Aluška.org: Věděním ke svobodě

… a taky o těch, kteří chtějí jen potvrdit svůj vnitřní bordel

Když člověk dlouhodobě pracuje s lidmi, sleduje co píšou, jak se jim daří, naslouchá jejich příběhům a sleduje, kam se jejich cesty postupně ubírají, začne si všímat vzorce. Jedni jdou nahoru, druzí ne. Vše záleží na jednom zásadním rozdílu. Nejde o rozdíl mezi dobrými a špatnými. Nejde o rozdíl mezi duchovními a neduchovními, chytrými a hloupými, silnými či slabými, dokonalými a nedokonalými.
Jde o rozdíl mezi lidmi, kteří chtějí žít líp, a lidmi, kteří si chtějí jen potvrdit svůj chaos.

Na první pohled se tyto dvě skupiny lidí často tváří velmi podobně. Všichni mluví o bolesti, traumatech, nespravedlnosti, o tom, že svět nefunguje tak, jak by měl. Obě skupiny mohou používat stejná slova: svoboda, pravda, uzdravení, probuzení, autenticita. A přesto mezi nimi existuje propast, která se časem ukáže naprosto jasně.

Lidé, kteří chtějí žít líp

Lidé, kteří chtějí žít líp, nemusí mít vyřešený celý svůj život. Většinou také nemají… a ruku na srdce, kdo má všechno už vyřešené? Člověk něco tvoří, za něčím běží, vypadá to že už to má všechno pohromadě, ale pak stačí málo. Třeba jenom aby mu přibyly roky. A přirozeně musí zase začít budovat a tvořit něco jiného, protože se mění nároky na něj a i jeho vlastní nároky na život. Ani nemusí vzniknout žádný větší problém.
Mohou být unavení, zranění, zklamaní, vyčerpaní. Mohou si nést těžká traumata, prožívat bolestné vztahy, mají dlouhodobý stres. Rozdíl ale není v tom, kolik bolesti mají, ale v tom, co s ní chtějí dělat.

Tito lidé jsou ochotní podívat se pravdě do očí. I tehdy, když je nepříjemná. I tehdy, když jim ukazuje, že některé věci nejsou jen vina vnějšího světa, ale také důsledek jejich vlastních rozhodnutí, jejich schopnosti či neschopnosti nastavit hranice, dupnout si, umět říct Ne. Nehledají zlého viníka, na kterého by všechno svalili, ale hledají pochopení proč se jim děje co se děje a chtějí cestu ven.

Jsou ochotní přijmout strukturu. Respektovat stanovená pravidla, jít za něčím systematicky a dlouhodobě. Ne proto, že by byli poslušní, konformní nebo slabí, ale proto, že pochopili zásadní věc: zdravá životní změna bez stabilního ukotvení neexistuje. Skutečná svoboda nevzniká z chaosu, ale je o tom, že člověk ví, kde stojí, ví co dělá a proč to dělá.

Tito lidé se nelekají reality a nesnaží se před ní schovávat. Nelekají se odpovědnosti, ani hranic. Možná z nich mají respekt, možná je to pro ně nové a nepohodlné, ale zůstávají. Pracují na tom. Vrací se k tomu, i když na čas zabloudí. A postupně se jejich život skutečně začne měnit. Ne nutně dramaticky, či skokově, ale reálně.

Život který žijeme je totiž odrazem nastavení naší vlastní mentality. Například to, že jsme jako děti byli traumatizovaní, zrazení a odložení, není konečný verdikt pro náš celý život. Když aktivně hledáme způsob, jak z tohoto zraněného vzorce vystoupit, jednou z něj skutečně vystoupíme a dokážeme se uzdravit.
Jenomže ne všichni lidé to dělají a tím se dostávám ke druhé skupině.

Lidé, kteří si chtějí jen potvrdit svůj vnitřní bordel

Na první pohled mohou možná tito lidé působit uvědoměle. Často mluví o systému, o manipulaci, o pravdách, které ostatní nevidí. Rádi se vymezují proti autoritám, pravidlům, strukturám. Často se staví do role těch, kdo vidí dál než ostatní. Používají slova jako „otevřít oči, prohlédnout skrz oponu, ovčané“.

Ve skutečnosti však nehledají změnu a nepokládají si klíčovou otázku: Co mám dělat, aby se mi líp žilo a abych překonal svá stará zranění? Místo toho hledají potvrzení:

Potvrzení, že jejich vnitřní chaos má hlubší smysl. Ne že by si řekli „ok, mám problém, mám trauma, tohle vnitřní přesvědčení mi ničí život a vztahy, takže co s tím budu dělat?“ … Místo toho hledají důvody, proč je špatně svět a všichni lidé v něm, jenom ne oni sami.

Potvrzení, že jejich bolest je důkazem výjimečnosti. To je obzvlášť nebezpečný koncept, protože se může stát, že člověk začne věřit tomu, že to že se má mizerně je vlastně důkaz toho, že zná pravdu a že je speciální, má speciální poslání, je speciální duše. Může se to překlopit až do úplné paranoie typu „tenhle svět po mě jde, protože ví, že já vím víc a to je nepohodlné“. Stává se mi dokonce, že tento typ lidí projektuje svou paranoiu na mě, například mi vypisují v diskuzích, že tím, že píšu o duchovních věcech, jsem nepohodlná a určená k odstranění. Pokouší se ze mě dělat nepohodlný a světem nechtěný objekt, protože tak vnímají sebe sama a ztotožněním se s někým, kdo to podle nich má podobně, dodávají svému příběhu na pevnosti. Nejenom že je to naprostý nesmysl, ale hlavně to způsobuje, že buď stagnují, nebo se propadají hlouběji do temnoty traumat, paranoidních představ a odtržení od reality.

Potvrzení, že svět je špatně a oni jsou ti, kdo to prohlédli. Například nemají přátele, rodina od nich dala prsty pryč. Místo aby si položili otázku, proč na ně okolní lidé všeobecně reagují odtažitě, si z toho vyrobí důkaz: Lidi jsou zlí, svět je zlo. Toto jsou pak ideální vstupní dveře pro králičí noru konspirací, protože pokud člověku sedí v hlavě takovýto brouk, je otevřený i představám, že svět zotročila nějaká zlá síla, že žijí mezi roboty, že jim někdo vidí do hlavy a podobně. Tyto představy jsou všechno možné, rozhodně však nejsou zdravé a žádným způsobem jim nepomáhají se uzdravit a zlepšit svoje životní podmínky.

Nechtějí slyšet nepohodlnou pravdu. Chtějí slyšet tu pravdu, která jim dovolí zůstat tam, kde jsou, ale cítit se u toho lépe. Chtějí, aby někdo jejich vnitřní bordel pojmenoval jako „probuzení“, „vyšší citlivost“, „poslání“, „boj proti systému“. Nehledají pomoc. Hledají zrcadlo, které nebude odrážet realitu, ale jejich vlastní představu o sobě. A tady se často láme chleba.

Realita jako rozlišovací moment

Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami se velmi jasně ukáže ve chvíli, kdy se objeví realita. Konkrétní kroky. Pravidla. Evidence. Odpovědnost. Hranice. Struktura. Cokoliv, co říká: „Tady stojíme nohama na zemi.“ Pro lidi, kteří chtějí žít líp, je to opora. Něco, o co se mohou opřít. Něco, co dává procesu směr a bezpečí.
Pro lidi, kteří chtějí jen potvrdit svůj chaos, je to hrozba. Náhle se vymlouvají, couvají, mizí, nebo začnou útočit. Realita jim bere možnost zůstat v mlze. A mlha je přesně to místo, kde se jejich příběh může donekonečna opakovat beze změny.

Není povinností nikoho zachraňovat

Časem člověk pochopí jednu osvobozující věc: není jeho úkolem nikoho přesvědčovat. Není jeho úkolem tahat lidi z chaosu, pokud tam sami chtějí zůstat. Skutečná pomoc nikdy nevzniká z tlaku, ale z ochoty na obou stranách.
Stačí stát pevně v realitě. Mluvit pravdivě. Držet hranice. Nedělat výjimky tam, kde by výjimky znamenaly ztrátu sebe sama.
Lidé, kteří chtějí žít líp, poznají kde číhá odpověď a zůstanou. Budou na sobě pracovat. Budou se vracet k důležitým otázkám.
Ti druzí odchází tam, kde se můžou dál schovávat v mlze iluzí a vytvářet si v hlavě fantastické příběhy, které však s realitou nemají nic společného.

Nejde s tím nic dělat, protože je to jejich životní styl, který si vědomě zvolili. Člověk zkrátka musí i to ošklivé někdy vzít jak to je a víc neřešit. Ne každý, kdo hledá, hledá skutečně cestu ven. Někteří hledají jen způsob, jak si svůj bordel posvětit. Jak na své trauma místo léčby dát nálepku „jsem vyvolený a porazím zlý systém“.

Kam kráčíš, člověče?

Tohle rozdělení není žádný můj soud nad lidmi. Zkrátka popisuju co vidím, co jsem zažila a s čím se setkávám. Život rozděluje lidi podle toho, jestli jsou ochotní ho unést. Život je pravda, odpovědnost a realita.

Změna není pro každého ve stejném čase. To, že někdo není posledních 20 let připravený položit si důležité a zdravé otázky neznamená, že je navždy ztracen a že do toho bodu nikdy nedospěje. Možná jednou, možná v příštím životě. Je potřeba respektovat přirozený cyklus druhých, i když se nám nelíbí ten pohled. Není příjemné se dívat na to, jak si někdo posledních 10 let opakovaně řeže vlastní nohu a u toho křičí, že mu to udělal zlý systém. Ale někdy se nedá nic dělat. Protože ne každý, kdo mluví o uzdravení, ho skutečně pro sebe chce.

Někteří jen chtějí, aby jejich bolest byla vidět, slyšet a aby byla potvrzena. Jiní chtějí, aby jednou opravdu skončila.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org.