Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vidím větvičky

mojim znamym sa raz v lese na opekacke tiez podarilo "nieco" vyfotit, akurat ze tam bolo zjavne na viacerych fotkach ze sa jedna o mladu zena, uplne vyrazna tvar, crty a vyslovene sa s nimi fotila, bola v zaberoch s postavami. Podla mna to bolo volanie o pomoc nejakej zabludilej dusicky, kazdopadne znamy hned ako si fotky spatne pozerali tam na mieste sa vydesili a mazali prec a fotky si vymazali z fotaku a nebolo im z toho nejak veselo.

Indiáni hovoria, že fotenie kradne dušu. Svet sa vrhnul na fotenie …, načo ? Mňa keď niekto chce fotiť dala by som mu cez hubu ! Záblesk blesku fotiaku mi robí ako by ma prebodlo šíp elektriny. Fuj.

Vypadá to jako mozkomor z Harryho Pottera.

[7]: Ty taky? Nás s kamarádkou divočáky strašili rodiče, jednou jsme dokonce slyšely chrochtání, ale kdo ví, co a jestli vůbec něco to bylo

[7]:Jsi mi připomenula, jak jsem toto léto do tří divočáků téměř vrazil. Přes léto někdy šlapu přes hory asi 10km do práce. Když jdu pěšky, tak z domu vyrážím v 5 hodin ráno. U nás v horách za vesnicí je plno divočáků. Vídávám je pravidelně, ale vždy jsem se na ně díval z dálky. Vím velmi dobře, kde se pohybují, znám jejich oblíbená místečka, ale toto léto jsem na ně málem doplatil. Našlapoval jsem si to lesní pěšinkou celkem rychlým krokem a když jsem vyšel z jedné zatáčky úplně mne zamrazilo! Dva metre přede mnou dva dospělý velcí divočáci a vedle mne vpravo jejich pruhované mimčo. Takže jsem se dostal do té nejnebezpečnější situace, do jaké jsem se dostat nikdy nechtěl. Jediné štěstí bylo, že jak chodím po přírodě tiše a jak jsem se z té zatáčky pro divočáky nečekaně vynořil, trošku se lekli a popoběhli o šest metrů dál. Jenže to jejich mimčo zůstalo vpravo od mé nohy a snažilo se vyštverat do svahu. Ten jeden divočák mě popodběhl z levé strany a skryl se do houští a nebezpečně se přiblížil ke mně až jsem slyšel jeho funění. Přiznám se, chvilku jsem tam z toho šoku zmatkoval a šel jsem dopředu a pak dozadu a pak zase dopředu a potom jsem se otočil dozadu a pelášil jsem jako blázen a ohlížel jsem se jestli to hebedo neběží za mnou! Přiznám se, byl jsem hodně rozklepanej. Takto zblízka jsem je viděl vůbec poprvé a jsou docela velcí! Tehdy jsem do práce přišel asi o jednu hodinu později, protože jsem se tou stejnou trasou už bál jít. A tak jsem musel jít výš do hor a prakticky jsem musel celou jednu horu úplně obejít. Ale byl to neskutečný adrenalin! A přesto vím, že až přijde zase léto, opět budu chodit do práce pěšky. Nebezpečí je totiž vyvažováno nádhernou přírodou plnou nejrůznější zvěře. A u nás je hodně zvěře. Potkávám srny na každém kroku, žije tam jeden dvanácterák, potom lišky, divocí králíci a mnoho mnoho další zvěře. Každopádně vždy před cestou se pomodlím k duchu tamějších hor za ochranu. Pevně věřím, že jen díku tomu se mi při takto blízkém setkání z divočáky nic nestalo.

[11]: To se divím, že ti nenaklepli šunky. Asi viděli dobrou energii, tak věděli že jim nikdo jejich malýho nechce šežrat. Prý zvířata na vegetariány reagují mírněji, že se jich tolik nebojí… Jsi vege?

[13]:Ahoj, pravdou je, že jsem byl 20 let skutečně poctivým vegetariánem. Poslední dva roky jsem však do jídelníčku zařadil ryby a občas šunku. Co se týká stravy snažím se vždy řídit vnitřní intuicí. Až pocítím opět návrat k vegetariánskému způsobu života, nebude to pro mne žádný problém, nakolik i nyní jím jen skutečně velmi omezené množství masa ve formě ryb a občasných plátečků šunky a 20-letá zkušenost s ryze vegetariánským způsobem života se také neztratí jen tak. Po dvouletém přerušení vegetariánského způsobu života však opět cítím potřebu vrátit se k vegetariánství. Já si pokaždé velmi silně uvědomuji, že když si vezmu do úst například pláteček šunky, nějaká živá bytost, se musela nechtěně vzdát svého života ve prospěch mého žaludku a není mi to lhostejné.

Sem napište komentář

Vis jak to zjistíš, že se tam vrátíš…..