Nomen omen – toto latinské rčení se používá v případě, kdy jméno osoby nebo název místa vyjadřuje charakteristickou vlastnost svého nositele. Podle psychologů je na něm víc pravdy, než byste věřili.
Jména ovlivňují způsob, jak žijeme své životy zřejmě ještě víc, než si myslíme. A není to pouze legrační příjmení, kvůli němuž se vám vysmívali ve škole. Pozoruhodného je mnohem víc.
Tak třeba aliterace. Američtí psychologové Richard Kopelman a Dorothy Langová zkoumali jména 42 457 manželských párů v USA. Zjistili, že případů, kdy jména obou partnerů začínají na stejné písmeno, je výrazně více, než by naznačovala – konkrétně o 8,3 procent. A to už vylučuje statistickou chybu. Pokud se připočítaly i přezdívky nebo zkratky jmen, bylo shodných jmen dokonce o 12 procent více.
Čím to? Autoři studie to vysvětlují velmi jednoduše: „Pravděpodobně proto, že aliterace (stejné hlásky na začátku slov) působí na člověka příjemně.“Podle psychologů tedy aliterace fungují tak, že jsou pro lidský mozek příjemné.
Výraz nomen omen pochází od římského dramatika Tita Maccia Plauta (asi 250-184 př. n. l.), který ve své hře Persa (Peršan) použil formulaci nomen atque omen (latinsky „název a znamení zároveň“). V jeho hře se vyskytuje postava velmi zištné nevěstky, která se jmenuje Lucris (lucrum, lat. zisk).
Jména nám však dokonce předurčují kariéru. Psycholog John Hoyland publikoval v časopise New Scientist článek pojednávající o lidech, kteří mají jména podobná svým povoláním. Vymyslel pro tuto situaci pojem nominativní determinismus; snažil se přitom pochopit, jak je možné, že zdánlivě náhodných shod je ve společnosti tolik.
Synchronicita – samé otázky a žádné odpovědi
Podle Hoylanda je tato situace typickou ukázkou synchronicity. S tímto pojmem přišel v polovině 20. století K.G. Jung – jde o „spojitost mezi dvěma zdánlivě spolu nesouvisejícími událostmi“. Už Jung synchronicitu rád demonstroval na jméně, a to na jméně svém a svého velkého učitele Sigmunda Freuda. Jistě, může to být náhoda, že Freud (německy „radost“) vymyslel „princip slasti a Jung (německy „mladý“) se zase věnuje principu obnovení persony – ale je to náhoda značně bizarní. Jung to považoval za důsledek „nutkavosti jména“.
Hoyland se podíval na veškerou literaturu, která k tomu tématu existuje, a tvrdí, že sice není doložitelný nějaký přímý vztah mezi jmény člověka a jeho zaměstnáním, lze však nalézt několik působivých náhod. Například v USA je podle něj vyšší šance, že se člověk jménem Denis nebo Denisa stane zubařem (anglicky dentist). Podle Hoylanda je to tím, že lidé mají vlastní jména raději než jiná. Jsou součástí jejich identity, a proto jim v životě přisuzují větší důležitost než jiným jménům.
A proto je vyhledávají – respektive jsou přitahováni k místům a činnostem, které jim vlastní jméno připomínají. Hoyland pro svou hypotézu zatím nenašel statistické důkazy, zejména proto, že se tento problém velmi špatně studuje.
Tento fenomén je velmi dobře vidět ve vědě. Jen Huntová z university v Manchesteru v článku pro New Scientist tvrdí, že „vědci často tíhnou k oblasti výzkumu, která souzní s jejich jménem.“ Roku 2002 pak se stejnou hypotézou přišla práce Bretta Palhama pro časopis Journal of Personality and Social Psychology. I její autor se domnívá, že nás to „táhne k profesím, které nám připomínají vlastní jména…“
) a málem mi teď spadla čelist – zjistil jsem, že má ÚPLNĚ STEJOU HODNOTU JMÉNA, jako já 
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová ....A neublíží to spíš takové slevy tvým křišťálům?
-Aaenn Tak toto asi máme väčšina, pokiaľ nie všetci.…
-Zuzi Pokud nevěříš googlu, je možné zavolat i do…
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac