Aluška.org: Věděním ke svobodě

Před časem jsem publikovala třídílnou zkušenost o tom, jak jsem se setkala s hennou, jak jsem si ji vybírala a jak dopadla moje první zkušenost s ní. Psali jste, že chcete vidět fotku těch mých odrostlých vlasů…

Nejsem ten typ, co všem musí za každou cenu ukazovat každý svůj prd a dělat z toho senzaci, tak jsem původně nic jako fotku neplánovala… Jenom na svůj profil na dlouhýchvlasech.cz, v rámci dokumentace růstu… No budiž.

Nakonec jsem ale chytila inspiraci na to, sepsat trošku svoje pocity z této pomalé přeměny, jako zkušenost i jako zamyšlení. – A odrost vám tedy nakonec ukážu, když jste na něj zvědaví. Je to navíc celkem vtipný pohled.

Jak už jsem před časem psala, rozhodnout se po letech, že přestanete s barvou, není snadné. Není to rozhodnutí, co bude za rok hotové, je to běh na dlouhou trať, něco s čím budete muset žít pořádně dlouho, než si budete moct říct ,,Tak super, je to za mnou, dal jsem to“. A to, že ještě nejste u konce, vám připomene každý denní pohled na sebe do zrcadla.

Říká se, že nechat si odrůst barvu na vlasech, je velká zkouška lidské trpělivosti a síly vaší vůle, protože je to proces velice pomalý. O to pomalejší a zdlouhavější, pokud máte vlasy dlouhé a ani v rámci odrůstací fáze nejste ochotni je ostříhat.

Dlouhé vlasy jsou kouzelné ve své neuchopitelnosti. Můžete si je uměle nechat prodloužit, ale každý to pozná. Můžete si pořídit sponky s příčeskem, ale jakmile je večer sundáte, zase jste tam, kde jste byli předtím. Je to zkrátka něco, co nemůžete získat instantně, ale musíte trpělivě počkat.

Dlouhé vlasy nejsou ani tak moc o péči (stačí je zbytečně neničit, občas umýt a šetrně učesat), jsou opravdu o trpělivosti a síle vůle. Nesmíte podlehnout onomu zkratu ,,Moje vlasy jsou dneska hnusné, honem ke kadeřnici, ostříhejte to prosím, plácněte na to nějakou barvu, hlavně ať už se s tím něco děje!“ … A jak jsem se dověděla, takových lidí není málo, co tyhle zkraty mívají. (Někteří dokonce několikrát do roka!!!)

Názor je sice jako zadek – každý má nějaký – ale já v těchto zkratech vidím podvědomý reflex, vidím v tom nespokojenost se sebou samým, nedostatek sebepřijetí. Koneckonců, když se má člověk rád, má se rád i v ten den, kdy má pocit, že vypadá jako idiot a jeho vlasy nestojí za nic. Bere to prostě jak to je, a ví, že to později přejde.

Když se nepřijímá, tak běží zkratovitě ke kadeřníkovi… nebo jedná doma, to už je pak jedno.

Dokud jsem se nerozhodla odrůstat i já, byly to pro mě všechno jenom příběhy a myšlenky, ale teď vidím, že je to tak. Že odrůstání je opravdu zajímavá cesta, akorát ji vidím ještě trochu jinak než lidé, co si tím prošli – ať už úspěšně či neúspěšně a skončili nějakým zkratem, že to zase dobarvili. I neúspěch je nějaká cesta, člověk zase něco zjistí o sobě, má novou zkušenost.

Pro ty kdo nečetli nic z předešlých článků, které jsem svým vlasům věnovala, přestala jsem se barvit proto, že už to jednak nešlo dál (příliš velké škody), zadruhé už jsem se nemohla přenést přes ten pocit, že žiju zdravě a přesto si dál dávám na hlavu něco chemického (Takže to nehrálo harmonicky s tím jak žiju a jak chci žít, nezapadalo to už do mého konceptu. Starý nechtěný vzorec) a taky jsem si uvědomila, jak zbytečné to vlastně je… Proč by se přírodně světlé vlasy měly ještě dál barvit na chemblond, který má na hlavě každá druhá? – Přece je to naprostá pitomost, nedává to smysl.

Odrůstání vlasů je pro mne jako sebeobjevitelská cesta, skrze kterou se znovu poznávám z trochu jiného úhlu pohledu. A vidím, že je mi ta cesta hodně ku prospěchu. Inu posuďte sami…

Na začátku mé cesty byla touha odrůst, ale nebyla jsem ještě úplně smířená s tím co přijde, tak jsem pátrala a zkoušela, jestli by nebylo něco přírodního na dodání zlatého – blond nádechu vlasům… Pro zjemnění přechodu mezi odrostem a barvenými vlasy, ale vidím za tím ještě něco jiného.

Byl to neuzavřený starý program z minulosti. Když si 6 let barvíte vlasy a pak si náhle uvědomíte, že děláte úplnou pitomost a nechápete proč byste to měli dál podporovat, ještě to není záruka toho, že tento starý program se vás úplně umřel. To je jenom začátek cesty, ale až praxe ukáže, nakolik dobře jste si to vlastně uvědomili a nakolik přijmete své nové já, které se díky tomu časem vyloupne.

A pozůstatek starého programu ,,musím být zářivě blond“ mi vydržel asi tři měsíce. Pak jsem si uvědomila, že jednak přírodní prostředky sice jsou ale vlasy nezesvětlují a druhak se mi moje přírodní barva opravdu líbí a nevím proč bych se měla pořád snažit do toho mermomocí montovat. A zklidnila jsem se… Co jsem ale dělala pořád – a pořád dělám a dělat budu – jsou olejové zábaly a hodně jsem zkoušela (a pořád zkouším) kdejaké zlepšováky, doplňky stravy a vodičky, abych vlasy podpořila.

Nemyslím si, že to je něco, co by bylo životně nutné, ale beru to spíš jako očistný rituál. Tak jak jsem si šest let vlasy mrvila, tak bych si je šest let správně měla hýčkat, až budou stejně krásné, jako byly dřív.

Nevím jestli to jsou vodičky, doplňky stravy, nebo jenom stačilo přestat se barvit.. Asi to bude součinnost všeho, často najdu pravdu někde uprostřed, mezi všemi vlivy dohromady stojí onen Bod. – Tak tedy jinak: Asi to bude vší péčí dohromady a vyhozením barvy, že mám v odrostech obrovskou spoustu nových vlasů. Když ráno vstanu, vypadám jako rákosníček, trčí mi celé prameny. Můj původní záměr byl odrůst barvu a docílit toho, aby slabé vlasy šly i do délek, ale tohle výrazné zahuštění je něco, co dost vítám, protože díky tomu vidím, že zatím dělám všechno dobře… Pro změnu. Po tolika letech… Můžu být ráda, že se ty vlasy ještě neurazily a že to se mnou nevzdaly, ale hned reagují přívětivě na změnu.

Tohle je můj odrost z 25.října… Je to něco kolem 7 cm, těžko říct. Vzadu rostou rychleji než vepředu a v této délce už se mi to měří trochu blbě. Znám se jenom zepředu, takže pohled na svou šišku takto zpříma, byl překvapení i pro mne.

Když byl můj odrost něco mezi 4,5 – 5 cm, všimla jsem si, že vlasy opět mění barvu… Opravdu zesvětlaly.

Četla jsem na foru pro nadšence dlouhých vlasů snad tisíckrát, že to opravdu je tak. Laicky mnohokrát vysvětleno: Když barvíte vlasy, tak jejich přírodní pigment je do jisté míry potlačen a hromadí se u cibulky. A pak když barvit přestanete, všechen čekající pigment, co byl předtím zatlačen do pozadí, se najednou zesíleně projeví na nových vlasech.

Takže to, co vám odrůstá na prvních cca 5 ti centimetrech, ještě není váš skutečný odstín vlasů. Musíte počkat, až přebytečný pigment ,,vyleze“ a až to, co uvidíte potom, jsou vaše skutečné vlasy…

Původně mi to připadalo jako pitomost, dokud jsem neuviděla, že to fakt mám na hlavě. Když se podíváte na fotku odrostu, opravdu to uvidíte.. Není to zajímavé? Opravdu to není stín, vybrala jsem si snímek hned u otevřeného okna, v podstatě na denním světle při zatažené obloze.

Akorát bych ocenila nějaký trochu lepší popis, než příběh o ,,potlačeném pigmentu“, moc nerozumím tomu, jakto že to takhle funguje, ale očividně funguje. Není to ani zabarvení od henny, protože 25.října to bylo cca dva týdny po mém prvním hennění a za tu dobu mi 2 cm neodrostly… Takže teď mám na hlavě odstíny hned 3.

Jak vidíte, při dobrém světle to jde poznat opravdu hodně…

Někdy v době, kdy už bylo odrostu půl roku (teda vlastně nedávno), už jsem mohla vidět sebe samu jen se svými vlasy, když jsem si udělala culík, nebo drdol. A moc se mi ten pohled zalíbil.

Zkrátka přirozenost, to je něco, co u mě teď frčí a co se mi fakt líbí. Upřímně, ten chemblond už se mi nelíbí ani trošku a ve srovnání s tím mým mi připadá strašně ,,oranžový“. Možná se mi bude líbit, když ho budu mít za pár let někde vzadu v délkách, ale u hlavy už ho nechci. Moje přirozená barva je podle mě mnohem lepší a mnohem víc se ke mě hodí.

A s tím přišla nová kapitolka na mé odrůstací cestě, a to je jiná dimenze svého sebepřijetí. – Tak nějak mám ze sebe větší radost, když se na sebe podívám do zrcadla, protože vidím člověka, co se vrací zpátky k tomu co mu dala příroda, nic jiného už nepotřebuje a je na to navíc hrdý. – Ten pohled se mi líbí a jsem s tím spokojená. Je to něco, co mě vystihuje.

Možná beru vlasy u lidí trochu moc vážně, ale vlasy jsou zkrátka něco, co hodně řekne o majiteli, aniž byste s ním museli nutně mluvit. A potřeba krátkých, dlouhých, barvených, přírodních, patka, pěšinka, dredy.. To všechno v sobě nese nějaké poselství.

A když to co je na hlavě nese jiné poselství než to co je v hlavě, najednou nějak nejste už tolik spokojení, když se podíváte do zrcadla, protože vidíte něco, co vás necharakterizuje. To je ono, proč lidé tak prožívají svoje vlasy a proč skoro všichni nesou blbě i jejich případnou ztrátu.

Mám v počítači speciální složku, jmenuje se ,,Vlasová inspirace“. Mám tam svoje fotky z dávné doby, když jsem ještě neznala barvu. Na začátku mé odrůstací cesty byla úplná fetiš je prohlížet, protože podle mě první tři odrůstací centimetry jsou úplně nejhorší a člověk nejvíc potřebuje neustálou motivaci… Pak, když už má těch pět a víc, už při pohledu do zrcadla vidí výsledky své trpělivosti, tak ho to tak nedráždí, ale naopak je každý nový centimetr nová motivace. Prostě se to samo přetočí.

No, proč to píšu… Dvě jsem si dala do profilu na vlasových stránkách, ale mám jich pochopitelně víc… Někteří mi píšete: ,,No tak uvidíš jak to bude vypadat“, ale já VÍM, jak to bude vypadat.

Právě díky těm fotkám, které mám. Takže docela přesně vím, k jakému výsledku se dopracuji. A podle toho co vidím, nebude odstín o moc rozdílný, protože – to jsem psala dřív – vlasy mi před několika lety zpětně zesvětlaly bůhvíproč a teď opět znovu zesvětlaly při odrůstání, ubraly pigment. Tak v této fázi už opravdu není co řešit.

Něco vám ukážu, bude to takový sentimentální výlet do minulosti. Sice na ni fakt nerada vzpomínám, ale moje vlasy jsou něco, na co naopak vzpomínám ráda… Když už vám ukazuji svůj odrost, tak na pár deset let starých fotkách už se nic nepokazí:

Tady je mi asi 13 let, nevím to úplně přesně. Napravo ještě vidíte můj školní baton, mám dojem, že to mohla být moje sedmá třída. A představte si, že ty vlasy nikdy neviděly žádnou olejovou masku, zastřihávala mi je ještě moje máma, kondicionér jsem ani nevěděla co je a šampon? – Nejlevnější šmejd z drogérky.

A vypadaly takto… Co všechno dokáže pitomá chemická barva, že? 🙂

Tady je mi asi stejně, fotka má kvalitu fakt příšernou, ale koukejte na ty husté vlasy. – Už se těším, až budou zpátky.

Tady jsme s kamarádkou blbly venku a fotily si nesmysly…Kolik? – No možná mi bylo asi 14 let.

Takže ne, neskáču do neznáma. Vracím se k tomu, co moc dobře znám… Ale bývala jsem pěkná školačka, že? 🙂

Takže svoji odrůstací fázi beru jako kapitolu, která mě dost přiučila a ještě dost přiučí. Jednou budu taky vlasový guru s vlasy až po pr*el a za pět let tady snad už budu hrdě vystavovat, co moje hlava vyprodukovala. – TAK!

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Přírodní krása“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue