Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dnešní článek bude takové tři v jednom, jsou dvě věci, které bych vám ráda naposledy ukázala a jedna věc, kterou bych vám ráda pověděla.. Souvisí s Moristkem a jeho odchodem do jiné dimenze. Nebojte se, nebude to uplakaný sebelítostný článek, naopak

Jak asi víte, můj kocourek odešel 18. srpna do jiné dimenze. Našli ho ráno nataženého uprostřed silnice. Byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě, obrovská bezmoc a zoufalství… Ale postupně se člověk smíří. Musí.

Teď, když se emoce usadily, ráda bych vám něco velmi zajímavého ukázala. 18. srpna, ten den večer, se totiž Moristek zjevil na nebi a toto je jeho fotografie. Bohužel doběhli pro foťák a mrak se mezitím začal rozpadat, takže už to není ono, ale na fotografii můžete vidět kočičku z profilu a vlevo je vidět jeho pruhovaný ocásek.

Tady vidíte, že ať už jste v životě přišli o jakékoliv zvířátko, tak všechna zvířátka mají duši a odchází do nebe, neumírají, nemizí, ale žijí dál a mnohdy vás i po smrti dál milují a doprovází:

Nahoře nad zády nebeské kočičky můžete vidět takovou tmavou podlouhlou věc ve tvaru peříčka. Protože když jsme Moristka pohřbívali, dostal k sobě peříčko. Toto peříčko nám proto namaloval do mraků.

Nedávno jsem také měla zajímavý zážitek. Tu noc, kdy Moristek odešel, přišel za mnou ve snu v podobě malého koťátka, jak vypadal, když mě tehdy našel… On totiž našel mě, ne já jeho.

Později se mi stala další zajímavá věc, večer jsem usnula na zádech a na srdci jsem měla položenou kartičku TM. Vím, zní to zvláštně že ji pořád zmiňuji, ale vždycky když s ní usnu, tak se mi pak děje všelicos, ta karta mě různě vytahuje z těla a dělá mi i zajímavé věci ve snech, takže pak je o čem psát. Dělají to někdy i moje energetické krystaly, ale já teď zrovna s tím svým v noci nespím, mám ho spíš na den a teď spím s kartičkami, mám prostě takové období.

Tak ležím na zádech s kartičkou a nepamatuju si, že bych usnula. Najednou jsem šla po chodbě do pracovny k morčatům a tam u vysokého Fíkusu stál můj Moristek. Byl ale v kohoutku asi o 10 cm větší, než byl za života, takže vypadal spíš jako tygřík a vedle něj pohodlně ležela úplně bílá kočička s modrýma očima… Vypadala jako andílek ve zvířecí podobě. Taky docela velká. Byli tam spolu.

Když jsem přišla, oba se na mě podívali. Otevřela jsem pusu a chtěla zakřičet ,,Moristku!“ Ale nevydala jsem žádný hlas, byla jsem němá… Snažila jsem se jít k němu, ale najednou mě něco odtáhlo za záda pryč z místnosti.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem astrálně vycestovala, takže jsem se uklidnila a počkala, než se mi duše usadí zpátky do těla. Prošla jsem schoulená skrz zeď a pomalu se položila do těla… Otevřela jsem oči a byla jsem v ložnici…. Bylo to fakt něco.

Opět to potvrzuje, že Moristek je pořád u mě doma, ale nebloudí tady sám, vypadal totiž velice spokojeně, dokonce měl u sebe kamarádku (nebo kamaráda)… nebo to byl jeho anděl?

Je to opravdu zvláštní duše, nechápu čím jsem si to zasloužila, ale když si vzpomenu na Kočičí příběh, který tady před lety vyšel hned na několik dílů, vlastně to až tak překvapivé není. Kočky jsou průvodci. Je to tak…

Kdysi, když jsem byla ještě dítě a umřelo mi moje nejmilejší morčátko na světě Alfík, tak jsem na něho po večerech myslela a ještě deset let od jeho smrti jsem byla schopná slyšet, jak je u mě a přežvykuje trávu. Ale slyšela jsem to jenom někdy a jenom když jsem na něho vzpomínala a říkala si, kde asi je a jestli ví, že mi moc chybí… Takže tyhle věci se prostě dějí. Pouta po smrti nemizí, to si jenom lidé myslí.

Je zajímavé, že stejné pocity štěstí a stejné hluboké pouto jako k Alfíkovi cítím dneska k Vanilce a i ona se ke mně chová trošku jinak, než zbylá dvě morčátka. Vybírala jsem ji přes internet, ale když jsem poprvé viděla její fotku, okamžitě jsem věděla, že musí být moje a pak jsem ji hned poznala ve skupině morčat, jak na mě koukala, sedící na střeše domečku.

Občas ji podezřívám, že je v ní nějaká duše, kterou už jsem znala, ale prohlásit ji za Alfíka mi připadá velmi troufalé, upřímně to nevím. Jsem ale ráda, že to můžu znova zažívat… Vanilka je nejchytřejší, beru si ji někdy do postele a tam je úplně v sedmém nebi 😀

Když jsem našla Máju, tak to bylo taky zvláštní, viděla jsem ji zdálky a okamžitě jsem věděla, že je moje a je ji tam nesmím nechat, vykoupila jsem ji za 600 jako úplný magor a pak se mi zdál sen, kde prohlašuji, že je v ní duše Rony… To byl moc hodný pejsek, co umřel na rakovinu, když mi bylo 7 let… Povaha je srovnatelná. Zkrátka zvířátka se vrací zpátky.

Třetí věc, co jsem chtěla, bylo ukázat vám poslední Moristkovy fotky

Jsou vlastně docela nové, Moristek se zrovna najedl a byl ospalý, tak si zalezl do košíků na dřevo, které jsou teď prázdné, protože není topná sezóna. A chvilku tam tak ospale seděl, pak se schoulil a usnul. Tak jsem ho fotila, protože tam byl moc hezký a říkala jsem si, ať máme památku, dokud tady jsme a bydlíme tady, za pár let už třeba budeme žít jinde a můžu se kouknout, jak kdysi tady spinkal v košíku… Jenomže to jsem ještě netušila, že za pár let sice budeme jinde, ale Moristek jaksi změní plán úplně.

….. Už nepláču. Vím, že je pořád se mnou a je jen otázka času, než se znova shledáme. A je jedno, jestli v tomto životě, nebo po něm. Už na mě v nebi čeká spousta dobrých duší.