Aluška.org: Věděním ke svobodě

Původně jsem o tom nechtěla vůbec psát. Ale jelikož mám z těch zvířat spisovatelský přetlak a jelikož se domnívám, že by mé poznatky mohly být někomu možná ku prospěchu, přehodnotila jsem to.

Byl už večer a venku mrzlo. Kutím cosi a tu přiletí manžel. Oči rozzářený a už mě hnal ven: „Rychle rychle, pojď se hned podívat.“
V tričku jsem vylítla, netuše co tento večer odstartuje.
U domu stál na cestičce malý ježek. Přední pacičku pozvednutou, oči vykulený, ani se nehnul. Na moji výzvu, aby tady nečuměl a šel spát, nereagoval. Zřejmě neměl kam jít. Tak jsem ho sbalila na verandu, kde jsem mu podstrčila kočičí granule a kapsičku.
Ježek se nenechal dlouho prosit a pustil se do toho. Mezitím jsem odběhla pro váhu, abych zjistila, jestli je to můj nový přírůstek do rodiny, nebo není. Nemíním zachraňovat někoho, kdo to nepotřebuje a kdo se u mého domu možná jen objevil omylem. O ježcích vím celkem houby, avšak poznatek, že když ho najdete venku na mrazu, tak má problém, mi utkvěl v paměti. Buď přišel o barák, nebo má hlad a venku bez pomoci umrzne… Náš ježek měl 390gr. Šla jsem zjistit, jestli je to problém a co s ním mám dělat.

Google tvrdil, že ježek, který se najde venku na mrazu, potřebuje pomoc. Rovněž tvrdil, že životaschopný ježek má mít v listopadu váhu alespoň 600gr.
Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela a šla najít tu největší krabici, neboť google taky hlásil, že kotec pro ježka musí mít strany vysoké min. 50cm, jinak ježek zdrhne. (Že na noc zdrhne, to by nebyl až takový problém… ale všechno strašně pokadí.)

Vracím se na místo činu, abych ubytovala svého nového ježka. Trochu vzrušená, protože mít doma ježka je můj dlouholetý tajný sen a trochu ustaraná, protože tomu nerozumím a navíc mám práce až nad hlavu.
Ježek nikde.
S výčitkama svědomí ho hledám, ale nenacházím. Nad hlavou jakoby se mi vrtěl maminčin káravý prst. Jakobych ji slyšela. „Ty ty… nevrhla jsi se do záchrany dost rychle. Ty ty, teď ježek umrzne venku a může za to tvoje zpomalená reakce.“
No jo mami… tys uměla zachránit i žížalu ze silnice a mně zdrhne jeden podvyživenej ježek.

Mezitím se manžel vrátil odkudsi a vyslechl si mé skučení o černém svědomí a zdrhnutém ježkovi, kterého se nepodařilo najít.
Avšak sláva mužskému loveckému instinktu, neboť můj šikovný a světaznalý muž našel ježka i podruhé a tak zjistil, že ve skutečnosti nezdrhnul. Uviděl ho zalezlého pod skříňkou, jak se krčí v koutku. Zajímavé je, že mužské oko ježka v temném koutku vidí, ale já jsem ho neviděla, ani když mi ho ukázal. Ježka jsme tedy úspěšně vyšťourali a ubytovali v obyváku v krabici.

První dva dny byly krušné. Zaprvé, ježek měl sra*ku. Nevím, jestli s ní už přišel, nebo jestli ji dostal z kočičích granulí. Ačkoli google píše, že ježci kočičí granule můžou, ten náš spokojený nebyl. Zadruhé, ježčí lejno – a je jedno jestli tekuté či tuhé – na novinách puchne jak nahnilá noha.
Vydala jsem se tedy do zverimexu pro hobliny a doufala, že snad naleznu granule pro ježka, protože z rad Čím krmit mi šla hlava kolem. Na jednom webu čtu, že ježek může sýr a tvaroh. Na dalších třech webech čtu, že je intolerantní na laktozu a že se z mlíka pohnojí. Na jednom webu píšou krmit syrovým masem, na druhém zase, nic syrového nedávat, vejce i maso zásadně nejdříve uvařit.
Jen můj vnitřní chovatel morčat v tom měl jasno: Hlavně pokud možno nedělat žádný debilní experimenty…. a žádné mlíko.
S hrůznou vidinou, jak denně ježkovi vařím polévkovou lžičku masa, jsem se modlila, aby žral granule a aby je měli…

Ve zverimexu měli jak hobliny tak i speciální ježčí granule. Nakoupila jsem úspěšně i přes nulovou ochotu mi poradit a nabídnout alternativu místo nedostupného Biokillu. (Ježek stále nebyl odparazitován) Ale co už. Hlavně že se smradlavýma novinama bude konec.

Hubertka a její první den v krabici.

Ježek v podstatě kadí furt. Ráno uklížíš bobky, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer. Načůráno většinou najdeš v misce na vodu, kterou k tomu i pořádně zahrabe, pokud je čím. Náš ježek navíc s miskou na vodu hraje fotbal, poté co se do ní vydělá, takže úklid není nic snadného.
Jsou to čuníci.

Mezitím se manžel rozněžnil a ježkovi dal jméno Hubert. Cynicky jsem odvětila, že divoký zvíře pojmenovávat nebudeme, protože není naše a na jaře ho vrátíme do přírody, takže nesmíme přilnout… Druhý den už jsem mu neřekla jinak, než Hubertek miláček.

Na tomto místě bych ráda vyzdvihla ježčí granule Dajana Country mix Exclusive Hedge soft, ke kterým ježek čuchnul a hned je žral. Do druhého dne ho po těchto granulích spontánně opustilo řídké lejno a navíc se jimi tak přežral, že za dva dny už vážil o 100gr více.

Vydala jsem se na veterinu pro antiblech, protože to co lezlo z Hubertka, s ním nezůstávalo v jeho krabici, ale lezlo nám to po parketách. A nebyly to blechy (ty měl taky, ale vypadají jinak). Bylo to malé černé kulaté, nahoře s lesklým krunýřkem, naspod s nožičkama. Ale když jste to rozmázli, zbyl z toho krvavý flek. Netuším co to bylo, nenašla jsem to na googlu a na veterině se podle popisu také netvářili.
Na veterině koukli do chytré knížky, kde se psalo jak bezpečně odparazitovat ježka a taky na google, kde se dočetli to samé, co já před týdnem. Upřímně však cením přátelský a ochotný přístup, kterého jsem se dočkala, přestože jsem nebyla objednaná a původně jsem šla jenom do prodejny, odkud mě paní odeslala rovnou do ordinace, jelikož o ježcích a vhodném antiblechu pro ně nevěděla ani prd.
Na můj dotaz, jestli jim ježka můžu dotáhnout, kdyby byl nějakej scíplej, jen zakroutili hlavami. „To my neumíme, nemáme na exoty specializaci, to jedině v Brně na škole a kdyby byl scíplej, tak by musel dostat inhalační anestezii aby se vůbec rozbalil a to my tady nemáme…“
Přesto jsem však odcházela velmi spokojená, s 2x jednou kapičkou kotěcího strongholdu natáhnutého do dvou malinkých stříkaček. Stálo mě to jenom 400kč. Jednu kapičku dostal Hubertek hned ten den za krk, druhou kapičku měl dostat až za měsíc.
Ježek, co má okolo 400gr, by snesl kapky i dvě, ale bylo by to na něj příliš silné. Takže jenom jednu.

Měla jsem obavu, že mi na veterině řeknou, ať nevymýšlím ptákoviny s divokým zvířetem a odnesu ho raději do záchranné stanice, ale oba lékaři se zasmáli, že když mi ježek žere, kadí a dělá celou noc bordel, že je zřejmě v dobrých rukách.

Přestěhování na hobliny vyřešilo problémy s úklidem i smradem, ovšem nevyřešilo hluk.
Malý Hubertek se u nás měl moc dobře. Přes den spinkal zavrtaný pod utěrkou kde hezky broukal a celou noc pak strávil tím, že škrabal karton, ze kterého se pokoušel zdrhnout. Po několika probdělých nocích, kdy jsme neustále poslouchali škrabání, jsme se rozhodli, že malý Hubertek půjde bydlet do dílny, kde se topí a kde mu určitě také bude dobře.
A to byla chyba. Hubertka jsme nevyhodili na mráz, ani do zimy, ani jsme ho nikterak vědomě nezanedbali. Přesto se mu v dílně vůbec nedařilo dobře a proto tam strávil jen dva dny. I ty dva dny však byly problém.

Když jsem ho druhý den přišla zkontrolovat a potkala jsem loužičku u vchodu, bylo mi jasné, že zdrhnul.
Hubertka jsem našla schouleného na holém betonu a okolo něj v pravidelných rozestupech pět hromádek točeného ježčího lejna.  Proč kolem sebe nakadil takřka dle pravidelnosti Zlatého řezu, mi není známo.
Ježečka jsem ubytovala zpátky do krabice, všechno jsem vyčistila a dala nové, ale od té doby to s ním šlo z kopce. Postupně přestal žrát i pít, takže jsme ho druhý den z dílny stěhovali zpět do domu. To už jenom ležel.
Přišlo mi to divné, tak jsem využila své léčitelské umění a použila ho k diagnostice ježka. Naštěstí to jde použít i na světské a osobní záležitosti, ne pouze při terapiích s klienty. Takže jsem pokládala otázky, jak to s naším ježečkem je. Zaprvé jsem vyměřila, že to není Hubertek, ale Hubertka, což později potvrdil i google, podle kterého jsme ježečkovi prozkoumali bříško a zjistili jsme, že opravdu nemá uprostřed pupíku šulínek. Zadruhé jsem vyměřila, že ježeček měl v dílně psychické problémy a že tam byl opuštěný.
Přišlo mi to divné, protože jsem původně předpokládala, že divoké zvíře chce mít klid, kterého se mu v dílně dostane, ale opak byl pravdou. Malá Hubertka nechtěla být sama zavřená celý den v krabici. Asi tam sama chytala psycho, bála se tam a do toho jí neudělalo dobře prochladnutí na betonu.
Pravda je, že těch pár dnů předtím byla psychicky úplně v pohodě, byla aktivní, broukala si a kontakt se mnou snášela výborně.

Mezitím jsme konečně vyhrabali mou starou klec, takže Hubertka si polepšila z krabice do plastové stodvacítky, kde ještě letos koncem léta dožila stařičká Amálka do sedmi let. Myslela jsem si, že klec po morčátkách už potřebovat nebudu a málem jsem ji darovala. Ještě že jsem to neudělala.

O malou Hubertku jsem se ten den moc bála. Dehydrataci vyřešilo dokrmení z injekční stříkačky. Udělala jsem to stejně, jako když jsem před lety dokrmovala ze stříkačky dožívající stařičká morčátka. Není v tom vlastně žádný rozdíl. Nacpete to zvířátku mezi zoubky na kraj tlamičky a opatrně přimačkáváte a doufáte, že zvířátko polkne. Ježeček, i když je divoký, naštěstí polkne.
Malé Hubertce stačil necelý půlden v obyváku, aby se dala dopořádku. Stačilo dostat do ní vodu a uložit ji na teplý termofor a dohlédnout, aby na něm zůstala… do večera už lítala po kleci jako střela. Šíleně se mi ulevilo. Kdyby mi umřela, byla bych z toho fakt špatná. Nepřilnout k ježkovi a nedat mu jméno moc nejde, protože je šíleně roztomilej, dokonce i když dělá bordel. Zvedne hlavičku, začne na vás ňufákovat, kulit očička a jste ztracení.

Ještě jsem kurýrovala Hubertku, když tu se manžel opět vypařil. Prý že jde jenom pomoct sousedovi s komínem a že je za hodinku zpátky.
Vrátil se zpátky za třicet minut, rozesmátý jak sluníčko a že prý mi soused posílá dárek. Očekávala jsem něco ze zahrádky, ale manžel mi předložil krabici… A od té doby máme ježky dva.

Prý tam někde seděl u cesty a Franta nevěděl co s ním. Nový ježeček dostal za krk tu druhou kapičku Strongholdu pro koťata a rovnou jsem ho šoupla k Hubertce do klece.
Frantův nález si klec sebevědomě obešel, sežral, vypil co mohl a vypadal poměrně spokojeně, jen do té doby, než Hubertka na termoforu nabrala sílu a vstoupila opět dé své role. Stala se z ní agresivní můra. Dynamika mezi ježky se otočila tak rychle, že když jsem po pár hodinách vytahovala z klece schouleného nehybného ježečka na dokrmení, myslela jsem si, že beru svou Hubertku. Jenomže tento ježeček na mě působil nějaký světlejší a i když je stejně malý, došlo mi, že to není Hubertka. Moje diagnostika mi ukázala, že to je sameček.
Trvalo to sice ještě pár hodin, ale nakonec mi pupík ukázal a tam fakt, uprostřed bříška šulínek… Malý ježeček dostal jméno Boris. Manželovi se to zdá moc ruské, ale já na politiku prdím. Bylo to moje záložní jméno pro morčáka, kterého jsem si už nepořídila, tak ho dostal ježek.

Borisek dostal kašičku z granulí, co jsem původně patlala Hubertce. Sežral ji tak vděčně, že mi stříkačku skoro ukousnul. Od té chvíle měl zase dobrou náladu, ale Hubetka ho nenechala napokoji.
Hubertka byla taková potvora, že Frantova chráněnce vytlačovala od misky s jídlem. Po chvíli se na něj rozeběhla, sklonila hlavičku a pokoušela se ho napíchnout bodlinama na své hlavě. Takže malý přírůstek opět nešťastně seděl u misky, schoulený a vyděšený.

Situaci zachránil manžel, který z plastového deklu vyrobil fikanou přepážku a klec tak rozdělil na dvě poloviny. Avšak Hubertka se nevzdala bez boje a začala na své polovině řádit. Snažila se prokousat skrz mříže, kousala do žulové kostky kterou jsme dekl zajistili, když to nepomohlo, začala po mřížích šplhat nahoru a cpat se skrz skulinu mezi deklem a stropem klece. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím, že ježek tohle umí.
Z druhé strany se zase směrem k Hubertce dobýval Borisek, který zřejmě netušil, že za deklem na něho číhá pichlavá můra.

Bylo nám jasné, že ta přepážka proti Hubertce nemá šanci a že noční konfrontaci našich ježků nezastaví ani Hodor. Šli jsme spát.

O půl šesté ráno letím ke kleci, ze které se už nějakou tu dobu ozývají sípavé zvuky. Strach, že najdu Hubertku oběšenou na šprušli v nějaké šílené poloze, nebo že najdu Boriska zakousnutýho od Hubertky, mě opustil ve chvíli, kdy jsem ty dva malé rošťáky našla, jak vedle sebe leží stočení do klubíčka, každý ve vlastní ďůlečku, který si předtím vyhrabal v hoblinách. Kdo na koho prskal, netuším. Ježci odfukovali a dělali že spí.

I přesto, že všude na internetu píšou, že ježky nelze chovat společně, my jsme je od té chvíle společně nechali. Hubertku totiž úplně opustila deprese. Začala žrát, pít, lítala po kleci, lezla na střechu domečku a Boriska nechávala napokoji. Dokonce ho nechávala napokoji i u misky. Borisek na tom byl stejně, takže jsem přepážku zatím odstranila a mám radost, že se ježci přes noc dohodli.

Následujících pár dnů bylo poklidných. Hubertka, typická ženská, na jednu stranu za Boriskem dolízala, na druhou stranu ho trošku pošťuchovala, jakoby sama nevěděla, jestli ho chce nebo nechce. Po přestěhování do klece se zlepšil i hluk, takže jsme se vyspali.

Celý příběh skončil tím, že jsme se společně dohodli na převozu do záchranné stanice. Důvodů bylo více.
Zaprvé, Borisek chrchlal a zhubnul. Protože jsem nechtěla provádět experimenty se stravou, uznala jsem, že bude lepší, když ho začne vykrmovat odborník, který snad i rozlouskne, co má na plicích.
Ježek je hmyzožravec, potřebuje živou stravu, na experimenty s červama a kobylkama už jsem neměla odvahu ani čas a krmit jenom granulemi mi přišlo málo.
Ježci i přes čištění klece a misek 4x denně dost páchli. Takže vím, že si ježka jako mazlíka v budoucnu nepořídím, smrad je opravdu nepříjemný. Jinak je to moc milé zvířátko, které je radost ňuchňat a za ježčí zážitek jsem moc ráda. ❤

první setkání Hubertky (vpravo) a Boriska

Rekapitulace
Aneb pokud najdete ježka, to nejpodstatnější co byste měli vědět do začátku:

1. Pokud je listopad, mrzne a ježek má pod 600gr, adoptujte ho.
2. Všichni ježci mají blechy, musíte ho odparazitovat. Na 400gr váhy stačí jediná kapička Stronghold pro koťata. Dají to na veterině a koupíte na internetu. Za měsíc dáte druhou kapičku.
3. Ježek vám bude ochotně žrát Dajana Country mix Exclusive Hedge soft.
4. Ježek nesmí do chladu, do sklepa, na verandu atd., protože tam chcípne. Pokud je chladný a slabý, potřebuje teplý termofor.
5. Dehydratovaného ježka, co sotva stojí na nohách, dokrmíte injekční stříkačkou bez jehly. První vodu, potom rozmočené granule. Stříkačku vám prodají v lékárně.
6. Pokud nevíte co s ním dál dělat, kontaktujte záchrannou stanici.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2024