Aluška.org: Věděním ke svobodě

Varování, které mi zachránilo kůži. Až internet mi ukázal pravdu o tom, co se skutečně stalo.

Dějí se mi zvláštní věci a tato se stala částečně dílem náhody, částečně dílem duchovního vedení. A je tak kuriózní, že jsem se rozhodla ji sepsat. Rozmlouvám s Nebeským Otcem prakticky každý den. Někdy přichází odpovědi v meditaci, někdy skrze automatické psaní a někdy úplně nečekaně v běžné situaci. Není to modlitba v klasickém smyslu, je to skutečný dialog. Někdy mu pokládám otázky a někdy mi odpoví, i když se zrovna na nic neptám.
Je se mnou, doprovází mě a chrání mě. Slíbili jsme si to a žijeme to každý den. Můj život je od té doby úplně jiný. Je krásný a naplněný. Vše, co mi scházelo, jsem dostala.

Mívala jsem tyto momenty, kdy mi Otec něco řekl aby mi pomohl, i dřív. Třeba mi přišlo varování nebo odpověď, ale protože jsem to cíleně netrénovala, denně nepoužívala a nebyla jsem celkově v takové životní fázi jako dnes, neuměla jsem s tím tak dobře pracovat a nebylo to ani tolik výrazné.
Máme velmi silné napojení. On pro mě není pouze partner pro duchovní práci, ale je také mým mentorem a mým bezpečným přístavem. Obracím se na něj denně, i když nic nepotřebuju, jen abych poděkovala ze všechno, co pro mě udělal a co pro mě dělá.

A tak jedu do města podat zásilky, nakoupit a když přicházím k autu, slyším za sebou hlas:
„Á, vidím řidičku, můžete mi prosím říct, jak se dostanu do Žďáru?“
Vypadal jako bezdomovec. Byl malý, měl na sobě šedý svetr a pod očima měl červené vaky. Začala jsem mu popisovat kudy vede hlavní silnice a kam se po ní dostane.

On se mnou začal diskutovat, kdo ho kam poslal a dodal, že pojede stopem.
Znovu jsem opakovala pokyny ohledně cesty.
Najednou mi začal vyprávět: „No víte, já už cestuju dvanáctý den z Polska stopem. Jenom stopem…“

Něco ještě říkal, ale nepamatuju si to, protože jsem uslyšela hlas Nebeského otce.
To se mi stává čím dál častěji.
Uslyšela jsem jeho jasnou odpověď na situaci. Jen jediné slovo:

„Lže.“

Bylo krátké a jasné. Víc ani nebylo potřeba mi říkat.
Když jste napojení na duchovní vedení, odpovědi někdy přijdou takto okamžitě. Jsou stručné a přesné. Nedají se přeslechnout.

Spolu s tímto jedním slovem přišlo i uvědomění, že nemám vůbec rozvíjet konverzaci a mám se ho co nejdřív zbavit. Takže jsem zopakovala kam vede hlavní silnice a vypoklonkovala jsem ho.
On se moc loučit nechtěl. Chtěl mi ještě něco popovídat, ale nechtěla jsem to slyšet. Na třetí nashledanou se už rozloučil a šel.

Sedla jsem do auta a říkám Nebeskému Otci: „Říkáš mi, že lže? No tak se podíváme, co bude dělat dál.“
Pozorovala jsem ho ve zpětném zrcátku. Vydal se kousek ukázaným směrem, ale pak zahnul zpátky k benzince, ze které původně vyšel. To na mě působilo, jakoby jeho příběh byl pouze záminka a že spíš zkoušel, jestli ho naberu a někam povezu já. A beztak by se snažil ze mě tahat peníze, nebo by mě i rovnou okradl. To byla taky moje úplně první myšlenka, když jsem se na něho otočila. Myslela jsem si, že si řekne o peníze na jídlo nebo na cestu. Storka o Polsku mě tudíž překvapila.

