Aluška.org: Věděním ke svobodě

Stvořili tedy naši Zemi obři, jak uvádějí starověké texty, nebo je to prostě přírodní jev? Pokud chceme toto téma studovat vážně, pak musíme použít vhodné vědecké techniky a přistupovat k tomuto tématu racionálně, ale zároveň otevřeně a ne ho odsouvat jako spekulaci, nebo iracionální teorii. Teorie vždy mají svůj základ v mýtech a náboženských knihách, jako je kniha Henochova, ve Starém zákoně rasa Anakin nebo Nefilim, v řecké mytologii rasy Titánů.

Jsou zde dochovány úžasné pozůstatky humanoidů, zvířat a draků. Nezapomínáme ani na svět obřích stromů, které mohly dosahovat i 10 mil do nebe. Dnes z nich zbyly pouze pařezy a jsou roztroušeny po celém světě, od Venezuely, Austrálie, po celém africkém kontinentu, a vědci jsou při snaze o jejich vysvětlení bezradní. Možná, že tyto dávné stromy byly z křemíku a byly téměř stejně tvrdé jako kámen.

Proč to tedy vědci nepovažují za nevyřčenou historii, proč to vyvracejí, nebo krčí rameny při náznaku, že by to mohla být pravda? Je před námi ještě dlouhá cesta, ale pro nezávislého badatele je odpověď snadná. Není třeba magisterského nebo doktorského titulu, abychom získali odpověď na to, co vidíme.

Nelidské otisky rukou byly nalezeny v prehistorickém skalním umění
Nová studie zjistila, že zhruba 8 000 let staré „ruce“ namalované na skalní stěně v saharské poušti vůbec nejsou lidské, jak se vědci původně domnívali. Místo toho přišli s teorií, že se jedná o šablony z předních nohou pouštního ještěra varana.

Je tu ale jeden větší problém. Když si ověříte, jak vypadá otisk varanovy nohy, hned zjistíte, že zřejmě vědci nevěděli co si s tím mají počít, tak si vymysleli nesmysl o otiscích ještěra a zřejmě doufali, že se tím zbaví nevysvětlitelného problému.

Tento otisk obrovské ruky zase najdete na Machu Picchu:

V Alžíru najdeme zábavný útvar, kterému se přezdívá kamenný ježek:

Tento zajímavý útvar připomínající ještěra, draka nebo gryfa, je v Brazílii:
Planeta gigantů
Byly doby, kdy zemi vládli obři. Tito králové měli drobné poddané, kteří jim sloužili, stejně velké jako my: byli to naši předkové. Prověřit každou mystifikaci na téma obrů je samozřejmě docela náročné. Ale všechny informace nemohou být nesmysly. Velká osmisetstránková kniha „Zakázaná archeologie“, kterou napsal Michael Cremo, uvádí stovky případů. Předpokládejme, že polovina případů není pravdivá, což by bylo hodně a přesto by se zbylým 400 stranám dalo věřit. Tak proč archeologové stále hledí jinam?
Minulost, ve které mezi lidmi chodili obři, není až tak dávná. Těm, kteří si to myslí, doporučujeme, aby se podívali na to, jak jistí lidé používali elektrické lampy ve starém Egyptě, nebo ve Francii v době renesance. Nebo jak je dosvědčena existence létajících strojů ve starověké Indii a v Mezopotámii za vlády Šalamouna a ještě blíže k nám, v Anglii, během 17. století.

Jeden badatel z minulého století přetvářel mytologie na archeologická fakta. Následuje popis jeho teorie, což je teze o měsících. Podle tohoto badatele Země měla několik měsíců a každý z nich odpovídal měsíci geologické éry. Když je měsíc zničen, Země čeká na nové nebeské těleso, které projde dostatečně blízko, aby bylo zachyceno její přitažlivostí. Když je Měsíc velký, nebo když je nejblíže k Zemi, gravitace Země se snižuje a vše živé na ní roste. Když se Měsíc vzdálí, nebo když je zničen, gravitace Země se stává příliš silnou, neúnosnou pro velké bytosti, které díky tomu chřadnou a vymizí. Tato jeho původní teze se nesetkala s ovací publika, protože autor rozvinul ještě další, až příliš odvážné hypotézy, které se rychle zdiskreditovaly.

V roce 1964 byl potvrzen zákon nebeské mechaniky, který objevil francouzský vědec Roche v roce 1850: přirozený satelit planety se k ní nemůže bez nebezpečí přiblížit na vzdálenost menší než 2,75 násobek jejího průměru. Zákon byl ověřen pro planetku, která sice stále obíhá kolem Marsu, ale očekává se, že její pád nastane v příštích staletích.
Pokud nedojde k nějaké kosmické nehodě, která by způsobila obnovení její dráhy ve vesmíru, je osudem každé družice zřícení na její planetu. Stejně jako je osudem každé planety ztroskotat na své hvězdě. Současní vědci předpokládají, že našemu měsíci zbývá ještě hodně času.

S každým dalším oběhem se údajně planetka trošku přibližuje k tělesu, které obíhá. Naši vzdálení předkové podle legend tedy zažili katastrofu v důsledku pádu obíhající družice na Zemi. Tato družice působila na Zemi značnou přitažlivostí a určovala gigantismus přírody i člověka, jehož velikost byla asi čtyři metry.

Čtyři metry platilo pro poslední obry. Ale velikost našich vzdálených předků byla mnohem větší, podle mýtů měřili kyklopové 53 metrů. Kdo jiný by mohl umět skládat monolity o váze 200 tun? Pro obra o výšce 53 metrů je to jenom otázka zručnosti.

Dévy ve staré Indii měly podobnou velikost, jako dvacetipatrová budova. Díky relativně nízké gravitaci byly předměty mnohem méně těžké, krevní oběh snazší, docházelo k menší únavě celého těla a člověk se tehdy těšil mimořádné dlouhověkosti. Měl vyvinutější mozek a schopnosti, což způsobilo, že si osvojil jiné vědomosti, než my.
Dlouhověkost, lepší okysličení mozku, to jsou podmínky rajského Edenu. Vše, co by nám podle badatelů chybělo k tomu, abychom se znovu stali bohy.

pokračování série ZDE

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022