nehmotném světě a že tam snad konečně zakusíš to ,,Ano, v tom jsem dobrá, tady je moje místo”. Že to nevychází podle tvých představ a jsi z toho zklamaná absolutně chápu. Vzhledem k tvému věku si myslím, že si nemáš co vyčítat, protože každý v pubertě má silnou potřebu najít svoji identitu, najít sám sebe, s něčím se ztotožnit a vyhranit se. Najít něco, v čem bude fakt dobrý…. Je to přirozené. Puberta je těžké životní období, není to žádná sranda.

A určitě i to že děláš chyby, nebo něco plácneš a pak si to vyčítáš je v pořádku. – Podle mě je málo lidí, co by v pubertě neměli stejný problém, že něco udělají nebo řeknou, myslí si jak to byl super nápad a pak si ještě celý týden nebo rok připadají jako absolutní blbci, když si na to jenom vzpomenou. Taky jsem to zažila, to se časem spraví. Ber tyhle chyby prostě jako zkušenosti, nemůžeš jako osobnost růst a vyrůst, když si nevyzkoušíš mantinely a když neuděláš pár chyb. Důležité je neužírat se pocitem trapnosti a viny, ale říct si ,,byla to zkušenost, příště to udělám jinak”… a jít prostě dál.

U alternativních věcí a komunikace s duchy je trochu potíž v tom, že to není úplně logicky odvoditelné. Když se například učíš hrát na hudební nástroj a jedeš poctivě, tak se rok od roku spolehlivě zlepšuješ, až jednou za deset let hraješ nádherně a každý se z tebe posadí na zadek, když vytrváš… ale v této sféře neexistuje takový lineární postup, věci se totiž odvíjí podle míry tvé uvědomělosti, podle toho jaké máš energie, jak konstruktivně myslíš, jaký máš vztah sama k sobě… A to jsou věci, které se mění, tudíž schopnosti lze i ztrácet.

Například jedna věc, nad kterou bys mohla popřemýšlet: Chceš mít nějaké pokročilé schopnosti, vykládání karet ti připadá tak trochu ,,málo” (přitom to není málo!!), ale na druhou stranu odmítáš uznat svůj vlastní vnitřní hlas, své vlastní vedení. Když jsi se ještě nenaučila citlivě naslouchat sama sobě a své duši, jak chceš naslouchat andělům, vílám, nebo duchům Vesmíru? Jejich hlas a vedení je totiž ještě o hodně hodně hodně jemnější a delikátnější než tvoje vlastní intuice a tvoje vlastní pocity. Dokud neumíš naslouchat sobě, nemůžeš naslouchat konstruktivním bytostem Vesmíru, člověk musí postupně zrát, pomaličku si uvědomovat věci a neblokovat svoje pocity, když chce dokonce rozvíjet šestý smysl a paranormální schopnosti.

Prostě nejde zvládat krok 50, když jsi zvládla krok 5 … Zkus si to utřídit v hlavě a spíš bych ti doporučila zaměřit se na svoji osobu, naučit se mít ráda a přijímat se takovou, jaká jsi. To že jsi mladá, je ti 15 a občas uděláš blbost je v pořádku, patří to k věku a nijak to nesnižuje tvoji hodnotu, nebo platnost tvých citů a určitě se ani není za co stydět.

Buď opravdová a žij v pravdě, přiznávej sama sobě věci které cítíš a snaž se je řešit… Neschovávej se za nic a neměj strach se podepsat pod svůj názor. Ani v tomto dopise není nic nenormálního, nebo pobuřujícího, kvůli čemu by ses měla cítit nějak špatně.

Že jsi mi napsala fiktivní dopis mě trochu pobavilo, doufám ale, že ti to alespoň nějaký přínos dalo a že jsi tím dostala to, co jsi v té době potřebovala. Omlouvat se mi za to určitě nemusíš.

Když se naučíš přijímat sebe samu a uvědomíš si, že se nepotřebuješ za nic schovávat a že se nemusíš bát pravdy nebo svých pocitů, tak začneš postupně objevovat své dary, svoji osobnost, svoji bytost a svoji přirozenou spiritualitu, to jde ruku v ruce. Máš to v sobě už jenom tím, že jsi žena a právě sebepřijetím a sebeláskou se ke svým přirozeným darům dostáváš. Pak přichází intuice, předtuchy, duchovní vedení.. jsou to vesměs velice ženské vlastnosti.

Není to ale proces na týden nebo na rok, to je proces na celý tvůj život a ještě v šedesáti můžeš objevovat své spirituální dary a rozšiřovat svoje vědomosti. Ty chceš všechno mít už teď, ale tak to nejde a nefunguje. Duchovní dary přichází přirozeně s rozvojem osobnosti a je to velmi pomalý proces.

Takže nehaž flintu do žita a nespěchej na to. Raději se zaměř na sebe a zkus se poohlédnout ještě po něčem jiném, co by tě bavilo a kde by sis mohla sáhnout na pocit uplatnění a zadostiučinění. U mě to bylo v pubertě kreslení a keramika, u někoho jiného to může být sport, máš spoustu možností jak poznávat sebe samu a i to že sis třeba nesedla ve třídě se svým kolektivem neznamená, že ti nikdo z tvých vrstevníků nemůže rozumět a že je potřeba utíkat do jiných světů. Zkus hledat kamarády i jinde, třeba i trochu starší, co už bývají rozumější. Já měla nejlepší kamarádku z vyššího ročníku a kamarády ve své třídě žádné, ale hned ve vedlejší třídě jsem si taky kamarádku našla a ani nemusela být starší. Je ale pravda, že ani s jednou jsem o alternativním mluvit nemohla. Jedna byla tvrdá materialistka, ta druhá uznala že možná něco je, ale vyloženě měla strach mluvit o tom dál… To je třeba něco, s čím se musíš smířit, ale i to že s daným člověkem nemůžeš mluvit úplně o všem neznamená, že přátelství nemůže fungovat. Může, jenom je potřeba druhého člověka respektovat jaký je a netlačit mu něco, pro co nemá cit a co ho nezajímá.

A když ti nesedí party, zaměř se na jednoho člověka, se kterým ti bude dobře. Je lepší mít jednoho opravdu dobrého přítele, než sto povrchních kamarádů, před kterými se musíš přetvařovat, aby tě vůbec brali.

Na mamku a tetu nežárli, naopak je ber jako starší zkušenější ženy z rodu a snaž se od nich učit jejich dovednostem a uvědomění. Nevytvářej protitlak, naopak buď ráda, že takové lidi v rodině máš, kteří ti pomůžou a se kterými o tom můžeš mluvit. To je velice dobré. Většina lidí jako jsi ty, v rodině ani nemá nikoho, komu by se mohla v tomto svěřit a s kým by mohli o duchovních darech debatovat, nebo je společně uplatňovat, a velice jim to chybí. Ty to máš, tak si toho važ.

s pozdravem
Alue

Komentáře

Ikona diskutujiciho A 2016-08-30 02:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je velice moudrá odpověď, já řeším prakticky něco podobného, tak teď už vím, proč se to děje.. děkuji za zajímavý článek, takové mám od Tebe nejraději.

Ikona diskutujiciho Lejdynka 2016-08-30 08:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moudrá odpověď, je mi 3x víc než tazatelce a přesto mi taky něco dala. Aluško, děkuji i za další čtenáře, je nás hodně a nemusíme každý den reagovat, stačí číst

Ikona diskutujiciho Rory 2016-08-30 10:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tento článek z poradny pomohl i mně. 🙂 Já naopak nemám nikoho z rodiny, s kým bych mohla řešit "duchovno", ale mám dvě kamáradky, které věří v anděly atd. 🙂

Ikona diskutujiciho Ivet 2016-08-30 11:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky dlouho toužím zažívat nadpřirozené věci a mít schopnosti, ale je to tak jak říkáš. Navíc dokud to nezažijeme, ani nevíme co vlastně čekat a za čím se honit. K tomu zamyšlení mě hlavně přiměl tvůj poslední dotazník, kde jsi psala, že anděly vidíš a slyšíš spíš v hlavě a mě to došlo. Pořád jsem nejspíš očekávala, že je asi ucítím nějak reálněji. To co se mi ale stalo před pár dny mi pohled přehodnotilo. Umřela mi blízká osoba v rodině a na mě se to projevilo spíš tělesně a ten večer jsem ležela a měla pocit, že nemůžu dýchat, že se udusím. A tak jsem začal prosit anděly, kohokoliv ať mi pomůže. (dřív to nikdy ničemu nepomohlo) Pak jsem se pomalu zklidnila a v hlavě jsem uslyšela zpěv, něco jako nádherný chór, myslím že ta píseň měla i slova, ale ty si nepamatuju, postupně jsem s tou písní začala upadat do spánku. najednou mi nebylo těžkoa  cítila jsem se lehce a spala jsem klidně celou noc. Netuším jestli se i nějak takhle dá interpretovat odpověď od andělů. Zbyla jen krásná vzpomínka.

Ikona diskutujiciho iriska 2016-08-30 12:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Jo jo, přesně 🙂

Ikona diskutujiciho Vigga 2016-08-30 12:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nádherné 🙂

Ikona diskutujiciho sasanka 2016-08-30 13:57:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]: Ano velký souhlas.Připojuji se s DÍKY.

Ikona diskutujiciho Mary 2016-08-30 16:51:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě třeba několikrát hodně pomohla meditace k tomu abych slyšela anděly. Pamatuju si že jednou jsem měla velmi silnou reakci, kdy jsem se při meditaci třásla, bušelo mi srdce a cítila jsem něco jako vzrušení. Poté jsem celý den slyšela anděly a intuici dost intenzivně. Je to ta meditace co jí Alue popisovala tady na webu, nebo snad  v knize. Už ani nevím. Ale hodně tam záleží na aktuálním rozpoložení. Já si třeba řekla že si jen tak oddáchnu a vůbec jsem to nečekala, a pak jsem se cítila asi hodinu jak kdybych lítala. Ale jinak plně souhlasím s Aluškou, nemůžeš slyšet ostatní bytosti, než uslyšíš sama svou intuici

Ikona diskutujiciho Jana 2016-08-30 18:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Myslim, ze chciet a ocakavat nejaku konkretnu schopnost je prave to, comu by sa mal clovek vyhnut. Naopak, ziskanie duchovnych darov vedie podla mna u vacsiny ludi cez malickosti, ktore ked si zacneme vsimat, uvidime, ze sa nam pomaly otvara duchovny kanal. Dobre je sledovat myslienky, obcas sa stane, ze napr mam na mysli nejaku piesen a o chvilu naozaj hra. Je to nejaka spiritualna schopnost? Je to malickost avsak zaroven zaciatok ziskavania tych velkych duchovnych darov. Netreba sa nahanat za niecim velkym, lebo si nevsimneme to male, vyznamne pre uvedomenie si toho, ze sa nam tie schopnosti naozaj otvaraju.

Ikona diskutujiciho Martina 2016-08-30 22:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám občas dejavu nebo předtuchy, ale nejsou to žádné meteority a podobně, jak bývá ve filmech 🙂 A popravdě řečeno, už jen takhle mi to docela stačí 🙂 Není co závidět

Ikona diskutujiciho Raja Luthriela 2016-08-30 22:50:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Když jsem byla mladší, takových těch 16 či sedmnáct let, byla jsem na tom podobně. Taky jsem chtěla duchovní zážitky, hledala jsem, zkoušela jsem. Nic moc.

Ikona diskutujiciho David 2016-08-31 22:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Buďte rády,že schopnosti se zkušenostma přicházejí po čase. Dá se říci , že denodenně se setkávám se vzorci nadiktovanými společnosti a občas je dost těžké jít svou vlastní cestou.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek