Aluška.org: Věděním ke svobodě

Narovinu přiznávám, tentokrát se přicházím vybrečet. Sžírá mě beznaděj a šok z toho čeho jsou někteří lidé schopní a čemu jsou někteří schopní přihlížet… ale možná se mi trochu uleví, když otevřu tohle téma a vyložím svou frustraci na internet.

Už nějaké dva roky znám pana Pepu. Je mu přes 70 a je to můj soused ob pár baráků. Pepa se špatně pohybuje. Před lety si poležel na JIP, od té doby chodí o berlích a nevypadá zdravotně dobře. Občas se mu snažíme pomoct, aby trochu žil, takže ho zveme na oslavy, slezinky a večer ho vozím domů já, protože jsem abstinent. Teď navíc i těhotná, takže jistý střízlivý řidič. Pepa by se jinak z baráku vůbec nedostal, není o něho prý zájem. Vyjít ven sám nemůže, vlastně má velké potíže nastoupit do auta, i když má odvoz.

Mě s Pepou tedy žádná velká historie neváže, ale jinak to má manžel, který s ním jako děcko prožil spoustu krásných výletů a má k němu silný vztah.
Že je Pepa šišoun, mi došlo, když mi začal jednou při návratu domů vykládat o kámošovi, kterému při kolonoskopickém vyšetření prasklo střevo a jindy mi zase vyprávěl, že si myslí, že na něho dva sousedi donáší třetímu, který ho chce zabít. Na moje vysvětlení, že je to paranoia, že mluví o staroušcích kteří mají sami co dělat se sebou a co by si na něm vzali, nedbal.
To mě trochu upozornilo, že možná nejsou věci v jeho životě tak úplně „oukej“, pokud se nebavíme o zdravotní stránce, která je očividná.

Pepa mi nikdy neřekl, jak moc zlé to má doma… Řekl mi jenom, že „se doma cítí jako poslední kolo u vozu,“ nebo že „doma nemá klid ani pohodu“.
Myslela jsem si, že to znamená, že jeho manželka je prostě protivná, naštvaná, znavená. Protože má doma nemocného člověka, který se skoro nepohybuje, potřebuje péči, nezlepšuje se to a je to určitě náročné. To se dá pochopit.
Pak jsem také koutkem ucha zaslechla něco o tom, že „jeho stará je hrozná p…“ – i to se dá vlastně  pochopit. Někdo je prostě náladová a nestabilní povaha, kor když se k tomu přidá bolest a nepohoda stáří, která to dokáže strašně vystupňovat.
… Prostě mi nedošlo, co se děje ve skutečnosti.
Tyhle drobečky budily moji pozornost. Naznačovaly mi, že Pepa nebojuje jen čistě s nemocí. Víc jsem ho pozorovala. Víc jsem poslouchala, co říká. Všimla jsem si, jak překvapeně reaguje na moje projevy zájmu a přátelství. Jak neví co s nimi. Jak je z toho v šoku, že by ho někdo mohl mít rád.
Ale dokud mě do svého světa nepustil a svou mapu nerozkryl, nebylo co dál dělat.

Naposledy jsem viděla Pepu, když byl ještě relativně „dobrej“, na oslavě, kterou jsem uspořádala ještě naposledy, než upadnu do úplné těhotenské neschopnosti. Ještě naposledy něco zorganizovat, posedět, dort zakrojit, sejít se, než se můj život úplně promění na bůhvíjak dlouho. Už tak to bylo dost na hraně. Všechno nachystat, navařit, obsloužit, poklidit, když už bych měla ležet.

Pátek

O týden později jsem úplnou náhodou dostala nápad, že si zajedu do města pro čerstvé pečivo a zakysanou smetanu, protože jsem si chtěla nacvičit bezlepkové pečení a chyběly mi suroviny. Tak malý nákup, co skoro nestojí ani za řeč. Obvykle pro tři věci fakt nejezdím, ale tentokrát mi to nějak nedalo. Měla jsem pnutí jet, i když to nespěchalo.
„Projdeš se, nadýcháš se čerstvýho vzduchu v supermarketu… no tak jo.“
Tož vyjedu a o pár uliček dál vidím sanitku.
A zrovna u Pepova domu.

Hrklo ve mně. Ještě minulý týden jsem ho objímala, přikrytého dekou u našeho domu a fotili jsme se a teď ho vidím – do prdele je to fakt on! – jak ho vynášejí na lehátku z domu a nakládají do sanitky. Stála jsem s autem přímo v tom pruhu za sanitkou, pár metrů od něho.
Měla jsem pocit, že mě vidí.
Zvedla jsem pravou ruku a ukázala jsem přes sklo dlaň, aby viděl, že o něm vím. A on ji také zvedl. Chvíli jsme měli oba zvedlé ruce a zírali jsme na sebe, zatímco ho zvedalo lehátko u sanitky, aby ho mohli naložit.
Pak Pepa zvedl i druhou ruku a rozpažil v gestu, jakoby chtěl říct: „No, tak to vidíš. Blbý no.“

Nechtěla jsem blokovat silnici nebo se plést záchranářům pod ruce, tak jsem sanitku objela a normálně jsem nakoupila, ale po cestě jsem se potila a bylo mi blbě.
Co se mu mohlo stát? Přece mě poznal. Takže úraz hlavy neměl, byl při vědomí, měl sílu v rukách, normálně je zvednul… Hm, s největší pravděpodobností prostě spadnul. Jo. To bude ono. Asi spadnul, možná si něco nalomil nebo narazil, tak mu zavolali pomoc… Jo… třeba to není až tak moc zlý… No počkej, ale Pepovi je přes 70. V tomhle věku „spadnul“ může taky znamenat …. Ale ne prdlajs. Zjistím si co se s ním stalo oklikou a nebudu dělat předčasné závěry. Byl pátek odpoledne.

Večer jsem to vyklopila a začali jsme úřadovat.

Sobota

Pepa svůj telefon druhý den v sobotu vůbec nebral. Přišlo mi to divné a vůbec mě to neuklidnilo. Co když je v nemohoucím stavu? Žije?
Tak jsem prosila, aby manžel zkontaktoval rodinu. Manželku, sourozence, kohokoli sakra.
Měla jsem zlej pocit. Zlej pocit, že se mu něco děje a že to mám zjistit.
Měla jsem o Pepu úplně obyčejný strach a zadruhé mi připadalo, že taková divná „náhoda“ přece nemůže být náhoda. Kolikrát vylezeš z baráku a stane se ti zrovna tohle?
V tom může být nějaký smysl. Že bych se měla zajímat, když vidím něco takového? O Pepu není zájem, sám mi to řekl. Co když něco proklouzne mé pozornosti. Něco, co by se mělo zachytit?
Mně sám od sebe nikdo informace nedá, když nejsem rodina, ale mám ještě nějaké slabé páky.

Neděle

V neděli dopoledne přišla dlooooouhá smska od jeho sestry. Když jsem si ji přečetla, myslela jsem, že mě trefí šlak.
Bylo tam vyprávění o tom, že skutečně spadnul a nemohl vstát. Manželka záhadně neposkytla pomoc ale místo toho volala sestře, aby si to šla vyřešit a 155 tedy musela volat sestra, až když viděla, že ani ona s manželem nedokážou Pepu zvednout, ani mu pomoci.
Pepu hned druhý den propustili z nemocnice, protože mu nic zlomeného nenašli, ale zjistili že nedostával předepsané léky, proto se mu brutálně zhoršil zdravotní stav a jelikož pro něho nikdo nepřijel, vezla ho sanitka i domů.

Jako jo, chápu, lékař a saniťák není sociální pracovník. Ale nažloutlý zanedbaný starý pán, který nedostává léky, nedokáže se zvednout, nikdo pro něho nedojede, do prčic, nikdo se nezeptal, nikdo se dál nepídil? Nepřišlo jim to divné? A Pepa, šišoun, jim asi nic neřekl. Tak jako mně celé dva roky taky nic pořádně neřekl.

Jenomže tím to nekončilo. Sestra si dále postěžovala, že s bráchou Pepovi roztřídili a rozepsali léky, aby je manželka dávala a že mu musí každý den vozit oběd, protože mu manželka nedává najíst… COŽE?!

Měla jsem oči navrch hlavy a byla jsem fakt vyděšená. Manžel naštěstí sám navrhnul, že se pojede na Pepu podívat, jestli je v pořádku. Tak jsme se domluvili s Pepovou sestrou, která byla spolupracující, že až mu v jednu doveze oběd, tak nám otevře a Pepu navštívíme.
Ale vlastně to nebyla návštěva. Byla to kontrola. Pokud si nedokáže sám vytřídit a vzít léky které nutně potřebuje a nedostává najíst, co dalšího se tam děje?

Ale třeba to není v reálu tak zlý, jak sestra píše. Většinou bývá realita lepší a o dost méně brutální, než ty nejhorší scénáře, které si člověk představuje v hlavě. Možná Pepu uvidíme bolavýho, unavenýho, ale usmívajícího. Možná řekne že sestra dramatizuje, že má s manželkou konflikty, tak ji pomlouvá. Možná uvidím roztříděné léky, které užívá. Možná je v pořádku a v bezpečí. Možná ho má manželka provizorně v horších podmínkách, protože to nestihla za pár dnů zařídit, ale určitě řeší nějakou lepší pomoc, aby mohl žít důstojně. Možná to celý přeháním.
Doufám… doufám, že to tak je.
Protože jsem prožila i přesný opak. Kdy byla realita nesmírně horší, brutálnější a strašlivější, než to nejhorší, co bych si kdy dokázala představit. A i přesto nikoho nezajímala. Nikdo nepomohl. Ani po letech nikoho nezajímala pravda. Všichni přihlíželi a čekali až to skončí samospádem – tím nejhorším možným závěrem.
Protože takhle to většinou funguje. Všichni mají „svých starostí dost“ – umřels? Mno, smůla, je to trochu blbý, ale nemohli jsme přece nic dělat, že jo.
Ale ne.. tohle snad není Pepův případ. Přece by mi řekl, kdyby potřeboval pomoc… Nebo neřekl?

Byli jsme tam dřív než sestra.
„Dovnitř se nedostaneme, budeme muset počkat.“
„Cože? Normálně zazvoníme a navštívíme Pepu, nebo to je problém? Ta jeho manželka jako neotevírá dveře?“

Hlavní vchod byl otevřený, tak manžel vyskočil z auta a šel napřed, než někam hodím auto.
Než jsem tam došla, stál už u vchodu a řekl mi, ať nevstupuju dovnitř, že nechce abych to viděla a dal mi nejistou pusu.
Zůstala jsem stát jako opařená na schodech… Co tam Pepovi ta jeho manželka udělala, že to nesmím ani vidět? Co sakra nesmím vidět?!
Pak vylezla Pepova manželka. To, že není normální, na ní šlo vidět. Svedla zákaz vstupu do domu na moje těhotenství, jakože „Já to znám, těhotenská přecitlivělost, je tam smrad, zůstaňte raději venku.“
COŽE?! Takhle ona mluví o baráku ve kterém sama bydlí?

A co teď? Stresovat se nesmím, mám v sobě sedmiměsíční miminko kterému se vyvíjí nervová soustava, do domu mě obyvatelka nechce vpustit. Cpát se tam násilím, vyvolám konflikt. Speciálně jestli je tam něco, co ani manžel nechce, abych viděla. Je možný, že bych úplně ztratila nervy.

Dobře tedy, přešla jsem na druhou stranu ulice, sedla jsem na lavičku pod velký strom a čekala jsem s mobilem v ruce, než se tam rodina mezi sebou domluví, abych mohla volat pomoc a oni spolupracovali. Držet nad někým ochranu se dá i bez konfliktu.
Hlavně jsem pořád nevěděla, co se tam vlastně stalo a co teda reálně řešíme. Nakonec jsem na lavičce proseděla přes dvě hodiny, totálně vyděšená, urputně jsem googlila správný postup v téhle situaci, jak funguje systém, kdo se má upozornit a jak, co hlásit v nemocnici, co podat na kterém úřadě a mezitím jsem pozorovala situaci kolem domu.
Nechtěla jsem obcházet rodinu ani vyvolat konflikt. Nejradši bych rovnou volala policii, jenomže víte jak to je s týranými lidmi… Tyran se vymluví na krávovinu, pošle úředníky i rameno spravedlnosti pryč a jakmile se zaklapnou dveře, spustí teror. Proto oběti nic neřeknou. Proto oběti hájí verzi tyrana, aby si kryly záda před dalším utrpením. Jsou falešně loajální, protože se snaží přežít… Je tohle Pepův případ?
I já jsem si uvědomovala, že pokud se chci stát noční můrou téhle odporné baby, vytvořím noční můru Pepovi a to rozhodně nechceme. Ne, je potřeba se domluvit a udělat to pokud možno bezpečně pro Pepu.
Ale samozřejmě jsem si to uvědomovala: Neposkytnutí pomoci, týrání osoby ve společné domácnosti, ublížení na zdraví zanedbáním péče závislé osoby… ta bába patří do kriminálu. Ale já přece neřeším bábu, prioritou je Pepovo bezpečí a jak ho do bezpečí dostat.

Jako první jsme čekali na té lavičce oba, než přijede Pepův brácha, protože jsme chtěli mluvit s někým normálním kdo bude spolupracovat. Mezitím jsem se dozvěděla, že tam Pepa leží nahý na gauči ve vlastních výkalech. To je to, co jsem neměla vidět.
Ten smutnej sotva pohyblivej staroušek s vodovýma očima, bledej a slabej, tam leží v… Jo, je to strašný, co se děje bezmocným lidem. Jak ho mohli nepohyblivého pustit z nemocnice, když nemá zajištěnou péči? To přece nejde ne? … Hm, jenomže to by asi první musela vědět ta nemocnice nebo sociálka, že nějakou péči zajistit potřebuje. Jak se to asi systém dozví, když se mu to neřekne?

Bába si myslela, že ji neslyšíme. Zapomněla, že má Pepa kvůli zápachu otevřené okno do ulice a nedošlo jí, že sedíme přes silnici oba na lavičce. Než dojel brácha, celou dobu po něm sprostě řvala. Zřejmě si vybíjela frustraci, že má kvůli němu problémy, že se to řeší a bude ostuda. Ani náznak strachu o nemocného slabého člověka. Žádná sebereflexe. Žádná empatie. Jenom čistá sprostá agresivita a psychickej teror. Ty seš problém, ty seš břemeno, ty seš debil, já tady teď kvůli tobě něco mám řešit.

Brácha dojel a vešel dovnitř. Tentokrát slyšíme, jak se hádají ti dva spolu, ale manželka úplně změnila pozici a místo agresivity se najednou litovala, že je stará a nemocná, že nesmí nic zvedat, že neví co s ním a že je zoufalá… ale že mu nedává léky a moří ho vědomě hlady, to už si samozřejmě nechala pro sebe.

Pak přijela i spolupracující sestra s obědem, dovnitř šli všichni a z domu byl slyšet křik, rány a nekonečné dohadování. Nekonečné svádění viny na všechny kolem a sebelítost.
Mezitím zjistili, že ho ani dva chlapi nezvednou, že ho neosprchují, že je zcela nepohyblivý… Manžel vyšel z domu, evidentně psychicky otřesen. Tak tedy voláme sanitku, což je první doporučený krok v takovém případě, jelikož jde o zdravotní nouzi.
Sanitku poslali, ale ne urgentní, jelikož se jedná o nepohyblivého seniora ve výkalech a nejde o akutní úraz. Mezitím hoši dostali za úkol Pepu umýt, aby nešel do sanitky znečištěn a když už byli přitom, vynesli i gauč, na kterém ležel. I přes ulici jsem viděla, že byl opravdu pokálený.

Jo. Ani pod sebou neměl nepromokavou vrstvu. Šlo to přímo na ten potah. Neležel v posteli, neměl pod sebou nic, nikdo ho neočistil… Mezitím střídavě slyším, jak nemocnice zapsala do zprávy že to má řešit obvoďák, obvoďák prý od toho dal ruce pryč že s tím nechce nic mít (podle mě úplná blbost, beztak té doktorce ani nezavolali), že volat sanitku je zbytečný protože stejně nepřijedou a řeknou že s tím máme jít do prd.
Mezitím jsem si sestavila na lavičce plán, jak se to pokusit zastavit bez konfliktu a bez ohrožení Pepy, nebo sebe. Nemocnice, sociálka. To jsou moji spojenci.

Mluvila jsem s bráchou. Říkám mu „Igore, Pepa nemůže v tomhle stavu zůstat a hlavně, té nemocnici musí někdo sdělit, že nemá zajištěnou péči, že je týraný a ohrožený senior, že nedostává léky, že se nepohybuje, nikdo ho nezvedne, že trpí hlady. A když jim to nikdo neřekne, tak ho zase pošlou domů a nic se nezmění.“
Mlčel a koukal na mě.
Řekla jsem mu to podruhé…
„On má dceru v Anglii,“ zkoušel Igor.
„Dcera v Anglii zřejmě vyřeší prd, ta je ze hry ven,“ přerušila jsem ho.
„Tohle má řešit rodina,“ prohlásil Igor.
V hlavě mi prolítlo: TY SEŠ JEHO RODINA. KDO JINEJ TO MÁ ŘEŠIT KDYŽ NE TY!“
Vydržela jsem to a místo toho jsem se zeptala: „Kdo teda do té nemocnice zítra ráno zavolá a řekne jim to? Budeš to ty, nebo to udělám já?“
Igor mlčel…
Došlo mi, že tenhle na pohled veselý a přátelský senior není řešení. Pepa se nedostal do kolapsu náhodou. Dostal se do něho následkem dlouhodobého zanedbání péče. A když rodina ví, že se o něho nedokáže postarat a neřeší to, zřejmě je čas jít přes úřady.

K lavičce přišla sestra. Poreferovala, že Pepa od rána nic nejedl, ale přivezený oběd jí a že manželka vzkazuje, aby „můj manžel přišel dovnitř a řešil si to tam, když to celý spískal.“
Zůstala jsem potichu zírat. Tahle paní řekla právě.. CO?!
Následně sestra prohlásila, že těžký cukrovkář musí užívat léky a jíst každé tři hodiny, ale není v jejích silách to zajistit, že zvládá vozit v poledne ty obědy.
Chvílema jsem tam zůstávala zírat a hlavou mi pořád běhala otázka, jestli si jako uvědomujeme, že řešíme lidskou bytost, co leží ve výkalech v kritickém stavu. Že tohle je akutní nouze a my se bavíme o kdejaké krávovině okolo, místo aby se přímo pojmenovalo a zacílilo to hlavní.

„My jsme mu vloni sehnali polohovací postel s dírou na kálení, ale on ji nechtěl. Byl jsem tam ve čtvrtek a Pepa byl čistej, nevěděl jsem že je to takhle.“
„Jo. Neviděl jsi ho zanedbanýho, nevšiml sis že by tam bylo něco podezřelý, nevypadal týranej.“ Zopakovala jsem význam jeho věty, aby viděl, že ho pozorně poslouchám.
Igor s sebou trhnul při slovech „zanedbání„, „týrání“ a „podezřelé“…
To byla ta chvíle, kdy si to zřejmě uvědomil.

Pochopte, já nikoho neviním z toho, že je stará babka a nedokáže zvednout muže co má dalece přes sto kilo, když ho nezvednou ani dva zdraví chlapi. Absolutně to chápu a je mi jasné, že za 2-3 dny nárazově neseženeš LDN, kor přes víkend. Jasně, že Pepa asi bude v provizoriu, že to nebude optimální. Rozumím, že existují fyzické a časové limity. Ale podat mu léky, přinést k lůžku jídlo, nouzově nemocného podložit nepromokavou vrstvou, vyměnit ji, zvednout mu nohu, otřít ho a zavolat do místní charity a na sociálku, že jsem v akutní nouzi, že ho nedokážu zvednout, že nemám zajištěnou odbornou péči, že se zhoršil nárazově, nezvedne se a já ho nemůžu donést na záchod… To může – A MUSÍ!!! – udělat každej. A když jsem pako a neumím si zjistit čísla, tak začnu prostě *někde*… zavolám kamkoliv a oni mě přepošlou, přepojí, nadiktují mi číslo a vysvětlí mi to. Tvrdit, že nevím jak a nevím co, je výmluva.
V nejbližším městě máme pečující charitu. Provozuje to církev. Vysílají pečovatelky a zdravotní sestry k nemocným starým lidem v domácích podmínkách. Moje kámoška tam dokonce pracuje… Stačilo zavolat a poprosit je o pomoc, o radu, mohlo se tak začít alespoň někde. Minimálně by jí řekli, co má udělat a kde.

Tahle surová ženská s ním prožila život, má s ním dítě a moří ho místo toho hladem. Žádná úcta k tomu co spolu prožili. Nechává ho umírat ve výkalech a řve po něm tak moc, až je mimo sebe a nemá sílu ani říct „pomoc, manželka mě týrá a já nemám sílu se bránit, komunito, dělej něco, já už nemůžu.“

Pořád mě posílali pryč. Ať jedu domů. Ať jsem v klidu. Že to tam už dořeší sami. Že mi manžela pak přivezou… ani mě nehlo.
Nenechám svého muže bojovat s takovým peklem samotného, zatímco já si ležím doma v pohodlí. Navíc musím pojistit informace na další postup. Nebudu se spoléhat na nikoho.

Přijela sanitka, tak jdu ke vchodu domu, abych aspoň viděla Pepu, když jsem nemohla dovnitř. Byla jsem předem smířená s tím, že mi vynadá a v podstatě jsem si pro to vynadání ochotně šla.
Zlob se na mě, že se ti pletu do života i když jsi se o to neprosil. Zasloužím si to.
Byla jsem připravená slyšet, co může říct člověk v takové nouzi. Že jsem to fakt přehnala. Že tady dělám scény, zatěžuju manžela, dělám rozbroje v jeho rodině. Že dělám ostudu v obci. Že kvůli nám se teď v něm budou doktoři vrtat. Proč se do toho pletu. Ať ho sakra necháme v klidu umřít doma, že už nemůže, že je unavenej, že už to nechce, že chce mít klid. Že prodlužuju jeho utrpení… ale ne.

Pepa měl úplně prázdnej pohled. Nedíval se na mě, díval se skrz mě někam do dálky. Neměl v sobě energii na zlobu, na výčitky, ani na slova. Neměl nasazené zuby a naprázdno přežvykoval. Vypadal odpojeně od světa. Za celou dobu ani nehlesnul. Ani když bába lítala po baráku a řvala na koho mohla, aby ze sebe udělala nepochopenou oběť.

Baba vylezla ven. Na to, že předtím lítala po baráku normálně, si na cestu k sanitce vzala berle, aby vypadala nemohoucněji.
Odstoupila jsem dál, abych se na tu zlomyslnou ženskou nemusela dívat. Chtělo se mi z ní zvracet.
Ale ženská se sunula pořád blíž ke mně.
A začala mlet: „No já vám to říkám, že je to zbytečný, že ho nemocnice zase vrátí. To nic neřeší, oni se nestarají, jsou v tom peníze.“
Cítila jsem, jak se mi v hlavě začíná vařit krev na prdelačku. Saniťáci neříkali nic. Zřejmě byli na tyhle hrůzy zvyklí.
„Já nevím co s ním, doktorka od něho dala ruce pryč, nemocnice napsala do zprávy že je to stav na obvoďáka ale když obvoďák s tím nic nedělá, tak co my jako tady s ním…“

Jak sakra! Ty ho necháš bez jídla a svádíš vinu na obvoďačku?! – Nech to být. Je blbá. Nic s ní nevyřešíš. Ona ví co dělá. Jenom to na všechny hraje. Je to potenciální vražedkyně. Sociopatka na berlích. Klidně by se na něho dívala a čekala by jak umře. Nemilosrdná surová drama queen. Nesmíš se rozčilovat, dávej si pozor na tlak. Nedělej scény. Zaškrtit ji nesmíš. Nedívej se na ni. Ignoruj to. … Nevydržela jsem to. Řeknu jí to sice slušně, ale pravdu do očí. Vycouvat můžu vždycky, až mi prasknou nervy.

Otočila jsem se na ni: „Tohle ale není věc obvoďáka. Tohle je pro sociálku a musí se mu zajistit péče.“
„No já nevím co s ním…“
„Kdyby dostával alespoň svoje léky a stravu, tak nemusel dopadnout takhle špatně.“ To už se mi chvěl hlas.
„Ale on dostával léky,“ hájila se baba.
„Já mám v sms napsané něco jiného.“ Zlej pohled jsem v sobě už neudržela. Bože. Já si tady fakt na ulici povídám s potenciálním vrahem a zdravotníci jakože nic. Tahle situace je šílená.
„No já ho nezvednu, nevím co s ním dělat.“
„Zavolejte si na Odbor sociálních věcí, na obecní úřad, do města. Informujte se jaký je postup. Zažádejte si o příspěvek na péči. Úředníci vám všechno vysvětlí. Podejte si žádost o umístění do pečovatelského domu. Takhle on přece nemůže žít!!“
Baba čuměla s prázdným výrazem. Zopakovala jsem jí to znovu.
„A kam že mám zavolat?“
„Zjistěte si to!“
„Aha, hm.. zjistěte si…“ ušklíbla se bába, jakoby to byl v její hlavě důkaz o tom, jaká je nepochopená chudinka, které nikdo nechce pomoct.

Proč se s ní vůbec bavím, vím přece že předstírá a že je to úplně zbytečný. Typické jednání pachatele domácího násilí. Dělají ze sebe ublížené chudáky a z oběti dělají nevděčníka, blázna, nezvladatelné břemeno, kterého se potřebují zbavit. Řešte si to vy všichni kolem, já s tím nic nemám, já na to nemám, já chudáček, no já nevím co mu bylo, já nevím proč umřel, však včera byl v pohodě… jsou všichni stejní. Stejně podlí. Stejně ulhaní a zlí. Bestie oblečené v lidské kůži. A tahle bestie má ještě tu nehoráznou drzost na mě vůbec promluvit. Poblila bych se jí v baráku, kdybych to viděla.

Mezitím se „záhadně“ zprovoznil i Pepův telefon. Předtím baba tvrdila, že telefon žádá pin, že neví to číslo a že musí počkat až se dcera vrátí z Anglie, aby mu ho zprovoznila, že má telefon mimo provoz a že to je ten důvod, proč se mu nedalo dovolat. Ale když přijeli saniťáci a brali jeho mobil a osobní věci, najednou se normálně zapnul a pin nechtěl.
Jo… takže se ta simka „sama od sebe záhadně odblokovala“. … A nebo jsi mu ten mobil možná taky vzala, aby nemohl volat o pomoc. Protože kdyby nám včera zavolal, že leží hladový ve výkalech, jsme tady včera a ne až teď.

„Víte, já mám za sebou jedenáct operací,“ zkusila to znovu bába.
„To mě vůbec nezajímá,“ zastavila jsem ji. Bylo to tak absurdní… ona právě byla přistižená jak nechává svého muže hladového ležet ve výkalech a ještě má tu nehoráznou drzost se mě pokusit zmanipulovat.
„Nezajímá vás to? ale já-“
„Vaše operace mě vůbec nezajímají. VY mě nezajímáte.“
„Ale já po těch operacích-“
„Já tady ale nejsem kvůli vám. Já jsem tady pro Pepu Nováka!“ Musela jsem ji překřičet, protože tentokrát se zastavit nenechala a snažila se litovat dál. „Nechci se s vámi vůbec bavit.“
No mercy 4u.
Šla jsem vedle. Svrběla mě pěst a nechtěla jsem dělat scény. Nesmím se rozčilovat.
Poodstoupení mi nabídlo pohled do sanitky, na nažloutlého Pepu, schouleného potichu na lehátku, jak dostává kapačku.

Myslela jsem si a doufala jsem, že nic strašnějšího, než čeho jsem byla v minulosti ve svém životě svědkem, už nikdy nezažiju. Že už se nebudu muset nikdy potkat se surovýma zrůdama, co dokážou z chamtivosti a lenosti k smrti utýrat člověka. Že manipulátoři a sociopati, co za dveřma cholericky řvou a před lidma dělají neškodné benjamínky, už nikdy nevstoupí do mého života. A hle. Jsou tady. A já proti nim bojuju zase. Už zase…

Zjistila jsem u saniťáků kam ho vezou a ověřila jsem, jestli skutečně je v nemocnici sociální pracovnice, abych měla jistotu, že informace co jsem ke svému postupu zjistila, jsou správné. Potvrdili mi, že ano… Internet nelhal. Hurá. Sice jsem to nikdy nedělala, ale se správnými pokyny je možná všechny úspěšně obejdu.
Saniťák byl asi vyhořelej. Říkal věci jako „No my vám pána odvezeme, ale nemocnice ho vrátí zpátky, nic to neřeší.“
Řekla jsem, že to nahlásím.
„Zkuste“, odseknul mi saniťák nepříjemně…
„Zkusím.“ Odpověděla jsem mu tiše, ale překvapeně. Proč je arogantní? Proč s námi mluví jako bysme dělali zbytečnost? Pak mi ale došlo, že je možná přetaženej. Že tyhle strašný věci vídá běžně a snaží se chránit před další náloží emoční zátěže, která není jeho a není součástí jeho práce. Není sociální pracovník a není policajt. Kolik už viděl na výjezdech týraných seniorů a co všechno ho straší ve snech?

Večer jsme se Pepovi dovolali do nemocnice. Tentokrát už mluvil a sdělil nám, že má zápal plic. Pravděpodobně z toho, jak v pátek upadl a nemohli ho zvednout před první hospitalizací. Že ležel moc dlouho na studené zemi a prochladnul… Že už má antibiotika.
Zápal plic nám získal čas. Otázka je, jak rychlý bude systém a co dokáže pro Pepu udělat.

Mezitím mi chytrej internet, co mě provedl celou touhle pakárnou, oznámil, že ležící cukrovkář bez stravy a bez léků, se zápalem plic, tady taky už nemusel pozítří být. Že existuje nebezpečná věc, které se říká diabetické kóma, do kterého se upadne a už se nevzbudí. Že zápal plic takového člověka bez léčby a bez vody umí zabít do dvou dnů. Že žlutá pleť ukazovala na selhávající orgány, což odpovídá dehydrataci a nezvládnuté cukrovce, tedy to byl už průběh dalšího kolapsu. Proto nemluvil a měl nepřítomný pohled.

Že jsme právě zachránili lidský život.

FUCK.

Kdybych nepotkala v pátek tu sanitku a nezačala tlačit, už bysme se nikdy neviděli.

Pondělí

Jasně, že nečekám, že rodina něco bude dělat, když za ty dva roky co Pepu znám, ještě ani nepodali žádost o umístění do zařízení, kde se o něho někdo postará. Takže tam ráno volám.
Napoprvé jsem zjistila, že ho tam nemají, že leží někde jinde, protože na jeho potíže neměli to správné oddělení, ale neřekli mi kam.
Ok. Nejsem rodina, nemám právo na informace.
Ale to není problém.
Pátrám znovu, volám znovu do druhé nemocnice.

Paní na druhé straně se mě hned pokoušela odbýt, že „tohle mám hlásit policii pokud to chci rozjet takto“ a nenechala mě ani říct co jsem potřebovala.
… Já ale přece nepotřebuju policii. Mně přece nejde o to se pomstít bábě. On potřebuje sociální lůžko, alespoň dokud se sám nepostaví na nohy. Nemůžou ho vypustit domů a nechat ho tam bez péče znovu umírat.
Nenechala jsem se rozhodit a zopakovala jsem jí to, co mi předtím poradil chytrej internet: „Promiňte, ale já mám informace, že případ ohroženého seniora bez péče je věc, která se má hlásit sociální pracovnici dané nemocnice. Mluvím se správným člověkem, jste to vy?“
„Ano. Ale paní tady dneska není, já jsem za ni, já jí to vzkážu.“
„Dobře, udělejte prosím zápis a poznamenejte tam, že…“
„Nashledanou.“ Normálně mi to položila.
… tak teda čekám do úterka a modlím se, aby tam seděl někdo normální.

Tenhle článek nemá žádný hezký závěr. Je to prostě výlev z naprosté hrůzy. Cítím se líp, že jsem to mohla někam napsat. Děkuju, pokud jste dočetli až sem.
Nevím jak to dopadne.
Nevím, jestli to má dobrý konec.