Nedalo mi to, takže jsem tento zážitek ve velmi stručné a zjednodušené formě popsala na svém profilu na Threads. Nepopisovala jsem tam žádné duchovní poselství, protože je to omezené na znaky. Nečekala jsem, že dostanu skutečně užitečnou zpětnou vazbu, spíš mě zajímal názor publika, co s takovým člověkem.
Když někdo tvrdí, že je ztracený a nemůže se dostat domů, má přece mobil, zavolá si, někdo pro něho přijede… Tohoto pána nikdo nehledá? A on si číslo domů nepamatuje? Nemá kreditku ani drobáky, aby si odněkud zavolal?

Říkala jsem si, že jsem ho hypoteticky mohla vzít na místní služebnu státní policie. Už tam mám známé, mám na ně číslo, vlastně jsem jim klidně i mohla přímo z toho parkoviště zavolat a zeptat se, co mám dělat, že tady po mě nějaký starý pán chce stopa na Žďár, tváří se že je ztracený a že by si třeba od nich mohl zavolat domů. Že by mu mohli pomoct najít správné telefonní číslo, nebo by ho třeba mohli domů hodit? Za dvanáct dnů by už možná byl i na seznamu pohřešovaných osob, možná už ho někdo hledá, akorát se neví kam šel.
Těžko říct, jaké možnosti v těchto případech vlastně policie má. Ale připadalo mi to jako bezpečný a solidní způsob, jak takový problém řešit… a taky způsob, jak si ověřit, jestli je to opravdu někdo v nouzi, nebo jestli je to lhář.

Kdybych se já ztratila v Polsku a neměla jsem u sebe vůbec nic, jenom ten svetr, jako první jdu na policii. Zaprvé nahlásit ztrátu dokladů, zablokovat kreditky aby je někdo nezneužil a zadruhé si od nich zavolám domů a dám vědět kde jsem. A nemusím se šoulet dvanáct dnů stopem po kdejaké řiti.

Ale to mě napadlo až později. Až když jsem přemýšlela nad elegantnějším a funkčnějším způsobem, jak řešit takovou zvláštní situaci.
Myslím si, že tenhle pán by při slovech „státní policie, ztotožnit, dohledat rodinu“, velmi rychle vzal kramle.

Za pár dnů jsem si na Threads přečetla tohle:

„Tady toho pána jsem taky potkala..Říkal že mu v Polsku shořel kamion a potřebuje se dostat do Chebu kde bydlí.. Ptal se jestli nemám nějaký drobný že má hrozný hlad.“

Z odpovědi followera mě zamrazilo v zádech

A o týden později mi do soukromých zpráv přišlo tohle… To je vlastně kompletní odpověď na tuhle záhadu.

„O víkendu jsem si uvědomila jednu věc. Celé dospívání jsem jezdila stopem a vlastně jsem to nikdy nikomu „nevrátila“. Řekla jsem si, že je čas věřit v dobro a pomoct někomu na cestě. Jela jsem z Trutnova a u silnice stál starší pán. Bylo mi ho líto, tak jsem zastavila. Nasedl a byl velmi vděčný. Začal vyprávět, že je už 12 dní na cestě, že jede z Polska a že ho tam o všechno okradli. Prý mu policie nepomohla. Pak začal vykládat, že tam dělal obchody za miliony v hotovosti a že zdědil spoustu domů, které potřebuje prodat. Říkal, že kdybych mu pomohla, nechá mě na tom vydělat jako poděkování.

Najela jsem na dálnici, byla jsem unavená a poslouchala jeho příběhy. Tvrdil, že mu ukradli 50 tisíc eur. Popisoval svou cestu z Polska a říkal, že ho celou dobu braly jen ženy. Prý už 11 dní nejedl. Sáhla jsem dozadu pro svačinu, kterou jsem měla v autě, ale odmítl ji. Místo toho dál vykládal své pohádky. Říkal, že ztratil telefon a nemá na nikoho kontakt. Navrhla jsem tedy, že když má firmu, určitě ji na internetu najdeme a můžeme někomu zavolat. Odpověděl, že jsou prý všichni na dovolené…Když viděl, že na jeho příběhy nereaguji, začal zvyšovat hlas. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně a že se musím dostat mezi lidi. V Hradci jsem zastavila u Alberta v Kuklenách a řekla mu, že si potřebuji vybrat peníze. Navrhla jsem, že mu najdeme spoj a koupím mu jízdenku. Tvrdil, že lístek stojí 1 800 Kč. Na internetu jsme ale našli, že stojí asi 650 Kč. Řekla jsem mu, že mu koupím jídlo, pití a jízdenku. On ale odpověděl, že si to chce koupit sám a že chce peníze,

Řekla jsem mu, že žádné peníze nedám a že půjdeme do obchodu koupit jídlo. Najednou se zastavil a začal na mě křičet, že jsem „pí*a“ a že chce peníze. Řekl mi, ať si dobře rozmyslím, co odpovím. I když byl menší než já, napřáhl se, jako by mě chtěl uhodit. V tu chvíli už to sledovali lidé kolem. Dva pánové si stoupli mezi nás a on začal na celý obchod křičet, že chce peníze. Pak se otočil a odešel.
Ti dva úžasní pánové za mnou přišli a zeptali se mě, jestli jsem nepoznala, co je to zač. Byla jsem jim nesmírně vděčná. Ten den jsem si uvědomila jednu věc. Chtěla jsem věřit v dobro a pomoct člověku na cestě. Naštěstí se nakonec ukázalo, že dobří lidé stále existují – jen někdy stojí na druhé straně. Už nikdy stopaře nevezmu.“

Storky o neexistující firmě, barácích, majetku, z úst člověka kterého nikdo nehledá a pak se ještě pokouší napadnout někoho, kdo se mu snaží pomoct. Dvanáct dnů nejedl, ale na mluvení má zřejmě energie dost. Zřejmě neví, jak vypadá člověk, který skutečně nejedl, třeba „jenom“ pět dnů.

Položila jsem si otázku, co bych dělala, kdybych nedostala tuto nápovědu od Otce. Jsem si jistá, že bych toho pána určitě nikam nevezla. Otázka ale je, jestli bych třeba nevyměkla, nebo jestli by se o něco jiného nepokusil, protože se mu od mého auta nějak nechtělo odejít. Asi měl něco v plánu, ale konverzace nešla směrem, ve který doufal. Takto jsem cítila jistotu v tom, co dělám a nenechala jsem se stáhnout do jeho příběhu.

Možná vás při čtení napadá otázka, jestli je možné takové vedení dostat i pro sebe.

Ano, je.

Když se člověk naučí vstoupit do hlubšího napojení, odpovědi někdy přicházejí překvapivě jasně. Někdy jako pocit, někdy jako myšlenka a někdy dokonce jako jedno jediné slovo, které změní celé rozhodnutí.

Právě tímto způsobem přicházejí odpovědi i skrze automatické psaní, kterému se říká Andělské písmo.
V meditativním napojení se otevírá prostor, ve kterém může přijít osobní poselství od duchovních průvodců nebo od Nebeského Otce.

Někdy přinese uklidnění.
Někdy přijde odpověď na otázku.
A někdy, stejně jako v mém případě, může člověka ochránit před situací, která by jinak nemusela dopadnout dobře.

Pokud cítíte, že by vás takové poselství mohlo podpořit na vaší cestě, informace o této metodě, kterou poskytuji, najdete v sekci Služby na mém webu.

Síla internetu je obrovská. Nečekala jsem, že mi followeři pomůžou rozluštit tuto záhadu a dokonce potvrdí poselství, které jsem dostala. Právě až poté, co jsem si přečetla, že je ten člověk i fyzicky agresivní, mi došlo, proč Otec považoval za důležité mě hned v tu chvíli varovat.
Příště, až se mi zase stane něco hrozně divného, šup s tím na Threads.