Nezapomeň na mě…

27.3.2015 v Zážitky 12

Přesně dne 20. března, což je den kdy bylo zatmění slunce, jsem ráno docílila astrálního cestování, které bylo neobvyklé a zajímavé, jako každý výstup z těla. Upřímně mám velkou radost, že se postupně učím zdokonalovat svoje techniky a minimalizovat chyby.

Objevila jsem se na planině, kde kvetly květiny, svítilo sluníčko, zkrátka krásná příroda. A já tam poskakovala, tančila… a najednou mi došlo, že vlastně spím. Toto uvědomění v mém případě nebývá podmíněné, většinou jde o spontánní ,,AHA!”, ale všimla jsem si, že k uvědomění u mne dochází ve chvíli, kdy se zrovna ve snu nacházím na volném prostranství v přírodě, anebo jsem sama v nějaké místnosti. Zkrátka ve chvíli, kdy mě sen příliš nerozptyluje, mám víc času na své samostatné mozkové pochody a neřeším příběh, který se aktuálně odehrává.

… Chvilku jsem zůstala na rozkvetlé louce stát a přemýšlela jsem, jestli chci jít do astrálu, nebo ne. Bylo mi tam hezky, ale rozhodla jsem se, že půjdu. Dala jsem ruku před sebe a sledovala, jak se mi pomalu ztrácí její obraz. Všechno se rozplizlo a já si uvědomila sebe, jak ležím v posteli. Přes zavřená oční víčka jsem vnímala, jak je venku krásně světlo a slunečno.


Připadala jsem si hodně bdělá a říkala si, že toto AC asi nebude mít dlouhého trvání, ale přesto jsem se rozhodla to zkusit a přitom udělat maximum pro to, aby mi cestu nepokazily obvyklé problémy.

Moje problémy jsou tyto:

1. Příliš nízká hloubka fáze, mělký spánek, lehká narušitelnost. Jakmile je málo podnětů během AC, dochází k přerušení. Je nutný neustálý stimul a interakce s okolím.

2. Slepota, způsobená mělkou fází. Než můžu něco dělat, musím většinou první získat zrak vhodnou technikou.

3. Nesmím zůstávat zbytečně dlouho v jednom pokoji ve svým tělem, jinak se předčasně přerušuje fáze. Ideální stav je, co nejrychleji se od něj vzdálit a hlavně na něj nekoukat, ani do něj nešťourat.

… Začala jsem vůlí vysouvat astrální tělo ven.To šlo snadno, hezky jsem se odlepovala. Přelomový pro mě bývá ten stav, kdy se tělo odlupuje, pomalu klesá někam vedle postele a já se musím vědomím přesunout. Částečně mi vědomí zůstává v těle, částečně se přesouvá do druhého těla. Jakmile jsem ve druhém těle úplně, můžu se začít hýbat jak jsem zvyklá, ale dokud přesun není kompletní, nesmím zapnout ,,sval”, ale pohybovat se pouze vůlí.

Hezky jsem převalila jeden ,,sud” ven z postele a moje tělo se položilo na koberec. Vůbec jsem se nepokoušela vstávat na nohy, abych nenarušila fázi, ale soustředila jsem se pouze na podlahu, na které jsem byla.

Tentokrát jsem to zkusila prostě jinak, abych viděla, jestli mi to půjde líp, nebo ne. A kupodivu mi tato technika zabrala perfektně:

Rychle jsem šmátrala po koberci a okamžitě jsem začala vidět. Nezvedala jsem se a nerozhlížela se kolem sebe, místo toho jsem šla hezky po čtyřech a rovnou ven ze dveří. Zajímavé bylo, že moje absolutní vůle byla ,,nevystoupit ven z fáze, mít ruce neustále v kontaktu s nějakým předmětem (země) a hlavně co nejrychleji vypadnout ven z toho pokoje”, tak dveře, které jsou vždy zavřené a normálně je musím otevírat, tam prostě najednou nebyly. Zmizely, jakmile jsem se vydala skrz ně… Proplazila jsem se po čtyřech normálně přes prázdná futra.

,,Cho cho cho, teď jsem vynalezla novou techniku!” Měla jsem radost a byla jsem hrdá, že lezení po čtyřech funguje tak skvěle. Příště to udělám stejně, nebudu se už zahazovat se svým tělem v jednom pokoji.

Vylezla jsem na chodbu a najednou mi to všechno připadalo až moc reálné… A začala jsem přemýšlet, jestli jsem si jistá, že jsem ve správném těle?

– Abych si ověřila, že skutečně jsem v astrálním světě a ne ve fyzické realitě, jednoduše jsem se postavila na nohy až u okna a prošla jsem trupem přímo skrz sklo… To mi šlo překvapivě snadno.

Co mě ale překvapilo, byla okolní ,,realita”. Toto bylo poprvé, co jsem vylezla z toho domu ven, předtím mě to nepustilo ven z pokoje, protože jsem si stoupala na zadní moc brzy a v rukách nebylo co hmatat, tak mě to vyhazovalo ven… Čili jsem až doposud neznala astrální okolí tohoto domu.

Jsem zvyklá, že se to okolí i mírně mění. Třeba jsem vylezla a tam kde byly domy, byly krásné stromy, budov absolutní minimum, ale nějaké tam přece jen byly.

Tady jsem ale vykoukla ven z okna a koukám, že jsem na ooobrovitánsky vysokém kopci, dům stojí na skále, skála je obězděná velkými kamennými kvádry a dole pode mnou je širé prostranství, s tím že pár set metrů pode mnou bylo vidět pár domečků, ale všechno to vypadalo, jakoby o 300-400let zpátky.

Nerozuměla jsem tomu, ale snažila jsem se dál držet správné techniky, aby se to nepřerušilo.

Nesnažila jsem se skákat ani letět dolů (to riskuji ukončení výstupu, protože nemám kontakt s okolím), ale dál jsem držela stimuly v rukách tím, že jsem po tom vysokém zdivu částečně dolů slezla, částečně spontánně klesla. Byl to takový pomalý sestup, přitom jsem zároveň sahala na tu vysokou zeď.

Teprve až když jsem byla dole, všimla jsem si, jak vysoko ten dům vlastně je a jak vysoká je ta zeď… Připadalo mi to, jakoby ten dům byl hrad a já teď sešla ze svého hradu do podhradí. Upřímně mě MOC zajímá, jestli při příštím výstupu z těla opět bude okolí mého domu takové, nebo trošku jiné?

Rozhodla jsem se udělat obchůzku po okolí a jak jsem šla, žmoulala jsem v rukách pořád vysokou trávu, která rostla kolem, abych měla stimuly a nezrušila se mi fáze. To pomáhalo… A když zrovna nerostla vysoká tráva, třela jsem prostě dlaně o sebe a snažila se soustředit.

Vydala jsem se k domečkům, které byly nedaleko a našla jsem tam lidi, kteří byli zvláštně a zároveň dost chudě oblečení. (Co jsem měla na sobě já, nebo jestli jsem vůbec něco měla, to nevím, nenapadlo mě se podívat.) Pár jich sedělo na terase, cucali trávu, koukali kde co lítá a povídali si…

Přátelsky jsem je pozdravila a oni se mě rovnou zeptali, kdo jsem a odkud jsem k nim přišla.

Odpověděla jsem jim popravdě: ,,Já jsem astrální cestovatel.” Inu proč ne, nemám důvod jim lhát.

Lidé se zaradovali a hned mě vzali mezi sebe, už se mě dál na nic neptali, tahle věta jim kupodivu úplně stačila. Překvapení v jejich očích bylo asi takové, jako když Čech potká v Praze cizince, zeptá se odkud je a cizinec řekne třeba ,,Japonsko, Brazílie, Mexiko” atd. Jste překapení, ale zase ne až tak moc. Víte, že je ten člověk sice zdaleka, ale ne z jiné galaxie.

Řekli mi, že to je super a že když teda mají vzácnou návštěvu, tak se trochu poveselíme.

Vzali mě dovnit domu a tam to vypadalo jako v nějakém starém baru, kde bylo i podium. Jeden chlápek se chopil kytary, druhý sedl za bicí a začali hrát a zpívat.

Ostatní začali tleskat, přidupávat do taktu.. a já se rozparádila taky.

Pak jsme se začali trošku seznamovat. Potkala jsem tam kluka, který měl zářivě žluté vlasy. Zdejchli jsme se potom bokem a šli si povídat. Byl moc fajn, ale oba nás mrzelo, že jsem astrální cestovatel a nemůžu tam s ním zůstat. Že je to vlastně přátelství jenom na chvilku a nevíme, jestli se potkáme znova, protože astrální svět se pořád mění a už ho nemusím umět najít…

Tento výstup se začal narušovat ve chvíli, kdy jsme sedli kamsi na pohovku, on mi dal ruku kolem ramen a neříkali jsme nic. Bylo nám spolu prostě a jednoduše dobře. Asi tak, jako když někoho moc milujete, sednete si večer na lavičku, koukáte na hvězdy, máte ruce kolem ramen a je vám prostě dobře…. Tak tohle byl přesně ten příjemný pocit. Z toho kluka to úplně sálalo a já se hřála v jeho příjemné energii.

,,Začíná se mi rušit výstup,” povídám mu smutně, když vidím, že realita oslabuje.

,,Nezapomeň na mě,” povídá hned kluk se žlutými vlasy.

,,Nezapomenu,” odpovídám, zatímco přestávám vidět. Ale ještě jsem se stihla telepaticky zeptat: ,,Jak se jmenuješ?”

Už jsem cítila, jak ležím v posteli, tak jsem byla zklamaná, že nestihnu uslyšet jeho odpověď, ale v pravém uchu mi ještě zaznělo ,,Honza”.

A to byl konec dialogu.

Uvědomila jsem si, že ležím v posteli, ale při spojení astrálního těla s fyzickým jsem spontánně pohla pravou rukou a zatla sval v levém stehnu.

,,Á sakra, to je průšvih, teď jsem se pohla a teď už se neodlepím a nevrátím zpátky.”

Byla jsem trochu naštvaná, protože při AC se prostě NESMÍTE fyzicky pohnout. Přesto jsem nepouštěla naději a zkusila to ještě jednou.

Uvolnila jsem svou mysl, opatrně pustila sval ve stehnu, chvilku jsem počkala a pak se znovu zasoustředila na výstup ven z těla.

K mému velkému překvapení se to povedlo a nezabralo to ani moc času!

Pomalu jsem se odlepila a znovu hezky přistála vedle postele. Hned jsem viděla a rovnou jsem se vydala po čtyřech k tomu samému oknu, u kterého jsem si stoupla a rovnou z něho vyskočila. Celá rozveselená, že půjdu zase navštívit Honzu, se kterým je v astrálu tak dobře. Ten bude čučet, že jsem zpátky ani ne za minutku!

Pamatuji si, že okolí mělo pořád ten samý vzhled co předtím. Můj dům byl jako hrad, tyčící se na skalnatém kopci a dole bylo ,,podhradí”… Zamířila jsem rovnou k těm samým domkům, kde už jsem měla kamarády, ale tady moje paměť končí. Je podivné, že si nepamatuji co se dělo dál. Pamatuji si pouze konec tohoto výstupu. A to byl okamžik, kdy jsme s Honzou seděli na nějakém železném zábradní na nějakém konci, kde byla zřícenina hradu. Koukali jsme do okolí, a povídali, až se mi přerušila postupně fáze. A jak jsem zní vystupovala, v hlavě se mi začaly kreslit brázky. Namalované obrázky toho, jak sedíme s Honzou na tom zábradlí. Bylo to zvláštní, dokonce hrála tlumená hudba… Hrající hudbu občas slyším když se budím, ale není to obvyklé při výstupu z AC.

… Těším se na další návštěvu svého astrálního podhradí 🙂 Vím, že místo kde jsem ted’ má speciální energii, vím že je pode mnou velká skála, ale nenapadlo by mě, že se to v astrálu zhmotní do krajiny až takto markantně. Neuvěřitelné!

Kam dál:

• Kontakt: [email protected]

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí” níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

http://www.kramky.cz/alue/

Komentáře

Ikona diskutujiciho Milan 2015-03-27 09:57:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

"hlavně na něj nekoukat, ani do něj nešťourat."

Ikona diskutujiciho Mára 2015-03-27 11:56:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Díky Aluško hezký článek.

Ikona diskutujiciho Alue 2015-03-27 16:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[1]: To je opravdu zvláštní, při skutečném AC nejsi ve fyzickém světě a vše co vidíš je projekce… to by nemělo mít vliv na předměty v realitě. Ledaže by to nebylo tak úplně normální AC a připojil tam ještě něco. Možná, že se mu otevřelo něco v mozku a telekineticky přesouval věci na obou rovinách, ale to je jenom moje složitá a diskutabilní úvaha.

Ikona diskutujiciho Ayeri 2015-03-27 20:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je nádhera 🙂 Někdy bych taky chtěla něco takového zažít, ale AC mi vůbec nejde. Neumím se uvolnit a přestat se bát vylézt z těla a přitom vědět, že jdu na úplně neznámé místo a nevím, co mám čekat. Nevíš, jak se tohoto strachu zbavit? 🙂

Ikona diskutujiciho Ella 2015-03-27 22:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Alus,jenze jak si muzes byt jista,ze zde,kde zijeme je skutecna realita?

Ikona diskutujiciho Aneska 2015-03-27 23:31:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Úžasné!

Ikona diskutujiciho Alue 2015-03-28 10:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[5]: ,,skutečná realita" – Ten pojem používám v článcích o AC záměrně pro to, aby se čtenář neztratil v tom, ve kterém světě zrovna jsem, nebo který míním.

Ikona diskutujiciho slecna22 2015-03-28 11:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

to je nádherný zážitek..hodně dojemné :))

Ikona diskutujiciho slecna22 2015-03-28 11:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[6]: je to normální, jen by mě zajímalo, jestli o tom ten tvůj táta věděl? :D 🙂

Ikona diskutujiciho sirah 2015-03-28 14:47:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[6]: A co, když to byla paraelní realita?

Ikona diskutujiciho veronika 2015-03-28 20:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

tak to je super zážitek, jsem moc zvědavá na pokračování :]

Ikona diskutujiciho Aneska 2015-03-30 17:26:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[9]: Nic neříkal,  ani jsem se ho neptala, na tyhle věci nevěří :D

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek